Už dlouho mě zajímali. Před čtyřmi lety jsem je viděl v jednom dokumentárním filmu o Mexiku. Čtveřice v pestrobarevných krojích byla na vysokém sloupu zavěšená za nohy a létala vzduchem jako bájní ptáci… VOLADORES “Létající indiáni”.
Při nedávné návštěvě parku Chapultepec v mexické metropoli jsem náhodou na jednu skupinu “voladores” narazil. Uprostřed prostranství stál dřevěný sloup, vysoký asi pětadvacet metrů. Připomínal ohromnou májku. Místo haluzí však na vršku visel velký čtvercový rám.Představení začalo. Pět indiánů v červených kalhotách s pestře vyšívanými nohavicemi, bílých košilích a pestrých červenožlutých čepicích se procházelo kolem. První přiložil ke rtům malou kostěnou flétnu a začal na ni pískat monotónní melodii, kterou rytmicky doprovázel údery levé ruky do malého bubínku. Ostatní čtyři členové skupiny ho následovali houpavým krokem. Tanečníci se co chvíli ukláněli k zemi, pak zase vzhlíželi k nebi a jejich trhavé pohyby se za mírného dupání neustále zrychlovaly, až k jakési extázi. Poté indiánská melodie utichla. Všichni se seřadili do kruhu a hluboce ukláněli. Zahajovací část představení přilákala davy návštěvníků parku, kteří pak s napětím sledovali, co bude dál.TŘINÁCTKRÁT DOKOLA HLAVOU K ZEMI
Pětice indiánů se otočila k vysokému sloupu a jakoby si ho měřila od paty až po vrchol. Pak k němu přistoupil první z tanečníků a začal po drsném dřevě šplhat vzhůru. Ostatní jej napjatě pozorovali. Šlo mu to velmi dobře. Když dosáhl dřevěného rámu a na jedné straně se posadil, začal nahoru lézt další člen skupiny. Tak se postupně dostali nahoru všichni čtyři “Létající muži”. Usadili se každý na jedné straně rámu a přivázali si kolem pravé nohy nad kotníkem konec lana. Poslední z pětice, “caporal” kaprál s flétnou a bubínkem, se vyšplhal až na vrchol sloupu, na kulatou otočnou podlážku o průměru asi sedmdesát centimetrů. Zde se bravurně, bez jakéhokoli zabezpečení postavil, vytáhl “puscol” flétničku ze zvířecí kosti a začal na ni vyluzovat zvláštní melodii za zvuku bubínku. Přitom se mírně kolébal v jakémsi tanci, otáčel se na jedné noze kolem své osy a ukláněl do všech čtyř světových stran.Potom se na podlážku posadil a zaklonil se dozadu, tváří ke slunci, kterému věnoval další podivnou melodii. Neustále ji zrychloval až k zapísknutí tónu, který byl signálem k zahájení letu. Čtyři “Létající muži”, doposud sedící na visutém dřevěném rámu a lany přivázaní za jednu nohu, se zvrátili dozadu a začali padat, čímž dali do pohybu otáčecí mechanismus na sloupu, a to včetně podlážky. Všichni čtyři muži létali majestátně vzduchem, hlavou dolů, s rozevřenými pažemi a s pravou nohou zaklesnutou za provaz, který levou držel nad kotníkem. Nad tím vším se vznášela monotónní píseň flétničky a bubínku, která vytvářela zvukovou kulisu k letu posvátných ptáků. Lana se postupně odvíjela a muži létali ve stále větších a větších kruzích kolem sloupu, dokud nepřistáli jednou nohou na zemi. Všichni čtyři obletěli kolem osy sloupu přesně třináctkrát.
Třináct otáček znásobených čtyřmi “Létajícími muži” dává dohromady magické číslo 52, které symbolizuje padesát dva let kalendářního okruhu indiánských kultur od Mexika až po Guatemalu.”Kaprál” se také spustil po jednom z lan na zem a dole pokračoval ve své hudební produkci. Všech pět Indiánů začalo tančit kolem sloupu poslední z obřadních tanců, kterým se loučili s publikem. Potom pomalu odcházeli.
VÝBĚR SLOUPU VYŽADUJE SEXUÁLNÍ PŮSTZašel jsem za nimi mezi nízké stromy, kde měli rozložené velké kabely s osobními věcmi, a dal se s nimi do hovoru. Všichni pocházejí z Papantly, místa nedaleko rozvalin starobylého města El Tajín v mexickém státě Veracruz. El Tajín (čti El Tachýn) bylo celých šest století nejdůležitějším střediskem civilizace severně od pobřeží Mexického zálivu. Není známo, kdo byli lidé, kteří El Tajín postavili. Jisté však je, že měli čilé styky s mayskou kulturou a kulturou Teotihuacánu. Proto Indiáni ze skupiny “voladores” říkají, že vlastně pocházejí z El Tajínu.
Ve městě Papantla byl před lety založen “Svaz tanečníků a létajících mužů”, který sestává z dvanácti skupin provozujících rituální tance “voladores”. Tanečníci vyjíždějí na turné do různých míst Mexika. Podle stanov “Svazu” si žádné ze skupin nesmějí konkurovat.Jak už bylo uvedeno, hlavním zařízením pro vystoupení “Létajících indiánů” je vysoký sloup se zvláštním otáčecím mechanismem, přičemž nejdůležitější je výběr stromu pro jeho výrobu. Sloup nelze udělat z jakéhokoli kmene, nýbrž pouze ze zvlášť k tomuto účelu určeného druhu, rostoucího (dnes již vzácně) v pralesích. Tanečníci, kteří se účastní jeho výběru a kácení, se musí podle tradice pocházející z předkolumbovských časů, po celou dobu naprosto zdržet pohlavních styků.
TRADICE ŽIJE DÍKY “KOLABORACI” TOTONAKŮPředpokládá se, že strhující rituál vznikl někdy kolem roku 500 našeho letopočtu a sloužil v oblasti dnešního státu Veracruz k uctívání boha plodnosti. Prokazatelně tento rituál, tehdy ještě se dvěma létajícími muži, existoval ve 12. století u Toltéků, v době největšího rozkvětu jejich říše ve středním Mexiku. Klasickou podobu dostaly tyto tance teprve ve 14. až 15. století. Obsahovala kombinaci všech symbolických prvků, tedy melodie, obřadních tanců, čtyř mužů přivázaných za nohu a létajících hlavou k zemi, třinácti obletů kolem sloupu tak, aby bylo vynásobením čísel čtyři a čtrnáct dosaženo posvátného čísla 52.
S příchodem španělských dobyvatelů přišli do Mexika i kněží a misionáři, kteří tyto obřady považovali za pohanské zvyky, a proto je zakazovali. Věděli, že těmito rituály indiáni uctívají Slunce a svůj kalendář, a že jsou těsně spjaty s uctíváním božstva plodnosti. Jen Totonakům, kteří žili v oblasti dnešního města Papantla, učinili křesťané ústupek a obřady tolerovali, neboť potřebovali tento bojovný kmen, s nímž navázali spojenectví, využít v bojích proti Aztékům. Tak se stalo, že se rituál udržel právě zde až dodnes a těší se velké popularitě. Po právu jsou tedy tyto obřadní tance považovány za jedny z nejstarších svého druhu, které se dochovaly a to nejen v Mexiku, ale i v celé Americe.VÍC NEŽ ZAJÍMAVÁ AKROBACIE
Jedno z přijatelných vysvětlení říká, že muž na podlážce na nejvyšším stupni sloupu představuje Slunce a samotný sloup je stromem života. Čtyři létající muži ztělesňují znovuzrození válečníků a jejich obětování. Oběti letí směrem k zemi jako ptáci, vzdávají poctu božstvům a Slunci. Jejich synchronizovaný let na laně pak symbolizuje jednotu mezi lidmi a vesmírem.Samotní tanečníci však tvrdí, že tímto rituálem předávají poctu Slunci a v období dlouhého sucha prosí božstva o životodárný déšť, jenž by zajistil bohatou úrodu pro místní obyvatele. Původní prvky sexuální abstinence, červená a žlutá barva, konstrukce otáčecího zařízení na vysokém sloupu, uctívání Slunce a prosby o déšť, se přitom staly nedílnou součástí obřadu i v nových dobách.Většina turistů pokládá tato představení “Létajících indiánů” za vzrušující akrobatickou podívanou. Pro indiány a mestice to však i dnes znamená mnohem víc. Přes komercionalizaci, jíž by bylo i v tomto směru těžké se ubránit, je prvotním přáním tanečníků zachovat původní rituál. Cítí posvátnou povinnost předat tradici “voladores” dalším generacím a její ztrátu by považovali za zničení kořenů své indiánské rasy.Povídání se skupinou pestře ustrojených indiánů bylo u konce. O několik minut později se celá skupina znovu přesunula na prostranství kolem vysokého sloupu, aby zahájila další vystoupení “Létajících indiánů” z El Tajínu.
