Text a foto Ivan Brezina, magazín Maxim
Fantasticky vyzdobená královská plavidla se po hladinách thajských řek majestátně sunou už nejméně sedm set let. Opravdu udržují jednotu vesmíru? To zastrčené místo jsem objevil vlastně náhodou až při své sedmé návštěvě Bangkoku. O Muzeu královských lodí se sice píše skoro v každém průvodci, ale většina turistů se mu vyhýbá. „Koho by zajímaly nějaké nudné bárky?“ napadne vás. Jenže když se pak vymotáte z labyrintu uliček a dřevěných můstků na břehu kanálu Noi ve čtvrti Thonburi a konečně najdete tu správnou odbočku, zůstanete ohromeně stát. Tohle je bez nadsázky jedna z nejúžasnějších památek, jaké můžete v thajské metropoli spatřit! I přes šero, které v kryté loděnici panuje, se vám do očí bolestivě zahryznou ostré sluneční paprsky. Odrážejí se od oslnivě zlatých boků osmi nejkrásnějších a nejpodivuhodnějších lodí, jaké jste kdy viděli. V prvních minutách ale nevěříte, že jsou to vůbec lodě. Je možné, že se tyhle desítky metrů dlouhé štíhlé a křehké siluety udrží na hladině? Jak to, že se nepřevrátí? Když si vaše oči zvyknou na záplavu vizuálních vjemů, začnete podrobně studovat struktury zdobící boky lodí. Kontrapunkt uhlově černého laku a oslnivého plátkového zlata. Filigránsky jemnou mozaiku dřevořezeb. Hru světel, tvořenou barevnými kousky skla… Je to umění, nebo kýč? Zatímco o tom v duchu přemýšlíte, z lodních přídí na vás shlížejí majestátní a zároveň hrozivé postavy bohů a démonů. Pocházejí z hinduistického eposu Rámájana, který je už od 15. století integrální součástí thajské buddhistické kultury. A v tu chvíli vám dojde, že tváří v tvář tradici nemá ta otázka žádný smysl. AŽ ČTYŘI STA LODÍ? Fascinující příběh thajských královských lodí začal podle některých historiků už v takzvaném sukhotajském období (1238–1376), kdy centrum říše leželo daleko na severu. První písemná zmínka o těchto plavidlech pochází z roku 1357 a popisuje každoroční závody mezi loděmi krále a královny. Pokud prý král prohrál, znamenalo to, že bude dobrá úroda. Jeho výhra pak věštila hladomor. Podle dobové zprávy to ale královi veslaři záměrně trochu „flákali“, aby v zemi neustále panoval blahobyt… Na území, kterým protéká obrovské množství řek, královské lodě původně sloužily především jako dopravní prostředky. Panovník se svým doprovodem na nich často cestoval do bitev s výbojnými sousedy. Formace, ve kterých tato nádherná plavidla jezdí dnes, jsou údajně pozůstatkem strategických válečných sestav. Válečná funkce lodí zesílila hlavně v tzv. ajuthajském období, kdy thajskou říši ohrožovaly výpady sousedních Barmánců. Později ale začaly mít plavby spíš ceremoniální a reprezentační význam. Postupně z nich vznikl magický obřad se složitou symbolikou. Slavný francouzský semiolog Roland Barthes popisuje v knize Mytologie (1957) kulturní jevy jako „jazyk“, kterému plně porozumí jen ten, kdo umí „číst“ skryté významy. Ty ale vždy mají přesný historický a etnický kontext, bez jehož podrobné znalosti jsou nesrozumitelné. Právě proto má také dnešní západní pozorovatel thajských královských lodí problém – vidí jen vnější stránku věci. Je oslněn okázalou nádherou umělecky vypracovaných detailů, podivuje se nad rituálními sestavami plavidel, ale skrytý smysl jejich plaveb mu uniká. Z doby vlády krále Naresuana (1590–1605) jsou popsány každoroční slavnostní plavby k údajnému otisku Buddhovy nohy v Saraburi, kterých se prý účastnila více než stovka lodí. A jejich počet se stále zvětšoval. Jezuitský misionář Guy Tachard, který Ajuthaju navštívil během panování krále Naraie (1656–1688) si zapsal, že lodě pokrývaly řeku tak daleko, jak oko dohlédlo. Další misionář, Nicolas Gervaise, to v roce 1688 zachytil těmito slovy: „Nádheru nesmírného procesí dvou set lodí nelze s ničím srovnat. Veslaři, vycvičení k podivuhodné obratnosti, jsou oblečeni v uniformách složených ze zlatem vyzdobené čepice, tuniky a kalhot. Při veslování udržují přesně synchronizovaný rytmus. Pozlacenými vesly se dotýkají vody za zvuků písně, znějící k poctě krále.“ Pozdější evropští svědci v 18. století mluvili o procesí dvou set, nebo dokonce až čtyř set lodí. Zdá se vám to přehnané? Podobná čísla byla zpětně potvrzena z thajských královských zápisů. Dnešní plavby, kterých se účastní jen asi padesát plavidel, jsou tedy vlastně malé… Tradice byla ale brutálně přerušena v roce 1767, kdy barmská vojska dobyla tehdejší hlavní město thajské říše Ajuthaju. Rabující vetřelci ničili, co mohli, a celou královskou flotilu spálili. O hlubším smyslu tohoto činu se můžeme jen dohadovat. Jedním z mnoha symbolických významů okázalých plaveb ale bylo demonstrovat válečnou sílu království a odstrašit tak potenciální nepřátele. Barmánci tedy možná chtěli Thajcům prostě ukázat, že na ně „lodní show“ neplatí. Podle některých dobových vysvětlení nešlo při plavbách královských lodí o nic menšího než o každoroční symbolické potvrzení jednoty vesmíru. Jakákoli nehoda, opomenutí či opoždění tak prý mohlo mít katastrofální následky. Že by snad Barmánci zvítězili jen proto, že pár let předtím některý z tisíců veslařů špatně zabral nebo vypadl z rytmu? Ale to už jsme na půdě magie, kterou raději přenechme potrhlým záhadologům. HLAS JEDINÉHO MUŽE Po pádu Ajuthaji přesunul thajský generál Tak Sin centrum říše na území dnešního Bangkoku. Zároveň začal pracovat na obnově královské flotily. V roce 1782 ho vystřídal generál Chakri, který se prohlásil králem Ramou I. Zakladatel dynastie, která v Thajsku vládne dodnes, nechal postavit šedesát nových lodí. Znovuzrození mocné říše tak získalo svůj jasně čitelný symbol. Rama I. také zavedl tradici plaveb při svátku Kathin. Když v říjnu skončí období dešťů, pomine i buddhistické období půstu. Královská flotila se v ten den vydávala po řece Chao Phraya na cestu k chrámu Úsvitu (Wat Arun), aby tam panovník mnichům slavnostně předal nová žlutá roucha. Poslední velká plavba královské flotily se uskutečnila v roce 1932 při oslavách sto padesáti let založení Bangkoku. V červnu téhož roku byla v Thajsku (tehdy ještě zvaném Siam) svržena absolutní monarchie. Za 2. světové války skoro polovinu lodí poškodilo nebo zničilo japonské bombardování. Když v roce 1957 navštívil loděnici současný král Bhumibol Adulyadej (Rama IX.), našel svou flotilu v zoufalém stavu. Nechal ji proto kompletně zrestaurovat a především obnovil tradici velkolepých jízd. První se konala hned v květnu 1957 při oslavách pětadvacátého století buddhistického kalendáře. Od té doby se král každý rok v říjnu vydává na plavbu při příležitosti svátku Kathin. Lodě se během jízdy pohybují ve třech řadách. Čas od času se ale při nějaké zvlášť významné události seřadí do „velké válečné sestavy“ tvořené pěti řadami. Naposledy se tak stalo v červnu 2006 při příležitosti oslav šedesáti let králova panování. Na řeku tehdy vyrazilo 52 lodí s celkem 2082 veslaři. Přes sto metrů široký průvod fascinujících plavidel dosáhl délky 1200 metrů. Plavba královských lodí je vysoce formalizovanou událostí řízenou přesně stanovenými pravidly. Seskupení, funkce jednotlivých lodí, barva oblečení jejich posádek – to vše má přesný symbolický význam. Některé lodě vezou hudebníky, jiné zase květiny či Buddhovy obrazy a relikvie… Složitá choreografie je promyšlená do nejmenšího detailu a všechna zabrání vesla jsou pečlivě sladěna. Posádky nacvičují několik měsíců předem. V rytmu udržuje veslaře zvuk bubnů a nápěv stovky let starých lodních písní. Celý špektákl řídí jeden jediný nenápadný muž: zpěvák sedící v lodi, která veze krále. Vysílačky přenášejí jeho hlas na ostatní lodě, jejichž posádky se rytmu písně podřizují.
NEBESKÁ LABUŤ V roce 1972 král Bhumiból slavnostně otevřel muzeum, kde dnes osm nejdůležitějších lodí odpočívá v období mezi dvěma plavbami. Zbytek flotily je uložen v loděnici thajského válečného námořnictva. Formálně se dají lodě rozdělit na čtyři královská plavidla a na doprovodné čluny. Nejkrásnější je králova osobní loď Suphannahongsa. Její příď zdobí bájné zvíře boha Brahmy – nebeská labuť Hongsa s hlavou majestátně zvednutou v letové pozici. Během plavby svírá v zubech křišťálovou kouli a její krk je ozdoben barevnými girlandami. Současná Suphannahongsa je už třetí v řadě. První nechal postavit ajuthajský král Naresuan (1590–1605). Ta dnešní byla sice dokončena v listopadu 1911, ale její štíhlá labutí hlava pochází z předcházející verze. Když se tato druhá loď, pocházející z konce 18. století, rozpadla, pro její příď prostě sestrojili nový trup. Podle jedné z mnoha pověstí, které loď Suphannahongse obklopují, zahodili řezbáři po dokončení současné verze nástroje a přísahali, že se jich už nikdy nedotknou. Tak nádherné plavidlo prý totiž může být pouze jedno jediné v celém vesmíru. Devětačtyřicet metrů dlouhá Suphanahongsa je největší lodí na světě vyrobenou z jediného kmene stromu. Hlava nebeské labutě ční čtyři metry nad vodní hladinou. Král s královnou sedí během plavby na trůně ve zlatém altánku, umístěném ve středu lodi. Posádku tvoří 54 veslařů, kormidelník, dva důstojníci ozbrojení meči, navigátor, zpěvák a sedm nosičů královských insignií. Dalším nepřehlédnutelným plavidlem je pětačtyřicet metrů dlouhá loď Anantanagaraj, postavená v dubnu 1914. Její příď zdobí sedmihlavý had naga, který se kdysi podle legendy roztáhl nad meditujícím Buddhou a poskytl mu tak útočiště v bouři. Zatím posledním přírůstkem královské flotily je čtyřiačtyřicet metrů dlouhá loď Narai Song Suban, dostavěná v květnu 1996 při příležitosti oslav padesáti let panování krále Bhumibola. Práce na ní trvala dvěma stovkám řemeslníků déle než dva roky. Příď lodi zdobí socha boha Višnu, letícího na bájném ptáku Garudovi. Jde o kopii stejnojmenného plavidla z dob krále Ramy III. (1824–1851), při jejíž stavbě byla ale využita nejmodernější technologie. Hydrodynamické vlastnosti trupu simulovali konstruktéři thajského královského námořnictva na počítači. Při spuštění Narai Song Subanu na vodu ale proběhly náboženské rituály, aby loď získala svého ochranného ducha. Umíte si snad představit lepší spojení tradice a současnosti?
Dnešní plavby v Bangkoku možná nejsou tak mohutné a okázalé, jako bývaly před stovkami let ty v Ajuthaji. Jejich symbolický význam je ale ještě větší. Od roku 1782 se thajští králové považují za vtělení mýtického hrdiny Ramy, který byl jednou z inkarnací hinduistického boha Višnu. Pokud tedy do Bangkoku zavítáte během svátku Kathin, pozorně se dívejte. Po hladině řeky Chao Praya se pomalu a majestátně sune nebeská labuť, na jejímž hřbetě sedí bůh…
