Do Charbinu přijíždím v noci. Venku mrzne až praští, rtuť teploměru se pohybuje kolem třiceti pod nulou, podle místních to ale pořád nic není. Jak se to prý neblíží ke čtyřicítce, není ta pravá zima. Pohled na obří bílé paláce však rozehřívá srdce dětí i dospělých.
Vstupuji do útulné kavárny na hlavní pěší zóně Čung Jang. Uvnitř je plno, přesto najdu místo, dokonce u krbu. Po chvíli už usrkávám horký čaj s marmeládou a záhy mi servírka v lidovém ruském kroji postaví na stůl boršč. Ze stěn na mne z černobílých fotografií hledí členové někdejší ruské honorace, nechybí snímky dřevěných i kamenných kostelů, ve starobylých vitrínách jsou vystaveny keramické šálky, staré fotoaparáty, knížky. Vedle stojí nejméně dvě stě let staré hodiny. Nechybí ani typický samovar.
Půjčím si jednu z notně ohmataných knih. Je sice v azbuce, díky povinné výuce ruštiny v dobách komunismu mi to ale nevadí. Než si ji však stačím aspoň prolistovat, přichází čínský majitel podniku, pan Chu: „Víte, moje matka byla Ruska. Jmenovala se Anna Mušakovová, takže mám ke kultuře její rodné země opravdový vztah. V 80. letech minulého století jsem sice odešel za prací do Japonska, ovšem když jsem v roce 2000 dostal nabídku od vlády Charbinu pomáhat při obnově a podílet se na rekonstrukci starého města, neváhal jsem,“ vysvětluje. A sám objednává další pokrmy.
Mezitím vypráví, jak si zařídil kavárnu, která mu někdejší atmosféru Charbinu, v němž v první polovině 20. století žilo více než dvě stě tisíc Rusů, připomíná. A odpovídá tomu jak její název – Ruská, tak i zdejší jídelníček a nápojový lístek. „Na zdraví,“ pronese a už si se mnou ťuká vodkou, samozřejmě ruskou. A k zakousnutí nabízí pravé pirožky. Chybět nesmí ani červený kaviár. Příjemnou atmosféru dotváří i černé piano stojící v rohu, dar od poslední žijící Rusky v Charbinu: „Byla přítelkyní mé matky. Jmenovala se Nina a když před devíti lety umřela, v závěti mi vše odkázala. Včetně tohoto památného hudebního nástroje,“ svěřuje se pan Chu. Fotografie této údajně velké dámy proto na stěně nad klavírem pochopitelně nemůže chybět.
MOSKVA VÝCHODU
Budování moderního Charbinu je spojováno s výstavbou Transmandžuské (později Východočínské) železnice, která výrazně zkrátila cestování mezi Petrohradem a Vladivostokem. Ve městě se ubytovávaly tisíce ruských inženýrů, obchodníků i vojáků. V době rusko-japonské války v letech 1904 až 1905 se Charbin stal hlavní základnou carské armády v tomto regionu. Po občanské válce mezi rudými a bílými se do Charbinu uchýlilo až dvě stě tisíc odpůrců bolševického režimu. A všichni byli věřící: „První pravoslavný kostel vznikl na konci 19. století, jeho kapacita ale brzy nestačila, a tak byl v roce 1907 přestavěn. Po dokončení v r. 1932 se chrám sv. Sofie stal největším pravoslavným svatostánkem na Dálném východě,“ líčí mi historii dodnes nejnavštěvovanější památky Charbinu jedna z průvodkyň. Celkem tu stálo téměř dvacet ortodoxních kostelů, většina z nich ale vzala za své během tzv. Velké proletářské kulturní revoluce, kdy byl zničen i vzácný chrám sv. Mikuláše.
Mezi Rusy žilo i hodně Židů, mezi jinými i rodiče izraelského expremiéra Ehuda Olmerta. V 60. letech, v době řádění rudých gard Mao Ce-tunga však Rusové, až na několik výjimek, odešli. Do Austrálie, do Ameriky, do Izraele. Dnes je v kostele sv. Sofie muzeum. A stejně tak i v někdejším židovském svatostánku. Jediný chrám, ve kterém se slouží bohoslužby pro zhruba deset věřících Číňanů, je pravoslavný kostel Panny Marie.
„Byl jsem malý kluk, když si Rusové v zimě na zamrzlé řece dělali v době Vánoc obří kříž z kostek ledu. Většina z nich byli hodně bohatí a vzdělaní lidé. Patřili k nim také umělci, malíři, architekti, proto dokázali z Charbinu vytvořit krásné město,“ vypráví pan Chu.
Kdysi výstavní centrum ležící na řece Sung-chua je dnes průmyslovou metropolí čínského Dálného východu, v níž spolu s předměstími žije na deset milionů obyvatel: „Záchrana starého města je velmi těžká. Úředníci pro to moc citu nemají. Staví se nové, sklobetonové budovy, zatímco mnohé památky v centru chátrají. Rekonstrukce jde pomalu, ale dělám, co mohu,“ říká pan Chu. I díky němu si však alespoň centrum uchovává původní podobu a pěší zónu Čung Jang tak dodnes lemují domy postavené v novorenesančním stylu. Nikde jinde v Číně už dnes nenajdete místo, které si stále udržuje ruskou tradici. Vycházím z kavárny znovu na ulici, míjím obchůdky s vodkou, čokoládou, tradičními matrjoškami a kožešinovým zbožím. Na Slunečním ostrově na druhém břehu řeky Sung-chua stále existuje Stalinův park a místní Číňané dávají přednost ruským jídlům před domácí kuchyní. Dokonce se do jejich slovníku dostalo i slovo „chléb“, lie-pa.
Ruská komunita v Charbinu kdysi bývala mimo území někdejšího Sovětského svazu největší. Nyní už tu, až na pár tanečnic předvádějících své umění v nočních barech, žádný Rus nežije. Přesto je tato metropole provincie Chej-lung-ťiang živoucím skanzenem ruské kultury, kuchyně i umění. A ne nadarmo se jí proto říká Moskva Východu nebo Perla na labutím krku.
SNĚHOVÉ KRÁLOVSTVÍ
Tanečnice na bruslích, krasavice v tradičních ruských krojích, světelná show, všude kolem samý led. A také sníh. Za zvuku čínsko-ruského hudebního mixu procházím mezi paláci a sousošími postavenými ze sněhových bloků. Na jedné straně se tyčí francouzský hrad, na druhé si Sněhurka hraje se svými sedmi trpaslíky. Lidem stoupá od úst pára, ale jejich oči nadšeně jiskří.
Sněhová sousoší dlouhá až několik desítek metrů jsou výtvorem čínských i zahraničních týmů. Jejich sportovní zápolení probíhá už léta a každý rok se všichni snaží co nejvíc překvapit. Z posledních let tak největší úspěch zaznamenali Britové, kteří ztvárnili Lesní pohádku, a ruské mužstvo „Vjazemski“ z Irkutsku, díky němuž se v Charbinu na čas objevila skutečná doba ledová včetně mamutů a neandrtálců. A protože se v Charbinu slaví Vánoce podle juliánského kalendáře sedmého ledna, zdobí park ještě v těchto dnech i adventní výtvory. Na celé zimní království pak bylo použito na 120 tisíc kubíků ledu a sněhu.
Sníh mi křupe pod nohama, mířím přes bílou pláň k zmrzlým Niagarským vodopádům, vedle kterých se na koních řítí odvážní indiánští bojovníci, na hlavách bohatě zdobené čelenky. Vše je pochopitelně ze sněhu. Obdivuji i dokonalé tvary nahé dívky v náručí řvoucího medvěda, jen nechápu, proč se právě u ní Číňané tak chichotají.
Království těchto soch se rozkládá především na Slunečním ostrově, v těsném sousedství Stalinova parku a skanzenu s tradiční ruskou vesnicí. Ledové sochy dominují parkům a chodníkům na druhém břehu řeky Sung-chua, dělící Charbin na severní a jižní část. Z jedné do druhé se v zimních měsících pohodlně dostanete po zamrzlém vodním toku, a kdo nechce pěšky, může jet na koni nebo se svézt psím spřežením či v kočáře. Nechám se také zlákat. Po smlouvání zaplatím čtyřicet jüanů, tedy asi 110 korun, a vyrážím.
Pravému břehu dominuje obří ledový hrad, který slouží i jako skluzavka. Střídají se na ní děti i dospělí. Pod ní je vytyčený prostor určený hlavně k bruslení, nejčastěji se však místní pohybují na primitivních saních, v rukou hůlky, kterými se odráží. Nechybí ani stánky s občerstvením, největší zájem je o čaj a vodku. Krev se v těle turistů směřujících na hlavní pěší zónu Charbinu, Čung Jang, snaží rozproudit i ruská „klasika“.
Nesmrtelná Kaťuša zní z reproduktorů umístěných na lampách, čilý ruch panuje i za okny okolních kaváren a restaurací, z ledové fontány uprostřed celé třídy stříká voda. Pomalu přicházím k parku Čao-lin. Už se smráká, ale okolí ozařují pestrobarevně osvícené ledové sochy. Největším lákadlem je třicet metrů vysoká katedrála a kopie pařížského Vítězného oblouku.
Místní úřady se chlubí i tím, že materiál, tedy led i sněhové kostky jsou čistě přírodní, bez použití chemikálií. Strach, že by mohly roztát, totiž při panujících teplotách nehrozí. I když, jak někteří starousedlíci tvrdí, globální oteplování se projevuje i v Charbinu, protože běžné jsou třicetistupňové mrazy. V poslední době však nejsou výjimkou dny, kdy se průměrné teploty pohybují „jen“ kolem mínus patnácti. I to ale k zachování ledového i sněhového království bohatě stačí.
NEJLEPŠÍ SJEZDOVKY V ASII
Je šest hodin ráno. Sedím ve vymrzlém autobuse, kterému se na okraji Charbinu porouchal motor. Mráz vytváří na sklech ty nejrozmanitější ledové obrazce, mne ale zajímá jediné, jak se zahřát a hlavně, kdy přijede náhradní autobus. Dorazil po hodině a půl a byla v něm stejná zima.
O tři hodiny později se před námi konečně objevily svahy Sluneční hory, na jejímž úpatí leží nejstarší a zároveň nejznámější zimní středisko v celé Číně, městečko Ja-pu-li. Všichni mí spolucestující pomalu roztávají. Natěšení jsou všichni včetně skupinky Jihokorejců, kteří se nechali zlákat slogany označujícími lyžování v Ja-pu-li jako nejlepší v Asii. A to je co říct, vzhledem k vyhlášeným střediskům v okolí japonského Sappora i v samotné Koreji.
„Jede se na oběd,“ zchladil ovšem všechny hlas průvodce. Organizované zájezdy jsou, bohužel, v někdejší Říši středu přesně takové. Kšeft přeci musí mít všichni. A že jste si zaplatili celý den na lyžích, to nikoho nezajímá. S plnými žaludky se kolem jedné konečně dostáváme na první sjezdovku. Tedy přesněji řečeno spíše na cvičné louky vybudované ve vypuštěné nádrži. Několik lidí z autobusu poslušně vystupuje, další ale trvají na tom, že chtějí na opravdový svah. Ještě před dvěma lety to bylo prakticky nemožné, na těch nejdelších a nejprudších sjezdovkách trénovali jen členové národního týmu, na ostatních pak jen komunističtí funkcionáři. Dnes už naštěstí stranickou legitimaci nepotřebujete, i když závodní tratě jsou pro běžné smrtelníky stále nepřístupné.
„Přijel jsem spolu s přítelkyní, abychom se podívali na ledový festival v Charbinu a také si zalyžovali. Nemáme ovšem tolik peněz, proto jsme museli cestovat vlakem. Po čtyřicetihodinové cestě a martýriu v promrzlém autobusu si to však chceme užít,“ argumentuje pětadvacetiletý Li. O pár desítek minut později nás autobus vyklopí u nové sedačkové lanovky.
„Jakou máte velikost?“ ptá se muž v půjčovně. Lyže, hůlky, boty, nic si s sebou nemusíte vozit. Ostatně obyvatelé východoasijských zemí jsou na takovýto servis zvyklí. Z reproduktorů zavěšených na dřevěných kůlech zní jeden z posledních čínských hitů, lanovka uhání vzhůru a celý rezort, ve kterém už před staletími naháněla čínská šlechta divokou zvěř, máme jako na dlani. Najednou se objeví desítky větrných mlýnů. Vypadají jako kamenné houby rozeseté po zasněžených stráních. A že jde o pouhé atrapy dodávající tu „pravou“ atmosféru hotelové vesnici Windmill Village, vůbec nevadí.
„Tohle je nejdelší tobogan na světě,“ chlubí se na vrcholku hory jeden z čínských instruktorů. Nechám se zlákat, sundám lyže a řítím se dolů. Jedna jízda ale bohatě stačí. Jsem tu přeci kvůli lyžování. A když se na sjezdovku začnou vkrádat první stíny, vracím vybavení a zamířím k parnímu vlaku. Tedy přesněji řečeno k restauraci vybudované v někdejší slávě čínských železnic. Pro jistotu si pak na cestu zpět do Charbinu nechávám zakoupenou termosku naplnit horkým čajem. Co kdyby se autobusu zase porouchal motor?
