Leckdo by mohl z názvu soudit, že jsme si dali dostaveníčko v příjemné vinárně. U Bílého jednorožce však sklenku červeného nedostanete. Jde o nejstarší lékárnu v zemi, kterou v roce 1639 založil v Klatovech v čísle popisném 149 lékárník Tobiáš Stilling. Apatyku najdete na stejném místě po bezmála čtyřech stoletích i dnes. Spolu s barokními lékárnami v Kuksu a v chorvatském Dubrovníku tvoří trojici ve světě zcela unikátních farmaceutických a kulturně historických památek. Ta na klatovském náměstí je přitom údajně nejzachovalejší.
OFICÍNA POD NARVALÍM KLEM
Jakmile vstoupíte dovnitř, dveře zaklapnou a utichne ruch z ulice, jako byste se ocitli někdy v časech Jiráskova F. L. Věka. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 odkoupil barokní zařízení lékárny pro svou živnost tehdejší klatovský apatykář Jan Michael Firbas. Hlavní místnost, zvaná oficína, tak podává dokonalý obraz lékárnické práce a dobového prostředí z 1. poloviny 18. století. Dodnes je u vchodu na masivním nábytku patrný letopočet udávající rok dokončení díla truhláře, umělce a laického bratra jezuitského řádu Jana Geschwendtema – 1733. V centru oficíny je bohatě vyřezávaný pracovní stůl, nad nímž se tyčí zdobená plastika archanděla Michaela, patrona lékárníků, o kterého se stejným dílem dělí římskokatolická církev s islámskou. Pravicí tasí meč a nohou udupává svíjejícího se ďábla, symbol nemocí. Po obou stranách plastiky stojí dřevěné sošky černochů nesoucích velké cínové nádoby. To aby připomínali jezuitské misijní cesty do zámoří. Ostatně už tehdy lidé raději důvěřovali zázračným exotickým přípravkům než „obyčejným“ českým mastičkám, bylinkám a pilulkám.
Regály, v odborné lékárnické terminologii repozitoria, z masivního, patrně lipového dřeva s vinutými sloupy a s bohatě zdobenými hlavicemi jsou plné nejrůznějších stojatek čili nádobek na léky. Zprvu se vyráběly ze dřeva s bohatě zdobenými vinětami a cínu, posléze je nahradily porcelánové, nakonec pak skleněné. Bezpočet šuplíčků s nesrozumitelnými názvy, vitrína uchovávající jedy a opia a u stropu trčící bezmála dvoumetrový narvalí kel, kdysi mylně pokládaný za roh bájného jednorožce, jenž dal roku 1740 tehdejším provozovatelem Štěpánem Schmidtem lékárně název. O čtvrt století později spojil tehdejší apatykář Procházka svou živnost s lékárnou „U Černého orla“ na protější straně náměstí. Až do roku 1905 tak nesla klatovská lékárna společný název „U Bílého jednorožce a černého orla“. Když pak Jindřich Šimon toho roku znovu zprovoznil lékárnu „U Černého orla“ a věnoval ji svému synovi, provozovna v domě č. 149 se vrátila k původnímu názvu „U Bílého jednorožce“. KOZLÍ KREV, JELENÍ PAZNEHTY A ČERTOVO LEJNO
Původní zařízení lékárny ze 17. století bylo přemístěno do zadní místnosti, která sloužila jako přípravna léků. A že se tady asi děly věci. No jen si představte užívat na své neduhy kozlí krev, výměšky račích žaludků, zvířecí kly či samičky červce nopálového. „To se čtyřletý kozel krmil v létě 40 dnů různým kořením. Pak se podřízl a krev se jímala do nádob a sušila na slunci nebo na peci,“ říká nad sklenicí s nahnědlým práškem průvodkyně expozicí Hana Soumarová. „Od starověku se používala kozlí krev proti krvácení a při všech poraněních, při nichž docházelo ke ztrátě krve.“ Jinou dochovanou zajímavostí je kupříkladu tasemnice z roku 1892, vypuzená vonnými olejíčky z těla dvouleté holčičky či lahvička sušeného červce nopálového – Coccionella používaného v lékárenství jako karmínové barvivo. „Máme tady také zvláštní koření, které roste v Persii. Pro svůj odporný zápach se mu říkalo čertovo lejno,“ ukazuje průvodkyně lahvičku s našedlými kuličkami. „Používalo se při epileptických či hysterických záchvatech, kdy bylo potřeba omdlelého probudit k životu…“ Nejčastěji používaným způsobem léčby bylo podávání bylin v nejrůznějších formách (čajích, čípcích, pilulkách, mastičkách či tinkturách). Byliny bylo potřeba nejprve usušit. K tomu sloužila unikátní stupňovitá pec vytápěná z vedlejší chodby. Každá rostlinka totiž potřebovala jinou rychlost sušení i teplotu.
V průběhu 18. století se už na výrobu léčiv používaly jednoduché pomůcky – mlýnky, tvořítka na čípky, hladítka na výrobu pilulek či ruční třecí stroj na přípravu mastí. Ten prý v neděli používala paní lékárníková k promíchání těsta na knedlíky či bábovku. Nejrůznější afrodiziaka a přípravky k posílení mužské potence hledali lidé od nepaměti a také u Bílého jednorožce měli pro pány pomocníka. „Máme tady i předchůdce dnešní viagry,“ ukazuje naše průvodkyně na jelení kopyto. „Kostní dřeň prý pomáhala povzbudit v mužích jejich sílu.“ V postranní skříni jsou dodnes umístěny dobové zdravotní pomůcky, např. nože na prosekávání žil používané v případech, kdy bylo potřeba „pouštěním žilou“ nemocným snížit horečku či krevní tlak, primitivní skleněné infuze, nádoby na pijavice, misky se zvířecími kly, zuby i celými čelistmi. Jejich drcením se získával prášek předepisovaný například při zánětu pohrudnice. Zkrátka pro každého něco. I když, ruku na srdce, jen pokud hledáme zajímavosti z naší historie, nikoliv skutečnou pomoc při zdravotních obtížích. Za tři sta let léčebné metody přece jen udělaly notný krok kupředu, a tak je návštěva lékárny U Bílého jednorožce jen příjemným výletem do naší minulosti. Jen těžko byste si totiž jinde udělali lepší představu o tom, jak se dříve léčilo. Bezmála 350 let se v domě č. 149 na klatovském náměstí nepřetržitě provozovala lékárna, teprve roku 1966 přešla v nezměněné podobě jako samostatná expozice pod správu okresního muzea. Byla zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO pro případ válečného stavu. Není tedy sice na hlavním seznamu takto chráněných památek, avšak v případě ohrožení by musel být interiér lékárny přemístěn do krytu. Je nabíledni dodat, že zničení či poškození této památky by znamenalo nenahraditelnou ztrátu.
