„Když jsem se konečně zastavil, zjistil jsem, že mě obklopuje jen mrazivá temnota. Chvíli jsem nebyl vůbec schopen uvažovat. Přestaň vyvádět, nabádal jsem sám sebe. Vzápětí mě ale zachvátil strach. Bylo docela možné, že se přese mě převalila tuna sněhu. Lavinový sníh není lehký a vzdušný, naopak mokrý a velmi kompaktní, skoro jako led. Byl jsem v něm doslova zamrzlý… Myslel jsem na ženu a na děti… Vykřikl jsme kamarádovo jméno. Můj dech rozpustil sníh a ten mi začal mrznout okolo obličeje…,“ uvedl v posledním čísle časopisu Everest jeden ze čtyř snowboardistů, které zavalila v Krkonoších lavina.
Tohoto mladého muže lavina zasypala v prosinci 2001. Dodnes si vybavuje každou vteřinu. Přežil. Desítky lidí z dvou set, které laviny ročně zavalí, ale zemřou. Smrt je to ošklivá, pomalá, ledová, člověk se většinou udusí.
Záchrana zasypaného je hrou o čas. Životně důležitou úlohu má každá minuta. Je zjištěno, že dvě třetiny lidí zasypaných lavinou umírají do 45 minut. Jednou z nejznámějších českých obětí bílého fenoménu je bývalý ministr životního prostředí Josef Vavroušek a jeho dcera Petra. Na svůj poslední výlet se vydali v Západních Tatrách 19. března 1995, jejich těla ale záchranáři našli pod lavinou až za několik dní. Ve stejné dolině zasypala lavina 4. ledna letošního roku další dva turisty, jeden z nich tragédii nepřežil.
Jiným příkladem je smrt jednatřiceti lidí v rakouské vesnici Galtür v hoře sněhu, která sjela do údolí Paznau. Rychlostí tři sta kilometrů za hodinu zdevastovala tato asi čtyři sta metrů široká lavina deset domů. Jen o den později sjela ve stejném údolí další lavina a na seznamu mrtvých přibyla nová jména. Podle Švýcarského federálního institutu pro sníh a lavinový výzkum v Davosu, který registruje všechna úmrtí v lavině, zemřelo v letech 1937–1999 ve švýcarských lavinách celkem 1048 lidí. Coloradské lavinové informační centrum přitom uvádí, že 89 procent obětí jsou muži, většinou ve věku dvaceti až dvaceti devíti let, a tři čtvrtiny obětí pak rekreanti z jiných než horských oblastí. Zřejmě nedoceňují nebezpečí a jsou ochotní více riskovat.
Lavina ve zvířeném sněhu pohltí všechno, co jí stojí v cestě. Masa sněhu láme stromy a bělostná tíha pohřbívá vše živé. Ovšem i tak „chaotická“ a nevypočitatelná záležitost má svoje zákonitosti.
NENÍ LAVINA JAKO LAVINA
Jedna z definic praví, že lavina je náhlý a rychlý sesun sněhu na dráze delší než 50 metrů. Kratší se označují jako lavinový splaz. Laviny se tvoří už na svazích od sklonu dvaceti stupňů.
Proč je předvídání lavin tak složité? Především není lavina jako lavina a stejně tak je mnoho příčin, proč vznikají. Je toho spousta, co rozhoduje: typ sněhu, doba, po kterou na svahu leží, momentální počasí, sklon svahu a další okolnosti, dokonce i to, zda hora není sopkou.
Deskové laviny jsou charakteristické tím, že se najednou odtrhne kus sněhového pole, přičemž hrana takzvaného odtrhu je většinou v pravém úhlu k podkladu. Malá desková lavina o ploše dvacet krát třicet metrů a hloubce třicet pět centimetrů může vážit okolo čtyřiceti tun. Záleží samozřejmě na typu sněhu.
Na vývoj stability lavinových polí má přímý vliv sesedání sněhové pokrývky, které závisí na teplotě – čím je tepleji, tím je sesedání rychlejší. Dále pak tvar, rychlost a další spousta okolností. O možnosti záchrany často rozhoduje, zda je lavina prachová, nebo desková. Prachová sjíždí rychlostí i několika set kilometrů v hodině, desková je pomalejší a teoreticky jí lze za příznivých okolností i ujet.
Laviny jako fenomén jsou, alespoň z fyzikálního hlediska, prozkoumány poměrně podrobně. Ovšem jakýkoli teoretický výpočet naráží na jednoduchý, leč nezpochybnitelný fakt, že příroda je nevyzpytatelná.
VŠECHNY SNAHY MARNÉ?
Lavina je přírodní fenomén, stejně jako vítr či mořský příboj. Že se lavina vytvoří, lze pomocí záznamů z minulosti a počítačových simulací odhadnout jen se zhruba sedmdesátiprocentní pravděpodobností. Čelit se jí sice trochu dá řízeným odstřelováním, ale to lavinu nezastaví, jen spadne o něco kontrolovatelněji a lavinová služba může předem turistům a lyžařům zakázat vstup do dráhy sunoucí se masy sněhu.
Lavině se ale dá vyhnout. Je k tomu třeba mít alespoň základní znalosti o sněhu a pohybu v ohroženém terénu. „Pro vznik laviny je základním předpokladem špatná vzájemná soudržnost jednotlivých sněhových vrstev, a to i na malém prostoru,“ připomíná Patrick Nairz z Tyrolské protilavinové služby ve Zprávě o lavinovém nebezpečí. Základní informace o případném nebezpečí poskytuje horská služba. Její příslušníci dělají sněhové sondy, aby zjistili, jak stabilně leží nové vrstvy sněhu nad těmi původními, po kterých může lavina sklouznout. O něco jednodušší metodou je zatloukání kulaté sondy, kde každá vrstva klade jiný odpor. Správné vyhodnocení ale chce jistou zkušenost a dobrý odhad.
CHVÁLA LAVIN
Pravidelné lavinové dráhy se mimo jiné vyznačují tím, že v nich nerostou vysoké stromy. V závěru lavinových drah se naopak objevují pestrá rostlinná společenstva z vyšších poloh promíchaná s rostlinami, které jsou pro nižší polohy typické. Ostatně proslulé krkonošské zahrádky jsou právě místa dojezdu lavin a ne nadarmo byly zdejšími bylinářkami oblíbené. Lavina totiž s sebou bere z výše položených míst semena a rozsévá je v místech, kde dobře vzklíčí, protože je tu vlhko a slunečno. Navíc odstranila z daného místa vzrostlé stromy. Jsou zde pestrá travinná a bylinná společenstva se stovkami druhů cévnatých rostlin, pestrá je i fauna, především hmyzí.
Lavina je navíc velkým zdrojem vody. Stromy v dráhách lavin nerostou, ale některé houževnaté křoviny ano, jako například velmi vzácný jeřáb sudetský Sorbus sudetica v Krkonoších. Dráhy hostí i mnoho orchidejí, jako je například prstnatec Fuchsův Dactylorhiza fuchsii.
Pokud laviny sjíždějí v rozmezí deseti až třiceti let, lze v lavinových dráhách přece jen najít i některé stromy. Kdy laviny padaly, se dá dokonce spočítat podle letokruhů. Na okrajích lavinových drah jsou stromy otlučené ženoucím se ledem, sněhem a kamením. Právě pro pestrost a bohatost druhů tam, kde často padají laviny, dostávala někdy tato místa „tajemné“ názvy. Ostatně co byste si představili pod jménem Čertova zahrádka?
PRVNÍ POMOC PŘI OMRZLINÁCH A PODCHLAZENÍ
– Zachráněný člověk je prochladlý a má omrzlá místa, která byla v přímém kontaktu s lavinou. Je nutné zabránit dalším ztrátám tepla a vlastním teplem zahřívat omrzlá místa (dlaně, obličej).
– Omrzliny je vhodné zakrýt sterilním, suchým obvazem, nesmí ale omrzlinu stlačovat. Není vhodné používat jakékoliv masti.
– Pokud jsou k dispozici, je dobré podat teplé slazené nápoje bez alkoholu. Omrzlou končetinu, nejde-li o celkové podchlazení, které je třeba léčit přednostně, zahříváme ve vodní lázni teplé 10 °C a během dalších 30 minut teplotu postupně zvyšujeme až na 40 °C. Po rozehřátí přiložíme sterilní obvaz a chráníme před novým omrznutím. Nikdy netřeme omrzlinu sněhem, nemasírujeme a nerozehříváme, jestliže hrozí nové zmrznutí.
– Neotevíráme puchýře.
– K zahřívání nepoužíváme sálavé teplo (u kamen, ohně, nad vařičem), neboť hrozí popálení poškozených tkání.
PROČ SE TĚLO CHOVÁ PODIVNĚ
Organismus reaguje na náhlý chlad prudkým zúžením cév (chladovou vazokonstrikcí), aby zamezil ztrátám tepla kůží. Chlad vyvolává bolestivý svalový třes, aby tělo znovu získalo potřebné teplo, tím se ale rychle vyčerpávají zdroje energie (glykogen ve svalech a v játrech). Při neschopnosti udržet tělesnou teplotu dochází k centralizaci tělního tepelného jádra. Co to je? Zrychluje se dechová a tepová frekvence, postižený je zprvu neklidný, cítí úzkost, postupně přichází únava, apatie, a smrt nastává fibrilací srdečních komor.
Zdroj: MUDr. Jaroslav Halas, Omrzliny a podchlazení v horolezectví
