Před sto lety obletěla svět fantastická zpráva: Severní pól konečně dobyt! Nemožné se stalo skutečností! Krátce potom se ale rozhořela naprosto nedůstojná pře o to, kdo na pólu stanul první.
Robert Peary, nebo Frederick Cook? Možná ani jeden z nich. Důkazy o tom, že stanuli na severním pólu, chybějí dodnes… Severní točna odolávala všem pokusům o dobytí až do dvacátého století. A oněch pokusů byla během historie celá řada, přestože výpravy do ledových pustin, kde zuby drkotá i sama smrt, se mohou jevit jako pošetilost. První impulzy k dosažení severního pólu byly ale ryze praktické. V šestnáctém století přišel britský obchodník Robert Thorne s teorií o otevřeném polárním moři, podle níž lze pohodlně doplout nejen k pólu, ale také do Severní Ameriky, popřípadě do Pacifiku. Mořeplavci by si tak výrazně zkrátili cesty mezi kontinenty. Ovšem stačilo několik výprav,a bylo jasné, že čím severněji lodě putují, tím více ledu jim oceán staví do cesty. A tak se velcí mořeplavci novověku, například Willem Barents, Henry Hudson, William Baffin nebo Vitus Bering, soustředili na hledání severovýchodní cesty podél břehů Sibiře (zvládl to až Švéd Adolf Erik Nordenskjöld v roce 1878) a severozápadní cesty zamrzlými kanály Kanadského arktického souostroví (Roald Amundsen, 1905). Opravdový boj o severní točnu se strhl až v devatenáctém století. Ve hře totiž byla nehynoucí sláva nejen pro samotného dobyvatele, ale i pro jeho národ. Bojovalo se o každý dosažený stupeň. Když už lodě dál nemohly, posádky vystoupily a pokračovaly v cestě pěšky. Několikrát se stalo, že se po dlouhém pochodu před polárníky otevřelo nezamrzlé moře. Tehdy lidé ještě o pohybech a nestálosti ledové krusty neměli ani ponětí, a tak znovu ožily představy otevřeného polárního moře. Některé výpravy proto s sebou po ledu táhly i velké čluny, což výrazně snižovalo jejich šance na úspěch. Nejblíže pólu se v této éře dobývání dostali Američané – v roce 1881 dosáhli členové expedice Adolphuse Greelyho úrovně 83°24′. Rekordní výpravu ale přežilo jen šest mužů ze čtyřiadvaceti. K pólu ale zbývalo necelých sedm stupňů.
PROUDŮM NAPOSPAS
Ve stejném roce u Novosibiřských ostrovů rozdrtily ledové bloky americkou loď Jeanette. O tři roky později se trosky lodi našly u jižního Grónska, tedy na opačné straně Severního ledového oceánu. Závěr z toho mohl být jediný – ledy se pohybují a nejspíše je ženou podmořské proudy přímo přes severní pól! Na této domněnce vystavěl svůj neuvěřitelný plán norský polárník Fridtjof Nansen. Předpokládal, že když se svou lodí zamrzne v ledu právě u Novosibiřských ostrovů, tak ho proudy ponesou přes pól až ke Grónsku. Nechal si zkonstruovat speciálně zaoblenou loď, kterou led nedokáže rozdrtit, protože z jeho sevření vyklouzne jako pulec a skončí na zamrzlé hladině. Loď dostala název Fram, tedy Vpřed, a 24. června 1893 se skutečně vydala na odvážnou cestu. Na podzim led skutečně loď uvěznil a nerozdrtil. Expedice byla teď závislá už jen na mořských proudech, jejichž směr a sílu posádka denně měřila. Nansen počítal s tím, že plavba může trvat až pět let, přesto však musela být třináctičlenná posádka zaskočena nepředstavitelnou nudou, jaká v ledovém vězení panovala. Loď putovala zamrzlá v ledu už rok a bylo jasné, že ji proudy vychylují stále více na západ. Nansen chtěl ale pólu dosáhnout stůj co stůj, a tak spolu s Fredrikem Hjalmar Johansenem, trojemi saněmi, dvěma kajaky a osmadvaceti psy opustili 14. března 1895 loď a vyrazili na sever. Jídlo měli na tři měsíce a před sebou šest set padesát kilometrů. Krajina byla ale velmi těžce schůdná, a tak za necelý měsíc, 8. dubna, snahu o dobytí pólu vzdali a vysílení se obrátili na jih. I tak se jim podařilo dosáhnout 86 stupňů a čtrnácti minut, což se nikomu před nimi nepovedlo. Nansen s Johansenem při návratu sváděli denně boj o život. V jarním tání pukaly ledy a v cestě polárníkům stále častěji bránily trhliny. Zásoby došly, a tak polárníci zabíjeli své psy, aby přežili. Nezdolná vůle však vede k úspěchu – v červenci doputovali k zemi Františka Josefa. Nasedli do kajaků a mezi ostrovy pokračovali dál na jih. To už ale začalo přituhovat, a tak oběma Norům nezbylo nic jiného než na jednom z ostrovů přezimovat. V úkrytu z kamení a kůží, o medvědím a tulením mase zimu přežili a na jaře pokračovali v šílené cestě. Nezdolná vůle slavila 17. června 1896 úspěch podruhé. Polárníci narazili na posádku britské výpravy, která zemi Františka Josefa prozkoumávala. Nansen a Johansen byli zachráněni a do Norska se vrátili jako hrdinové. Za několik dní se setkali i s lodí Fram, kterou led ze svého tříletého sevření propustil u Špicberků.
KONEČNĚ PÓL?
Severní pól si i v dalších letech uchovával svá tajemství, dobyvatelé na vlastní omrzlou kůži pociťovali, že mají co do činění s velmi nebezpečným protivníkem, možná nejnebezpečnějším na celé Zemi. V ledové pustině tak končí stopy švédské výpravy Alfreda Björlinga a Evalda Kallstenia, či vzduchoplavecký pokus Salomona Augusta Andréeho, který se pokusil v roce 1897 točnu dobýt v balonu nazvaném Eagle. Pozůstatky po posádce se nalezly na špicberském Bílém ostrově až v roce 1930. A to včetně deníků a nepoškozených fotografických filmů, díky nimž se podařilo zrekonstruovat poslední okamžiky tragické události. Cestu k severní točně lemovaly už desítky mrtvých, přesto osudově přitahovala stále další dobyvatele. Na přelomu století vstoupil na arktickou scénu Američan Robert Edwin Peary. Podnikl několik expedic v Grónsku a na kanadském Ellesmerově ostrově. Seznámil se s obyvateli arktických oblastí a jejich způsobem přežití v drsné krajině. U Inuitů také nalezl inspiraci pro volbu vybavení pro cíl největší – dobytí severního pólu. Při pokusu v roce 1906 dosáhl 87°06′, ale nepříznivé podmínky jej otočily zpět k jihu. Následovaly dva roky příprav a promýšlení taktiky. V roce 1908 konečně vyplul třiapadesátiletý Peary na lodi Roosvelt k rozhodujícímu útoku na severní točnu. Expedice přezimovala u břehů Ellesmerova ostrova a 1. března 1909 vyrazila směr sever. Peary z předchozích pokusů věděl, že předpokladem úspěchu je rychlost, protože pól je prakticky dosažitelný pouze v březnu a dubnu. Expedici tedy tvořilo několik podpůrných skupin, které se staraly o vytýčení trasy a dopravení nákladu do předsunutých táborů. Skupinka nejlepších psů a mužů pod velením Pearyho tak po měsíci dorazila k poslednímu předsunutému táboru ve výborné kondici. Na závěrečný dvousetpadesátikilometrový úsek se Peary vydal 2. dubna pouze s černochem Matthewem Hensonem a čtyřmi Inuity. Cíle dosáhli 6. dubna 1909. „Konečně pól! Sen tří století a dvacet let cíl můj,“ zapsal si Peary do deníku o den později.
COOK vs PEARY
Místo oslav však Pearyho po návratu čekal další, možná ještě tvrdší boj o severní pól. Americký badatel Frederick Cook prohlašoval, že na pólu stanul se dvěma Inuity o rok dříve než Peary, 21. dubna 1908. Musel však přezimovat na ostrově Devon a do vlasti se proto vrátil jen chvíli před Pearym. Oba výzkumníci, kteří spolu dříve spolupracovali na arktických expedicích, se nyní do sebe pustili se vší vervou. Zastánci Pearyho (včetně jeho samotného) se snažili Cooka zdiskreditovat. Na stránkách novin například rozvířili polemiku, zda Cook opravdu vystoupil v roce 1906 na vrchol Mount McKinley, jak tvrdil. Došlo i na uplácení a ovlivňování svědků, nicméně později se skutečně prokázalo, že Cook nejvyšší horu Ameriky nikdy nepokořil. Jak Cookovi, tak i Pearymu ale chybělo to nejzákladnější – důkazy. Těmi by byla například navigační data. Cook tvrdil, že originály zanechal v Grónsku na zpáteční cestě. Konkrétními důkazy se nemohl pochlubit ani Peary. Svědectví Inuitů nebyla průkazná, dokonce ani slova Matthewa Hensona tehdy neměla váhu kvůli barvě jeho pleti. Za vítěze mediálního sporu a tedy i souboje o severní pól byl nakonec prohlášen Robert Peary. Nejprve tak udělala National Geographic Society, jež byla hlavním sponzorem Pearyho expedice, později se přidávali i ostatní. V následujících letech se v pravidelných intervalech otřásal piedestal i pod Pearym. Je totiž poměrně snadné zpochybnit úspěch strategie, kdy Pearyho kolegové budovali předsunuté tábory, ke kterým pak sám dorazil. Vlivem neustálého driftu ledu by je totiž pravděpodobně nenašel. Kritici poukazovali také na nezvyklou, až neskutečnou rychlost jeho výpravy. Trasu od mysu Columbia k pólu zvládl Peary za třicet sedm dní, z toho poslední úsek pouze za pět dní. Musel by mu hrát ohromně do karet drift ledu, který by cestu usnadňoval. Teprve anglický cestovatel Tom Avery v roce 2005 dokázal, že takový výkon je v lidských možnostech. Cestu od mysu Columbia k pólu zvládl za 36 dní a 22 hodin. Pouze s tím rozdílem, že poslední úsek dvousetpadesáti kilometrů by Avery nezvládl překonat během pouhých pěti dnů jako Robert Peary, ani kdyby se rozkrájel. Pochybnosti o polárním prvenství proto budou trvat i nadále. Prvním člověkem, který prokazatelně dosáhl pólu vlastní silou, tak je sir Wally Herbert. Bylo to až 6. dubna 1969, tedy 16 let po dobytí Everestu, v roce, kdy člověk stanul na Měsíci…
