Myslíte si, že na pití léčivé minerální vody nic není? Omyl. Naši předkové se nejprve báli, že jim při pití zkamení vnitřnosti, a tak se raději na hodiny nakládali do vody, dokud jim netekla krev.
Je červencové ráno na sklonku šestnáctého století. Lázeňský host zabalený do lajntuchu si něco mumlá. Náš lázeňský host má orosené čelo a do vody se mu vůbec nechce, koupe se totiž už šestý týden v řadě. Každý den osm, anebo taky dvanáct hodin.
Podle středověké medicíny za neduhy stojí nerovnováha čtyř základních tělních tekutin – „humorů“ (hlenu, krve, černé a žluté žluče). Do rovnováhy je nejúčinněji dostane pouštění žilou, proto se lidé koupali tak dlouho, dokud jim zkrabacenou, rozmočenou kůží neprosákla krev.
Tato léčba byla ordinována i nejprominentnějším pacientům. Do deníčku si zapsala roku 1571 tajná manželka arcivécody Ferdinanda Tyrolského a císařova snacha Filipína Welserová, jak je šťastná, že přežila léčení.
Proč lidé minerálku nepili? Drželi jste někdy v ruce karlovarskou „zkamenělou růži“, obalenou rezavým minerálem aragonitem? Město stojí na jeho patnáctimetrové vrstvě a například vodovodní trubky k Vřídlu se musejí vyměňovat každých patnáct let, protože zarůstají. Naši předkové se jednoduše báli, že jim zkamení vnitřnosti. Prosazovat pití minerálky začal až v roce 1522 západočeský lékař a humanitní vzdělanec Václav Payer.
ROZEŽÍRAČKA KŮŽE A LÁZEŇSKÁ PRASATA
Rodák z Lokte Wenzel neboli Václav Payer (1488-1537) si myšlenku, že se minerální voda dá bezpečně pít a že je to dokonce zdravé, přivezl z cest po Itálii. Payer jako první zpracoval teorii i praxi varské kúry včetně rejstříku chorob, na které Vary platí a přidal instrukce o přípravě před léčbou a o životosprávě. V kraji se dodnes říká: „Karel IV. nám založil Vary, ale Václav Payer lázeňskou léčbu.“ Dlužno dodat, že Payera potkal neblahý osud příliš jasnozřivých vizionářů. Tak výrazně předběhl svou dobu, že ho¬lékařská elita ignorovala dalších sto let. Pití minerální vody prosadil do každodenní lázeňské praxe až lékař Johann Stephan Strobelberger.
Vůči svým urozeným pacientům si nebral servítky. Barokní šlechta totiž pojímala lázeňský pobyt hlavně jako kratochvíli. Podle Strobelbergera byli „nevděční, nedodržovali dietu a přejídali se jako prasata („Badeschweine“)“. Ale rady, které těmto „Badeschweine“ sepsal (dokonce veršovaně a německo-latinsky), byly zlaté: nebát se pít vodu a naopak přestat s máčením se do rozežrání kůže (vše říkající termín pro karlovarskou vodu byl „Hautfresser“ – rozežíračka kůže). Prosadil také novinku: pyramidální léčbu.
První den po příjezdu radí pacientům doktor Strobelberger vypít pět kalíšků minerální vody. Druhý den sedm, třetí deset, dávky lineárně zvyšovat. Uprostřed pobytu pít maximum kalíšků po dobu jednoho týdne. Potom dávky snižovat.
Pyramida je logická, ale skrývá past. Poněvadž průměrný pobyt v Karlových Varech trval pět až šest týdnů, uprostřed kúry do sebe pacient musel nalít až 70 kalíšků neboli pět litrů minerálky denně. Pro barokní kavalíry údajně vrcholně rafinovaný způsob, jak se trumfovat před dámami: „Dnes jsem, pane, vypil celých 70 pohárků.“ „To já, pane, 71!“. Chlubili se předčasně. Páni (a dámy) si tehdy nechávali vodu nosit sloužícími až na pokoj. A cestou většina účinných látek vyprchala…
GENIÁLNÍ DAVID BECHER
„Badeschweine“ vyhnal k pramenům až zakladatel moderního lázeňství David Becher (1725–1792). Narodil se ve staré německo jazyčné karlovarské rodině lékařů a lékárníků. Vystudoval medicínu v Praze, krátce pracoval ve Vídni, ale nakonec dal přednost studiu minerálních pramenů, které ho fascinovaly odmalička – vyrůstal pár kroků od Vřídla. Od roku 1758 byl lázeňským lékařem se skvělou reputací, měl kontakty do Vídně, do Berlína a do Mnichova a díky tomu patřičné příjmy.
David Becher jako první stanovil rozumnou míru mezi pitím minerální vody a koupelemi. Řídíme se jimi dodnes. Nemocným doporučil konzumaci nejvýše 15 kalíšků minerální vody denně podle nemoci a tělesného stavu, a to vždy po pěti kalíšcích mezi hlavními jídly; po třech dnech vystřídat za třídenní koupelovou léčbu.
Jako zručný chemik dokázal nesmírný význam oxidu uhličitého, bez kterého je vstřebávání rozpuštěných minerálů prakticky vyloučené. Pochopil také význam peristaltiky střev a tělesného pohybu – od Becherovy doby se tak při popíjení vody pacienti procházejí. Becher je také „Otcem kolonád“ (Když už se šlechtic vydá k prameni, nechce, aby mu pršelo na hlavu.). První varskou kolonádou byla kolonáda Nového pramene (1792), později kolonády začaly budovat i Františkovy a Mariánské Lázně. Becher také panstvu doporučil procházky po nádherných karlovarských stráních. Do první světové války do nich bylo vpleteno 130 kilometrů vycházkových stezek.
PŘED VŘÍDLEM I PŘED BOHEM
Mezi Becherovými pacienty ještě převažovala šlechta. Po Francouzské revoluci začali jezdit návštěvníci ze střední vrstvy. Před Vřídlem se svými kalíšky stáli jeden jako druhý ve spořádané frontě. České i německé průvodce první třetiny 19. století s oblibou psaly: „Před Vřídlem a Bohem jsou si všichni rovni.“ Západočeské lázně kdysi bývaly stoprocentně německé. První pracovní síly z vnitrozemí, české tesaře, zedníky a další řemeslníky přitáhl do Karlových Varů stavební boom. K tomu je ale třeba připočíst pacienty ze všech koutů Evropy i Ruska. Národnostní skládačku, jakou Vary bývaly, dokumentuje překrásná anekdota. Před první světovou válkou se jedna dáma ptala: „Sagen Sie mir, was ist das, das Karlsbad?“ „Milostivá paní. Karlovy Vary jsou rakouské lázně ležící na území Čech a domy těchto krásných lázní byly postaveny ze židovských peněz rukama českých stavebních dělníků.“ Stopy po německém kulturním dědictví dnes nacházíme třeba právě v chuti lázeňských oplatek anebo becherovky.
