Vůbec prvním mimoevropským státem, který jsem kdy měl možnost navštívit, byla Čína. A okouzlení touto nádhernou zemí a její fantastickou tisíciletou kulturou mě už nikdy neopustilo.
Na první pohled Čína a také Japonsko a Korea do vyprávění o milostném životě cizích národů a kultur jakoby nepatří. I já jsem měl při své první návštěvě v Říši středu, jak Číňané své vlasti kdysi říkali, pocit, že příslušníci tohoto národa jsou mimořádně ostýchaví a stydliví. Ani jednou jsem během svých četných cest do Číny, Japonska a Koreje nespatřil milence, kteří by se na veřejnosti líbali. A nespatřil jsem je dokonce ani v těch oblastech Dálného východu, ve kterých jsem jinak pociťoval větší vliv Západu.
CUDNOST A VYTŘÍBENOST
Skvělá čínská kultura (a stejně tak kultura Japonska i Koreje, na které nesmíme zapomínat) svou vytříbenou jemnost dokazovala i ve věcech erotiky, v mileneckých vztazích. Protože jsem samozřejmě nenahlížel do ložnic Číňanů či Japonců, objevil jsem první svědectví o sexu národů a kultur Dálného východu v jejich podivuhodném výtvarném umění.
Například v Japonsku si v novějších dobách získaly velikou proslulost o sexu značně otevřeně hovořící tisky, jimž se tu říká šunga. V zemi vycházejícího slunce zcela běžně – až do konce 19. století – dostávaly zasnoubené dívky do své výbavy i erotické svitky, na nichž byly přesně a velice detailně vyobrazeny všechny formy pohlavního styku, které má nastávající nevěsta po sňatku se svým chotěm praktikovat. Mě z těchto erotických výtvarných děl dálněvýchodních zemí nejvíce zaujaly obrazy na hedvábí. A o “hedvábném sexuálním životě” Číňanů a jejich sousedů na východě Asie bude řeč v tomto díle našeho seriálu.
O tom, že radosti milování nebyly Číňanům cizí, nesvědčí jen jejich obrazy, ale i klasická literatura. Každému, kdo se o toto téma zajímá, doporučuji, aby si přečetl překrásný soubor orientálních milostných textů shromážděných vynikající českou znalkyní Číny Zdenou Novotnou-Heřmanovou.
HEDVÁBNÁ EROTIKA
Spatřil jsem ji v podivuhodném souboru, který shromáždil čínský znalec výtvarného umění sběratel Wang Fang ju. Na hedvábných akvarelech, jejichž reprodukce doprovází i tento článek, nepůsobí už lidé Dálného východu vůbec stydlivě. Na dílech Wang Fang juovy sbírky nalézáme zpodobněné souložící páry. Muže a ženy, jimž pohlavní styk viditelně činí vrcholné potěšení. Vidíme na nich také, že lidé Dálného východu, stejně jako Indové, praktikovali při milostném styku různé polohy. Z principů taoistického učení vyplývá, že pro Číňany byly vhodnější takové polohy, při nichž jsou k sobě muži a ženy obráceni tváří, a to ať už se milují vestoje, vsedě, vleže, či když se jenom líbají. Líbání bylo totiž pro tyto národy milostným kontaktem, který se v jejich představách skutečnému pohlavnímu aktu značně blížil.
FALICKÉ KULTY VE STARÉ ČÍNĚ
Jestliže v Indii se o zdůraznění významu sexu v životě přičinila tantra, v Číně se o to zasloužil taoismus. Narozdíl od buddhismu, který přišel do zemí Dálného východu odjinud, taoismus se zrodil zde, v Číně. Je dítětem této velkolepé civilizace.
Sex zřejmě hrál velice důležitou roli už v životě nejdávnějších Číňanů, o nichž víme. Ruský badatel Vasiljev například zjistil, že před 4000-5000 roky dominovalo v životě zdejších lidí velice aktivní uctívání mužského pohlavního údu, čili falu. V sexuálním životě měli v oněch dávných časech muži i ženy rovnoprávné postavení.
Později se však kyvadlo vývoje přiklonilo na stranu mužů. Zejména těch vznešených. Ti mohli mít ne už jen jednu partnerku, ale dvě i více. Císaři dynastie Čou směli mít a měli prý dokonce desítky sexuálních partnerek, jejichž postavení bylo různě odstupňováno. Císař mohl mít jednu “první” manželku, tři “druhé”, devět manželek “třetí třídy” a osmdesát jedna souložnic. Úhrnem prý mohl panovník legálně spát s devadesáti čtyřmi ženami.
Ženy však měly i v normálních manželstvích zpravidla méně rovnoprávné postavení. Sňatky většinou sjednávali rodiče, a to mnohdy prostřednictvím dohazovaček. Chudé dívky bývaly někdy odevzdávány do rodin svých budoucích manželů, kteří však v té době byli ještě dětmi. Budoucí manželka tak svému příštímu choti byla dlouhý čas chůvou.
A služebný vztah čekal čínské ženy často i poté, co vstoupily do manželského svazku. Číňanky přitom můžeme, stejně jako Japonky či Korejky – a tady bych rád vyslovil i vlastní názor – považovat za hezké, mnohdy až půvabné. Vynikající čeští orientalisté manželé Hrdličkovi popisují například čínské ženy z doby dynastie Sung takto: “Ideálem ženské krásy byla křehká postava připomínající vrbový proutek, vlasy bohaté jako černé mračno, oči kulaté jako meruňky a zářící jako tišina vod podzimního jezera. Pleť hladká jako broskev, obočí klenuté jako srpek měsíce. Ústa připomínala rozpuklou třešeň, zuby semena granátového jablka a prsty bambusové výhonky. Dokonalý půvab se přirovnával k vonnému květu, k jadeitu nebo drahokamu. Grácii ženského zjevu vyjadřovaly větve vrb, kolébající se ve větru, a chůze se podobala klouzavému letu vlaštovky. Když ženu potkala nepřízeň osudu a proudy slz potřísnily její nalíčenou tvář, byla jako měsíc, který zastínil temný mrak, jak květ pošlapaný v prachu silnice.”
Číňané milují děti. V dřívějších časech byl však zejména pro chudé rolníky nadbytek dětí velikou přítěží. A tak se někdy stávalo, že novorozeňátka, zvláště jednalo-li se o děvčátka, byla ihned po příchodu na svět utopena ve vodě. Tomuto smutnému obyčeji se v Číně říkalo “ledová koupel”.
MUŽSKÝ A ŽENSKÝ PRINCIP
Vztah mužů a žen se v Říši středu formoval několik tisíc let. Do erotických vztahů však přinesl zásadní posun příchod nového učení – taoismu. Právě taoismus byl hlavním hlasatelem a zdůvodňovatelem významu pohlavního života.
Otcem taoismu je čínský mudrc Lao-c’, který formuloval jeho principy před zhruba dvěma a půl tisíci roky ve svém základním díle “Kniha o tao a ctnosti”. Samotný výraz tao, od něhož je odvozen název taoismus, znamená v čínštině “cesta”.
Podle taoistů existují dva principy: mužský – jang a ženský – jin. Aby byl “svět v pořádku”, musí mezi mužským a ženským principem proudit neustále energie (čchi). Tento nikdy nepřerušený proud čchi zajišťuje “světovou harmonii”. Český propagátor orientálních systémů inženýr Vacek charakterizuje základní taoistický požadavek takto: “Při výměně energií mezi mužem a ženou je důležitý tělesný kontakt pohlaví, úst i očí.”
Taoisté silně vyzdvihují moc a účinek spojení muže a ženy. Přirovnávají je k vytvoření elektrického dynama ze dvou oddělených magnetů – muže a ženy. Muže a ženu lze také přirovnat ke kladnému a zápornému pólu zdroje elektrické energie. Když se spojí, uzavře se tím okruh, kterým energie probíhá. Tuto energii lze skutečně pociťovat, pokud jí věnujeme pozornost a dáváme-li jí průchod.
Chladný ženský princip (jin) spojují taoisté se zemí. Mužský – horký (jang) pak s vesmírem. Aby zajistili harmonii, o niž taoisté usilují, mají výměnu energie co nejaktivněji podporovat, kromě jiného právě tím, že budou muži se ženami co nejčastěji souložit. Každým orgasmem, který muži u své partnerky vyvolají, každým jejím výronem vaginálního sekretu, slin či výronem mléka z jejích bradavek pak udržují svět v pořádku, v chodu.
 Muž se má podle taoistických zásad věnovat pohlavnímu styku až do velmi pokročilého věku. Jeho partnerky mohou být výrazně mladší. |
Jestliže však taoisté doporučují, aby muž vyvolal u svých, pokud možno několika, partnerek co možná největší počet orgasmů, on sám má se svým semenem co nejméně “plýtvat”. Zbytečnou ejakulací milenec oslabuje mužský princip jang. Souložit však muž má (bez toho, že by dosáhl vyvrcholení) co nejčastěji.
Jakýmsi klasikem taoistických názorů na sex je proslulý čínský mudrc Ke Chung. Číňané ho často nazývají také titulem “mistr jednoduchosti”. Ke Chung na počátku prvního tisíciletí našeho letopočtu vysloveně varoval, že pokud muž souloží za noc pouze s jednou či dvěma partnerkami, může si přivodit předčasnou smrt. Za ideální a nejzdravější Ke Chung považoval, jestliže měl jeden muž během noci pohlavní styk postupně s deseti různými partnerkami.
Čísla hrála v erotickém životě starověkého Dálného východu – podobně jako v Indii – významnou roli. Jestliže Indové stanovovali vhodný počet souloží, staří Číňané doporučovali zejména vhodný počet správných forem vniknutí pyje do pochvy. Pro tehdejší čínské taoisty tolik vyžadovanou výměnu energie mezi silami jin a jang zajišťovaly jen správné pohyby a správný rytmus při pronikání údu.
UČEBNICE LÁSKY
Poté co Lao-c’ zformuloval zásady taoismu a jeho žáci začali přikládat pohlavnímu styku čím dál tím větší význam, začaly vznikat i četné staročínské učebnice sexu, z nichž některé byly zveřejňovány i v Japonsku.
Tyto milostné příručky popisují zmíněné vhodné formy milostného pohybu a způsobu průniků údu do pochvy a také vhodné polohy pohlavního styku. Mnohé mají velice půvabné názvy. Například takzvaná Příručka tajuplné ženy (vznikla asi před dvěma tisíci lety) uvádí těchto pozic devět. Doporučuje například polohu “jeřábů se spojenými krky”. Postupem času taoisté rozlišovali na třicet různých poloh pohlavního styku. I řada dalších poloh má v dálněvýchodní erotické literatuře velice líbezné označení. Například “spojení ledňáčků”, “let motýlů”, “pár tančících fénixů”, “bambus na oltáři”, “stočený drak” a “skok bílého tygra”. Některé měly trochu komická označení – například poloha nazývaná “kočka a myš ve stejné díře”.
Pro soulož používali Číňané výraz a znaky “vítr” a “voda” nebo častěji “mrak” a “déšť”. K tomuto označení se pojí orientální báje, která vypráví o jistém princi, jenž kdysi usnul na kopci u Sečuanu. Ze spánku ho probudila víla. Pomilovala se s ním. A když pak odcházela, řekla mu: “Já jsem ta, která ráno přináší první mrak a večer odchází s prvním deštěm…”
Pro sexuální vztahy milenců a manželů vždycky platil nejdůležitější taoistický požadavek – muži sice mají souložit s co největším počtem žen, ale tak, aby u nich docházelo k vyvrcholení pokud možno zřídka.
Autor jedné z nejznámějších staročínských učebnic sexu, lékař Tchung Jüan, mužům přitom výslovně ukládá, aby “nebyli líní” a aby způsoby milostného pohybu co nejčastěji obměňovali. Zároveň jim – poslušen magie čísel – přesně ukládá, kolikrát mají muži který druh vstupu do ženské pochvy uskutečnit. Každý druh, každý rytmus průniků má být proveden přesně devětkrát. A ideální je, když muž do ženy vstoupí devětkrát na devět odlišných způsobů – tedy úhrnem jednaosmdesátkrát.
JADEITOVÁ BRÁNA A JADEITOVÝ STVOL
Tchung Jüan – tak jako většina tehdejších čínských učenců – půvabně označuje pochvu za “jadeitovou, nefritovou bránu” a mužský úd za “jadeitový stvol”. (Mimochodem – mléko ze ženských bradavek nazývali taoisté stejně poeticky – “bílý sníh”. A ženským slinám “jadeitový pramen”.) Souložit měli lidé co možná nejdéle. Zajímavé je, že taoisté dříve považovali za sexuálně výkonnější muže tlusté. Tlustí měli ve dvaceti letech ejakulovat dvakrát denně, hubení však jen jednou. V sedmdesáti letech měli muži souložit už jen jednou za měsíc. Je zajímavé, že taoisté mužům také radili, aby neobcovali v zimních měsících, poněvadž prý v tomto studeném období roku hrozí mnohem větší ztráta jangu než v jarních a letních měsících.
O erotickém životě v Číně informoval Evropany poprvé už před několika stoletími veliký cestovatel Marco Polo. Popisuje, kterak v tehdejší Mongoly ovládané metropoli, na jejímž místě později vyrostl Peking, žilo celých 20 000 prostitutek. To bylo mnohem více lidí, než kolik obyvatel měla v té době většina evropských měst. Benátský cestovatel vypráví, jak byly prodejné ženy “velice zkušené v umění laskání”. A vzpomíná také, že na každých sto a tisíc místních prostitutek dohlížel specializovaný státní úředník, jehož povinností bylo mezi nimi opatřovat pro vzácné hosty císařského dvora zvlášť půvabné a výkonné partnerky na noc. Prostituci a veřejné domy v Číně připomínají i novější cestovatelé. Upoutaly je zejména takzvané “plovoucí bordely” (omlouvám se za tento výraz – Číňané jim někdy říkali “květinové lodě”). Květinové lodě se plavily po Perlové řece a jiných vodních tocích jižní Číny. Na jejich palubách mladé prodejné dívky poskytovaly svým návštěvníkům tolik sexu, kolik si jen hosté byli schopni zaplatit, provozovaly ale také hudbu, zpěv a tanec.
Také dívky z “květinových plovoucích nevěstinců” patří do historie milostného života ve východní Asii. Zatím jsme hovořili převážně o Číně, bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že intenzivní erotický život byl v této části světa jen čínskou výsadou. Stejně usilovně se mu oddávali i obyvatelé Japonska. Ti také přeložili mnoho čínských učebnic milování, které v prvním tisíciletí taoističtí učenci psali, do japonského jazyka. Některé pozoruhodné dálněvýchodní “školy sexu” známe vlastně jen díky japonským překladům.
TAKÉ JAPONSKO A KOREA
V souvislosti s Japonskem nesmí být opomenuty proslulé japonské gejši, které jsou bohužel v představách mnohých obyvatel Evropy či Ameriky hlavními a jedinými aktérkami sexuálního života na Dálném východě. Gejši – tento skvost japonské kultury – byly mnohem více. Musely být svým mužským hostitelům inteligentními a zajímavými společnicemi, ale v žádném případě společnicemi sexuálními.
Čínu, Koreu i Japonsko jsem navštívil mnohokrát. Díky těmto cestám se postupně změnil můj pohled na cudné, na veřejnosti tak zdrženlivě vystupující obyvatele Dálného východu. Objevil jsem u nich zejména hluboký, řekl bych “poetický” pohled na vztah muže a ženy. A poznal jsem také, jak intenzivní obdiv pociťují zdejší obyvatelé ke kráse lidského těla. Nikdy například nezapomenu na svůj pobyt v snad nejpamátnějším korejském městě Kjongdžu, kde jsem se zúčastnil jakéhosi festivalu korejské národní kultury. Nemohl jsem se tehdy vynadívat na korejské dívky, které zpravidla obdivujeme pro jejich pracovitost a výkonnost, tentokrát ve zcela jiné roli. Při tancích, jimiž jako by samy vzdávaly hold svému půvabu. Stejný pocit jsem měl, když jsem se při jiné cestě náhodou v Soulu připletl k natáčení velkolepého kostýmního filmu z korejské historie, který byl celý realizován v areálu Korejského královského paláce. Ženy i mladí muži v korejských lidových krojích byli neuvěřitelně hezcí. A příběh – ten byl plný citu. A takový byl a asi i je milostný život obyvatel zemí východní Asie – na pohled cudný, ale intenzivní a cituplný.
