Dva kilometry podzemních chodeb jsou plné vzorně uspořádaných dřevěných sudů a tisíců láhví dozrávajícího vína. Základem těchto sklípků v Ksaře v Libanonu je jeskyně, kterou rozšířili a zpevnili klenbami už staří Římané. Na dnešní délku sklípky prodloužili jezuité za první světové války. Prospěli tím nejen vínu, ale zaměstnali i místní obyvatele, které v tom čase sužovaly bída a hladomor.
Libanon není jen zemí cedrových stromů nebo nedávné občanské války, ale i místem, kde rok co rok na slunečních svazích údolí Bekaa dozrávají hrozny, ze kterých se v oblastech jako Ksara či Kefraiya vyrábějí kvalitní vína známá svou specifickou robustní chutí.
Kdo byl prvním pěstitelem, se už těžko zjistí. Dodnes ale stojí v antickém městě Baalbek v severní části údolí Bekaa chrám z druhého století zasvěcený Bakchovi, který je důkazem, že vínu se v této oblasti dobře dařilo už za doby Řeků a Římanů. Určitě ale tady víno pěstovali již Féničané.
Je ironií, že současní obyvatelé Baalbeku mu neholdují vůbec, podobně jako jakémukoliv alkoholu, protože to islám zakazuje. Ve městě i kolem něj žije poměrně velká ortodoxní komunita šíitů a ulice zdobí zelenobílé vlajky hnutí Hizballáh.
Šlapu do pedálů kola, které jsem si přivezl z Evropy, údolím mezi pohořími Libanonu a Antilibanonu, jež údolí oddělují od přímořské části Libanonu i od Sýrie a tím zde vytvářejí zvláštní klima. Na několika vojenských postech mě zdraví vojáci: „Nám by se šlapat určitě nechtělo,“ smějí se. Pokud chci ale za vínem, nic jiného mně nezbývá.
Za mírným stoupáním k městu Zahlé se postupně začne ráz krajiny i domů měnit. Objevují se sochy Panny Marie a kostely. Jedna ze soch zobrazuje ženu s lyrou, džbánem a hroznem, další zase muže, který by mohl být starým bůžkem světských radovánek. Jsem v Ksaře, kde už zákaz pití vína neplatí, protože zdejší oblast je křesťanská.
MNIŠI PRŮKOPNÍCI
Za to, že se zde dnes pěstují velmi jakostní vína, mohou mniši. Když roku 1857 začali obhospodařovat zdejší vinice, zasadili tady, ve výšce tisíc metrů nad mořem, kde navíc hojně svítí slunce, nové odrůdy. Kromě půdy a podnebí zdejší víno ovlivňují právě i výborné podmínky pro zrání a skladování v jeskyni. Teplota ve sklípcích se celý rok pohybuje mezi 11 až 13 stupni Celsia.
Když museli mniši po nařízení II. vatikánské synody vinice prodat, získali je současní majitelé i s dalším jezuitským majetkem a v tradici pokračovali.
Vstup do sklípků hlídají dva muži, kteří mě nakonec zvou na čaj. Pracují jako hlídači i jako zahradníci. Okolí je vzorně upravené a mně se ani nechce věřit, že jsem na Blízkém východě. Spíše to tady vypadá jako místo z kýčovitých plakátů ze švýcarských Alp.
U vchodu zdejší vilky, kde je expozice o pěstování vína, stojí obchůdek s archivními a mladými víny. Je plný japonských turistů. Ceny za dobré ročníky se pohybují od třiceti dolarů a zájem je velký. Na nedalekém stojanu leží vizitky s adresami prodejců zdejších vín z celého světa. Jen místo s vizitkami ruských prodejců libanonských vín je prázdné. „Ne, ne, to není tím, že tam bychom vína neprodávali. Jen nám došly vizitky, protože k nám chodí dost Rusů,“ vysvětluje mladá prodavačka.
Nakoupím několik láhví svého oblíbeného červeného Ch^ateau Ksara 1997. Dám si ještě jeden čaj s hlídači a pak mě čeká cesta přes jedenapůltisícové sedlo Dár el Bejdá do Bejrútu. Krvavě červené víno z Ksary po této cestě bude určitě chutnat ještě lépe…
NENÍ JEN KSARA
Naše malá dodávka, kterou jsem si stopnul, strmě stoupá do suchých vápencových hor.
V Libanonu je všeobecně těžké najít třeba i jen malý kousek roviny. Krajina se neustále vlní. Nechce se věřit, že i tady pěstují víno. Pak ale z jižní strany opět klesáme do Bekaa.
Vinice v Kefraiyi jsou podstatně mladší než v Ksaře. Je jim přibližně padesát let a závod na zpracování hroznů je ještě mladší – necelých dvacet let. I na zdejších těžkých vápnitých a kamenitých půdách v nadmořské výšce 950 až 1100 metrů zrají díky šesti až sedmi měsícům slunečního svitu a žádným srážkám cenné hrozny.
Je pozdě večer a do domku, kde se předvádějí vína, přijíždí v džípu bohatá rodina z Bejrútu. Koupí několik láhví, vyfotografuje se a pak zase zmizí. Také já si pořídím několik láhví a jsem rád, že se tentokrát s nimi nemusím trmácet na kole.
Místo toho ale stojím v dešti a dlouho čekám na jakékoliv auto, které by mě odvezlo zpět. O dvě hodiny později už ale sedím na balkoně svého hotelu nedaleko bejrútského přístavu se skleničkou v ruce. Dívám se do tmy a představuji si, kam všude míří po moři libanonské víno za svými zákazníky.
Když pak čekám na letišti na svůj spoj zpátky do vlasti, nedá mi to a zamířím k regálu s víny v Duty Free Shopu. Vzpomínám si, jak jsem si tu před několika lety koupil náhodou první červené Ch^ateau Ksara. Jeho chuť mě tehdy natolik zaujala, že jsem se sem musel vydat znovu – po jeho stopách až na svahy doliny Bekaa.
Za zvláštní chutí a příběhy vín z Libanonu.
Mezi nejznámější vína z Ksary patří
Réserve du Couvent
Ch^ateau Rouge
Ch^ateau Blanc
Gris de Gris
Prieuré Ksara
Cabernet Sauvignon
Kromě Ksary a Kefraiyi se ještě vyrábějí vynikající libanonská vína z hroznů z vinic kolem měst Ana, Anniq a Jefraya. Rodinná značka byla založena v roce 1930, Gastonovi ji pojmenovali po pevnosti Mzar z osmnáctého století.
Dnes firmu řídí bratři Gastonovi, kteří po pobytu v Bordeaux zavedli v šedesátých letech novou odrůdu Cabernet Sauvignon, selekci hroznů před lisováním a dozrávání vín v sudech. Produkci se jim podařilo udržet i v divokých letech občanské války.
Mezi nejznámější vína z firmy Ch^ateau Musar patří Ch^ateau Musar White 1990 kombinované z odrůd Obedieh a Merwah, Ch^ateau Muse Red 1994 – směs odrůd Cabernet Sauvignon, Carignan a Cinsault tmavě višňové barvy s podtónem višní a čokolády, Ch^ateau Musar 1993 s jemným cedrovým aroma a chutí po lesních plodech či kořeněné a robustní Ch^ateau Muse 1978 s chutí po černém rybízu. Většina libanonských vín ze známých oblastí jde na export, z devadesáti procent do Velké Británie, USA, Švédska, Francie a Kanady. Mnohá jsou oblíbenější za hranicemi než v zemi svého původu.
