Když jsem fotografoval v sedmdesátých a osmdesátých letech, chtěl jsem hlavně zachytit pocit strachu a úzkosti doby, absurditu a ironii věcí, které jsme denně zažívali,” říká Jindřich Štreit.
. . . . .
Atmosféru oněch časů se mu podařilo zachytit minimálními prostředky a bez doslovných citací. Fotografie zřídkakdy zobrazují májové průvody či funkcionáře na tribunách. Jen zamlžený pohled přiopilého pantáty v montérkách u plotu před dávno rozestavěným barákem, smířlivé gesto oteplákovaných manželů ve vesnickém obýváku, rezignovaný výraz nevěsty na pozadí všudypřítomného světla televizní obrazovky. Obyčejné životy obyčejných lidí.
“Fotografování je pro mě způsobem interpretace světa,” komentuje svou publikaci “Vesnice je svět” Jindřich Štreit. “V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem se tak vyrovnával s pocitem strachu, který jsme všichni zažívali. Od něj se odvíjely další smutné vlastnosti – zbabělost vyplývající z obav o své bližní, kompromisy spojené třeba s možností studia dětí, či docela obyčejná závist. Pocit svobody je nenahraditelný – a její nedostatek nás všechny nějak poznamenal.”
 Jindřich Štreit |
Jak tyto újmy na duši léčit? “Myslím, že práce je jediným způsobem, jak se z toho dostat – práce na sobě, studium a komunikace.”
Časy se mění, ale Jindřich Štreit fotografuje dál. Reakce venkova na novou dobu obtěžkanou čtyřmi desítkami let kolektivního hospodaření – to je další fotografická výzva, která se zhmotnila v knize “Lidé olomouckého okresu”. Nové znamení doby se na porevolučních fotografiích jasně odráží: “Lidé se uvolnili, od čehosi se osvobodili, změnili se. Podívám-li se na svou knihu z bývalého období “Vesnice je svět” a na tu novou, je tam ten rozdíl jasně cítit. Samozřejmě, že lidé v současnosti prožívají zase jiné starosti, hlavně ekonomického rázu, ale pocitu strachu a nesvobody se už prostě zbavili.
Tíha života je však ve tvářích Štreitových vesničanů vepsána i nadále: “Domnívám se, že – řečeno fotografickým názvoslovím – jsem fotograf ,pozitivní?. I když někdy fotografuji negativní věci, dívám se na ně spíše z kladného hlediska. V žádném případě nemám pocit, že bych člověka, kterého fotografuji, nějak ponižoval či zesměšňoval, naopak – vždy k němu cítím úctu a doufám, že moje fotografie to i vyjadřují. Vždy straním slabším.”
