Bůh Midir byl vládcem zásvětní mohyly Brí Léith a jedním z Tatha Dé Danann, tedy lidí bohyně Danany – božského rodu mýtických obyvatel Irska. Vyžadoval ovšem lidskou družku, kterou by mohl obdařit postavením stejně vznešeným, jako měl on sám. Vybral si krásnou, ale bohužel smrtelnou dívku Etain. Miloval ji horoucně a opravdově, o čemž svědčí i to, že když ji záhy ztratil, hledal ji plných tisíc let. Ale všechno pěkně popořádku.
Midir byl jako řádný bůh také řádně ženat a jeho manželka Fuammacha na krásnou Etain žárlila. Byla sice božskou manželkou, ale přeci jen pouze slabou ženou. Proměnila tedy ve své žárlivosti dívku v hlubokou a temnou tůňku. Ale zřejmě jí to po chvíli připadalo příliš poetické, a své rozhodnutí změnila. A tak se z dívky Etain stala nachová moucha. Etain ale nebyla úplně bezmocná. Měla i jako moucha dvě velmi užitečné schopnosti – jednak mohla svého milovaného Midira uspávat svým bzukotem, a také jej mohla varovat před nepřáteli. Doprovázela miláčka po jeho pozemské i božské pouti a alespoň takhle mu sloužila řadu let. Když se to ovšem dozvěděla Fuammacha, rozzuřila se tak, že přivolala kouzelný vichr. Ten ubohou Etain v podobě mouchy odvál pryč.
Moucha Etain se zmítala v poryvech kouzelného větru. Její slaboučké tělíčko se nemohlo bránit, a proto jen žalostně bzučela. Byl tu však někdo, kdo má pro zoufalý pláč zamilovaných speciálně vycvičený sluch, někdo, kdo zamilovaným přeje. Samozřejmě bůh lásky, v keltském světě nazývaný Óengus.
Zachránil ubohou Etain ze spárů kouzelného vichru a poskytl jí zázemí ve svém paláci na řece Boyne. Byl k ní shovívavý a milý, díky své obrovské moci dokázal i částečně zrušit Fuammachinu kletbu. Dívce se tak aspoň od soumraku do úsvitu vracela její lidská podoba. Tak plynula léta a nikdo je nepočítal.
Kouzelný vítr si ale Fuammacha povolala na svou sokyni ještě jednou. Začarovaná moucha se potácela povětřím, nevědouc, kam ji zanese, až spadla do sklenice vína.
To víno zrovna popíjela žena uladského hrdiny Edara, která strašlivě toužila po dítěti. S vínem, v němž utonula nešťastná Etain v podobě mouchy, tak vypila i naplnění svých nadějí. Když se pak z jejího lůna narodilo krásné děvčátko, které snad náhodou pojmenovali Etain, uplynulo téměř tisíc let od okamžiku, kdy byla teď znovuzrozená dívka proměněna žárlivou manželkou svého milého v mouchu.
Poté co Etain dospěla v krásnou a urostlou ženu, provdali ji rodiče za irského krále. Tehdy se setkala s podivuhodným člověkem. Připadal jí povědomý. A to jeho zvláštní vyprávění o tom, že hledá svou milovanou po celém světě už tisíc let. Mluvil tak sladce a podmanivě, ani nevěděla, proč ho poslechla, když ji naléhavě prosil o polibek. Jakmile její rudé rty splynuly s jeho, jako by se zablesklo a ona se rozpomněla. Ano, vždyť to je Midir, bůh zásvětí, a já jsem ta, kterou tisíc let hledá.(V době své největší expanze, v 5.-3. století před Kristem, byli Keltové usídleni na území rozkládajícím se na západě od Irska a části Španělska po Maďarsko a Slovensko na východě. Byli však i v Galatii v Malé Asii a od severu Skotska po sever Itálie a po bývalou Jugoslávii. Jejich přímí potomci žijí v oblasti Irska a Walesu.)červen 1999
Keltská mytologie je jako záhada, u které nikdy nebudeme mít jistotu, jak daleko jsme do ní pronikli a jestli se nám vůbec podařilo správně ji pochopit. Keltové sami totiž, neznajíce písma, své mytologické příběhy nezaznamenali. Příběhy samotné se sice dochovaly v tradicích Irska a Walesu, ale jak se za staletí jejich předáváním z generace na generaci změnily od svého prapůvodního originálu, dnes už asi nezjistíme. A prakticky nevíme nic o keltském mytologickém systému, o hierarchii jejich bohů či teorii vzniku světa.
Zaměřme se tedy na příběhy, které jsou bezesporu krásné a mnohé nám také o našich předcích napoví.
