U hranic naší republiky se Slovenskem a Rakouskem, v jihovýchodním cípu jižní Moravy, se nachází kus pohádkové krajiny. Původně uměle vytvořený areál kolem letního sídla Lichtenštejnů dnes po letech působí dojmem odvěké přirozenosti. Narazíme-li na vítězný oblouk uprostřed borového lesa, nebo v luzích u Dyje na zříceniny Janohradu, můžeme zavřít oči a zkusit se vrátit v čase. Uvidíme knížecí kočár projíždějící krajinou zámků, zámečků, ale i kolem tureckého minaretu nebo římského vodovodu. Až oči znovu otevřeme, zjistíme, že vše je jako za knížecích dob, jen šlechtu v kočárech nahradili novodobí majitelé realit. Ti působí ve svých červeno-černých jezdeckých soupravách na koních, jako by utekli z anglického honu na lišku.
PÁNI Z LICHTENŠTEJNA
Lednický areál je překvapivě honosný a rozlehlý. Zajímavé však je, že nešlo o žádné ústřední sídlo rodu, ale pouze o jedno z letních sídel Lichtenštejnů. Obvykle zde trávili jen několik dní v roce.
Lichtenštejnové, rod pocházející ze Štýrska, se stali držiteli Lednice koncem 13. století. V té době stála někde v místech dnešního zámku vodní gotická tvrz. Měla chránit vstup do země na obchodní cestě z Rakous do moravského vnitrozemí. Nová doba nastala pro Lednici až v 16. století za Jana VI. z Lichtenštejna, který se zde usadil trvale. V tomto století byla také původní tvrz přestavěna na renesanční zámek. Ke zlepšení postavení pomohly Lichtenštejnům především jejich politické schopnosti. Karel I. z Lichtenštejna se výhodným sňatkem s Annou z Boskovic zařadil mezi nejbohatší rody na Moravě. Díky znovupřiklonění se ke katolictví v roce 1599 se Lichtenštejnové po bitvě na Bílé hoře ocitli na vítězné císařské straně a Karel I. byl ustaven českým místodržitelem a rytířem Zlatého rouna. Mohl tak výhodně skupovat konfiskované majetky nekatolických stavů. Podílel se i na ražbě znehodnocené mince. Těmito kroky získal Karel I. na tehdejší poměry nepředstavitelné bohatství. Aby zabránil dělení nahromaděného majetku, zavedl takzvané “majorátní panství” – všechen majetek přechází po jeho smrti na nejstaršího syna. Lednice se stala sídlem hospodářské a stavební správy Lichtenštejnů, ale hlavně letní rezidencí vládnoucího knížete.
Když se nový kníže Karel Eusebius v osmnácti letech roku 1632 ujal panství, o politiku se příliš nezajímal. Ukázal ale cestu svým následovníkům v lásce k umění.
“Finanční prostředky slouží k tomu účelu, aby člověk po sobě zanechal věčné nesmrtelné pomníky ve formě uměleckých děl. Monumenty mají být viditelnou ozdobou rodového jména, mají být svědectvím bohatství i moci, nemá se v nich však zračit pýcha a vychloubačnost.” Toto motto nastartovalo přeměny tehdejší ladem ležící krajiny kolem Lednice. Byl povolán italský zahradník, který začal budovat rozlehlé zahrady s vodotrysky. Zámek byl přestavěn v barokním slohu. Začal se vytvářet fenomén Lednice jako uměle a umně upravené krajiny doplněné o stavební díly. Také rozlehlé kryté jízdárny, které dodnes stojí vedle zámku, pocházejí z tohoto období.
Následníci Karla Eusebia šli v jeho šlépějích. Přestože měli Lichtenštejnové svá panství po celé Evropě a převážně sídlili ve Vídni, věnovali se Lednici s nevšedním citem a péčí. Šlo jim také o to, aby jejich panství měla své dominanty, které by pro obyvatele tvořily jakási centra.
Během druhé poloviny 18. století se v Evropě objevuje klasicismus, inspirovaný antikou, v jejíž památkách spatřuje vrchol architektonické dokonalosti. Romantické stavby zase často čerpají z architektury orientální. V důsledku napoleonských válek pak přichází ještě další nový sloh – empír. Alois I. Josef, stojící v čele rodu Lichtenštejnů od roku 1781, následuje všechny tyto nové směry, a především rozšiřuje rodové umělecké sbírky a knihovny. Vlastně to byl on, kdo začal dávat lednickému okolí dnešní podobu. Jeho následovníci pak v této činnosti pokračovali.
Jak se měnil zámek, měnil se i park. Od konce 18. století byl postupně měněn z francouzského na anglický. Park byl protkán průseky a alejemi směřujícími ke klasicistním, empírovým a romantickým saletům (salet – pavilonek určený k odpočinku, výletní místo šlechty), rozesetým po krajině, a byl rozšířen o část bývalé obory. Bylo třeba vyřešit i problém záplav v luzích kolem zámku, tedy vybudovat ochranné hráze a vyvýšit celé území parku nad okolní terén. Proto se započalo roku 1805 s budováním rozlehlého zámeckého rybníku. Zemina byla použita ke zvýšení terénu parku a vybudování šestnácti ostrovů na ploše rybníku. Toto grandiózní dílo stálo Lichtenštejny dva miliony zlatých. Po šest let zde od jara do podzimu pracovalo 300-500 lidí. Nakonec byl vytvořen velký anglický park o rozloze 192 ha se dvěma rybníky v těsné blízkosti zámku.
Došlo také k úpravám okolní krajiny o rozloze asi 2500 ha. Už od 17. století byly zalesňovány váté písky mezi Valticemi a Břeclaví a prováděny meliorační práce podél toku Dyje. Důležitou postavou lichtenštejnského stavitelství této doby byl architekt Josef Hardtmuth (1758-1816). Vlastní pílí se vypracoval ze zednického přidavače až na ředitele stavebního úřadu. Z jeho nejvýznačnějších staveb si dnes můžeme prohlédnout kromě známého minaretu také Janův hrad, Dianin chrám nebo hospodářskou stavbu Nový dvůr. Je také autorem vynálezu moderní tužky (firma KOH-I-NOOR). Architektem, který vytvořil dnešní podobu lednického zámku, byl Jiří Wingelmüller. Lichtenštejnové mu nejdříve umožnili studia v Anglii, aby pak své znalosti mohl využít při přestavbách jejich panství. Zámek byl do konečné podoby přestavěn v novogotickém stylu. Od roku 1856 je komplexem budov o osmi křídlech se čtyřmi dvory, barokní jízdárnou a skleníkem navazujícím na hlavní zámeckou budovu. Okolí tvoří zbytek francouzského parku a také rozlehlé plochy parku anglického.
SKLENÍK A UMĚLÁ JESKYNĚ
Přímo na hlavní zámeckou budovu navazuje na východní straně zámecký skleník. Podle londýnské zimní zahrady ho vyprojektoval anglický architekt P. H. Desvignes. V letech 1843-1845 postavila firma bratří Kleinů železnou konstrukci, která je pokryta skleněnými šupinovými taškami. S rozměry 92 m x 13 m a výškou 10 m byl prvním toho druhu v tehdejším Rakousku. I dnes je zde přes 250 druhů tropických a subtropických rostlin. Jezírko s bambusovým mostem dodává osobitou atmosféru. Díky přispění Světového památkového fondu z New Yorku se bude skleník v nejbližší době rekonstruovat.
Pod zámeckou budovou, přímo pod rytířským sálem, jsou sklepní prostory, které Karel Eusebius nechal vyzdobit umělými krápníky. Vznikla tak umělá krápníková jeskyně, původně s přímým vstupem do zahrady. Ten byl později uzavřen, když se asi o metr zvedl terén parku. Dnes slouží tyto prostory také jako malý zámecký archiv vína.
MINARET
K panoramatu zámeckého parku neodmyslitelně patří téměř šedesátimetrová věž minaretu stojící v ose zámku na druhé straně zámeckého rybníku.
Minaret byl postaven během pěti let na počátku 19. století. Údajně se pro jeho stavbu rozhodl Alois Josef I. z Lichtenštejna poté, co mu lednická obec odmítla prodat pozemek na stavbu kostela. Nejdříve chtěl ze vzdoru postavit mešitu, ale bažinatá půda nedovolovala postavit tak rozsáhlou stavbu. I pro minaret muselo být nejdříve zapuštěno do země 500 olšových pilotů, na které se položil rošt z bezmála 100 dubových kmenů. Na tomto základě pak byla postavena spodní část minaretu. Tu nese dvanáct mohutných sloupů a v jejím prvním patře je osm salonků s orientální maurskou výzdobou na stěnách. Nad touto spodní částí se tyčí věž se třemi ochozy. Na vrchol věže vede 302 schodů. Výzdobu minaretu vytvořili umělci z arabských zemí. Během stavby bylo postaveno velké vřetenové lešení, ale dělníci mu příliš nedůvěřovali. Proto, aby je přesvědčil, vyjel desátník jezdeckého pluku až na vrchol lešení na koni.
Minaret stál Lichtenštejny jeden milion zlatých. V saloncích v prvním patře byly instalovány rodové orientální sbírky.
Protože stojí v bažinatém terénu, kde kolísá hladina spodní vody, řeší se dnes statické problémy. Ve zdivu spodní části jsou trhliny, a stavba je proto svázána ocelovými výztuhami.
JANOHRAD
Při procházce po okolí nesmíme minout další důkaz romantických sklonů architekta Josefa Hardtmutha – napodobeninu středověkého rytířského sídla. Janohrad stojí v zákrutu staré Dyje uprostřed lužních lesů v blízkosti zámeckého parku. Jméno Janův hrad nese podle Jana I. z Lichtenštejna, který jej nechal postavit jako jednopatrovou umělou zříceninu se čtyřmi pobořenými věžicemi v rozích. Stavba sloužila jako lovecký zámeček, proto jsou v přízemí psince a stáje a v průčelí v prvním patře velký rytířský sál, pamatující hostiny po skončení lovů. Okolo čtvercového nádvoří jsou vysoké hradby se zbytky cimbuří, střílnami a ochozem. Rytířský sál využívá v současnosti MÚ Podivín jako obřadní síň k uzavírání sňatků.
DIANIN CHRÁM
Pro tuto romantickou stavbu napodobující římský vítězný oblouk se častěji používá název Rendez-vous. V letech 1810-1812 jej v borových lesích na vátých píscích mezi Břeclaví a Valticemi postavil J. Koruhausel podle plánů J. Hardtmutha.
Původně sloužil rozsáhlý sál v patře jako místo loveckých snídaní. Proto byl zasvěcen bohyni lovu Dianě, která je také zobrazena na reliéfu v průčelí. Na dalších reliéfech jsou lovecké výjevy a motivy antických bájí. Sochy v horní části představují denní doby. Původně stálo Rendez-vous uprostřed obory s 2,5 m vysokou obvodovou zdí. Ještě v tomto století se v sále pořádaly plesy a podobné akce. Dnes je stavba v rekonstrukci.
TŘI GRÁCIE
Nad prostředním rybníkem směrem k Charvátské Nové Vsi stojí klasicistní salet z dílny Jana Karla Engela. Tvoří ho vlastně půlkruhový ochoz, v jehož ose je umístěno sousoší Tří grácií. Stavba je otevřena směrem k rybníku. Mezi jónskými sloupy ochozu stojí sochy věd a múz od Josefa Kliebera. Zezadu je k ochozu ještě přistavěn sál s toskánskou lodžií. Ústřední sousoší od Martina Fischera je vytesáno z jednoho kusu kamene. Přestože se stavba nazývá Tři grácie, údajně sousoší znázorňuje antické bohyně Athénu, Artemidu a Afroditu, které ovšem gráciemi nebyly.
KOLONÁDA
V blízkosti dalšího rozlehlého lichtenštejnského sídla – barokního zámku Valtice – se na kopci Reistna nachází Kolonáda, často nazývaná stejně jako kopec, na němž stojí. Byla postavená podle vzoru schönbrunnské kolonády ve Vídni v letech 1817-1823. Nechal ji postavit Jan I. na památku: “Syn otci, bratr bratrům” a “Nezapomenutelným předkům jediný zůstávající syn”, jak se píše na průčelí této stavby. Také čtyři sochy oděné do římských tóg původně zobrazovaly lichtenštejnská knížata. Ty jsou dnes, po letech ničení za dráty hraničního pásma, bezhlavé. Horní ochoz stojí na 24 sloupech s korintskými hlavicemi. Původně byly sloupy z pískovce, ale kvůli jejich narušení byly na počátku našeho století nahrazeny novými, na které byl použit pevnější beton z drceného vápence.
Na kraji lesa v těsné blízkosti hranice s Rakouskem byla stavba dlouhá léta nepřístupně uzavřena. Protože ležela v hraničním pásmu, byla dokonce na jejím ochozu postavena hláska pohraniční stráže. Abychom se dnes mohli z její horní vyhlídkové části rozhlédnout do kraje pod Pálavou, musela by být opravena.
KONEC LICHTENŠTEJNŮ V ČECHÁCH
Zbývá nám ještě odpovědět na otázku, co se stalo s Lichtenštejny a celým areálem v našem století? Lichtenštejnové byli mocným rodem i díky svému dobrému úsudku. Ten projevili i při opuštění Lednice. V roce 1943 vydal Hitler zákon o konfiskaci majetku rodů nespolupracujících s Německem. Přestože se Lichtenštejnové vždycky považovali za představitele samostatného suverénního státu, raději odvezli všechny cennosti a umělecká díla z Lednice do Lichtenštejnska. Údajně vypravili celý vagon naplněný jejich majetkem. Hitler už sice Lednici nestačil zkonfiskovat, ale už čtyři dny po osvobození – 25. 4. 1945 – byla na zámek uvalena národní správa. Co na zámku zbylo, bylo vyrabováno a rozkradeno. Lichtenštejnové navždy o Lednici přišli, protože se na ně vztahovaly Benešovy dekrety. A to i přesto, že Němci nebyli, a ani se k nim nehlásili. Po válce přišlo do pohraničí v okolí Lednice nové obyvatelstvo a nikdo už nepamatoval zašlou slávu knížecího rodu. Dnes tu stojí pomníky kulturního ducha Lichtenštejnů jen díky příspěvkům státu a sponzorů. Jedinou zárukou pro Lednici je Seznam světového dědictví UNESCO, na němž je tento jedinečný areál od roku 1996. Tato organizace ale nepomáhá finančně, pouze na památky dohlíží. Postarat by se o ně měl tedy stát, pokud nechce, aby byly ze seznamu opět vyškrtnuty. Znamenalo by to mezinárodní ostudu a zřejmě i konec nádherného lednického areálu.
