Katuň je řekou legendární. Přestože dnes již nepatří k nejprestižnějším vodáck ým terénům, zůstává řekou výjimečnou. Snad je výjimečnost Katuně dána místem, kudy protéká. Katuň je totiž největší řeku centrálního ruského Altaje, pohoří s tajemnou atmosférou v rusko-kazašsko-čínském pohraničí. Také zcela jistě byla první velkou řekou, kterou v 60. Letech začali sjíždět vodáci tehdejšího SSSR. V oněch dobách na klasických dřevěných vorech nebo na vorech z pneumatik a kulatinové konstrukce. Katuň má však významné místo také v dějinách českého vodáctví. Byli to totiž Češi, konkrétně expedice Štěrby a Štětiny, kteří jako první sjeli horní Katuň až od Geblerova ledovce. To bylo v roce 1968. A na začátku 70. Let stejná skupina na Katuni poprvé vyzkoušela český vodácký vynález, nafukovac í vor zvaný „Matylda, a to ješ- tě před známou expedicí do Himálají na řeku Indus. V té době byla Katuň považována za jednu z nejtěžších řek světa. Dnes jsou vodácky prestižnější jiné altajské toky, dodnes se však za velký výkon považuje sjetí celé Katun ě, včetně jejího horního toku. Důvodem tu je především obtížný přístup k horní části Katuně, než obtížný sjezd tohoto úseku. Horní Katuň totiž teče podél jižních svahů centrálního Altaje a chcete-li se k ní dostat, musíte buď ze severu překročit hřeben Katuňského pohoří, nebo celé pohoří objet a dostat se ke Katuni z jihu, přes Kazachstán s jeho nevyzpytatelnými dopravními podmínkami a zejména kazachst ánsko-čínskou pohraniční zónu s ještě nevyzpytatelnějšími orgány ministerstva vnitra.
ZÁZRAKY SE DĚJÍ
Naše expedice zvolila druhou, kazachstánskou variantu. Důvod byl prostý. Přechod napříč pohořím, jehož hřeben nikde neklesá pod 2 900 metrů nadmořské výšky, nebyl totiž s naším minimálně třistakilovým nákladem vů- bec myslitelný. „Objížďka pohoří kupodivu trvala jen tři dny, což je v místních pom ěrech rekord. Zasáhla asi nějaká vyšší síla, konec konců během naší cesty se odehrálo několik zázraků. K prvnímu došlo ještě v Moskvě, kde se Maximovi podařilo v den odjezdu přemluvit náčelníka obchodního oddě- lení milice, aby nám vydal povolení ke vstupu do pohraniční kazachstánsko- čínské zóny. K tomuto povolení měl asi tolik pravomocí, jako správce pet- řínské rozhledny, ale „bumážka byla a na ní kulaté razítko. Druhý zázrak se udál na nádraží v Barnaulu, kde se nám podařilo přesednout na vlak do Usť Kamenogorska, který se rozjel jen co za námi zapadli dveře vagónu, a to už měl být sedmnáct minut na cestě. Tato zdánlivá banalita pak sehr ála svou roli o dva dny později. Když jsme na korbě jedenapůltunky GAZ 53 dorazili do vesnice Jazjovka, posledn ího obydleného místa, kam ještě vede cosi jako silnice a odkud je ke Katuni ještě si třicet kilometrů téměř nesjízdn é cesty horskou tajgou, ukázalo se, že v osadě není nikdo a nic, co by nás oněch třicet kilometrů převezlo. Tu ale došlo k dalšímu zázraku, z ničeho nic se objevil náklaďák Ural, za jehož volantem seděl Sergej Seliščev. Tohoto barnaulského vodáka jsme už z Moskvy marně telefonicky sháněli, aby nám zajistil odvoz ke Katuni. Teď tudy náhodou projížděl se skupinou alpinistů. Bez té kliky na nádraží v Barnaulu bychom se samozřejmě minuli. Jiný zázrak se odehrál dne předchozího,kdy jsme byli zadrženi při vstupu do pohraniční zóny. Milicionáři přijali naše stupidní vysvětlení, že jsme si mysleli, že razítko moskevské milice stačí a po sepsání protokolu „O zadr žení narušitele pohraniční zóny, nás přenechali okresním kolegům v Katon-Karagaji, kteří nad námi také mávli rukou a pustili nás dál, ač správn ě nás měli vrátit do Usť Kamenogorska pro opravdové povolení. Takto jsme se dostali až k hornímu toku Katuně, k místu, odkud jsme mínili zahájit sjezd.
HORNÍ TOK
Jisté problémy nastaly při stavb ě Matyldy, protože organizátor výpravy Libor, ve snaze co nejvíce ušetřit váze, vzal s sebou nářadí vhodné k spíše víkendovému výletu do Brd. Maxim pak žehral, že vor ještě manik úrou nestavěl. Horní tok Katuně, dlouhý asi 140 km, je zřejmě jejím nejmalebněj- ším úsekem. Řeka, v těchto místech široká asi 20-30 metrů, teče liduprázdn ým horským údolím uprostřed smrkov ého lesa. Průtok byl v době naší cesty neméně 200 metrů krychlových za vteřinu a řeka měla slušnou rychlost – okolo 10 kilometrů v hodině. Velení se ujal Maxim, nezkušenější vodák naší pětice. Neobtížnější peřejí horního Katuně jsou Ščoki, sedmikilometrov ý kaňon, v němž se řeka zu- žuje místa na 5-7 metrů. Ščoki mají pět stupňů, mezi nimiž je vždy několik set metrů relativně klidnější vody. Ve třetí kaskádě na nás čekalo překvapen í – kmen vzpříčený mezi stěnami kaňonu zahrazoval celou šíři koryta ve výši hladiny. Voda se valila přes něj. Nejdříve jsme se ho snažili přeseknout, což se nám skoro podařilo, pak jsme jej vytahovali improvizovanou kladkou z karabin a kotevního lana. Podařilo se nám jej uvolnit, jenže se zaklesnul znovu, asi o deset metrů níže. Nakonec jsme na něj prostě najeli Matyldou. Rychlost proudu a pohybová energie našeho plovoucího monstra udělaly své – smetli jsme několik trčících větví a šťastně se přehoupli přes oblinu kmene. Několik desítek kilometrů pod Ščokami je vesnice Usť Koksa, obec, kde sjezd řeky začínají ti, kteří se necht ějí trmácet k hornímu toku. V těchto místech řeka vtéká do Ujmonsk é stepi a její charakter se mění, začíná střední Katuň. Rozlévá se do mnoha ramen a šířka hlavního ramene se zvět- šuje asi na 200 metrů. Rychlost toku ale neklesá pod 8 – 10 kilometrů v hodině. Převržení v tomto úseku dlouhém asi 80 km nehrozí, ale snadno lze uvíznout ve slepém rameni a na mělčinách. Všichni se snaží zdržovat se v tomto vodácky nezajímavém úseku co nejméně.
NA VODU S BROKOVNICÍ
Břehy řeky jsou zde poměrně hustě osídlené, a to je pro ruské vodá- ky dalším důvodem ke spěchu. Příliš jsme to nechápali, naše zkušenosti z expedice do východosibiřského Jakutska, do republiky Tuva při mongolských hranicích i do kirgizského an-Šanu nás naučily, že domorodci jsou pohostinn í a že život kolem řeky je velmi exotick ý a tudíž stejně zajímavý jako sama řeka. Proto jsme předpokládali, že i tentokr át se budeme snažit co nejvíce sblí- žit s místními. Všichni ruští vodáci, s nimiž jsme se na řece setkali, se však snažili zakotvit co nejdál od obydlených míst a osady objížděli při protilehlém břehu. Mnohokráte jsme byli varováni, že místní obyvatelé kradou, chtějí za všechno peníze, jsou opilí a agresívní. Skupina movitých vodáků z hlavního města, se kterou jsme se setkali u soutoku s Argutem, s sebou měla dokonce policejní brokovnici „pump gun, kterou jsem do té doby viděl jen v amerických filmech, protože prý „narod sovsjem ozvěrjel. Kdo ví, možná, že v těchto místech – přece jen více zasa- žených civilizací a častěji navštěvovan ých turisty – jsou místní lidé jiní než ti, se kterými jsme se setkávali na svých expedicích v minulých letech. Mám ale podezření, že problém spočívá především v napjatosti vztahů mezi Rusy a ostatn ími národy federace. Rusové se na malé národy, zvlášť na ty, kterých se civilizace příliš nedotkla, dívají poněkud spatra. Na soutoku s Argutem nás ale čekal ještě jeden zajímavý zážitek. Je tam jakýsi „Vodácký skanzen, který tu samovolně vyrostl. Trochu připomíná asijskou tradici „obo, což je posvátné místo, kde každý zanechá jakýkoli předm ět na usmíření bohů. Na tomto vod áckém „obo bylo k vidění skutečně té- měř vše, od kapesníku přes směrové identifikační tabulky až po téměř skute čného vodáka. Také jsme tu našli několik českých „exponátů, poslední z roku 1991. Prohlídka tohoto místa také prokazuje, jak vášnivými vodáky – cestovateli Češi jsou. Vedle množství tabulek, zanechaných ruskými a pobaltsk ými vodáky, jsme nalezli dva nápisy prozrazující přítomnost vodáků z Kalifornie, po jednom z Lipska a Helsinek, pak polskou cedulku a také tři české. K nim pak naše česko-ruská expedice – Maxim Cholodkov, Honza Klak, Richard Klik, Libor Konvička a Adéla Petrů – přidala tu svou. Ani jeden z nás by však nepřiznal, že to není jen na pam ětnou.
MRÁZ V ZÁDECH
Nejtěžší katuňské peřeje jsou na dolním toku, dlouhém asi 220 kilometr ů, kde řeka opět protéká horami. V těchto místech je Katuň opravdu mohutnou řekou. Pro srovnání – její prů- tok běžně představuje šestinásobek Vltavy v Praze, jenže v korytě jehož šířka není nikde víc, než 200 metrů, a kde v kaňonech se zužuje až na 15 metrů. Peřeje dolní Katuně jsou sice obtížné, ale nejsou většinou technicky složité, nevyžadují náročné manévry. Obvykle jde o několikametrový, víceméně přímý úsek vln, vysokých dva až tři metry. Za vysoké vody pochopitelně více. První nás čekala takzvaná Akkemská roura, asi dvanáctikilometrový kaňon, s několika efektními stupni a sérií vysokých vln. V kilometráži je u tohoto místa pozn ámka „prohlídka nezbytná a několik vykřičníků. Max ovšem prohlásil, že je „turist vodnyj a nikoli „turist pěšij, odm ítl se trmácet skalnatým svahem, a tak jsme Akkem projeli aniž bychom se podívali, do čeho se pouštíme. V jednom místě jsme měli namále, proto že jsme najeli na ohromný balvan, za nímž se tvořila hluboká jáma s válce a do té jsme pochopitelně spadli. Matylda ale ledacos promine. Další velkou peřejí je Šabaš, několikasetmetrový úsek s vysokými vlnami. Projeli jsme ji trochu mimo proudnicí, čímž jsme se těm nejvyšším vlnám vyhnuli. Daleko větší dojem na nás udělaly peřeje Teldekpe ň 1 a Teldekpeň 2. Jsou to dva kaňony za sebou, každý v délce asi 500 metrů. Řeka, před peřejemi široká asi 100 metrů, se celá nacpe do asi 15-20 metrů širokého kaňonu s hladkými stě- nami spadajícími kolmo do vody. Proud v tomto zúžení ale není o mnoho rychlej ší než před ním a s výjimkou stupně ve vjezdu do obou kaňonů v něm nejsou ani vlny. Hloubku si nedokážu představit, ale pokud platí Bernouliho rovnice, musí být ohromná, protože někam se ta masa vody vejít musí. Zákeřnost Teldekpňů spočívá v tom, že u stěn se tvoří prudké víry, doslova syčící nálevky o průměru několik metrů, schopné vtáhnout nejen člověka i se záchrannou vestou, ale i kajak nebo sportovní uzavřenou kánoi. Proudnice se klikatí mezi těmito víry a protiproudy a pro menší plavidla je krajně nebezpe čné dostat se na rozhraní proudů, protože to znamená téměř jisté převržení. Matylda má výtlak několik tun, takže se obávaných teldekpeňských vírů bát nemusela. Od teldekpeňských peřejí zbývá už jen několik desítek kilometrů k městečku Čemal, kde většinou sjezd Katuně končí. V Čemalu jsme končili i my. Naší staré dobré spolehlivé Matyldě jsme „vypustili duši a rozebrali ji. V těchto chví- lích mívám tak trochu sentimentální pocity. Ale co, příští rok zase někam!
