“Na mapách je pásmo Kordiller zakresleno jako ostrý hřeben, a zatím jsem našel rozsáhlou plošinu, po níž jsem kráčel již po dva dni, a ještě jsem neviděl konce,” poznamenal si d’Orbigny. Kdyby tento cestovatel-průkopník pokračoval po náhorní planině dále, jeho překvapení by bylo ještě mnohem větší – v nadmořské výšce 3820 metrů by našel temně modrou vodní hladinu o rozloze malého moře – jezero Titicaca.
POVĚRY A LEGENDY
Průzračná hladina jezera zrcadlící rozmary bolivijského nebe a nedaleké zasněžené šestitisícové vrcholy pohoří Cordillera Real působí uprostřed vyprahlé krajiny neskutečně, jen jako božský přízrak. Jezero Titicaca hrálo dominantní roli při tvorbě duchovního světa zdejších obyvatel přes dvě tisíciletí. Vodní plocha o rozloze více jak 8000 km² je nejposvátnějším jezerem v Andách. Poblíž jezera Titicaca bylo centrum kultury Tiahuanaca, jedné z nejdůležitějších latinskoamerických civilizací, která je dodnes zahalena mlhou záhad. Jisté však je, že toto místo bylo považováno touto kulturou za posvátné již na počátku našeho letopočtu. V době mocné říše Inků byl jedním z nejdůležitějších náboženských center ostrov Slunce (Isla del Sol) na jezeře Titicaca. Právě z jeho nedozírných ledových hlubin se vynořil incký bůh stvořitel Viracoča. Děti tohoto boha Slunce – Manco Capac a sestra Mama Ocllo – se také zrodily z tmavě modrých vod jezera. Odtud se později vydali založit v Posvátném údolí mocnou inckou říši, která z Cuzca vládla mnoha milionům lidí na velkém území Jižní Ameriky. Mnozí dnešní potomci Inků žijící na březích jezera věří, že jejich národ vznikl právě na popud samotného Slunce.
Starodávné kultury považovaly jezero za moře, které je propojené s oceánem, matkou všech vod. I dnes mnozí místní indiáni věří, že jezero jim přináší životodárný déšť a že je propojené s horskými božstvy a rozdává vodu, kterou bohové jeho prostřednictvím lidem darují. Lidé jezeru také přinášejí dary, aby jim dalo dobré počasí, dostatečné úlovky ryb nebo umožnilo bezpečnou cestu po jeho hladině.
Podle tradičních pověr jsou lidé přesvědčeni, že když někdo spadne do jezera (například rybář), neměl by jej nikdo zachraňovat, ale nechat utopit jako obět bohyni přírody a Země nesoucí jméno Pača-Mama. Několikrát do roka opravdu přijde nad jezero bouře, která na rozloze malého moře dokáže vytvořit obrovské vlny, a Pača-Mama dostane své oběti. V průměru se na jezeře utopí čtyři rybáři ročně.
PODVODNÍ TAJEMSTVÍ
Název jezera se odvozuje ze slov titi (v ajmarštině horská kočka, puma), a caca (kečuánské slovo pro kámen, skálu). Na ostrově Slunce je opravdu posvátný kámen, který uctívali již lidé před příchodem Inků. Puma obývala břehy jezera a údajně někdy navštěvovala i ostrov Slunce, protože uměla i dobře plavat. Vazba mezi skálou a šelmou má původ v legendě, podle které starodávní zdejší obyvatelé viděli oči horské kočky zářit v posvátném kameni, a tak jej nazvali “Kámen pumy” – Titicaca.
Dnes jezero láká mnohé návštěvníky, kteří se z malebného poutního městečka Copacabana vydávají lodí na ostrov Slunce, kde se na první pohled jen málo změnilo od dob legendárního Manco Capaca (snad kromě neblahého korumpujícího vlivu turistů samotných). Dodnes tu není jediný automobil a lidé chodí po starých inckých stezkách mezi kamenitými terasami svých malých políček a skromných stavení. Harmonicky s okolní magickou krajinou splývají i ruiny z doby Inků – v jižní části ostrova je to například schodiště Escalera del Inca, které vede od břehů jezera až ke třem silným pramenům Tres Aquas, kam si místní lidé s oslíky přicházejí doplnit zásoby vody. Dlážděný chodník odtud vede napříč celým ostrovem až k severnímu cípu s bývalou inckou pevností Chincanas s údajným lidským obětištěm v podobě velkého ceremoniálního kamenného stolu.
O jezeře Titicaca se ví, že jeho hladina v minulosti značně kolísala, a tak je mnoho legend spojováno s tajemným podvodním městem, jež tu bylo ještě dříve než samotné jezero. V tomto městě měl být i chrám, do kterého mohly vstoupit pouze ženy zasvěcené slunci. Tyto ženy chodívaly každý den k nedalekému prameni pro vodu. Jednoho dne následoval ženu muž a vylekal ji tak, že upustila džbán. Plná nádoba vody se rozbila a díky božské síle Viracoči tekla voda ze džbánu tak dlouho, až vytvořila jezero Titicaca. Pod jeho hladinou zůstalo i město, které se vydalo hledat mnoho zkušených vědeckých týmů včetně legendárního francouzského badatele Jacquesa Cousteaua. V roce 1992 se severně od ostrova Slunce v podvodním nalezišti zvaném Marka Pampa, často přezdívaném “potopené město”, našlo několik kamenných truhel obsahujících vzácné artefakty – některé z ryzího zlata. V srpnu 2000 další vykopávky nedaleko tohoto místa odhalily velký kamenný chrám, křivolaké uličky a okolní stěny – vše asi osm metrů pod hladinou. Nebylo zatím zjištěno, kdo vybudoval tyto stavby, ale vědci již určili, že jsou inckého původu. Další pátrání po bájné bolivijské Atlantidě nám snad jednou odhalí další z tajemství údajně bezedného jezera Titicaca.
 Mapa: Vladimír Žákovič |
BOLIVIJSKÁ REPUBLIKA
ROZLOHA: 1 098 581 km²
POČET OBYVATEL: 8 328 700
HLAVNÍ MĚSTA: La Paz (administrativní, 1,2 mil. obyvatel), Sucre (sídlo jurisdikce, 132 000 obyvatel)
STATNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem (zároveň předseda vlády)
JAZYKY: úřední jazyk španělština, kečujština (40 %) a ajmarština (přes 30 %) guaraní a jiné indiánské jazyky
 Bolivijci mají vždy někoho, ke komu se mohou modlit nebo se uchýlit pro ochranu či radu – ať je to bůh, ďábel, či panenka Marie, nebo bohyně Země. A všechny své spřízněné nadpřirozené bytosti umějí lidé i řádně uctívat a oslavovat. Není snad dne, kdyby se někde v Bolívii nekonala “fiesta”. |
OBYVATELSTVO: 55 % indiánů (30 % Kečua, 25 % Aymara), 25 – 30 % mesticů, 15 % kreolů
NÁBOŽENSTVÍ: římskokatolické (95 % státní náboženství), protestanté (metodisté, mennonité aj.)
EKONOMICKÁ SITUACE: jedna z nejchudších zemí Jižní Ameriky. Roste nezaměstnanost – 10 % populace, dalších 13 % lidí však vydělává pod úrovní bolivijského životního minima, které činí 61 USD měsíčně.
HISTORIE: Území dnešní Bolívie bylo osídleno již asi před 20 000 lety. Přibližně od začátku n. l. do konce 8. st. se jižně od jezera Titicaca rozvíjela vyspělá civilizace s centrem kolem Tiahuanaca. Postupně území ovládá ajmarská říše, kterou kolem roku 1450 dobyli kečujsky mluvící Inkové. Před příchodem Španělů bylo tedy území Bolívie součástí mocné říše Inků, od roku 1542 pak místokrálovství Peru, po reorganizaci koloniální správy (1776) přičleněno území k nově vytvořenému místokrálovství Río de la Plata (po většinu španělského koloniálního období se území Bolívie nazývalo Horní Peru). Pro Španěly měla tato oblast velký význam především díky těžbě v Potosí – ze zdejších dolů pocházelo nejvíce stříbra z celé Ameriky.
Samostatnost přinesly invazní jednotky, jejichž příchod umožnil vznik nacionalismu, projevujícího se u malé části z přibližně milionu obyvatel regionu a mířícího spíš než proti Španělům proti Argentincům a Peruáncům. Nezávislá republika byla vyhlášena 6. 8. 1825 a byla pojmenována na počest Simóna Bolívara (oblast Horního Peru osvobodil jeho generál José de Sucre).
 Původní obyvatelé Bolívie stojí nyní na rozcestí. Bude se historie opakovat a stanou se naším černým svědomím? |
V následujícím období přišla Bolívie o značnou část svého území. Po bojích s Chile přišla roku 1884 o přístup k moři (oficiálně však Bolívie považuje tuto část pouště Atacama za své území jako “departamento Litoral”,vztahy s Chile jsou stále velmi mrazivé). Další území musela Bolívie odstoupit Argentině a Brazílii a po válce s Paraguayí (1932 – 35) ztratila 2/3 sporného území Gran Chaco.
Praktický politický život Bolívie od nezávislosti se odvíjel v podobě mnoha pučů a kontrapučů, Bolívie drží rekord v počtu státních převratů, kterých bylo již téměř dvě stě. Politická situace se stabilizovala až v 80. letech, kdy se moci ujala relativně demokratická civilní vláda. Ta však stále čelí problémům s velkou chudobou, sociálními nepokoji a velkou produkcí drog.
