“Vy bílí nejíte krokodýly nebo opice, třebaže chutnají dobře. Kdybyste neměli tolik prasat a krabů, jedli byste krokodýly a opice, protože hlad bolí. Je to všechno jen záležitost mravů. Když zabiji nepřítele, je lepší ho sníst, než aby se promarnil. Velká zvěřina je řídká, protože neklade vejce jako želvy. Špatná věc není být sněden, ale být mrtvý. Neznám zvěřinu, která by chutnala lépe než člověk. Vy bílí jste opravdu příliš vybíraví.”
(náčelník kmene MIRANDA
v odpovědi na otázku, proč jeho lidé praktikují kanibalismus)
UŽ PŘEDCHŮDCI ČLOVĚKA
Kanibalismus (termín kanibalismus se užívá i pro označení pojídání jedinců vlastního druhu u živočichů obecně, pro stejný jev u lidí existuje také speciální pojem antropofagie) je přisuzován již australopitekům, kteří snad využívali kamenných nástrojů i k ubíjení a následnému pojídání jedinců svého druhu. U homo erecta jsou za doklady kanibalismu pokládány nálezy z Čou-kou-ťien, datované do období 400-300 tisíc let př. n. l. V blízkosti ohnišť zde byly nalezeny lidské lebky se stopami násilného poškození, s největší pravděpodobností za účelem vyjídání mozků. Tento pekingský člověk již pravděpodobně také využil ohně k úpravě lidského masa.
Z Evropy pocházejí nálezy, které lze interpretovat jako doklady kanibalismu u homo erecta, z lokality Bilzingsleben v Německu, kde se v prostoru pravěkého sídliště vyskytovaly úlomky záměrně rozbíjených lebek a jednotlivé zuby člověka.
Neandertálský člověk zanechal stopy po kanibalismu i v jeskyni Monte Circeo, kde byly objeveny lidské lebky se stopami vybírání mozků, v Krapině a v Hortu, kde se vyskytly i stopy řezání a násilných zásahů na některých kostech.
KOSTI PROMLOUVAJÍ
Přítomnost kanibalů není vyloučena ani na světoznámých moravských lokalitách starší doby kamenné, které obývali již lidé dnešního typu. V Předmostí u Přerova byla nalezena pravá polovina lidské dolní čelisti v popelu pod stehenní kostí mamuta. Později byla objevena opět část spodní čelisti a ramenní kost společně s kostmi zvířecími. V Dolních Věstonicích byl nalezen přepálený zlomek lidské lebky, později částečně spálená kostra dítěte a několik spálených fragmentů lebek dospělých jedinců.
Zatímco z paleolitu (starší doby kamenné) jsou známy často jen jednotlivé kosti či zuby, v neolitu (mladší době kamenné, 5500-4000 př. n. l.) se vyskytují zřetelnější doklady lidských obětí a rovněž i kanibalismu. Z krasové jeskyně Tiefenellern, zřejmě obětního místa, pochází kromě množství zvířecích kostí také silně zničené kosti 30-40 lidí: 10 až 11 dospělých jedinců, z toho pouze 2 mužů, 5 dospívajících jedinců a 24 dětí. Stopy na lebkách a dlouhých kostech jsou interpretovány jako doklady kanibalismu. Z přibližně stejné doby jsou i stopy kanibalismu ve Slatěnicích u Prahy. V jámě se mezi dalšími odpadky našla část lidské lebky se stopami řezání.
V mladších obdobích neolitu, v prostředí lengyelského kulturního komplexu (zejména území Slovenska, jižní Moravy, Dolního Rakouska a Maďarska) narůstá počet nepietně uložených lidských pozůstatků. Na lokalitě Ružindol na Slovensku byly na dně příkopu opevnění nalezeny zbytky kostry ve zvláštní poloze, mimo kostru ležely některé její kosti, na lebce a několika oddělených kostech byly zjištěny štěpné lomy, záseky a stopy po ohryzání. Z příkopu rovněž pocházejí další kosti s podobnými stopami, které náležely dospělému jedinci a dvěma novorozencům.
Podobné nálezy z neolitu a eneolitu (pozdní doby kamenné, 4000-2000 př. n. l.) jsou známy např. z lokalit v Německu, ale i na některých lokalitách v Rakousku.
Lidojedství provozovali také eneolitičtí obyvatelé severní Evropy. Doklady kanibalismu z mladší doby kamenné jsou rovněž známy např. z Balkánu a Ukrajiny.
KANIBALSKÉ RITUÁLY
Zdá se, že vrcholu dosáhl kanibalismus, alespoň podle množství kosterního materiálu s charakteristickými zásahy, v době bronzové (asi 1900-750 př. n. l.). Z Cézav u Blučiny na jižní Moravě jsou známy pozůstatky více než 200 jedinců, jednotlivé kosti, částečné či neúplné kostry, často s charakteristickými stopami (štípání, lámání, řezání, výjimečně opálení). Kosti se vyskytovaly v jámách, v ohništích a mezi balvany. Velká část nálezů patřila dětem. Všechny tyto kosti pocházejí z různých období doby bronzové.
Snad nejvíce nálezů se stopami kanibalismu je v našem prostředí spojováno s knovízskou kulturou mladší doby bronzové (asi 1300-950 př. n. l.) ve středních a severozápadních Čechách. Lidské kosti a kostry byly uloženy převážně v jámách mezi zvířecími kostmi a střepy z nádob. Na kostech byly stopy štípání, řezání, přerážení, rozbíjení a opalování, objevují se i doklady odsekávání úponů šlach od kostí, otloukání, vydlabávání a ohryzávání. Častým znakem bylo roztříštění mozkovny, spodní čelisti, nebo případně celé obličejové části. Tato poškození však nemusí spolehlivě ukazovat přímo na kanibalismus.
Mezi pověstné lokality se zbytky lidských obětí se stopami antropofagie náleží jeskyně Kyffhäuser u Frankenhausenu, ke které se ještě v nové době vztahovala pověst o drakovi, jenž zde požíral lidi.
Příslušné nálezy z doby bronzové ukazují pravděpodobně na rozkvět rituálního kanibalismu spojeného s různorodými a častými obřady tehdejších, již značně rozvinutých společností. Vyloučeny však nemohou být ani jiné důvody (hlad, chuť, magie).
Z počátků starší doby železné (asi 750-500 př. n. l.) jsou známy obětní šachty hluboké 3-8 metrů, ve kterých se nacházejí rozštípané zvířecí i lidské kosti. Také v těchto případech lze uvažovat o kanibalismu jako součásti rituálů.
Ze starší doby železné na našem území pocházejí pravděpodobné doklady kanibalismu z hradiště v Obřanech u Brna. Také na Stolové hoře u Mikulova byly na ploše s pravěkým osídlením objeveny části lidských koster a jednotlivé lidské kosti mezi kameny společně s kostmi zvířecími.
Z doby bronzové a starší doby železné jsou nálezy, které mohou ukazovat na kanibalismus, rozšířeny od Dolního Rakouska a Slovenska přes Bavorsko, Čechy a Moravu do Německa, Dánska, Švýcarska a Francie. Z písemných, více či méně věrohodných zpráv antických autorů se dovídáme o výskytu kanibalismu také u některých východních starověkých národů.
Z mladší doby železné (500 př. n. l.-0), kdy většinu západní a střední Evropy ovládali Keltové, jsou známy stopy po antropofagii například z pohřebiště Singen am Hohentwiel, objevují se jámy s rozštípanými lidskými kostmi společně se zvířecími. Tyto nálezy ukazují na to, že kanibalismus přežíval u Keltů i do jejich mladšího období. Ze severní Evropy jsou doklady lidojedství z této doby vzácnější a také spornější. Jako stopy po antropofagii jsou v této oblasti někdy chápány některé nálezy z bažin z doby stěhování národů (5.-6. století n. l.).
OTESÁNKOVÉ STŘEDOVĚKÉ EVROPY
Lidojedství však nebylo v evropském prostoru omezeno jen na pravěk. K archeologickým pramenům přistupují i prameny písemné, které příležitostně dokládají antropofagii od raného středověku po novověk. Zprávy misionářů, cestovatelů, vojáků a vědců pak informují o početných a pestrých formách kanibalismu z mimoevropského prostředí.
Zdá se, že ve středověké Evropě byl kanibalismus provozován většinou jen v důsledku velkého hladu. Případy, které byly v této době zaznamenány, se velmi pravděpodobně ve svých základních rysech odehrávaly i dříve, v dobách, pro něž nejsou písemné prameny k dispozici.
V 5. století, neklidné době formování středověké Evropy, popisuje biskup Idacius důsledky velkého hladomoru v Hispánii. Bylo pojídáno lidské maso, matky údajně zabíjely své děti, pekly je a živily se jejich těly. Podobné záznamy však v sobě ukrývají riziko nevěrohodnosti, jelikož přehnané líčení hrůz patřilo ke kronikářským stereotypům. Patrné je to i v následující zprávě od clunyjského mnicha Raula Glabera pro roky 1032-1034: “…Zuřivý hlad způsobil, že lidé pojídali lidské maso. Pocestní byli odvlékáni silnějšími lidmi, než byli sami, byly jim usekány údy, upečeny na ohni a pozřeny. Mnoho lidí, kteří se ubírali z jednoho místa na druhé, aby unikli hladu a našli i cestou pohostinný krov, bylo v noci zamordováno a posloužili za potravu těm, kdo je pohostinně přijali. Mnozí ukazovali dětem kus ovoce nebo vajíčko a odlákali je na odlehlá místa, kde je zabili a snědli. Na mnoha místech byla ze země vykopána těla mrtvých a rovněž posloužila k ukojení hladu.”
Kanibalismus, ne sice z hladu, ovšem i tak z podobných důvodů jako v pravěku, se tu a tam vyskytl také později. Je zaznamenán při křížové výpravě roku 1098, kdy si křesťanští velitelé dávali upéct a připravit k jídlu hlavy zabitých nepřátel – jako demonstraci vítězství a akt ponížení. Opačný případ, kdy bylo pojídáno maso anglických zajatců Turky, je zaznamenán k roku 1669. Ze 17. století jsou zejména v souvislosti s událostmi třicetileté války známy i další případy lidojedství.
V Čechách je kanibalismus zmiňován při velkém hladomoru roku 1282 a na přelomu let 1316 a 1317. Roku 1598 sužovala obyvatele jurského pohoří skupina lidí, kteří táhli krajem, zabíjeli ostatní, sáli jim krev a živili se jejich těly. Přibližně ze stejné doby máme z našeho prostředí doloženy případy magického kanibalismu, který se uplatnil na základě pověr v prostředí zločinu. Šlo o pojídání orgánů nenarozených dětí. Tyto případy byly spojeny se surovými vraždami těhotných žen na venkově. Tímto způsobem si chtěly dotyčné osoby zajistit úspěch ve svých dalších zločinech. Případy podobného charakteru se spolu s pověrou udržely ve specifickém sociálním prostředí sporadicky až do počátku 20. století.
V zákonících germánských kmenů ze 6. století je kanibalismus zmiňován v souvislosti s čarodějnicemi. Ty měly podle tehdejších představ získávat sílu pojídáním lidského masa. Podobné představy se uplatnily v lidových pověrách a magii. V lidové slovesnosti se lidojedství objevuje až do našich dob jako ústřední motiv některých pohádek (O perníkové chaloupce, O Otesánkovi, O Smolíčkovi aj.).
HLAD, CHUŤ, NEBO MAGIE?
Podle účelu, jehož mělo být pomocí pojídání lidského masa dosaženo, bývá rozlišováno několik základních forem kanibalismu.
Nejrozšířenější byl kanibalismus nutriční, tedy pojídání lidského masa z hladu. U kanibalismu magického býval příčinou pojídání lidského masa akt pomsty či ponížení, nejčastěji se však magický kanibalismus provozoval v důsledku víry v přenos síly a žádaných vlastností pojídaného na účastníky hostiny. Důležitá úloha rozličných částí lidského těla se udržela v lidové magii hluboko do novověku. Další formou byl kanibalismus rituální. Šlo o součást náboženských obřadů, kterou, stejně jako ostatní rituální úkony, řídila privilegovaná skupina zasvěcenců nebo k tomu určení jedinci (kněží). Jinou formou je kanibalismus symbolický. Je to akt bez lidských obětí, který vznikl jejich nahrazením symbolickými úkony či zástupnými oběťmi. O skutečném kanibalismu se tedy v tomto případě už nedá hovořit. Existují či existovaly i jiné druhy kanibalismu, jako např. v souvislosti s masakrováním a mučením obětí či zvláště v mimoevropském prostředí nemálo rozšířený kanibalismus labužnický, z důvodů oblíbenosti lidského masa. Tyto příčiny byly samozřejmě možné i v evropském pravěku. Všechny uvedené formy neexistovaly čistě odděleně, ale mnohdy byly vzájemně provázany.
Názor, že kanibalismus z hladu byl soustředěn jen do oblasti tropů, kde nebyl dostatek velké zvěře a nebyl zde chován skot a brav, neodpovídá zcela skutečnosti. Nutriční kanibalismus se vyskytoval i u zemědělců mírného klimatického pásu, jak koneckonců dokládají i případy ze středověké Evropy. Jeho výskyt souvisel s více či méně častými dobami krutého hladu, který býval zapříčiněn zejména katastrofálními neúrodami, úhynem dobytka, všeobecnou bídou jako důsledku válečných konfliktů, u loveckých společností nedostatkem zvěře. Záleželo na intenzitě krizových situací.
Příkladem takového druhu kanibalismu byly zvyklosti obyvatel Ohňové země, popsané ve 30. letech 19. století Ch. Darwinem. Hladoví domorodci zde v zimě zabíjeli (udušením v kouři) a jedli stařeny z vlastního kmene, a to ještě dříve, než snědli psy. Své konání vysvětlovali domorodci tím, že psi mohou ještě chytat vydry, staré ženy už nikoli. Jak vidno, svou roli hrály při praktikování nutričního kanibalismu i čistě pragmatické důvody, z hlediska přežití však pochopitelné.
Takzvaný labužnický kanibalismus byl rozšířen na různých místech světa a ve společnostech s různou civilizační a kulturní úrovní. Existoval jak u primitivních společností, tak i ve společnostech na svou dobu velmi vyspělých. Ve starověké a středověké Číně existovaly kuchařské recepty na přípravu jídel z lidského masa. Užívalo se hlavně maso malých dětí nebo nepřátelských vojáků. Na základě podobnosti s mimoevropským prostředím lze předpokládat i pro evropský pravěk vedení válek také za účelem získávání zajatců pro oběti rituálního nebo labužnického charakteru.
S přechodem k zemědělskému způsobu obživy (v Přední Asii asi před 11 tisíci lety, v Evropě před asi 8 tisíci lety) se začal oproti předchozím dobám více, ne-li vůbec poprvé uplatňovat rituální kanibalismus. Získání potravy již nezáviselo pouze na schopnostech lovců či množství zvěře. Změnil se způsob obživy, společnost se stávala stabilnější, získání dostatečného množství potravy záviselo na náročnější společné práci skupiny lidí. Úspěch či neúspěch těchto snah však především mnohem více než dříve záležel na přírodních silách, ať to byly povětrnostní vlivy či úrodnost půdy. Objevila se potřeba velkých obětí k naklonění si těchto sil, nejčastěji šlo o zajištění plodivé síly půdy, dobytka či lidí. Objevila se však i potřeba vytvoření pevné struktury a integrace společnosti. Lidské oběti spojené s praktikováním rituálního kanibalismu byly k tomuto účelu velmi vhodné.
Vzájemný vztah kanibalismu a přechodu k zemědělství je obsažen i v egyptské mytologii. Egypťané byli prý před příchodem boha Usira kanibaly. Usire dal Egypťanům zákony, naučil je uctívat bohy, zavedl pěstování pšenice a ječmene. Lid pak zanechal kanibalismu. Tento mýtus neznamená, že by se Egypťané před zavedením zemědělství živili pouze lidským masem. Zmínka o kanibalismu se v této souvislosti týká pravděpodobně kanibalismu z hladu, který dávní obyvatelé Egypta praktikovali, přičemž povědomí o této skutečnosti přetrvávalo až do doby vzniku mýtu.
STOPY PO LIDOJEDECH
 Drobné řezy na lidském žebru (doba bronzová, Velim u Kolína). |
Jedinými přímými důkazy kanibalismu z dob minulých jsou téměř výlučně lidské kosti se specifickými způsoby poškození. Jsou to především dlouhé kosti rozštípané při vybírání morku, lebky porušené při dlabání mozku, záseky, zářezy, stopy po ohlodání, po tepelné úpravě. Ne vždy se však takovéto stopy na kostech dochovají a pokud ano, nemusí jít výlučně jen o doklady kanibalismu. V některých případech to mohou být bojová či jiná zranění, jež jedinec utržil těsně před nebo krátce po své smrti. Ani některé nápadné a výrazné zásahy na kostech nemusejí být spojeny s antropofagií, ale ukazují na surové zacházení s tělem. Je zajímavé, že štípání dlouhých kostí, považované často za prokazatelný důkaz kanibalismu, není známo z etnografických pozorování. Místa, kde se nahromadily lidské kosti s uvedenými stopami, či bez nich, ale v souvislostech podobného charakteru, lze s jistou dávkou pravděpodobnosti považovat za obětiště či jiné sakrální prostory, nebo místa, kde docházelo ke konzumaci lidského masa.
 Části pažních kostí se spirálními frakturami (doba bronzová, Velim u Kolína). |
Rozpoznání dokladů kanibalismu a jejich interpretace rovněž závisí na stupni zachování kostí z pravěkých sídlišť. Na těchto místech podléhají kosti mnoha rušivým vlivům. V archeologickém objektu (zbytky staveb zahloubených do země) se většinou zachová jen málo kostí z každého jedince, ostatní mohou být spotřebovány člověkem, psy, nebo zničeny půdními podmínkami. Posledně jmenovaný faktor je zvláště významný v prostředí sídlišť z mladší doby kamenné, umísťovaných často na spraších, kde se zachová jen velmi málo kostí. Ze všeho tedy vyplývá, že doklady kanibalismu mohou být ve většině případů jen nepatrnou částí jeho původního rozsahu.
 Otlučená čelní kost nad levou očnicí (doba bronzová, Velim u Kolína). |
Bohužel o tolik důležitém nakládání s kostmi obětí kanibalismu se etnografické popisy kanibalských hostin a obřadů zpravidla nezmiňují. Přesto je však několik způsobů z rozličných kulturních prostředí známo. Kosti (často lebky) významné oběti byly ukládány na zvláštní místo (svatyně). Později mohly být rozděleny jako cenné, silou obdařené relikvie mezi náčelníky a kouzelníky. Někdy mohla být neporušená kostra po hostině standardně pohřbena, takže při výzkumu nic neukazuje na přítomnost pozůstatků kanibalismu.
 Odlomené části dolních čelistí se spirálními zlomy (doba bronzová, Velim u Kolína). |
U lidských obětí se lze setkat s fetišismem, který se vztahuje na jejich kosti, často na lebky. Ty jsou různým způsobem upravovány, domodelovávány hlínou, zmenšovány. Hlavně u magického kanibalismu se nadpřirozené a žádané vlastnosti vztahují někdy i na některé kosti obětovaného a snědeného jedince. Jde třeba o využití lidských kostí k výrobě fléten, dekorací interiérů obydlí, výrobě amuletů či uchovávání ve formě jakýchsi relikvií. Podle archeologických nálezů lze rovněž předpokládat shrnutí kostí do odpadních jam nebo obřadné vhození do zvláštního objektu (jeskyně, šachta). Zbylé kosti byly také někdy odhozeny jednoduše na smětiště mezi jiné odpadky. Podle archeologických zjištění, kdy byly v jedné jámě kosti dvou, tří i více osob, ale vždy jen ve zlomcích nepatrného počtu, lze usuzovat na to, že mrtvá těla byla na nějakém místě zpracována a po částech roznesena po sídlišti mezi jeho obyvatele. Tímto způsobem se pak jednotlivé kosti téhož jedince dostaly jako potravní zbytky do několika odpadních jam. Tady se ovšem pohybujeme téměř jen v rovině hypotéz.
Charakter obřadů a s nimi spojeného kanibalismu lze přiblížit na několika příkladech z různých částí světa. Z evropského prostředí je znám keltský a germánský zvyk pít krev nepřátel. Z mimoevropské oblasti jsou snad nejznámější obřady mexických Aztéků. Jejich cílem bylo udržení Slunce při životě. Z obětovaného bylo vyříznuto srdce, krví byla postříkána podoba boha Huitzilopočtliho (podobně i u Mayů), hlava byla useknuta, tělo svrženo z obětní plošiny a snědeno. Severoameričtí Pawneeové obětovali tak, že oběť po určitou dobu opékali nad mírným ohněm, a pak ji zabili šípy. Hlavní obětník jí vyrval srdce a snědl je. Maso odřezali v malých kousíčkách od kosti a odnesli v košíkách na pole, kde z masa vymačkali krev na čerstvě zaseté zrní. U bečuánského kmene Marimů zabíjeli oběť uprostřed pšenice, aby posloužila jako “setba”. Krev spolu s čelní kostí a mozkem spálili a popel rozházeli po zemi. Zbývající tělo bylo snědeno. Indičtí Góndové obětovali při setí a sklizni. Oběť byla zabita otráveným šípem, krví bylo pokropeno zorané pole či zralá úroda a maso bylo snědeno. Khondové v Bengálsku jedli maso obětí po složitém rituálu, kdy bylo maso rozkrájeno, jen kosti a hlava byly uchovány. Oběti byla přisuzována božská úloha a účastníci tak pojídáním jejího masa přišli do kontaktu s příslušným bohem.
Oběť v těchto případech není nikdy obětí bohu či jiné síle, jde o zabití a pojídání boha samotného a předání jeho síly přírodě, přičemž bůh je představován k tomu určeným člověkem. Rozšířeným zvykem bylo pojídání boha jako svátosti ve víře, že bude získán alespoň odlesk vlastností typických pro onoho boha. U jiných obětí byla důvodem snaha o nejtěsnější vztah s bohem, kterého bylo dosaženo buď pojídáním jeho samotného, či oběti jemu věnované.
LIDSKÉ OBĚTI
U převážné většiny savců nebyl kanibalismus ve volné přírodě pozorován, u teplokrevných obratlovců je vzácný. U savců je kanibalismus blokován pravděpodobně tím, že si příslušníci stejného druhu navzájem “nechutnají”, což bylo zjištěno i experimentálně. U lidí tyto zábrany zřejmě neexistují, neboť kanibalismus byl mnohdy provozován právě z chuťových důvodů. V řadě kultur byly tyto přírodní zábrany nahrazeny morálkou a sociálními normami. Chuť jako hlavní důvod k pojídání lidského masa je doložena u některých přírodních národů. Tento jev byl často spojen s masovostí kanibalských hostin. Například na Fidži bylo takto “spotřebováno” až několik set lidí najednou a z tohoto důvodu vybity celé vesnice.
Kanibalismus nemohl být všude praktikován přirozeně, a proto byl začleněn do různých náboženských obřadů. Tento vývoj ritualizace kanibalismu probíhal v evropském prostředí pravděpodobně během mladší doby kamenné a vrcholu dosáhl v době bronzové. Prudký rozvoj společnosti a sociálních vztahů, složitější duchovní život si vynutily nárůst a propracovanost náboženských obřadů. Kanibalismus je pevněji začleněn do těchto obřadů a praktikován v rituální formě. Zároveň se tak stává prvkem ovládání a kontroly společnosti ze strany náčelníků a kněží.
Oběť je v jedné ze svých významových rovin prostředkem k udržení jednoty mezi lidmi a bohem, ale také mezi lidmi stejné skupiny. Ti jsou spojeni vědomím společného kultu a dochází k podpoře společného vědomí. Lidská oběť spojená s kanibalismem je tím nejsilnějším poutem a nejzazší hranicí. Takovéto oběti (třeba i v symbolické podobě) umožňují silné náboženské prožitky, extázi, soudržnost skupiny i pocit výjimečnosti společenství.
DĚTI A ZAJATCI
Kdo byl obětí při kanibalských obřadech? Obětovali lidé to, co jim bylo vzácné (oběť Izáka), nebo čeho měli nadbytek? Pravděpodobně se jednalo často o zajatce nebo příslušníky té sociální či věkové skupiny, jejíž úbytek nemohl ohrozit existenci společenství: starší jedince nebo děti. Právě v této souvislosti je zajímavé, že na některých lokalitách z doby bronzové (Cézavy, Včelince) převažují v identifikovaných kosterních dokladech kanibalismu pozůstatky dětí. U Melanézanů existoval zvyk obětovat vdovy a staré lidi, aby nevešli do jiného světa příliš staří. Naopak ve Středomoří bylo typickým rysem obětování toho, co je mladé – rostlin, zvířat, lidí. Božstvo tak bylo posíleno a omlazeno.
Podle toho, zda byli pojídáni členové vlastní skupiny či cizích skupin, se hovoří o endo a exokanibalismu. V prvním případě hraje roli snaha o udržení určitých schopností mrtvého ve skupině, do níž zemřelá osoba patřila. Některé kmeny jihoamerických indiánů z tohoto důvodu své mrtvé spalují a popel smíchají s nápojem, který vypijí. Základním smyslem bylo zachovat kontinuitu živých s mrtvými. Pojídáni tedy byli i lidé, kteří nebyli usmrceni záměrně kvůli kanibalismu. Tato forma kanibalismu je podle etnografických pozorování rozšířena více u lovecko-sběračských společností, kde také pomáhá řešit případy hladu.
Exokanibalismus, pojídání příslušníků cizích skupin, byl naproti tomu více rozšířen u společností zemědělských. Bylo to dáno především složitějšími představami souvisejícími s vírou a postupujícím rozvrstvením společnosti, i se způsobem obživy. Vytvářely se složitější obřady, bylo třeba více lidských obětí. Slábla závislost skupiny na spolupráci s jinou skupinou, která byla nutná (alespoň sezonně) u malých loveckých komunit. Neznamená to však, že opačná forma kanibalismu, endokanibalismus, u zemědělského společenství vymizel. Zajímavý poznatek uvádí známý etolog K. Lorenz. Z pohledu mnohých “primitivních” kmenů není kanibalismem, pokud snědí příslušníka jiného kmene. Za lidi totiž pokládají pouze svůj kmen, jehož název je v jejich jazyku synonymem pro slovo “člověk”.
