Nejvíc mě překvapilo, že pan Špaček nenávidí sport. Ačkoliv představa, že by se jeho výraz gentlemana měl křivit v nějakém sportovním vypětí, je těžko myslitelná. Známe se z doby, kdy dělal tiskového mluvčího prezidentu Havlovi. Tenkrát mi při různých recepcích trpělivě vysvětloval, že jeho šéf opravdu nemůže poskytnout rozhovor časopisu Koktejl. „To byla od vás velká naivita,“ prozradil mi při tomto setkání.
Pane Ladislave, ani nevíte, jak rád vás po tak dlouhé době vidím.
(je trochu zaskočený, ale rychle zhodnotí situaci) To já vás taky.
Zpronevěřil jsem se nějak touto větou vůči etiketě?
Ale vůbec ne.
Oslovil jsem vás Ladislave, přesto, že se zas tak dobře neznáme…
Tím oslovením, zvláště pokud mi vykáte, nemůžete nic zkazit. Zvláště u žen.
Vy dokonce říkáte: „Oslovit někoho jménem, to je klíč k duši.“
Je to tak. Navíc zjemňujete to vykání, které u češtiny považuji za komplikované, neosobní.
Co si představuje pod pojmem duše?
Především vaši osobnost. Duše z vás musí nějak vyzařovat.
A co když žádnou duši nemám?
Pak nemáte žádnou osobnost.
Moto vašich knih by se dalo shrnout větou: „Dobré vychování je dnes žádané a nepostradatelné pro každého, kdo chce být úspěšný.“ Je důležité být úspěšný?
Ano, je. Úspěch je hnacím motorem lidských dějin. Všichni toužíme po uznání svého okolí, chceme vnímat jeho respekt a svou důstojnost. Je to základní potřeba člověka, jako jíst, pít, rozmnožovat se.
Nemáte pocit, že se dnes touha po úspěšnosti trochu vymyká z kloubů?
Vždycky jsme chtěli být úspěšní. Dnes to pod vlivem médií, která obklopila svět, dostalo trochu jiný rozměr.
Máte na mysli bulvární média?
Bulvární a lifestylová média. Lidé je čtou nejvíce a právě tahle média se snaží tvořit model úspěšného člověka.
Jsou podle vás západoevropské hodnoty, mnohdy tíhnoucí víc k estetice než k etice, v nejlepším pořádku, nebo jde o alarmující jev?
V evropské hodnotě rozhodně nepřevažuje měřítko úspěchu v lifestylovém obrazu atraktivní modelky nebo úspěšného herce. Jsem přesvědčen, že mnohem více lidí vidí úspěch v něčem jiném. Vezměte si, kolik lidí provozuje charitativní činnost, kolik lidí dělá záslužnou manažerskou práci, o kterou bulvár nezavadí.
Dnešní úspěšný člověk může být úspěšný hlavně v tom, že oblbuje lidi, aby si koupili produkt, který nejen nepotřebují, ale nic dobrého společnosti, natož naší planetě, nepřináší…
Máte pravdu, existuje spousta firem, které jsou na tom postavené – zejména komerční média, některé telefonní společnosti, reklamní agentury…
Mně jde o to, že tihle úspěšní manažeři mají za sebou produkty, které z lidí dělají stále pohodlnější a mnohdy bezohlednější tvory.
A vy chcete asi říct, že já dělám totéž… Ano, do jisté míry ano.
Spíše jsem se vás chtěl zeptat, jestli jako vystudovaný filozof nemáte problém s tím, že svou činnost věnujete něčemu, co jde v podstatě po povrchu, nikoli do podstaty…
Problém s tím nemám, protože si uvědomuji, že to, jak člověk vypadá, dokáže ovlivnit jeho úspěch. Jestliže pro to má fundament, to znamená, jestli má na to být úspěšný, tak já mu k tomu dodám tu složku, kterou potřebuje získat, aby ho jeho okolí uznávalo. Bez etikety už to dneska nejde.
Nesetkal jste se situací, kdy byste si řekl: „Já vlastně kultivuji plytké lidi?“ Jejich plytkost se etiketou nevytratí, jenom pro ni získají novou masku.
I takoví mezi nimi jsou, to bezpochybně.
A pociťujete pak marnost nad svou činností?
Osmnáct let jsem působil jako učitel a vždy jsem se snažil vzdělávat i ty, u kterých bylo jasné, že jsou nevzdělatelní. Nemám s tím problém. Vždycky jsem svou práci dělal rád, i když je to trochu sisyfovská práce. Ale vždycky to bylo moje poslání, chcete-li, moje snaha po úspěchu.
Jaká základní pravidla hry byste našim dětem jako učitel vštěpoval? Aby byly úspěšné, nemusely se za svou práci stydět a neškodily, jako většina z nás z těch sedmi miliard?
To ale není většina (na tváři mu vykvete shovívavý úsměv). To není rozhodně většina. Podívejte se, vždyť žijeme v naprostém štěstí a pohodě.
Říkáte tím, že dnešní svět je v pořádku?
A proč by neměl být? Nežijeme snad v nejšťastnějším období, jaké jsme kdy na Zemi měli?
Na první pohled to tak vypadá…
Ale ono to tak je! Nikdy tady neexistovala nulová polarita mezi velmocemi a nulové riziko války. Nikdy! Poprvé v dějinách teď! Nikdy nebyla chudoba na světě tak nízká jako teď. Ona samozřejmě je, ale před deseti, dvaceti, padesáti lety byla mnohonásobně vyšší.
Před padesáti lety nás byly tři miliardy, dnes je nás sedm miliard. Těch hladových je teď opravdu víc – skoro jedna miliarda…
A přesto si lidé nikdy nežili v takové hojnosti jako dnes. Nikdy jsme nežili v úžasné svobodě jako teď. Například Evropa nikdy nebyla v celých dějinách šedesát let bez války. To je ten úspěch, kterého jsme dosáhli.
„Úspěch“ není vždy měřítkem úspěchu. Svého času byla velmi úspěšná římská říše, jejímž motem bylo „chléb a hry“, což není od mota tohoto světa příliš vzdálené. Tomuhle úspěchu možná chybí nějaký kontrolní mechanismus. Ani tohle vás neznepokojuje?
Znepokojovalo to Václava Havla. Tohle bylo tématem jeho projevů a často o tom mluvil. Kladl si otázky: „Proč jezdí kamiony s vodou do restaurací z Itálie do Norska, a z Norska do Itálie, a vyměňují si totéž, když si můžeme napustit vodu z kohoutků? A jaký smysl má takový ekonomický růst?“
K čemu podle vás tahle profesní úspěšnost vede?
Jsou věci, ke kterým zejména Evropa dospěla po dva a půl tisíci letech vývoje a které nezměníme tím, že na ně budeme mravně apelovat. Máme tu hluboce zakořeněné trendy. Konzumní Evropa třeba stále toužila po větším komfortu. Teď jej má, ale touží po ještě větším komfortu. To je ale normální.
Hlavně je v tom byznys…
Nevidím v tom jen byznys, ale i úspěch. Například, herec hraje Hamleta a deset minut před koncem k němu přijde pan ředitel a řekne mu: „Teď si vyberte, příteli, buď dostanete deset tisíc korun, padne opona a vy půjdete bez potlesku domů, anebo nedostanete nic a opona půjde desetkrát nahoru a čtvrt hodiny budou lidi vyvolávat vaše jméno.“ Co myslíte, že si ten člověk vybere? Neblázněte, pochopitelně si vybere úspěch, ne ty prachy.
To jste úspěch zúžil zrovna na netypickou profesi…
Vy přece také chcete, aby někdo měl dobrý pocit a radoval se z toho, že si přečte váš článek. Neříkejte, že tenhle rozhovor děláte jenom pro prachy?
Zvláště když se bavíme o těchto věcech, nemohu to dělat jen pro prachy.
A myslíte si, že já své přednášky dělám jenom kvůli penězům? Dostávám za ně sice peníze, což je dnes podstatou veškerého lidského konání – vy tu také se mnou nesedíte zadarmo – ale oba to děláme kvůli tomu, že nás to baví. I to je měřítko našeho úspěchu.
Zkrátka ve všem vidíte jen dobré stránky, a ty špatné považujete jen za zlomek našeho konání…
Je to slepá ulička vývoje.
Takového optimistu jsem snad ještě nezažil.
Vy z toho děláte hrozbu lidstva a přitom to je jen legrace.
Pokud navštívíte místa, kterých se ještě nedotkla naše civilizace, uvědomíte si, že tam lidé žádnou etiketu nepotřebují…
Potřebují, to je omyl.
Tak mi to vyvraťte. Etiketu nepotřebují, a přesto se vůči sobě mnohdy chovají s větším respektem a s větší empatií než v civilizovaných státech.
A to, co jste teď řekl, je základem etikety. Tak mi neříkejte, že ji nepotřebují! Už v prvobytné společnosti byla určená hierarchie a ti společensky významnější dostávali lepší kousky masa. Už tehdy se rozvrstvovala společnost.
Jsou kmeny, kde všichni pracují stejně a o všechno se dělí. Nikdo nedostává větší kus masa…
To nejde, už ve zvířecí smečce existuje vůdce, který je silnější než ostatní a má svá privilegia. Etiketa byla jiná v pravěku, jiná ve středověku a jiná je dnes.
Zabýval jste se etiketou starších civilizací? Třeba Egypťanů nebo mayské civilizace?
Tak hluboko jsem zatím nešel, to mě ještě čeká. Nicméně jejich etiketa byla určitě dána náboženskou hierarchií. Šlo především o komunikaci s bohem, kterou v mayské civilizaci ovládal velekněz. Mimochodem, hierarchie ve starověké či středověké společnosti byla velice přísná.
Vaše známá, Indka, vám vyprávěla, že v Indii není možné stát vedle sebe v tramvaji a neusmát se, což je v Česku běžné.
Ano, my jsme chladní, studení.
Myslíte si, že se toho někdy zbavíme?
Nezbavíme.
Čím si to vysvětlujete?
Jsme nejen citově méně vřelí, ale i pesimističtější. Trpíme jakoby apriorní nedůvěrou k jiným lidem. Náš podnebný pás nás patrně vede k tomu, že jsme neustále zasmušilí. Základním výrazem naší tváře je lehká podmračenost.
Kde se stala chyba, dejme tomu z pohledu etikety?
To není chyba etikety, takhle si to česká společnost vytvořila. Na základě svých zkušeností si vytvořila i vnímání cizích lidí. Je ale zvláštní, že my máme k tomu méně důvodů, nežli třeba ti Indové.
Tak tenhle paradox opravdu platí – čím chudší země, tím více úsměvů.
Právě, a my si tohle nedokážeme uvědomit, protože jsme takhle pesimisticky zapšklí (prstem ukazuje na mě).
Máte na mysli mě?
Vy přesně reprezentujete tuto nedůvěru, tento pesimismus, tu zapšklost vůči světu a vůči budoucnosti. Vždyť tu přece máme všichni důvod k úsměvu, a já vám to asi marně vysvětluji.
Vidím, že ve mně máte jasno. A chápu vás dobře, že etiketu považujete za předstupeň etiky?
Etiketa vyvěrá z etiky, odráží morálku dané společnosti. Ve středověku neznamenal lidský život to, co dnes, ale některá pravidla jdou napříč celými dějinami. Třeba žena byla nedotknutelná a válečné operace se jí vyhýbaly.
Vy jste opravdu nenapravitelný optimista.
Samozřejmě, leckdy se to překračovalo. Třeba v bosenské občanské válce byly ženy znásilňovány, a to ve 20. století! Etiketa se odvíjí od morálky v dané zemi.
Je etiketa předstupněm etiky?
Ne, je jejím důsledkem. Například americká společnost dnes neklade důraz na galantnost vůči ženě.
To si americké feministky vybojovaly samy. Tam, když ženě otevřete dveře, tak vám dá pomalu facku…
Je to tak. Jeden můj klient mi popisoval, jak ji opravdu dostal. Nazvala ho „Bloody European!“.
Zkuste tuto planetu vzít jako jedno místo, kde žijeme a kde máme své přátele. Řekněte mi tři základní pravidla etikety.
Především – respektuj osobnost druhého. Vystříhej se všeho, co druhému způsobuje újmu a dělej to, co mu způsobuje radost. To je princip lidského konání. Druhé pravidlo… (dlouho jej hledá)
Zahrnul byste do těch třech bodů i dobře vypadat?
(udiveně) Dobře vypadat? To by tam nebylo. Bylo by tam asi – vzdělávej se, snaž se porozumět světu. Za třetí…
Být úspěšný?
To nemusíme ani nikomu předestírat, protože to je imanentní motivace každého člověka. Za třetí: konej dobro všude kolem sebe.
