Do tiché noci se rozezněly struny gidžaků a tjudjuky, bachši spustil tesknou, vábivou píseň o svobodě a vol nosti, věrném přátelství, o věčnosti. Vítr ji odnášel daleko do otev řené stepi. Kolem ohně seděli turkmenští jezdci v plátěných rubáškách, na nohou vysoké boty, pod huňatými čepicemi se rýsovaly zimou a větrem zvrásněné, neholen é tváře. V ohni prasklo, proud žhavých uhlíků vylétl do tmy, vysoko nad plameny, a rozplynul se na obloze plné hvězd. Bachši zpíval o koních.
ZROZENÍ NEBESKÉHO KONĚ
Vysoko v horách, v oblasti západn ích hřebenů tajemného Pamiru a Ťan Šanu, pramení dvě velké řeky: Syrdarja a Amudarja. Vyvěrají ze země kus pod nebeskou klenbou, v oblasti věčného ticha a jako malé potůčky pomalu stékají ze „střechy světa. Cestou z hor nabírají na síle a prudkosti, svým divokým a hlasit ým proudem si za celá tisíciletí vymlely v povrchu země hluboká koryta, jimiž se jako lavina řinou do údolí. Tady se ukloní a zpomalí. Ještě dříve než se navždy rozplynou v Aralském jezeře, napojí svou vodou panenskou přírodu Turanské nížiny. Do vyvolené oblasti byl seslán „dar Bohů, „zvíře, mezi jehož očima ležely všechny poklady této země – kůň. Záhy se tu potká s člověkem – jako nejvěrnější společník ho provede cel ými tisíciletími. Domorodá společenstva začala už v neolitu (3 a 2 tisíce let př. n. l.) vytvářet první státy – v nedaleké Ferganské kotlině založila jeden z prvních – pojmenovaný podle místa: Fergana. Jeho obyvatelé spojili své síly se schopnostmi zvířete bezmála nadpozemského – začali chovat zvláštního, urostlého a elegantního koně, kterého jim nabídla tamní pří- roda. Sebevědomě si jej přivlastnili názvem ferganský a podle zlatavě lesklé, nádherné barvy srsti jej pojmenovali – kůň zlatý. Nadpozemská krása a mytologie však tomuto koni, pocházejícímu z kraje pod „střechou světa, dala ještě další pojmenování – nebeský … Svými znaky – vyšší štíhlou postavou, dlouhým krkem – i vlastnostmi – rychlostí a vytrvalost í, tvrdostí a spolehlivostí – výrazně převyšoval koně ostatních asijských plemen. Bohem seslanému zvířeti jezdci zakrátko ostříhali hřívu, aby přes jeho šíji mohli přeložit luk, do jehož vypjaté tětivy pomalu natáhli smrtonosný šíp a zamířili … Svatost se sklonila před pozemskostí, nebesk ý kůň, pobízen svým jezdcem, vjel do špíny bitev. Za cenu krve si ta Fergana dokázala po celá staletí udržet samostatnost a nezávislost a s nimi k kvalitní čistokrevný chov svých bájných koní. Jejich pověst se však šířila daleko za hranice Fergansk é kotliny…
TURKMENSKÝ VPÁD
O několik nájezdnických výprav na Ferganu z východu se postarali na svých menších zavalitých koních Číňané. Neúspěšně. Chánové pak rad ěji zvolili cestu mírné diplomacie a obchodu, díky nimž mohli z Fergany každý rok nakupovat velká množ- ství koní., Dotud „nedobytná tvrz samostatné Fergany s líhní „nebeských koní definitivně padla kolem roku 1000 n. l., když do oblasti střední Asie vtrhl starý turkotatarsk ý kmen Ogúzů a území porobil. Asi o padesát let později přijali tito drsn í bojovníci ještě ve své domovině islám a s ním rozhodli i o svém nov ém jméně – Turkmeni … Snad nejcenn ější kořistí, které se Turkmeni ve Ferganské kotlině zmocnili, byl chovný základ „nebeských koní. Naštěstí tito divocí turkotatarští nájezdníci rychle poznali, co se jim dostalo do rukou a na chov dokázali úspěšně navázat. Udrželi vysokou kvalitu zvířat a doslova úzkostlivě strážili čistotu plemene – k pečlivosti a svědomitosti je vedla víra, křížení by považovali za zneuctění zákonů proroka Mohameda … Do sedel koní se vyšvihli noví bojovníci a pobídli je. Koně vykročili do další budoucnosti pod jménem turkmenští … Ani mocní tehdejšího světa nezůstali před bájnými turkmenskými koňmi bez obdivu – vnuk legend árního Džingischána a dobyvatel celého Íránu a Sýrie chán Hülagu, stejně jako pozdější pán Indie a vládce turko-íránské říše, mongolský Tamerlán se pokoušeli tato zvířata získat. Situace se obrátila – Turkmeni, kteří se „nebeských koní zmocnili, nyní sami museli čelit mnoha nájezdnickým vlnám. Své zlaté koně však udržet dokázali, a ti nic neztráceli ze svého lesku. Čistotu neztratili, svou domovinu nakonec ano – pod tlakem divokých uzbeckých kmen ů museli Turkmeni se svými zví- řaty ustupovat směrem na jih. Dostali se nakonec až do oblasti, která po nich dodnes nese jméno – Turkménie…
ACHAL-TEKÉ
Putování za novým domovem, bezpečím a štěstím skončilo na jihu, pod pohořím Kopet-Dag, kde přírodní podmínky – drsné, suché klima s extrémními výkyvy teploty a chudá pastva – vychovávají jen tvrdé jedince. Nelítostné podmínky tamní pří- rody se začaly snoubit s důmyslnou chovatelskou prací obyvatel domorod ých kmenů – Achalů a Tekinců. Ti postupně přebírali cenná zvířata a pokračovali dál v čistokrevné plemenitbě v populaci turkmenských koní. Příroda a člověk si podali ruce, cesty se spojily: pod Kopet-Dagem se zrodil kůň nebývalé krásy, gazelí elegance, mimořádné inteligence a ocelové tvrdosti – ve své definitivní podobě dostal jméno Achal-Teké, potomci svých staroíránských předků, se tak stali vůbec nejstarším, dosud známým plemenem koní. pro své jezdce byli nejen atributem moci a pýchy, ale především nepostradatelným partnerem. Domorodci odstavovali hříbata od matek už ve dvou měsících stáří a přivedli je do svých stanů a jurt, aby tam s nimi společně žili. – Dělali vše pro to, aby mezi sebou a koněm vybudovali co nejtěsnější vztah a důvěru. Mladá psychika se podrobovala novému vlivu, návyk se po generacích promě- nil na jednu z hlavních charakteristik plemene – achaltekin ští koně jsou na rozdíl od koní jiných plemen ve stádě samotářští, „uzavření, mají sklon fixovat se spíše na jednoho určitého člověka než na jedince svého druhu. Turkmen krmí hříbě jako své dítě – ječnou kaší s přimíchaným vejcem a zásadně přímo z ruky. Dospělým koním připravuje, zejména na dlouh é cesty, pražené ječné placky a s koněm se spravedlivě dělí – vždy jednu podá koni, jednu sní sám… Dávku doplňuje ještě několika kuličkami beraního loje, napájí minim álně – achaltekinský kůň má ojedinělou látkou výměnu, na pouš- ti vydrží desítky kilometrů a dlouh é hodiny bez vody, pouze o plack ách či několika hrstkách ječmene. Koně Achal-Teké jsou jako tajemství – uzavření, zvláštní, kdo je dobře nezná, těžko do nich pronikne. Jako by se v nich sečetla tisíciletá moudrost. Ztráta stádového pudu, příslovečná věrnost jednomu jedinému člověku a ochota jít za něj do ran… Vliv pána jej však orientoval i na útočnost – příslušní- ci domorodých kmenů přepadali karavany táhnoucí v blízksti jejich oáz, koně z prudkého cvalu útočili kopyty, zuby zraňovali kočovníky či z vaků loupežně vytahovali obsah, včetně živých zvířat. Dokázali vyrvat kozy a ovce, v přírodě se bránit vlkům a zaútočili i na medvěda. Turkmen věděl, co v koni má, s ním a lovn ým dravcem na ruce byl vším.
OBJEVENÍ ACHALTEKINSKÉHO KONĚ
… Dlouhá staletí žili achal tekinští koně, rarita nesm írné genetické i historické hodnoty, v tichých stepích a pouštích Turkménie, světu neznámí, neobjevení. Evropan é ještě donedávna neměli o tomto exoticky krásném koni skoro žádné informace. V roce 1854 se achaltekinským plemenem sice podrobně zabýval ruský zvěrolékař Nanni a o třicet let později francouzský hipolog Gaillot, teprve po druhé světové válce se však obzor znalostí částečně rozšířil. V kolébce chovu achaltekinských koní, v Turkménii, a později v některých dalších oblastech bývalého Sovětského svazu, žilo ještě donedávna 1500 koní, tvořících chovné jádro plemene. Jejich stavy však povážlivě klesají – nuzné podmínky života obyvatel samotných a nepochopení odsuzují také koně, ti se nezřídka stávají i oběťmi spekulací. Ani Turkotataři, ani čínští a mongolští chánové, ani divoké uzbecké kmeny v hluboké historii koně nezlikvidovali. Achal-Teké se měli dočkat svého konce na sklonku 20. století, v době, kdy jako věrní společ- níci doprovodili člověka až na samotný vrchol. Tak se achaltekinští koně vydávají po celých tisíciletích života ve své přirozené domovině opět na cestu – za záchranou. Manželé Karel a Jaroslava Havlíčkovi žijí v nevelik é Chrastavě u Liberce, na severu Čech. Za jejich staven ím se na horizont mírně zvedají rozlehlé pastviny a pak už jen modrá obloha. Již před delším časem objevili kouzlo a půvab „koně koní, zaujalo je nejen zví- ře samotné, ale i prostředí a zvyklosti, které tohoto koně po celé věky ovlivňovaly. Netrvalo dlouho a do Chrastavy dorazili první Achal-Teké. dva hřebci a jedna klisna. to bylo v roce 1990. Ještě než se stačil rok uzavřít, přibyli další, na Štědrý den. Následovaly nové transporty. Dnes chovají manželé Havlíčkovi 66 koní tohoto ojedinělého plemene, na Chrastavě se už narodilo celkem 26 vlastních hříbat, stavy se příležitostně doplňují dalšími importy. Manželé Havlíčkovi se postupn ě stali největšími evropskými chovateli koní Achal-Teké a svými záchranářskými akcemi, které dnes sahají až do Severní Ameriky, se zasluhují o to, že koně nejstaršího plemene na světě nevymřou. Snad. Havlíčkovi jsou v těsném partnerském vztahu se vzniklou německou, švýcarskou a italskou Asociací chovatel ů achal tekinských koní, jejich koně jsou vedeni i v ruské (Moskva) a turkmenské (Ašchabad) státní plemenné knize. Malá Chrastava v malé České republice se tak díky manželům Havlíčkovým stává místem, kde by „nebeští koně Achal-Teké měli, daleko od místa svého zrodu, kus pod „střechou světa, nalézt svůj druhý domov, bezpečí a možnost dalšího života.
