Lesk a bída restitucí

Napsaly: Jana Michalcová, Jana PatkováV povědomí světové odborné veřejnosti je Česká republika zapsána zlatým písmem co se týče počtu, stavu a hodnoty historických památek. Lépe je na tom jenom Anglie. Česká veřejnost zčásti nadává na instituce ochrany památek, zčásti žehrá na soukromé majitele, jimž se památkové objekty dostaly restitucí do rukou. Jaký je ale skutečný stav věcí? Je Mělník originálně opraven nebo diletantský zpackán? Zachránil hrabě Kolowrat Rychnovskou věž před zřícením? Budou se postupn ě z našich hradů a zámků stávat dílny, jako je tomu v případě renesančního zámečku Skalka u Dobrušky? JSTE ARISTOKRAT NEBO BLBEC? žertují prý mezi sebou čeští šlechtici – testituenti. Narážejí tím na závazky, které spolu s objekty „získali”. Nikdo je nenutil žádat zpět své často dost zdevastované hrady a zámky, do kterých musí investovat, pokud je necht ějí hned prodat. Ve svých zámcích většinou nebydlí zato v nich nechají „courat” cizí návštěvníky a ještě se staraj í o to, aby měli na co koukat. Rodinná tradice? Úcta k historii? Velikášství? O Mělník zažádali Lobkowiczovi v roce 1991 a počínaje rokem následují- cím jim byl vrácen. V té době už dva roky žili v Praze, učili se česky a snažili se na české prostředí adaptovat. Sedíme v zámecké restauraci s výhledem na údolí Labe a mělnické vinice. Teď už vlastně Lobkowiczké. Restaurace dýchá novotou, což je krom ě dalších „zlepšení” dílem manželky majitele zámku, paní Bettiny Lobkowiczové. Po svém příchodu na Mělník Lobkowiczov é zrestaurovali restauraci, vystav ěli elegantnější druhou vinárnu, zařídili prodejnu s vínem a suvenýry, v patře zámku vybudovali apartmá se dvěma salónky, ložnicemi a jídelnou. Pani Bettina upravila podle svého vkusu i druhé patro, na kterém ji evidentn ě vadila šedivost tak typická pro památkové objekty. Zámek ponechali přístupný veřejnosti. V prvním patře je okresní muzeum, které bude muset zámek opustit, druhé patro je zařízeno s hýřivostí na naše poměry vskutku nevídanou. Jeden pokoj červený, druhý sytě zelený, třetí modrý. Je to osobité, na první pohled přitažlivé, ale přece jenom se nám nezdá, že by takhle někdy zámky vypadaly. STÁT – PARTNER NEBO OPONENT? Pro pohled „z druhé strany” si jedeme do Státního ústavu památkové péče. PhDr. Nadi Kubů jsme se nejprve opatrně zeptali, jaké jsou její zkušenosti s restituenty: „Dobré, většina restituentů ponechala objekty přístupné veřejnosti. Samozřejmě, v celém resortu památkové péče, ať už soukromé nebo státní, nabíhá komercializac,. objekty se snaží vydělat nejen tím, že návštěvníci projdou prohlídkovou trasu, ale majitelé se snaží využívat objekty i jinak. ” Zdálo se nám, že paní doktorka volí slova převelice opatrně a i celým dalším povídáním se jako černá nit táhla snaha nepohněvat si příliš nové majitele objektů. Nakonec nám došlo proč: základním znakem státní ochrany památek na všech úrovních je totiž bezmocnost. „O škodách na objektech se dozvídáme víceméně náhodou či z neoficiálních pramenů, neboť v okamžiku, kdy zámek přejde do rukou soukromého vlastníka, je z objektů systematikcy sledovaných památkovou péčí prakticky vyškrtnut.” Tato mezera v systému kontrol je jen jednou z mnoha skulin v zákoně, kudy nevratně odcházejí ekonomicky nevyčísliteln é hodnoty. Stavební úpravy na nově získaném objektu sice musí být konzultovány s odborníky památkové péče, ovšem sankce při porušení zákona o památkové péči jsou směšné v porovnání se vzniklou nenapravitelnou škodou. Zvláštní kapitolou je pak odprodej mobiliáře ze získaného objektu, což může být pro restituenty nejrychlej ší cesta k bohatství. Paní Kubů nám nastiňuje mnoho možností, „jak to jde, i když se to nesmí”. Například na jedn é z nedávných aukcí aukční síně ve Vodi čkově ulici se vydražila velká část mobiliáře Nových Hradů. Doktorka Kubů nám ukazuje potvrzení, na němž je vyfotografován obraz s dobřě čitelným inventárním číslem a nápisem Nové Hrady, pod nímž je drze vystaveno potvrzen í odborníka o neznámém původu památky. Takové potvrzení je prakticky souhlasem k prodeji. Mimochodem, zákonnou povinností majitelů, kteří chtějí část mobili áře odprodat, je učinit první nabídku státu. ZMĚNA JE ŽIVOT i na středověkém hradě. Když v roce 1993 vydal Památkový ústav v Pardubicích hrad Kost rodině Kinských, očekávali všichni s napětím, zda bude hrad uzavřen či nadále přístupn ý veřejnosti. Syrové gotické klenby a jen hrubě opracované interiéry byly více než vhodným prostředím pro expozici raně gotického výtvarného a sochařské- ho umění, která tu byla po dvě desetilet í instalována. „Návštěvníky Kosti bych rozdělil do dvou skupin – za prvé tradiční, kteří hledají klasické hradní interiéry – za druh é návštěvníci, kteří přišli vyloženě kvůli této expozici,” říká dr. Jan Chlíbec z Národní galerie, které expozice patří. Potud vše v pořádku. Jenže: po restituci vlastník expozice – NG – náhle zjisil, že podm ínky pro instalaci těchto vzácných památek jsou nevyhovující, jak po bezpe čnostní, tak po klimatické stránce. Našli se fundovanější odborníci, nebo šlo o drobný naschvál novému vlastn íku hradu? Expozice byla odvezena. Zástupce rodiny Kinských, Jiří Brandýský, k tomu dodává: „Když byla odvezena výstava gotick ého umění, musel jsem novou expozici udělat, abych mohl hrad otevřít. Díky svým zkušenostem jsem to dokázal s pěti důchodci.” Zachovalý středověký hrad je vzácnost í sám o sobě. Zahlcovat jej třeba rokokovým nábytkem je nejen zbyte čné, ale i nevkusné. Z nové kosteck é expozice byl silně cítit záměr jejího tvůrce, pana Brandýského, nechat vyniknou atmosféru starodávných zdí. V případě Kosti byla restituce přes provedené změny krokem vstříc růžové budoucnosti hradu. HRADY BEZ POKLADU Peníze hýbou světem a ve sklepích našich hradů a zámků jsou spíše než poklady zakopány problémy. Jejich majitelé se s nimi potýkají s úspěšností značně závislou na výši konta, s nimž disponují. Přestože hrad Kost vydělává na vstupném 200 000 korun ročně, bez sponzorské pomoci rodiny Kinských by pohořel – jen oprava břidlicové střechy stojí téměř jeden a půl miliónu korun. Kinští však kromě navráceného hradu vlastn í ještě polnosti a lesy, z jejichž vý- nosů vlastně hrad „živí”. K dalším plánům „hradních pánů” pan Brand ýský dodává: „Plánujeme rozšíření na Chlumeckém zámku, který patří také rodin ě Kinských, z koníren chceme postavit hotel, z jízdáren tenisové kurty atd. Z pivovaru tady u Kosti chci udělat apartm ány se sály pro divadlo a jiné kulturní akce. Rozpočet na to je ale 100 miliónů.” Také zámek Mělník už rodině Lobkowicz ů spolykal nemalou částku. Když chcete koupit například jen zá- věsy, tak nepotřebujete 10 metrů, ale 300. Rodina Lobkowiczů zcela pragmaticky počítá s tím, že nejmíň deset let žádné výnosy ze zámku a přilehlých vinic mít nebude. O mnoho horší – ne-li nulové – vyhl ídky má rokokový zámek Nové Hrady u Vysokého Mýta, vrácený bratřím Čerichovým. Budete-li ignorovat zákaz vstupu a zavítáte-li na nádvoří kdysi krásné- ho a hojně navštěvovaného zámku (z památkového hlediska byl hodnocen vysoko a ač stranou turistických cest bysla jeho návštěvnost velmi slušná – 30 000 návštěvníků ročně), dýchne na vás smutek, opuštěnost, zmar. V trávě se vá- lejí sochy, v opravených bočních křídlech sídlí lesní správa a hlavní budova tiše chátrá. Objekt je uzavřen veřejnosti od roku 1991 a nyní se objevuje v nabídce realitních kanceláří. K čemu asi bude nakonec využit unikátní rokokový zámek? Lze si jen přát, aby ho nepotkal stejný osud jako nedalekou Skalku u Dobrušky. Posledn í instalace na Skalce znázorňovala způsob bydlení právě na takových zámcích. Zámek byl celý opraven a byl po léta zpřístupněn návštěvníkům. Místo návštěvníků teď zámecké prostory obývají pracovní- ci dílny na výrobu skla. Tato továrna s poněkud luxusním exteriérem pat- ří paní Štrámové a panu Jánskému. Podobný osud potkal i jiné malé hrady a zámky. Dech našich restitucí zavál až do Ruska – v tamějším časopise byl objeven inzerát na prodej zámečku Lnáře. ZÁKON JAKO BIČ? Prozatím nikoli: pokud majitel „nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocen ím nebo odcizením, nebo kulturní památku užívá způsobem, který neodpov ídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu,” může mu příslušný okresní úřad uložit pokutu až do výše 50 000 korun! Pokud takový přestupek spá- chá organizace, pokuta může nabýt až 500 000 korun. (Zákon ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zák. ČNR č. 429/1990 Sb. a zák. ČNR č. 242/1992 Sb.) Ovšem stát není tak zlý nevlastní otec, jak se na první pohled zdá. Pokud parlament schválí vládní návrh novely zákona o státní památkové péči, bude moci stát vlastníkům odebrat kulturní nebo historické památky, o které jejich vlastníci nepečují a hrozí, že budou zničeny. Už před tím však bude moci okresní úřad v místě, kde je památka zaregistrována, ulo- žit majiteli pokutu až do výše tří miliónů korun. ·  ·  · V současné době je v naší republice pod státní správou 122 památkov ých objektů, na 33 byl uplatněn restituční nárok. Někde restituční ří- zení ještě probíhá. Byl například vznesen nárok na Kokořín, Jemniště, Opočno. Záleží nyní na soudech. Ovšem případy, které teď dob íhají, jsou podle vyjádření PhDr. Kubů po mnoha stránkách velice sporné. Zdlouhavé restituční řízení nejhů- ře odnášejí památkové objekty samé. Z pochopitelných důvodů do nich nechce investovat ani stát, ani potenci- ální nový vlastník. Jako v případě renesančního zámku Opočno. „Restitu ční zákon je nevyhovující. S historickými památkami se jedná jako s ekonomickými statky a nikoli jako s národní kulturní hodnotou,” stěžuje se správce Opočna.