Pohoří Mandara leží v súdánském pásmu Afriky jižně od Čadského jezera a žije zde asi 400 000 osob. Lidé jsou tu natolik přizpůsobeni přírodním podmínkám, že současné modernizační trendy u nich probíhají daleko pomaleji než jinde. Zdejší lidé ještě zcela neopustili původní systém hodnot, který se prakticky neliší od našich představ o světské spravedlnosti. V žádném případě je ale nemůžeme považovat za ty, k nimž euro-americká kultura vůbec nepronikla. V 60. letech 20. století se již plně zapojili do peněžní ekonomie, a ačkoli tlak na pěstování bavlny ustal v 80. letech, zůstali na tomto způsobu obživy i dnes do značné míry závislí. Dosud ale úspěšně vzdorují islamizačním a christianizačním tlakům, jimž jsou vystaveni již po několik staletí. My se pochopitelně soustředíme převážně na původní africké kulturní a společenské rysy, které nás jako antropology zajímají. Obyvatelé pohoří Mandara se dělí na více než 50 etnických skupin, z nichž každá má svůj tradiční svět náboženských představ plný nadpřirozených bytostí, v nichž však figuruje často pouze jediný Bůh stvořitel. Soulad s přírodou a celková harmonie, v níž tito lidé žijí, byla, je a doufejme, že ještě nějakou dobu přetrvá alespoň u části z nich.
PRÁZDNÉ STUDNY V MANDARSKÉM POHOŘÍ
 Zalévání zeleninových polí pomocí vahadla. |
Pohoří Mandara leží v rovinaté oblasti tropických savan zhruba 200 km jižně od Čadského jezera, převážně na území severního Kamerunu, ale částečně také na území severovýchodní Nigérie. Je orientováno zhruba severojižně v délce asi 200 km a tvoří jej povětšinou žulové skalní masivy. Řeky, místně nazývané mayo, jsou vyschlé a bez vody mnohdy až 10 měsíců v roce. Uprostřed tohoto horopisného celku se nacházejí náhorní plošiny dosahující výšky 700-1000 m n. m., po jejichž obvodu se terén mírně vlní, aby posléze prudkými svahy spadl do okolní roviny Čadské pánve.
V této oblasti, kde většina vodních toků pravidelně v období sucha vysychá, má příchod deště životodárný význam. V souvislosti s celkovými změnami klimatu, jichž jsme byli svědky i my sami, však od 70. let srážek stále ubývá. Soustřeďují se navíc mezi červenec a srpen, mají pak přívalový charakter a způsobují tím značnou erozi, která nepříznivě narušuje systém terasových polí, na nichž je tradiční zemědělství obyvatelů Mandarského pohoří postaveno. V souvislosti s úbytkem srážek dochází i k poklesu hladiny spodní vody a na konci období sucha bývají již některé studny prázdné. Tento periodický nedostatek vody je dnes částečně kompenzován přehradními nádržemi, jež ale pochopitelně nemohou tento problém vyřešit.
DAMAN V KOTLÍKU ANEB MANDARSKÁ GASTRONOMIE
Běžné způsoby stravování byly a jsou dány především přírodními zdroji a klimatem. Výživa a potrava jsou spojeny těsně s ekonomií, ale upřednostňování té či oné složky ovlivňují i tradice a náboženství. Tak například daman, malý savec velikosti drobného králíka, mimo jiné nejbližší příbuzný největšího suchozemského zvířete slona, je s oblibou loven a pojídán obyvateli hor, kteří jsou animisté, ale patří mezi zakázaná zvířata pro údolní Fulby vyznávající islám.
Tabu a zákazy jíst určitý druh potravy mohou být platné pro celou společnost, jak jsme viděli na předchozím příkladě, nebo se omezení týkají jen jisté skupiny obyvatel dané věkem, pohlavím, stavem či původem, např. dětí, těhotných žen, starců či klanových skupin. Velmi oblíbené jsou např. kolové oříšky, s nimiž se čile obchoduje. Nejedná se o potravinu v pravém slova smyslu, nýbrž o poživatinu, která má mírně povzbuzující účinky. Používá se rovněž jako dárek, kterým si lze naklonit přízeň dívky.
Je obvyklé, že malé děti jedí s matkou. Děti starší a odrostlé jedí zvlášť a společně z jedné mísy. Zvlášť se stravují muži, kterým vaří jejich manželka. V případě, že žen je více, muž pravidelně střídá nejen stůl, ale i lože.
Lov je výsadní mužskou činností a dříve maso ulovených zvířat zřejmě představovalo důležitou složku potravy. I přesto, že tu velká zvířata už nejsou – ta poslední nalezla útočiště v rezervacích a národních parcích – někteří muži stále vycházejí na lov. Nejčastějšími způsoby jsou kladení pastí a čihaření. Málokdy lze spatřit lovce se střelnou zbraní, naopak luk je obvyklým doplňkem. Chlapci se cvičí ve střelbě prakem a dosahují virtuózních výsledků. Těžko říci, jak úspěšný lov bývá. Během našeho několikatýdenního pobytu jsme měli možnost okusit antilopu, perličku, damana a dikobraza, vesměs připravené na stejný způsob, a to dušením. Úlovek není častý a nikdy nestačí nasytit rodinu lovce. Co se nástrah v horách týče, v několika desítkách pastí jsme nikdy neviděli úlovek.
V Africe se vaří většinou na otevřeném ohni. Ohniště je umístěno buď na volném prostranství, či v chýši, kde je chráněno před větrem a deštěm. Stačí tři silnější větve, někdy dokonce i jedna, aby se uvařila voda na čaj. Hlavní poživatinou obyvatel Mandary je prosná krupice. Většina domácností vaří dvakrát denně – ráno řidší kaši a večer jídlo poněkud více hutné, rovněž z prosné krupice, jež bychom mohli při troše obrazotvornosti nazvat knedlíkem. Uvaření jídla trvá asi čtvrt hodiny. Sečteme-li čas na var vody pro jiné účely, než je příprava jídla, vyjde nám, že v průměru oheň hoří hodinu až hodinu a půl denně v každé domácnosti. Snad se vám to může zdát málo, ale spalování dřeva k topení představuje pro vegetaci krajiny těžkou ránu. Však je také vzácné a draze se za něj platí. V některých vesnicích docházejí ženy pro dřevo až do vzdálenosti několika kilometrů.
 Zeleninový trh v Garoua. |
Vybavení kuchyně je velmi strohé. K tomuto námětu se váže následující krátká historka. “Opouštíme Ngoutchoumi vozem Renault 12. Jeho řidič, asi třicetiletý muž, dorazil o půlhodinku dříve. Nevídané. Nakládáme zavazadla a po krátkém loučení směřujeme do Garoua. Cestou sbírá tři kameny obrovských rozměrů a vysvětluje, že manželka potřebuje nové ohniště. Není to sice sporák Bosh ani Mora, ale svůj účel splní.” K vaření stačí několik keramických nádob, pár misek a měchačka či dřevěná tyč, popřípadě lžíce a nůž. Přepychem je kovová nádoba, barevné a smaltované nádobí dovážené z Číny přes sousední Nigérii.
Z prosné mouky se připravuje zejména kvašený alkoholický nápoj mírně navinulé chuti, nazývaný bil-bil, který se prodává pravidelně na jistých místech. Těmi jsou většinou stromy poblíž lokálních komunikací poskytující stín, zhruba na půli cesty mezi jednotlivými vesnicemi. Nápoj se připravuje z několik dnů naklíčených zrn prosa, které se usuší. K takto získanému sladu se přidá zákvas z minulé várky piva a voda, a vše se vaří několik hodin. Obvykle stačí jedna noc na prokvašení a získání oblíbeného nápoje, jehož prodejem ženy získávají svůj vlastní finanční obnos. Další možností k výdělku pro ženy je prodej jídla nazývaného ham-ham. Jedná se o malé kuličky z těsta vyrobeného z rozemletých burských oříšků vařených v řídké omáčce, do níž jsou přidány listy guinejského šťovíku či sušené listí z baobabu, vše pak vzdáleně připomínající špenát.
ALCHYMIE PROSA
Zemědělská produkce celé sahelo-súdánské zóny Afriky je založena na pěstování prosa. V Mandarském pohoří se pěstuje především druh sorghum, který se pak ještě dělí na jednotlivé kultivary tchergué, djigari, yolobri a mouskouari, vhodné pro tu či onu půdu či nadmořskou výšku. Dalšími plodinami, pěstovanými však spíše pro výdělek, jsou bavlna a arašídy. Z rostlin zasluhujících pozornost pro jejich podíl na výživě jsou to různé druhy melounů a kalebasa, dále pak guinejský šťovík (oseille de Guinée) nebo obyčejné okurky, cibule, papriky či rajčata.
 Prosévání prosných zrn ve větru. |
Práce na poli se účastní často celá rodina. Úprava půdy a její příprava k setí se provádí většinou ručně. Jednak je terén pro tažná zvířata nepřístupný, navíc málokdo má dostatek peněz k zakoupení vlastního zvířete. Čas k setbě a sázení plodin nastává s příchodem prvních dešťů. Setba bývá často záležitostí žen a je spojena se symbolikou plodnosti. Již za několik dnů se objeví zelené výhonky. V průběhu vegetační sezony je nutno zbavovat políčka plevele a hmyzu a plašit škůdce. O to se starají především děti. Čas sklizně přichází se začátkem období sucha. Úrodu je nutno usušit, což vzhledem k nastávajícímu období není velký problém. Část úrody jako arašídy a bavlna je prodána a z výtěžku lidé mohou zaplatit daně. Zbytek je uložen do speciálních sýpek. Jedná se o hliněná sila podobná chýším, u některých etnik, jako např. Mafa, jsou sýpky menší, u jiných, Mofu či Podokwo, jsou naopak vysoké a spojené do skupin.
OVCE, KOZY A HÝČKANÍ BÝCI
Zatímco pro pastevecké společnosti kočovných Fulbů je chov dobytka prvořadou záležitostí, mandarští zemědělci drží dobytek spíše z kultovních důvodů. Býk bývá totiž ve většině případů po několik let chován jako rituální zvíře pouze pro účely jeho pozdějšího obětování. Rituální porážka býka, u Mafa zvaná maray, se praktikuje každý druhý nebo třetí rok. Kromě zmíněné skupiny Mafa ji praktikuje řada dalších příbuzných etnických skupin ze severu Mandarského pohoří, k nimž řadíme především Mada, Zulgo, Guemjek, Mofu-Diamaré, Mofu Gudur a část populace Kapsiki zejména v oblasti Rhoumzou.
Býk určený pro tento typ porážky je po většinu svého života chován v kruhové uzavřené stavbě, která mé pouze dva otvory – jeden na krmení, druhý na odnos trusu. Tento způsob “chovu” býků neprodukuje pochopitelně žádné nové kusy, a lidé musí mladé býčky dokupovat na tržištích. Nakupují je zejména od kočovných skupin Bororo a Šoa.
Tento “rituální” chov dobytka u mandarských zemědělců může ukazovat na dobu, kdy jejich předkové žili ještě v okolních planinách a chovali početnější stáda. Kromě toho může být chov dobytka také prostředkem, jak si vytvořit určitý kapitál, který je možné v případě potřeby poměrně snadno zpeněžit, například v sousední Nigérii.
 Dívka na vdávání. V afrických společnostech nedávají svým dcerám věno, ale dívky jsou naopak ze svých rodin vykupovány. |
Daleko větší význam má pro mandarského venkovana chov koz a ovcí. Zejména kozy, jejichž stáda jsou také početnější, jsou velmi dobře přizpůsobeny místnímu svažitému terénu. Kozy představovaly tradičně naturální výlohy v poplatcích za nevěstu, tedy tzv. obvěnění. V afrických společnostech totiž nedávají svým dcerám ke svatbě věno, ale dívky jsou naopak ze svých původních rodin vykupovány. Kromě určitého počtu koz a dalších naturálií, na němž se otcové budoucího manželského páru předem dohodli, musel si budoucí ženich odpracovat určitý počet dní na poli svého tchána. Zdá se, že ovce byly zavedeny do Mandarského pohoří poměrně nedávno, patrně v souvislosti s rostoucími kontakty s kočovnými skupinami Fulbů, kteří je vedle hovězího dobytka také chovají. Ve výčtu domácích zvířat bychom neměli zapomenout ani na drůbež, jejíž chov má rovněž spíše rituální význam. Kohout, slepice či kuře slouží totiž jako obětní zvíře při řadě menších, běžných kultovních záležitostí, ale představují i zboží vhodné k prodeji na trhu. Teprve nedávno byl do oblasti zaveden také chov vepřů, který se v některých domácnostech poměrně dobře ujal.
Pastevečtí Fulbové, kteří pasou svá stáda v Mandarském pohoří, patří především ke skupině Bororo. Podle přibližných odhadů jich může být až několik tisíc, ale ze způsobu jejich života je zřejmé, že se jejich počty v dané oblasti v souvislosti s ročním střídáním srážek v průběhu období sucha či dešťů výrazně mění. Jejich rodiny táboří ve většině případů samostatně, vzácně vznikne menší skupinka 3-4 rodin na jednom místě. Každá rodina má v průměru 30-40 kusů dobytka, může mít i menší stádo ovcí. Je zajímavé, že řada rodin pasteveckých Fulbů si najímá na práci mladé chlapce z řad mandarských zemědělců a ti pak prožijí určitou část svého života společně s kočovníky. Po zhruba pěti měsících jsou odměněni kusy dobytka a vracejí se k původnímu usedlému zemědělskému způsobu života jejich otců. Pastevecké populace prodávají zemědělcům na místních tržištích mléko, mléčné výrobky a zvířata, především mladé býčky, a za stržené peníze nakupují potraviny rostlinného původu, zejména proso.
I když si zemědělci a pastevci doplňují vzájemně jídelníček, jejich kontakty nebývají vždy mírumilovné. V souvislosti s rozšiřováním zemědělsky obhospodařované plochy dochází mezi oběma společnostmi i k drobným konfliktům. Pastevci nejsou vždy schopni svá stáda uhlídat, a ta pak mohou způsobit značné škody na zemědělské úrodě. Zemědělci si proto svá pole hlídají, ale zároveň se snaží dosáhnout toho, aby se po sklizni pastevci usídlili na nějaký čas se svými stády právě na jejich polích, neboť trus hovězího dobytka zemědělcům pole dobře pohnojí. Poměrně vzácný společensko-historický jev bylo možné pozorovat koncem 60. a začátkem 70. let 20. století, kdy se některé rodiny pasteveckých Fulbů začaly usazovat v oblasti natrvalo. Muži se naučili pěstovat sorgho, jak je v kraji zvykem, ženy pak na menších polích získaly doplňkovou potravu, jako je kukuřice, gombo či burské oříšky. Po několika letech si již vysadili i mangovníky a papáje a zdá se, že se ke svému původnímu kočovnému způsobu života již nevrátí.
ZVYKOVÉ PRÁVO A PŮDA
Lidé z pohoří Mandara mají mezi původními africkými společnostmi ještě jednu zvláštnost. Ta se projevuje právě v jejich vztahu k půdě. Existuje tu totiž pojem soukromého vlastnictví půdy, které je delegováno prostřednictvím zvykového práva.
Zvykové právo drtivé většiny etnických skupin Mandarského pohoří určuje každému muži kus půdy, na níž může hospodařit. Má však ale také plné právo ji nechat ležet ladem či ji pronajmout. Dědění půdy se děje vždy po mužské linii. Privilegovaným dědicem je buď prvorozený syn (Ouldeme, Mofu, Goudé), nebo posledně narozený syn (Mafa, Mada) nebo posledně narozený syn první manželky (Podokwo, Muktelé). Jestliže takový dědic neexistuje, pak přechází právo na bratry, synovce, bratrance, vždy však po mužské linii. Přestože privilegovaný dědic zdědí všechnu nebo většinu otcovy půdy, právo na její užívání mívají všichni jeho synové. Nestejnoměrné rozdělení půdy se vždy kompenzovalo prodejem nebo pronájmem, a nenalezl-li zájemce příležitost k obživě ve své vesnici, přesídlil do jiné. Tímto způsobem bylo zajištěno neustálé obhospodařování zemědělských pozemků.
Na rozdíl od většiny ostatních afrických systémů, kde bylo soukromé vlastnictví půdy zjištěno, může podle zvykového práva mandarský zemědělec půdu i prodat. Prodej ale není kontrolován nějakou vyšší mocí. Obchod se děje pouze za přítomnosti zástupců, které si oba zúčastnění libovolně zvolí; obvykle jde o členy rodiny kupujícího a prodávajícího či sousedy. Jedinou výjimkou je to, že půdu není možné prodat komukoli, ale pouze někomu ze stejné etnické skupiny, či dokonce pouze vesnické komunity.
Dnešní stav je takový, že státní úředníci prakticky lidem z pohoří Mandara prodej půdy a dědická práva na ni tolerují. Nepřipouštějí ale její pronajmutí. V případě, že její majitel odjede na delší dobu, ztrácí na ni právo a nemůže uplatňovat žádný nárok na její pozdější navrácení. Státní úředníci tak chtějí zamezit konfliktům v těch případech, kdy by někdo začal obdělávat půdu, na niž by po několika letech začal uplatňovat právo její původní majitel, aniž by jej byl schopen jakkoli doložit.
VLÁDCI OHNĚ KOVÁŘI
V Mandarském pohoří má mezi tradičními řemesly výsadní postavení řemeslo kovářské. Není to dáno jen činností, kterou kováři vykonávají, ale hlavně proto, že se stýkají s ohněm, čímž jsou svým okolím považováni za výjimečné. Tato výjimečnost osciluje u zbytku populace od opovržení až k obdivu. Kováři spolu se svými rodinami proto tvoří jakousi zvláštní sociální skupinu, klan či kastu, která v jinak nepříliš sociálně rozvrstvených společnostech představuje asi 5 % veškeré populace. Společnou charakteristikou klanů kovářů je jejich endogamie. Znamená to, že syn kováře se může oženit zase jen s dcerou kováře a naopak. Kromě práce s ohněm a kovem vykonávají kováři tradičně i další důležité funkce v pohřebních obřadech.
Kovářské řemeslo se dědí z otce na syna, vyžaduje sílu, zručnost a nemálo zkušeností. Zhruba před 70 lety se ještě tavila železná ruda v menších, avšak velmi výkonných vysokých pecích, v nichž bylo dosaženo vysokých teplot důmyslným systémem vedení vzduchu.
Dnes již kováři železo nevyrábějí, ale pouze přetvářejí. Jako materiál jim slouží zbytky automobilů a jiné techniky, která dosloužila. Dokáží nejen opravit poškozené předměty, ale i zhotovit celou řadu potřebných předmětů nových, například nůž a motyku pro obdělávání polí. Pro pochopení postavení kovářů ve společnosti je nutno mít na zřeteli, že pro venkovana zbraň, která vyšla z ruky kováře, byla zbraní, která raní ne proto, že je ostrá a dobře zhotovená, ale rovněž pro její moc, jež jí byla kovářem přisouzena. Stejným způsobem pak motyka zemědělce nebyla pouhým nástrojem zhotoveným rukou kováře k obdělávání půdy, nýbrž i talismanem vedoucím půdu k vydání úrody.
Jiným tradičním řemeslem je hrnčířství. U některých etnických skupin tuto činnost vykonávají pouze manželky kovářů. Nádoby různých tvarů, s dekorem i bez něho, sloužící k vaření či přechovávání potravin jsou vyráběny bez hrnčířského kruhu velmi prastarou technikou. Poté, co zručné ruce hrnčířky vytvoří nádobu ze surové hliněné mazaniny, je na slunci vysušena a posléze vypálena v ohništi. Takovéto výrobky se pak obvykle prodávají na tržištích. Další činností hrnčířek bývá asistence u porodů. Symbolika přítomnosti členů kasty kovářů u zrodu člověka i při jeho pohřbení, a ovládání ohně, pomocí něhož je beztvará hmota přetvářena v pevné železo a keramiku, je zahrnuta v náboženských a kosmologických představách jednotlivých etnických skupin.
 Práce koželuha spočívá v macerování kůží v rostlinných nálevech, čímž se odstraňuje tuk a chlupy. |
Další tradiční řemesla souvisí s výrobou textilií a jejich úpravou, jako je barvení, zdobení a šití oděvů. Dále pak je to vydělávání kůží a jejich zpracování na užitkové předměty. V podhůří Mandarského pohoří lze spatřit vskutku historickou raritu v podobě stále fungující koželužny. Na ploše téměř jednoho hektaru se nalézá několik desítek jam, kde se zpracovávají kůže. Pracuje zde asi stovka lidí. Činnost koželužny má spíše charakter jirchářství, dané zpracováním kožek především drobných zvířat. Jedná se o postup, který je po věky neměnný. Nejdříve se v jamách kůže máčí v lázni obsahující popel, čímž se zbaví tuku a rovněž srsti. Ručně se kůže oškrábou a zbaví těchto zbytků, aby se poté v lázni, kde hlavní složkou je extrakt ze semen akácie, kůže vyčinily. Nutno dodat, že hromady tlejícího odpadu vytvářejí v jinak ploché krajině zajímavý reliéf a atmosféru doplňuje pach macerujících se kůží. Vskutku návštěvu doporučujeme jen pro otrlé. Každý koželuh zpracuje měsíčně dvě až čtyři stovky kůží. Poměrně často se zpracovávají kůže hadí, neboť předměty z nich zhotovené jsou žádaným artiklem.
Tradiční řemesla v Mandarském pohoří dosud přežívají, ale počet lidí, kteří se jim věnují, stále klesá. Náplň řemesla se s postupnou modernizací, obchodem a pronikáním levného průmyslového zboží postupně mění. Odchod obyvatel z hor a jejich příchod do měst si ale stále zachovává jistou etnickou vazbu. Etnické skupiny se soustřeďují do určitých čtvrtí a každá se věnuje jisté specifické činnosti. Taková je současnost.
KDO JSOU?
Lidé z Mandarského pohoří se dělí do více než 50 etnických skupin, které lze jako celek charakterizovat velmi vysokým populačním růstem. Dnešní označení jednotlivých etnických skupin je ovšem výsledkem koloniálních snah evropských úředníků, kteří brali na vnitřní uspořádání těchto společností jen malý ohled.
Politická moc byla a leckde dosud je v rukou náčelníka či starosty vesnice, nebo spíše hustěji obydlené oblasti, obvykle v okolí nějakého skalního masivu. I dnes je platné africké přísloví: “Chceš-li si stěžovat na šéfa, počkej, než se dostaneš za hranice jeho moci.” Náčelník či šéf vesnice je svrchovanou autoritou, jehož rozhodnutí jsou nevratná a plně uznávaná. Jeho funkce ve srovnání s evropskými tradicemi je trojjediná – plní roli starosty, soudce i kněze. Rozhoduje rovněž v jednotlivých oblastech každodenního života, ať se jedná o stanovení času k setbě, potrestání drobného zloděje, či přijetí cizince. Bylo pro nás nemyslitelné započít s výzkumem, aniž bychom předem navštívili náčelníka té či oné vesnice. Nutno dodat, že nejinak se často chovají i zástupci státní moci.
Obyvatelé Mandarského pohoří byli často označováni termínem kirdi, což je slovo fulbského původu, které je překládáno jako “pohan”, tedy označení s jistým pejorativním zabarvením. Přesnější výklad označuje tímto termínem lidi, kteří nebyli muslimové, a tudíž mohli být bráni do otroctví. Bohužel i dnes se termín nesprávně používá pro souhrnný název obyvatel této svérázné krajiny, i když víme, že mnohá etnika patří do různých jazykových rodin, mají odlišnou společenskou organizaci, kulturní rysy i systém náboženských představ a zasluhují si, aby byla nazývána pravými jmény.
ODKUD PŘIŠLI?
Počet obyvatel začal výrazně růst od 13. století, kdy do Mandarského pohoří začínají ze severu pronikat populace z bližšího i vzdálenějšího okolí Čadského jezera. Ty se zde mísily s původními, ale asi málo početnými skupinami. Z ústní tradice jednotlivých skupin, a to spíše samostatných klanů než etnických celků, se dozvídáme často o jejich původu v oblasti Waza, která leží severně ve směru k Čadskému jezeru a byla patrně pouze jakousi přestupní stanicí.
Důvodem, proč se lidé v pohoří Mandara usídlili, bylo – podle mytických podání – sledování lovné zvěře. Archeologické a historické prameny ale naznačují, že osídlení této oblasti je do značné míry spjato spíše s expanzí muslimských říší, zejména Bornu a Baguirmi, a později od 16. století pak i království Wandala. Tyto mocenské celky disponovaly koňskou kavalerií a střelnými zbraněmi, které získávaly od arabských obchodníků výměnou za otroky, na něž pořádaly hony právě do oblasti jižně od Čadského jezera. Během této doby bylo tedy Mandarské pohoří postupně osidlováno nejrůznějšími skupinami lidí, vesměs však geograficky podobného původu, kteří zde nalézali jakýsi azyl. V rámci samotného Mandarského pohoří docházelo následně také k četným přesídlovacím procesům, jež byly vyvolány nejrůznějšími činiteli, například neúrodou, nemocemi, etnickými či klanovými konflikty, a které jsou opět doloženy velmi bohatou ústní tradicí.
KAM SMĚŘUJÍ?
Je nesmírně obtížné odhadnout, jakým směrem se bude ubírat vývoj osídlení Mandarského pohoří, kde se dnes hovoří vskutku babylonskou změtí jazyků. Jako všude na světě, kde došlo k přijetí a rozšíření jednoho z hlavních světových monoteistických náboženství, měl na lokální populaci velký vliv náčelník vesnice, podle jehož doporučení konvertovali k novému náboženství všichni či značná většina jeho podřízených.
Do oblasti jižně od Čadského jezera pronikl nejdříve islám. Jeho vlivy pocítili jeho obyvatelé již velmi dávno. Nepřicházel vždy jen mírovými kroky.
Islám je vůdčí společenskou silou fulbské společnosti, která ovládá státní správu. Přijetí jména v duchu muslimské víry, sestup do údolí, návštěva muslimské školy, pracovní příležitost – to vše tlačí na jednotlivce, aby se stal vyznavačem islámu. Sílu islámských tradic nenalezneme jen v duchovní sféře, podřizuje se jí i místní architektura a mnohdy i chování elit. V minulosti zcela nedávné vyjadřoval svůj vztah k islámu i kamerunský prezident Ahmadou Ahidjo užitím titulu hadži, určeného těm, kteří vykonali pouť do Mekky. Není snad velkou nadsázkou, když řekneme, že islám je vpravdě africké náboženství.
Na rozdíl od islámu se křesťanství dostalo do Mandarského pohoří později, jako první zde zakládali své misie adventisté roku 1928 a od roku 1946 i katolíci i protestanti. Katolické i protestantské misie projevují svůj zájem spíše o prosté vesničany a jsou ve velké většině případů navázány na nemocnice, školy či nejrůznější dispenzáře, čímž pochopitelně dále podrývají vliv tradičních náčelníků. Působení misií bylo v počátku zaměřeno především na odstranění polygamie, neboť soužití jednoho muže s více ženami je s křesťanstvím neslučitelné. Stejně tak pokřtění znamená přijetí křesťanského jména. Další vliv misií spočíval v “oblečení” obyvatelstva, což znamenalo především zahalení ňader dívek a žen. I tak se stala podprsenka spíše než atributem křesťanství symbolem civilizace.
Kamerun je země s velmi nízkými příjmy a nalezli bychom ji v poslední čtvrtině ekonomicky hodnocených států světa. Nežije však v izolaci. Rádio, televize, automobil jsou atributy moderní doby, která si vybírá daň v podobě odchodu lidí z míst tradičního způsobu života – z hor do údolí – do měst.
Jak dlouho bude trvat, než se některé etnické skupiny zcela rozplynou v oceánu lidí? Zdá se, že tento proces je nevyhnutelný. Národy, o nichž se hovoří v kronikách či Bibli, již neexistují, stejně tak neexistovaly v tehdejší době národy, které jsou nositeli technického pokroku dnes. S tímto trendem jsou spojena i uzavírání manželství lidí různého původu. V takto založeném svazku se oslabuje podvědomí etnické sounáležitosti, vymírají tradice, ztrácí se jazyk a vytváří se nový celek. S modernizací se opouštějí staré způsoby výroby, vznikají pro oblast dosud netradiční řemesla jako truhlář, automechanik, svářeč, elektrikář, zedník… Můžeme se tázat, zda lidstvo nepřichází o kulturní hodnoty obdobné těm, které ztrácí s vyhynutím řady rostlinných a živočišných druhů, jež mnohdy mizí z povrchu zemského dříve, než jsme je opravdu poznali. Odpověď je nasnadě – ano. Bylo by ale romantické a naivní chtít tyto globalizační změny zcela zastavit. Naším cílem je proto zdokumentovat a zachovat jistou formou informace o životě, materiálním i duchovním světě jiných lidí i pro ty, kteří nebudou mít již příležitost setkat se s těmi, kteří nám pomáhali psát tento příběh.
Napsali a vyfotografovali Viktor Černý a Jaroslav Brůžek
Tento článek je zároveň pozvánkou na výstavu “Lidé mezi Saharou a tropickými pralesy: pohoří Mandara”, která se koná v Národním muzeu v Praze od října 2001 a potrvá do konce tohoto roku. Autoři současně děkují tímto příspěvkem magazínu Koktejl za mediální podporu a partnerství v této akci.
MINULOST ČTENÁ Z GENŮ
Mandarské pohoří jsme si zvolili jako předmět svého zájmu hned z několika důvodů. Obyvatelstvo afrického kontinentu obecně, a Mandarského pohoří zvlášť, má poměrně kusé písemné zprávy o své blízké i vzdálenější minulosti. Informace byly obvykle předávány ústní tradicí či zprostředkovaně cestovateli, etnografické a archeologické výzkumy jsou ve srovnání s Evropou či Amerikou daleko méně početné. Oblast, kde jsme působili, je velmi lidnatá a lze se právem domnívat, že zde docházelo k početným migracím, jejichž příčiny jsou jak společenské, tak klimatické. Pokusili jsme se vydat po stopách lidské minulosti nikoli jen prostřednictvím studia archeologických památek, historických dokladů či zpráv cestovatelů, ale i prostřednictvím toho, co zde rodilí lidé mají zapsáno ve svých genech.
Cílem našich expedic byl odběr biologických vzorků, které jsou dále analyzovány v laboratořích. Je třeba poznamenat, že každé cestě do Afriky předchází velmi tvrdá příprava v knihovně či u počítače. Výběr etnika musí sledovat jistý cíl a mít smysl. Vlastní odběr vzorků musí být rovněž proveden v souladu s etikou a potřebami výzkumu. Získání důvěry obyvatel ve smysl činnosti, ke které se propůjčují, vede přes kolegy etnology a jejich domorodé asistenty. Dobrovolným dárcům odebíráme buňky ústní sliznice speciální sterilní stěrkou, jejíž koncovou část, která přijde do kontaktu se sliznicí vyšetřovaného člověka, přechováváme až do návratu ve sterilních zkumavkách. Poté vzorky směřují ihned do mrazicích boxů a jsou co možná nejdříve zpracovány. Uveďme některé základní poznatky z oblasti biologické antropologie i nově se rozvíjejícího oboru archeogenetiky.
BIOLOGICKÁ ANTROPOLOGIE
Jeden z možných pohledů na lidskou společnost nabízí i biologická antropologie, která se zabývá studiem biologických znaků, a sice jejich proměnlivostí v čase a rozmanitostí v prostoru. Jako jakýchsi vstupních údajů využívala zpočátku popisu tvaru lebek, barvy pleti či otisků prstů – znaků, které sloužily spolu s informacemi o tělesných rozměrech a proporcích k třídění lidí do různých skupin. Později přibyly i informace biochemické povahy, např. údaje o krevních skupinách, sérových bílkovinách či nejrůznějších enzymech. V zásadě se ukázalo, že mnohé tyto znaky ovlivňují více či méně zdatnost svého nositele, a podléhají tudíž vlivu nejrůznějších přírodních činitelů. Bylo např. prokázáno, že tvar nosu je u člověka do značné míry závislý na teplotě, vlhkosti a klimatu daného prostředí, stejně tak jako i sama výška postavy.
K popisu tělesných proporcí a všech znaků, které jsou na vnějších přírodních faktorech závislé, přibyly v posledních desetiletích i informace o té složce lidského těla, kterou obvykle považujeme za jakousi nositelku genetické informace. Touto strukturou, přítomnou v každé buňce obsahující jádro, je dezoxyribonukleová kyselina, zkráceně DNA. Další výzkumy ale ukázaly, že z celé molekuly DNA se na kódování bílkovin – jakýchsi dělníků života, kteří vstupují do hry přírodního výběru – podílí pouze její velmi malá část. Nepoměrně větší část této molekuly se kopíruje z buňky do buňky, přenáší se z rodičů do potomstva, ale na přírodním prostředí zřejmě přímo závislá není. Studium biologické rozmanitosti DNA v celosvětovém měřítku přitom ukázalo, že lidé, ač s výrazně odlišnou kulturou, jazykem, či dokonce fyzickým vzhledem, si jsou geneticky velmi podobní. Je až zarážející, že tato podobnost je dokonce více než třikrát vyšší, než je tomu např. u šimpanzů, kteří vykazují velikou genetickou rozmanitost, přestože žijí v relativně menším geografickém prostoru než sami lidé.
KNIHA ZVANÁ DNA
Důležitou úlohu hrají pro nás ty úseky DNA, které se přenášejí z generace na generaci pouze po linii ženské (mateřské), stejně jako ty, které se dědí pouze po linii mužské (otcovské). Populační rozdíly zjištěné studiem rozmanitosti mitochondriální DNA (matrilineární dědičnost) a studiem rozmanitosti nerekombinantní části Y chromozomu (patrilineární dědičnost) jsou tedy s největší pravděpodobností důsledkem rozdílného reprodukčního chování mužů a žen. U řady populací bylo zjištěno, že rozdíly v úrovni mitochondriální DNA převyšují rozdíly v úrovni Y chromozomu. To lze vysvětlit nejlépe tak, že ne všichni muži v daných populacích měli příležitost předat svou DNA do další generace. Jinými slovy, zatímco se v nové generaci objevila DNA téměř všech žen starší generace, DNA mužů sem byla přenesena jen v omezené míře. Opustíme-li tyto úvahy ryze biologického charakteru a přeneseme-li se do úrovně společensko-historické, znamená to např., že jev, který nazýváme polygynie, kdy muž má více žen, hrál důležitou roli u takových populací i v minulosti. Úbytek “mužské” variability může pochopitelně souviset také s předčasným úmrtím určitého procenta mladých mužů, např. ve válkách, čímž těmto lidem nebyla dána šance, aby své geny předali do další generace.
Dalším zajímavým zjištěním, že jazykové rozdíly většiny populačních skupin souvisejí daleko více s rozdíly zjištěnými podle “mužské” (Y-chromozomové) DNA, než s těmi, které bylo možné vyhodnotit pomocí “ženské” (mitochondriální) DNA. Takový stav lze pak ve většině zjištěných případů považovat za nepřímý doklad patrilineární exogamie, která je dodnes obecnou formou uzavírání sňatků a plození potomstva u celé řady námi studovaných afrických i dalších společností. Řečeno opět jinými slovy, ženy byly ve srovnání s muži častěji provdávány do jim jazykově cizího prostředí, a “ženská” mitochondriální DNA tedy postupně s přibývajícím počtem generací “prolínala” i mimo geografický rámec té či oné jazykové skupiny. Lze si snadno představit, že za takových podmínek došlo v průběhu několika generací uvnitř jazykových skupin na straně jedné k jakémusi “ředění” po matce děděných částí DNA, a na straně druhé k jakési “koncentraci” DNA částí děděných po linii mužské – tedy jevům, které pak můžeme u současných žijících skupin zjistit.
Jak vidíme z výše uvedených příkladů, minulost je obsažena v genetickém materiálu proto, že jej získáváme od svých rodičů. Příroda nám tak nabízí nástroj, jehož pomocí lze mapovat reprodukční chování, které je, jak nám u člověka dokumentuje celá řada antropologických studií, silně kulturně ovlivněno. Srovnáním pořadí nukleotidů (stavebních kamenů DNA) jednotlivců i celých skupin se můžeme pokusit o rekonstrukci pohybů obyvatelstva a zjistíte tak, zda určitá populace je biologicky bližší druhé a jestli se na jejím utváření podíleli muži či ženy stejnou, či odlišnou měrou. Je tak možné studovat migrace, utváření etnických skupin či národnostních procesů i z biologického hlediska.
MUTACE
Historie genů není ale tak jednoduchá a jednoznačná. Čas od času se v molekulách DNA projeví změny, kterým říkáme mutace. Domníváme se, že rychlost těchto změn je poměrně pravidelná a že ji lze s určitou mírou pravděpodobnosti odhadnout. Hovoříme někdy také o jakýchsi molekulárních hodinách a v souvislosti s nimi o tom, jak je vlastně lidstvo staré jako celek.
Vidíme tedy, že rozdíly v molekulách DNA mezi lidmi závisejí jak na rychlosti mutací, tak na demografických událostech, pomocí kterých se geny a s nimi i samotní lidé šíří. Zde se však již musíme zastavit, protože bychom opustili africké společnosti i populační genetiku a dostali se do oblasti matematiky a statistiky. Syntézu poznatků a nový pohled na osídlení afrického kontinentu či jeho jednotlivých částí lze provést až po letech usilovné laboratorní práce a publikace výsledků v odborném tisku, kde budou vystaveny odborné kritice. Na takové výsledky našeho přímého přínosu poznání minulosti “Černého kontinentu” si ale musíme ještě nějaký čas počkat.
Etnická skladba určité geografické oblasti, tzn. osobní pocit příslušnosti toho či onoho jedince k té či oné etnické skupině, je do značné míry ovlivněna politicko-mocenskými činy často poměrně úzké skupiny lidí. Mocenská elita obvykle stmeluje biologicky nepříbuzné jedince či celé populace a využívá je ve svůj prospěch. Je tedy třeba uvažovat i o geografických vzdálenostech jednotlivých populačních celků či o kulturních okruzích, které jsou zjistitelné nejen v současnosti, tedy etnograficky, ale i v minulosti, tedy archeologicky. Teprve tento souhrn pohledů se pak stává tou antropologií, jejímž základním cílem je poodhalit samu podstatu lidství.
Hustota obyvatel v Mandarském pohoří, které se rozkládá na území dvou provincií, Severní s administrativním centrem v Garoua a provincií Extrémní sever se střediskem ve městě Maroua, je velmi různá a nestejnoměrně kolísá od 20 do 200 osob na km². V průměru tu na rozloze asi 5600 km² žije zhruba 400 000 obyvatel, tedy asi 71 osob na km². Asi 95 % lidí žije mimo města. Z dalších měst možno jmenovat na nejsevernější výspě pohoří město Mora, které bylo centrem království Wandala, jež vzniklo v 16. století. Poblíž tohoto města, v horách, mají svá sídla jako orlí hnízda lidé Podokwo. Směrem jižním bychom potkali zástupce etnika Mandara, které čítá více než deset tisíc lidí a podle něhož nese pohoří své označení. Zhruba ve středu Mandarského pohoří směrem západním je město Mokolo, v jehož okolí žije nejpočetnější skupina Mafa, k níž se dnes hlásí více než 100 000 lidí. Jsou rovněž označováni názvem Matakam, což ve fulbštině volně přeloženo znamená nazí lidé.
 Ženy etnické skupiny Hidé nosí na hlavách malované kalebasy. |
V několika vesnicích v okolí Mokola žijí Bulahayové, kterých je snad jen 2000. Západně, zcela na hranici s Nigérií je náhorní plošina, kde má domov malá etnická skupina Hidé čítající rovněž jen několik tisíc jedinců. Několik desítek kilometrů jižněji, v překrásné a romantické krajině “měsíčních hor” žijí nepříliš četní Kapsiki. Dále pak východně od Mokola a jižně od městečka Mora bychom nalezli etnikum Mofu, jehož 40 000 osob se dělí do dvou přibližně stejně početných jazykových skupin. Na jižním okraji území v horských masivech Tinguelin, Peské-Bori, Kangou a Bossum žije populace asi tří desítek tisíc Fali a od jihu na sever lze spatřit malá města či osady Gashiga, Bacheo, Mazo Oulo a Guider. Nepopsali jsme pochopitelně všechny skupiny obyvatel Mandarského pohoří, nebylo to ostatně ani naším cílem. Jejich rozmanitost kulturní i jazyková je velmi výrazná.říjen 2001
