Je sebevědomá žena, které je pomoc těm, kteří ji potřebují, smyslem života. V současnosti její nadační fond Asante Kenya staví pět škol v Africe a též se stará o dívky, které uprchly před rituálem ženské obřízky. Své aktivity bere jako poslání, ale nejradši by byla, aby takovýchto projektů nebylo zapotřebí.
V mládí jste pomáhala u jeptišek nemohoucím dětem, napadlo vás někdy vstoupit do kláštera, stát se jeptiškou a pomáhat lidem v rámci církve?
Nikdy jsem nad tím takhle ani neuvažovala. Sice je pravdou, že k františkánkám jsem se dostala přes křesťanské skauty, kam jsem se sama přihlásila, ale spíš to byl krok uvědomění či hledání sebe sama. Určitě to nebylo z popudu začít kariéru v církvi a dát se na cestu jeptišky, to rozhodně ne.
Váš otec je ze Súdánu, vídáte se?
S tátou jsme se opět setkali, když mi bylo asi 31 let. Naposledy jsem ho viděla, když jsem chodila do první třídy. Mezi tím jsme v kontaktu vlastně nebyli. Před těmi pár lety jsme ho se sestrou začaly cíleně hledat, potřebovaly jsme si nějak vyřešit naše osobní životní kruhy. Od té doby jsme průběžně v kontaktu, i když sporadicky. Otec byl totiž donedávna těžký alkoholik, který po závažné operaci nohy přestal pít, a dokonce se opět stal silně věřícím. Navíc mu v důsledku jeho alkoholismu před pár měsíci popraskaly žaludeční vředy a musel opět na operaci. Komunikace s tátou je náročnější, táta je hrozně nekompatibilní s celým uspořádáním našeho světa, abych to řekla kulantně. Přesto teď už vím, že nás má svým způsobem rád. Nicméně naše vazby jsou složitější. Momentálně jsme nejvíce v kontaktu se sestrou jeho druhé ženy, která je navíc naše sestřenice asi z desátého kolena, protože se Sudánci často sezdávají v širších rodinách.
Měla jste někdy problém v ČR s nějakou formou rasismu?
Ano, měla, v dětství. Teď už tedy ne. Bydlely jsme na takovém odlehlém sídlišti, které mělo novou a starou část, a my tam byly se sestrou jediné tmavé. Řekněme, že to bylo složité, zažila jsem i útoky. Spíš si to uvědomuji zpětně, když se nad tím zamyslím. Přece jen dětská mysl spoustu negativních reakcí ani nepochopí, navíc vytěsní.
Hodně se v současné české společnosti probírá nevraživost Čechů k Romům, v čem si myslíte, že je zde největší problém?
Primárně bych neříkala, který problém je největší, protože problémů je celá řada. To by bylo na celý samostatný rozhovor. Špatné přístupy jsou na obou stranách a nebylo by fér na takhle malém prostoru jednoslovně říkat, čí vina je zásadnější. Pokud to ale přeci jen zploštím, situace okolo Romů se více než 20 let okolo neřešila, zametala pod koberec, problémy se přelívaly z města do města. Nyní často pověst předchází činy a snadno se používá vnuknutá nenávist k manipulování s lidmi. A můžeme to vztáhnout na neonacistu nebo vychytralého politika. Osobně si myslím, že sami Romové by hrozně rádi vysvětlili, že jejich obraz v očích lidí ničí malé skupiny v jejich společenství, za které se sami stydí. Krásným příkladem je projekt Gypsy Spirit, který oceňuje pozitivní projekty v soužití majority s romskou menšinou. Když vidíte všechny ty organizace, jednotlivce, zástupce měst a obcí i vrcholné politiky, kteří se rozhodli přestat negativně myslet a začít něco dělat, dojde vám, že často je otázka změny jen v jednoduchém přístupu: Když se chce, tak to jde. A že by se rozhodně všichni Romové neměli házet do jednoho pytle. Oni o gadžích také neříkají, že jsme jeden tunelář vedle druhého.
Jak jste se rozhodla, že se budete angažovat v neziskovém sektoru a prostě pomáhat?
Ani přesně nevím, ale je to pravděpodobně dáno mou výchovou a také uspořádáním každého jednotlivého člověka. Částečně mě vychovávala babička s dědou, kteří ještě žili v té vesnické sousedské pospolitosti. Je to trošku model solidárního komunitního života, který v paneláku nepoznáte. Nikdy jsme neřešili, zda někomu, kdo pomoc potřeboval, vyjít nebo nevyjít vstříc. Prostě se to udělalo. Když ale slovo pomoc vztáhnu na neziskový sektor, naježí se mi chlupy. Snažím se nepomáhat, ale spolupracovat. Protože jen spolupráce obohacuje i můj život, a to mě nabíjí.
Myslíte, že jako poloviční Afričanka máte větší úspěchy v Česku ve vaší činnosti?
Myslím, že barvou kůže to není. Dříve jsem se setkávála s postojem – no jo, to ona chce pomáhat svým. Vždyt my máme spoustu potřebných v Čechách. Spíš na mě v začátcích koukali jako na blázna. Když jsem začínala jako koordinátorka projektu adopce na dálku, v Česku byl systém tohoto projektu prakticky neznámý. Dnes je to již jiné, a řekněme, že je trendy mít adoptované dítě na dálku a přispívat mu na život. Což je v důsledku samozřejmě správně. Spousta lidí mi taky nevěřila, že to myslím vážně, že peníze například nezneužiju.
Kdo se v současnosti pouští do adopcí na dálku? Jsou to celebrity, bohatí podnikatelé či obyčejní lidé?
Řekla bych, že dnes už to není záležitost jen celebrit, ale každého, kdo chce. Setkala jsem se například s klukem ze sociálně slabé rodiny, který si denně šetřil 20 korun podle tehdejšího sloganu adopce Stačí dvacet korun denně a můžete změnit život. Do adopce se pouští i lidé, kteří na tom nejsou dvakrát dobře, ale vědí, že děti jinde jsou na tom stokrát hůř.
Jakých výsledků dosahuje váš nadační fond Asante Kenya, pomáhající dětem v Africe s těžkým životním osudem?
V současnosti máme rozestavěných pět škol a podporujeme školáky, kteří by jinak neměli šanci se na studia vůbec dostat. Zřídili jsme počítačovou učebnu pro děti ze slumů e-afric@Cyber Café, otevřeli jsme internátní třídu pro dívky utíkající před rituálem ženské obřízky. V Čechách spoluzřizujeme charitativní e-shop se šperky z Afriky Imana.cz. Asante Kenya pracuje na dobrovolnické bázi, nemáme žádné zaměstnace, pro naše výdaje sháníme partnery nebo si vše platíme z vlastních kapes. Výdělky z našich českých foundraisingových aktivit tak putují přímo na keňské projekty. V současnosti kvůli krizi je méně prostředků, ale nevzdáváme se. Na druhou stranu je pro mne povzbuzující, že Afričané dokážou ocenit i zájem. Vědomí toho, že na druhé straně zeměkoule je někdo, koho zajímají jejich problémy. Že pomoc nepřijde třeba za den, týden, měsíc, ale časem. Je to pro ně motivací, aby pokračovali dál.
V březnu, přesně od 7. 3. do 3. 4. 2014, proběhne výstava fotografií Radka Borovky, která bude završena aukcí podporující váš projekt. Jak a k čemu bude výtěžek aukce využit?
Výtěžek půjde na zmiňovaný projekt, který pomáhá dívkám utíkajícím před ženskou obřízkou. Dívky, které rituál odmítnou, jsou zavrženy celou rodinou i komunitou a musejí ji opustit. Jsou pak bezprizorní a končí na ulici, navíc si uvědomme, že jde o nedospělé dívky. My se je snažíme „posbírat“, dát jim střechu nad hlavou, jídlo, nějaké vzdělání a vrátit je do života. Na školu jsme neměli sílu ani prostředky, protože dívky zpravidla nejsou ve stejném věku a neumějí jinak než masajsky, z tohoto důvodu pro ně nejde použít ani místní studijní osnovy, které jsou ve svahilštině a angličtině. Snažili jsme se je nejprve vyučit kadeřnicemi nebo švadlenkami. Nicméně nyní se snažíme upgradovat to, co již samy umějí, a to je šperkařství. Zřídili jsme v místě šperkařskou dílnu, která již rok funguje. Dokonce už na projekt odjely předávat zkušenosti dvě dobrovolnice z Česka, včetně akademické malířky Gizely Šabókové. Základem projektu jsou rok, rok a půl dlouhé kursy. Mají za cíl obohatit dívkám jejich tradiční řemeslo o jiné postupy zpracování šperků, které by jim umožnily být více konkurence schopné na místním pracovním trhu a podpořit jejich postupnou ekonomickou samostatnost. Bohužel projekt je velmi drahý, dívkám hradíme úplně všechno. Ubytování, ošacení, jídlo, pomůcky pro práci, platy zaměstnanců, no prostě vše.
Slyšel jsem názory lidí působících například v Lékařích bez hranic, že nejlepší pomoc pro Afriku je nechat lidi, aby se naučili o sebe starat sami, místo neustálé humanitární pomoci. Jaký je váš názor?
Z principu s tímto souhlasím, podle mého názoru je tu ovšem velké ALE. Afrika, a vůbec rozvojové státy, jsou černým svědomím celého světa. Před nějakými třemi sty lety bílí lidé narušili Afričanům jejich životní řád, postavili je do situace, která byla maximálně v rozporu s jejich způsobem života. Kolonizátoři jim vzali jejich náboženství, kulturu a násilně aplikovali svoji. Prostě jim jejich svět ve velmi krátké době převrátili o 180 stupňů. Bez historického kontextu, bez průmyslové, kulturní ale třeba i sexuální revoluce. Politická a hospodářská emancipace po odchodu kolonizačních států nebyla postavena na silných morálních pilířích. Prostě kdo má, bere. Tak, jak je to zase v přírodních kulturách evolučně přirozené. A tak se začaly neúprosně rozvírat nůžky mezi sociálními vrstvami. Jenže to je pro změnu nepřijatelné pro nás, protože my vnímáme roli státu také jako solidární a sociální. Proto je humanitární pomoc přirozenou, ale také zodopovědnou reakcí západního světa. Navíc je v dnešním globalizovaném světě velmi krátkozraké nevšímat si nepokojů a problémů třetího světa, protože je v důsledku budeme stejně řešit i my. Ať už mluvíme o jejich dopadech například na světovou ekonomiku, nebo zhoršující se situaci migrantů.
Čeho byste nejvíce chtěla v budoucnu dosáhnout v rámci svých aktivit?
Abych své aktivity nemusela vůbec dělat, aby vše fungovalo tak jak má, a nadačních projektů nebylo již třeba. Což je řečeno s velkou nadsázkou, ale bylo by to fajn.
V jednom rozhovoru jste uvedla, že se ve vaší rodině dědí matriarchát, jste i vy dominantní jako vaše babička?
To by byla spíš otázka na Michala (Michal Kocáb), který by s vámi asi souhlasil. (smích) Když jsem byla malá, hrozně jsme s babičkou bojovaly kvůli jejímu tvrdému přístupu k životu. Všichni z rodiny mi říkají, že jsem jako ona, což já v tomto kontextu samozřejmě nerada slyším. Náš matriarchát je ale také daný tím, že jsme v domácnosti byly samé ženy. Takže jsem byla vychovávána v tom, že není mužských a ženských prací, a že co si neudělám sama, to nemám. Obecně mám problém vnímat muže jako automatickou autoritu, potřebuji partnera.
