Autobus šplhá po úzké kamenité cestě přilepené k levému břehu říčky Párvatí, razící si cestu stejnojmenným himálajským údolím. Jeho cílovou zastávkou je lázeňská vesnička Manikaran. Údolí se zužuje, cesta je nyní na mnoha místech vystřílena ve skále. Před námi je prudké stoupání, sikhský řidič zuřivě dupe na plyn. Poslední ostrá zatáčka kolem skalnatého masivu a již se objevuje vesnice. První, co vidím, je bílá věžička sikhského chrámu zahalená v oblacích husté páry. Z chrámu zaznívá hudba, mísící se s hukotem dravé říčky Párvatí. Svěží vzduch je prosycen vlhkou vůní sirných par.
VYSOKOHORSKÉ CITRONY
Většina hotýlků je vybavena horkou lázní a další, o něco levnější, jsou bez ní, ale dá se prý výborně koupat ve veřejných lázních u sikhského chrámu. Vybírám si druhou možnost a po nastěhování do gest hausu vyrážím na svou první koupel. V lázních již v tuto pozdní hodinu nikdo není, takže je mám celé pro sebe. Strhávám ze sebe špinavé oblečení a blaženě se ponořuji do vařící vody. Zpočátku cítím nepříjemné pálení, ale jen co si tělo přivykne, začne se pozvolna uvolňovat a veškerá únava se odplavuje pryč. Ke koupeli stále hraje chrámová muzika a žlutý kotouč měsíce v úplňku osvěcuje okolní zasněžené panorama Himálaje. Kousek od bazénů spatřuji několik citroníků osypaných spoustou čerstvých plodů. Přežívají tady v horách díky teplu z pramenů. Napadá mě, kde se vzala ta energie, která ve výšce bezmála 2000 metrů nechala rozehrát takové představení?
ZAMILOVANÝ BŮH A LAKOMÍ VESNIČANÉ
 Hinduistická legenda o vzniku horkých pramenů vypráví o bohu Šivovi a jeho krásné ženě Párvatí. Aby Šiva získal zpět její ztracený emerald, musel ztrestat vládce podzemního světa a ten svým syčením prorazil cestu horké vodě. |
Jedno z vysvětlení se nabízí v posvátných hinduistických védách. Legenda vypráví příběh boha Šivy a jeho manželky Párvatí. Kdysi dávno oba pobývali v místech současného Manikaranu. Šiva se věnoval meditaci a Párvatí si blaženě užívala krásy tohoto místa. Jednoho dne, při ranní koupeli v říčce, ztratila Párvatí svůj zamilovaný emerald. Jelikož to byl její nejmilejší předmět, chtěla jej stůj co stůj nalézt. Pověděla tedy o celé události svému choti a prosila o pomoc. Šiva, který rád plnil přání své krásné ženy, využil při pátrání velké vnitřní síly, otevřel třetí oko a brzy zjistil, že ztracený kámen je v držení krále Cobry – vládce podzemního světa. Ten se ho však nemínil jen tak lehce vzdát. Mocný Šiva se rozhněval a seslal na jeho říši obrovský požár. Celá říše byla v jednom ohni, jenom Nanda Devi zůstala zatím ušetřena. Prosila proto Cobru, aby vydal Šivovi emerald. Král, který se zalekl Šivova hněvu, uposlechl prosby, vztyčil se a začal syčet, jak jen nejvíc mohl. Prorazil tím cestu pro tisíce pramenů horké vody, které začaly vytékat právě na místech, kde ztratila Párvatí svůj emerald. Ve chvíli, kdy se tak stalo, objevily se spousty krásně zbarvených emeraldů. Párvatí sebrala ten svůj a proměnila všechny ostatní zpátky v obyčejné kameny. Horké prameny pak zůstaly němými svědky celého příběhu.
I sikhové mají svoji legendu o vzniku horkých pramenů. Zakladatel sikhského náboženství guru Nának putoval v dávné minulosti se svým žákem Mardanem místním krajem. Jednoho dne se utábořili blízko tehdejší vesnice Manikaran, a jelikož byli velmi hladoví, vydal se Mardan do vesnice pro vodu a oheň na uvaření oběda. Vesničané však byli lidé lakomí a nepřátelští, takže odmítli vyhovět prosbám chudého poutníka. Mardan se tedy vrátil s nepořízenou ke svému učiteli. Guru se zamyslel a pak přikázal Mardanovi, aby třikrát vyslovil mantru “Satnem Vahe Guru,” a přitom nadzdvihl ten veliký kámen před ním. Sotva tak Mardan učinil, začala zpod kamene vytékat vařící voda, ve které si pak uvařili vytoužený oběd. Když se o události dozvěděli lidé z vesnice, cítili se velmi zahanbeně. Poníženě prosili, aby jim guru odpustil jejich lakotu. Slibovali mu, že ho budou navždy uctívat, a prosili ho, zda by nemohl zařídit, aby horké prameny vytékaly i v jejich vesnici. Guru jim jako pravý světec odpustil a splnil jejich prosbu. Na jednom místě potom založil chrám, kde si může každý poutník uvařit svůj oběd nebo si odpočinout.
Ať už byl vznik pramenů vůlí boží, nebo ne, je téměř jisté, že existuje jakási vyšší síla, která drží nad tímto místem ochrannou ruku. Před několika lety totiž geologové objevili pod vesnicí obrovské zásoby stříbra. Manikaranu hrozila proměna ve stříbrný důl. Sotva však začali dělníci s přípravnými vrty, utrhl se nad nimi veliký kus skály a několik z nich připravil o život. Práce pak byly zastaveny a vesnice ušetřena.
LABYRINT TVÁŘÍ A ZVYKŮ
Horká voda z pramenů je rozváděna důmyslným systémem kanálků téměř do všech domů a dává tak vlastně vesnici jedinečné centrální vytápění. Na některých místech jsou tímto způsobem vyhřívané velké plochy sloužící jako sušičky prádla, vypraného v pramenech. Je úžasné sledovat, v jaké dokonalé harmonii a souhře žijí vesničané se svými prameny.
Každodenní vaření jídla přímo na vařících se vřídlech je asi tím nejlepším příkladem. Vždy kolem poledne se u hlavního vřídla uprostřed vesnice shromáždí vesničané s plátěnými pytlíky rýže, čočky nebo jiné potraviny. Převázané špagátem je ponoří do pramene, usadí se na vyhřáté místečko a čekání na uvařené jídlo si krátí vzájemným klábosením. Ženy pak většinou ještě pletou bezvadné vlněné šály, zatímco chlapi pokuřují svůj oblíbený čaraz. Pouze v letních měsících, když tají ledovce, se prameny mírně ochladí a k vaření jsou nepoužitelné.
Prameny vesničanům nejen usnadňují život, ale přinášejí jim také slušné příjmy od četných poutníků a turistů. Dennodenně se na hlavní ulici mísí zástupy hinduistů a sikhů společně s lidmi z různých koutů naší planety a vytvářejí tak zajímavý labyrint tváří, řečí a zvyků.
“Tělo i mysl v pramenech relaxuje a zbavuje se tak všech špatných myšlenek, přirozeně se očišťuje,” říká mi Sunil, číšník v mé oblíbené restauraci. “Každý to musí cítit, a proto se většina lidí do Manikaranu vrací.”
