Má v sobě „junáckou“ čest (je odchovanec Foglara) a proto si na lidech důsledně pamatuje to zlé i dobré. Na slavném silvestru v Domě kovoprůmyslu na Smíchově v r. 1990 (z nového roku se tu radovali mimo jiných prezident Václav Havel nebo slavný režisér Bernardo Bertolucci) jeden můj známý Václava Marhoula, který akci organizoval, požádal, zda by nemohl dovnitř pustit své dva kamarády.Neměli u sebe tolik peněz (vysoké vstupné šlo na dobročinné účely). Slíbil, že za ně zaplatí později. Uvěřil mu. Když se mu za měsíc ozval a vyrovnal se s ním, překvapený Marhoul potěšeně přimhouřil oči. Od té doby ho nikdy neopomenul pozdravit. Na schůzku jsem se dostavil na minutu přesně. Sekretářka mi nabídla židli. Pan generální náhodou vyběhl z kanceláře a když mě viděl, ztuhl a zatvářil se, jako by před sebou měl mimozemšťana. V domnění, že si mě vinou svého vytížení není schopen zařadit, vstal jsem a představil se. “Ale vždyť jste měl přijít v 16.30.” Bylo 16.00. Asi jsem si čas špatně zapsal. Alespoň jsem si mohl prohlédnout studio, které stačil za dobu svého ředitelov ání trochu zkulturnit. Při pohledu na fotografie prvního ředitele Miloše Havla jsem si uvědomil, že budu mluvit s nejmladším ředitelem tohoto kolosu. Přijal mě v 17.30. Než jsem se stačil posadit, oznámil mi, že je vyčerpaný, jestli bychom to nemohli odložit na zítřek. Na schůzku přišel o půl hodiny později. Takže mi ji o půl hodiny zkrátil. Rozhovor musel probíhat v kulometné palbě.
PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ
VYFOTOGRAFOVAL: JAN KVÁRA
Pane Marhoule, když jste mě před svou kanceláří spatřil, podivně jste se zatvářil. Co se ve vaší hlavě odehrávalo?
Přišel jste o půl hodiny dříve, takže jsem zapřemýšlel, kdo to spletl: já nebo vy?
Připadalo mi, že jste si v té chvíli nemohl vybavit, kdo jsem.
Ne. Pokaždé, když někdo přijde jinak, než jsme domluvení, mám pochyby, zda jsem si to špatně nenaplánoval.
Tváře si pamatujete?
Ale ano.
Máte dobrou paměť?
Ano.
Nyní – při vašem vytížení – se vám paměť brousí, nebo otupuje?
Přestože musím přijímat hodně informací, v mé hlavě zbývá dost místa na to, abych si všechno zapamatoval: je známo, že mozkovou kapacitu využíváme jen na několik procent.
Dnes je docela v módě měřit IQ. Změřil jste si ho?
Nikdy. Mám pocit, že bych takov ým testem vůbec neprošel. Vždycky jsem měl problémy s matematikou. Když bych měl v testu srovnávat jak ási kolečka, čtverečky nebo trojúheln íčky, při kterých by se měla projevit nějaká logika, pravděpodobně bych test nevyplnil.
Vy se často scházíte a jednáte s lidmi. Podle jakých kritérií odhadujete jejich IQ?
Výši jejich IQ posoudit nemohu, ale inteligenci ano. Mezi testem IQ a přirozenou inteligencí je obrovský rozdíl.
Podle čeho posuzujete jejich inteligenci?
Pochopitelně podle jejich projevu: jejich idejí, které jsou verbálně předn ášené.
Čeho si v prvním kontaktu nejdřív všímáte?
Podívám se jim na ruce a pak do očí.
Vaše oči na mě působí zarputile, bojovně, někdy až vyzývavě. Myslíte si…?
Počkejte! To je tím, že jsem dvacet minut čekal na tramvaj a pro svého kluka jsem nesehnal dárek, který mu Ježíšek slíbil. Takže jsem strašně naštvaný.
Ředitel a nejezdí autem?
Někdy se vyplatí autem nejezdit. Mohu jezdit tramvají i metrem, nikdo mě neobtěžuje: nejsem slavným hercem ani politikem.
Výraz vašich očí jsem vyčetl spíše z vašich fotografií a z televize. Hodně lidí provokujete…
Určitě, s tím souhlasím. Nejvíce problémů jsem měl hlavně v armádě.
Myslíte si, že každý v očích nos íme tu základní charakterovou vlastnost, i když se zrovna chováme jinak?
Jistě. Ale záleží opravdu na situaci. U mně záleží, zda jsem ve městě, doma nebo v přírodě. Když se musíte neustále kontrolovat, usídlí se vám v očích opatrnost.
Jste ostražitý v kontaktu s lidmi?
Třeba s vámi ne, ale při kontaktu s lidmi, které neznám, vždy oči přimhouřím.
Netrpíte důvěřivostí?
Nikdy k cizím lidem.
Málokdy jste naletěl?
Naletěl jsem, ale vždy jsem se z toho dokázal dostat. Spíš než naletěl, jsem ztratil spoustu času. Člověk se hodně naučí: dívat se, jak partneři gestikulují – to mnoho prozradí -, všímat si oblečení a sledovat gesta vůbec. Pokud ke mně přijde člověk s obrovským tlustým doutníkem a pronese větu, že milión dolarů není žádný problém, získám pomalu naprostou jistotu, že proti mně nestojí solidní partner,že nemá možná ani dolar. Pokud jednám s člověkem, který si s diářem v ruce všechno, co řeknete, pečlivě zapisuje – na ulici byste si ho vůbec nevšiml – a v restauraci si s kalkulačkou zkontroluje svůj účet, tak mám pocit, že se bavím s tím pravým. Halíře dělají talíře.
AB Barrandov, jemuž šéfujete, prožívá nyní dramatické změny. Prožíváte to taky tak dramaticky, nebo jste ve svém živlu?
Záleží to na míře úsilí, které v ten den bylo vynaloženo. Pokud mám upřímně odpovědět, nemám čas o tom přemýšlet. Kdybych měl definovat svůj základní pocit, řekl bych: líbí se mi to. Pravdou je, že někdy přicházím domů naprosto vy- čerpaný.
Dnešní podnikatelé vašeho kalibru někdy končí i v psychiatrických léčebnách…
To je pravda… Řeknu vám včerejší příhodu. Přišli ke mně možná budoucí partneři, přinesli mi spoustu materiálu a říkali, že se hned první týden v lednu sejdeme a popovídáme si o tom. Odpověděl jsem jim: „Pánové, to je sice hezký nápad, ale my se první týden v lednu nesejdeme, protože já vaše materiály nebudu přes svátky číst. Pojedu někam do přírody a nebudu prostě pracovat. Nezlobte se.” Pokud hodně vytížený podnikatel dokáže říct “ne” udělat si čas na sebe a na své přátele, tak nemusí skončit u psychiatra. Dá se to přežít.
Co vám zatím role ředitele přinesla? Vím, že jste se setkal s averzí, podrazy, ztrátou iluzí…
Přinesla mi zkušenosti. Řekl bych i obohacení.
Nemáte pocit, že vás tahle práce jako člověka trochu otupuje, že díky svému pragmatismu můžete ztratit to, čemu říkáme cit nebo duchovní hodnoty? Přece jen jste ve vleku neustálého počítání…
Na to jsem vám už odpověděl. Je potřeba vypnout, zajít do divadla, kina, vzít do ruky knihu a nabrat tak druhý dech. Shodou okolnost í dnes večer jdu do divadla na vánoční besídku Divadla Sklep. A zítra máme nadílku Tondy Pírka pro naše (sklepovské) děti. Nebudu sedět ani v práci, ani pracovat.
Člověk ve vaší roli může v sobě zradit určité hodnoty, které měl…
Obecně asi ano. U sebe ale mám neskromný pocit, že tomu tak není.
Vy jste v devadesátém roce ležel šest týdnů po kousnutí klíštěte na kapačkách a nevěděl, zda budete chodit. Co se ve vás odehrávalo?
Bylo by toho na knížku, ale vykrystalizoval ve mně jeden pocit: v životě nemají velkou cenu peníze, majetek, akcie… Jedině, co má cenu, je být zdravý, vyjít sám se sebou a být sám k sobě upřímný. Pokud si člověk umí sám sobě odpov ědět na otázku, jestli to či ono dělá dobře či špatně, tak ví, za co ho lidé mají nebo nemají rádi. Na nemocni čním lůžku jsem se dopracoval k pocitu, nebo spíše k představě mého umírání; uvědomil jsem si, že umírat jako bohatý člověk nebo úspěšný politik nemá vůbec smysl. Člověk může umírat jakkoliv, ale nesmí být sám. A člověk nezůstane sám pouze tehdy, pokud ho lidé za jeho dobré věci mají rádi. To byl ten nejzásadnější pocit, který jsem si odnesl. Zkrátka, v té nemocnici jsem si prožil celý svůj minulý život pozpátku, celou moji práci, všechno jsem přehodnocoval…
Co jste ve své upřímnosti na svém dně našel?
Nejsem schopen odloučit práci od svého osobního života. Musí to být v souladu. Dopracoval jsem se k určitému poznání vyrovnanosti. Nebo že se alespoň o ni musím snažit. V jakémkoliv oboru.
A své předsevzetí jste pokaždé dodržel?
Musím se přiznat, že okolnosti mě někdy předčily a donutily mě, abych se někam štval, ale stejně to nabyté poznání mám v sobě hluboko zakódováno. Na to bych navázal ještě jedním pocitem, který mě potkal, když jsem poprvé uviděl oceán. Moře a oceán je obrovský rozdíl. Stál jsem v severním Dánsku na pobřeží oceánu, kde jsou vlnami omílané star é obrovské kameny, které se pohnou jednou za tisíc let. Viděl jsem vlastně věčnost. To pak pochopíte svou úlohu niterného mravenečka a jeho osud, který si nese a nese na hřbetě.
Četl jsem, že s vaším otcem jste se rozešel politicky, ale nikoliv lidsky. Myslíte si, že lidské hodnoty s politickými příliš nesouvisejí?
Ocituju Raymonda Chandlera: Politika je zatraceně těžká věc. Vyžaduje ty nejlepší lidi, a není na ní nic, co by ty nejlepší lidi přitahovalo. Takže pracujeme s tím, co máme. Naštěst í nejsem politik. Předpokládám, že můj otec také ne, i když v oblasti sportu politiku také dělal. Myslím, že nebyl ve své generaci žádnou výjimkou. Nejsem schopen to posoudit, ale domn ívám se, že v padesátých letech mladí lidé něčemu uvěřili a potom je to – lidově řečno – sežralo.
Mají dnes filmaři potřebu se stmelovat?
Ne. Když mi někdo tvrdí, že se filmaři v šedesátých letech měli potřebu stmelovat, tak si myslím, že to asi není tak docela pravda. Filmová režie je absolutně solitérní a v zásadě sobecká záležitost. Pokud režisér není sobcem, nemůže příliš asi uspět.
Vy sám jste byl členem filmař- ské skupiny A.Z.kalona, která měla potřebu se v osmdesátých letech sdružovat…
Tahle skupina, která za komunismu měla svůj smysl, se také hned po revoluci rozpadla. A.Z.kalona se rozpadla samovolně na rozdíl do výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která se domluvila, že to už nemá smysl. Jediné, co přežilo, je Divadlo Sklep.
Svou, jak jste sám jednou řekl, „totální porážku jste si odbyl, když jste se pokusil sjednotit Pražskou pětku pod střechu jednoho divadla. Cítil jste něco podobného, když vás představenstvo Barrandova 6. dubna odvolalo z funkce ředitele?
Obě dvě události byly totálními porážkami, ale je mezi nimi obrovsk ý rozdíl. Při první jsem okamžitě hledal chybu v sobě; lidi, kterých se to týkalo, vstali a řekli mi do očí proč ne, zatímco na Barrandově mi ta rána přišla do zad.
Za jak dlouho jste se zbavil pocitu křivdy?
Asi tak za tři měsíce.
Co jste mezitím dělal?
Pracoval jsem na scénáři, na divadle, ale musím přiznat, že první dva měsíce mě zachvacoval neuv ěřitelný vztek a pocit zrady, ale pak mi došlo, že jsem se dopustil mnoha a mnoha chyb, kterými jsem svým nepřátelům nahrál.
Považujete za jednu z chyb, že jste trochu unáhleně rozpustil seskupení uměleckých filmových profesí?
To určitě ne. Žádné studio na světě nezaměstnává filmové profese. Většinou jsou na volné noze a na jednotlivé projekty jsou najímány. Do stálého zaměstnaneckého poměru pouze v případě, že pracují na nějaké stále se opakující tvorbě nebo výrobě. Což jsou třeba seriály.
Můžete mi prozradit, jak se vám podařilo moravskou finanční společnost 1. Silas přesvědčit, aby vám půjčila přes sto miliónů na zakoupení 74 procent akcií Barrandova?
Určitě ne svýma očima nebo rukama. Snažil jsem se vypracovat celý ekonomický plán za Barrandov a přesvědčit je myšlenkami, které byly jedním z důvodů mého vyhazovu.
Nenašli se kritici, že šlo o podvod?
V tomhle případě už opravdu ne.
Při prvním zakoupení Barrandova bylo kritiků požehnaně. Byla to patrně velmi hodně výhodná koupě…?
Samozřejmě, ale vláda musela volit mezi dvěma možnostmi: buďto Studio prodat zahraničnímu kapitálu, který by asi zaplatil ihned a všechno, a nebo nabí- dnout českým podnikatelům rozložené splácení. Tahle cesta se může jevit výhodná, ale je seriózní. Od začátku jsem hrál s otevřenými kartami oproti jiným podnikatelům, kteří státu naslibovali hory doly, a pak od vlády chtěli na své dluhy . Otevřeně jsem tvrdil: „Já nemám peníze, ale mohu si je postupem deseti let vydělat a za ten podnik zaplatit. Byla to férová hra – i když z prvního pohledu se mohla jevit jako spekulativní.
Vy rozhodně netrpíte nesmělostí, závistí nebo méněcenností. Spatřujete v těchto charakterových vlastnostech typické prvky vašich nepřátel?Nebo dokonce Čechů vůbec?
U Čechů ano, ale v mém případě závist nehrála roli. Většina z nich mi nemohla a dodnes mi nemohou odpustit, že jsem je vypověděl z pracovního poměru. Rozhodně nešlo o pragmatickou podstatu sporu, ale o ješitnost. Nikoli závist, ale nenávist.
Slyšel jsem, že máte na skladě 5 kamer a přitom je nepropůjčujete, že nepracují laboratoře, že se rozparcelovávají pozemky, že se nevyužívají triková studia…
(Potěšeně se zatváří) Nesmysl. Půjčujeme několik desítek kamer, pozemky se nerozparcelovávají, laboratoře začaly pracovat přes noc, jsou neustále v provozu, triková studia se využívají… Jaký tam máte ještě drb?
Žádný … Myslíte si, že jste schopen rozlišit dobrý film do špatného?
To umí přece každý člověk. Na své úrovni samozřejmě. Já mám rád příběh, nemám rád postmodernu.
Ale vám se moc líbil film Jana Němce v ŽÁRU KRÁLOVSKÉ LÁSKY, u kterého lidé i zvraceli.
Potěšil mě z jedné stránky, bez ohledu na to, jestli se mi líbil. Mám vyvinuté jedno chapadlo, které tíhne k úletům. Pokud něco z bažinatého konzervatismu, jaký tady tenkrát byl, vybočí, tak mi to vyhovuje.
Dnes se často tvrdí, že nejsou dobré scénáře.
To je pravda.
Není to tím, že dnes chybí představa, co vlastně točit? Tvůrci jako by nevěděli, co vyjadřuje českou specifiku. Je na vině snaha po světovosti, která je ve výsledku trapná, nebo bezradné hledání vlastní identity?
To je úplně přirozená věc. Nejen tvůrci , ale všichni filmaři v dnešní době jsou děti, které jsou poprvé v mateřské školce. Jsou tam starší spolužáci, kteří už to všechno ovládají – v našem případě filmaři ze Západu – a prvňáčkům nějakou dobu trvá, než se rozkoukají a než začnou tomu systému rozumět. Ale v téhle situaci nejsou jenom filmaři, také politici, ekonomové, spolky, nadace… Je to jen otázka času.
Proč se Česká televize více podílí na realizaci českých filmů než AB Barrandov?
To je strašně jednoduchá věc: Barrandov je soukromá akciová společnost a není zákon jako o České televizi, který by přikazoval občanům České republiky, aby měsíčně platili ( Barrandovu ) padesát korun. Musíme si uvě- domit, že Česká televize má touhle cestou zajištěny dvě miliardy korun. Česká televize svou podporu českému filmu nemůže tolik vyzdvihovat, protože je její povinností právě na takové aktivity přispívat.
Kdy myslíte, že Barrandov dosáhne takových zisků, aby se stal oporou českého filmu?
Myslím si, že se o český film dostatečně staráme v rámci svých možností.
Významnější formou jste se podíleli pouze na dvou filmech: KRVAVÝ ROMÁN a ZÁHADA HLAVOLAMU?
To není pravda. Za poslední čtyři roky se Barrandov spolupodílel na pětadvaceti českých filmech a investoval do nich sedmdes át dva miliónů korun. To je prostě neoddiskutovatelný fakt.
Jakým způsobem se na nich podílel?
Vkládal do filmů svou techniku a kapacitu , a polovin a z těch peněz byla hotově. Je pravda, že do těch dvou filmů jsme dali podstatně více hotových peněz, proto to bylo asi tak výrazně zaznamenáno, ale pak jsme zvolili jinou cestu: podporovat více filmů , než jeden jednorázově v obrovské výši.
Vy jste zastáncem velkých koprodukcí. Jinak film nemá na trhu šanci. Trh je záležitostí siln é distribuce a působivé a nákladné reklamy. Ve filmu do určité míry už nezáleží tolik na kvalitě snímku, jako tomu bylo dřív.Má podle vás cenu zaobírat se etickým i estetickým posláním média, kter é tak razantně zasáhlo do vývoje lidstva, nebo to prostě nechat osudu?
Myslím si, že to, o čem mluvíte, se děje bez toho, aniž by se kvůli tomu svolávaly nějaké konference. Film se stává jednou ze součástí elektronických médií a nikdo tomu neodpomůže. Všichni v Evropě už vědí, že film je živ především z televize. Ztratil svou původní podstatu tehdy, kdy přestal být jediným obrazovým médiem. Doba je taková. Není v ničí moci svět změnit, obrá- tit. Svět spěje do jisté situace, do nové vědeckotechnické revoluce. Před námi stojí skok do jiných generac í. Málo lidí si uvědomuje, co ho čeká v příštím tisíciletí. Čeká nás daleko větší vzájemná technick á komunikace a s tím spojené daleko větší odcizení, než existuje dnes.
A vy sám byste chtěl něco z toho co jste řekl, změnit, přibrzdit?
Musel bych být Donem Quijotem, který bojuje proti větrným mlýnům. Já si nemohu vybrat jiné století, jinou dobu, musím se smířit s tím, v čem žiju. Mohu se snažit, jako kdybych žil v devatenáctém století: být platný a pokusit si v této době uplatňovat svoje názory.
Berete svou funkci na Barrandově jako své poslání?
To v žádném případě.
Jako časovou etapu svého života?
Ani to nejsem schopen definovat.
Dovedete si představit, že byste ji dělal do konce života?
To asi těžko.
Máte nějaký sen, který byste si ještě rád vyplnil?
Moře. Být na moři jako můj otec, jako můj dědeček .
Ale o to jste se už pokusil. Chtěl jste přece do námořní akademie v Gdaňsku, ale rozhodl jste se pro film…
