“První ranní pohled z okénka kabiny na Lofoten ukáže žasnoucímu oku především neobyčejné množství balvanů v nejrůznějších konfiguracích; jsou nadobro lysé a zlatově hnědé na mléčné opálové hladině vody, a jen místy jim z podpaží vyrážejí trsy tuhé trávy; pěkné oblé valouny vyhlazené příbojem, skalní věže naštípané povětřím, agregáty balvanů, stáda skalin nebo samotářské kameny; tu a tam majáček nebo výstražná věžička, tu a onde lešení z dlouhatých žerdí, asi na sušení tresek; tak tohle tedy je Lofoten,” poznamenal si Karel Čapek při své cestě lodí na sever Norska. “A pak vystoupí člověk na palubu, aby toho viděl ještě víc, a uzří, že z té krajky balvanů tryská do nebe kytice hor.”
LOFOTSKÁ ZEĎ
Přes padesát tisíc ostrovů a ostrůvků lemuje rozeklané norské pobřeží od Osla až po Nordkapp. Snad nejpověstnější svojí přírodní krásou a jedinečností je souostroví Lofoty, ležící na dalekém severu za polárním kruhem. Na mapě jsou Lofoty vyznačené jako šňůra perel, kterým se říká Austvagoy, Gimsoy, Vestvagoy, Flakstadoy a Moskenesoy. K Lofotům patří i Vaeroy a Rost, které vyrůstají z moře tak daleko od hlavní skupiny ostrovů, že když jejich obyvatelé jedou navštívit své příbuzné na Moskenesoy, říkají, že míří na Lofoty.
Lofoty vybíhají z pevniny do moře jako obrovská natažená paže. Poloha ostrovů přitahovala pozornost už od dávných dob – zakreslené jsou už na starověkých mapách. Stopy osídlení Lofot sahají více jak 5500 let do historie. I mě zlákala pověstná krása ostrovů s drsnými přírodními podmínkami, útulnými sruby rorbu, pitoreskními rybářskými vesnicemi a vodami oplývajícími miliony tresek. Vydal jsem se proto za polární kruh na dálný sever Norska zjistit, jak je Čapkova “Cesta na sever” aktuální ještě dnes.
Je konec jara – doba nekonečných dnů, kdy tu slunce šimrá pod nosem dvacet čtyři hodin denně. Paprsky svítí, ale nehřejí, a tak mráz stále štípá do tváře. Na loď najela poslední auta a kamiony s potravinami, stroji, sítěmi, navijáky, lodními motory, nepromokavými obleky, gumovkami, cisterna s palivem, basy piv i kartony s vodkou a vůbec se vším, co je třeba pro přežití několika stovek zocelených lidí, kteří nazývají Lofoty svým domovem. Kapitán táhle a hlasitě zatroubí, aby bylo všem jasno, že právě vyplouváme.
Čekám malé černé tečky – perly pověstného lofotského náhrdelníku. Místo toho se objevila nepřetržitá stěna hor, dramaticky vymodelovaná působením ledovců a dalších sil přírody do stovek špičatých skalisek a útesů, které se zvedají z oceánu a jejichž zasněžené vrcholky rostou do výšky tisíce metrů. “Rostou opravdu rovnou z vody: některé košatě jako jasany, duby a jilmy, a jiné vysoko a strmě jako jedle, břízy nebo topoly; i urodila se zahrada hor, která se jmenuje Lofoten,” všiml si Čapek. Ostrovy jsou tak blízko vedle sebe, že průlivy mezi nimi působí pouze jako fjordy pod jednolitou masou skal, která se táhne v délce sto šedesáti kilometrů a přezdívá se jí Lofotenveggen – Lofotská zeď.
HROZIVÝ MAELSTROM
Připlouváme na ostrovy Rost a Vaeroy, které tvoří skaliska obsypaná koloniemi tuleňů a vřeštícím mořským ptactvem – především tisíci mořskými racky. Žijí tu i papuchalci, kormoráni a občas se objeví i vzácný orel mořský. Příjezd lodi je opravdovou událostí dne. Na molu se sejdou snad všichni přítomní obyvatelé ostrova, kromě rybářů, kteří jsou právě na moři. Lidé pomáhají vyložit potraviny, ovoce, zeleninu, lana, barvy na nátěr stavení i trámy a prkna na stavbu stojanů na sušení tresek. “Túúú, túúúú,” houká kapitán a loď opouští náruč skal ostrova Vaeroy a vyplouvá na širé Norské moře směrem na sever.
Za neobydleným ostrovem Mosken vystupuje z velké hloubky mohutný mořský práh, který se v šíři několika kilometrů skrývá pouhých 40-60 metrů pod hladinou. Dvakrát denně se během přílivu a odlivu přes tento práh řítí obrovské množství vody naplňující a vyprazdňující záliv Vestfjord. Výše hladiny se přitom mezi vrcholem přílivu a odlivu může lišit až o 4 metry. Přesně v polovině cyklu mění proud svůj směr, a v oblasti okolo podmořského prahu vznikají mohutné a silné mořské víry přezdívané Maelstrom. Úžina mezi Lofotskými ostrovy je považována za místo, kde vzniká jeden z nejsilnějších proudů spojených s přílivem a odlivem na světě. Jeho rychlost dosahuje až šesti uzlů. Pověstný proud je známý už od nepaměti. Jeho nebezpečí popisuje už řecký historik Pýtheás před dvěma tisíci lety. Jedna z prvních známých ilustrací Maelstromu je z roku 1539 od Olause Magnuse v “Carta Marina”. Stejný autor v “Dějinách nordických národů” z roku 1555 popisuje Maelstrom jako mořský vír, který pobíhá každý den po hladině a přitom pohlcuje velké lodě, aby je po chvíli opět vyvrhl. V roce 1591 okresní královský správce píše: “Když je Maelstrom na vrcholu své síly, je vidět obloha a slunce skrz mohutné vlny, které se ženou oceánem jako vysoké hory.”
Mořské víry u Lofot byly vděčným námětem pro mnoho slavných mistrů slova od norského básníka Pettera Dasse až po Julesa Verna, který Maelstrom popsal jako živel na nejnebezpečnějším koutu moře na Zemi. Sílu proudu přirovnal ke stádu bizonů, které se řítí po prérii. Líčil, jak proud stahoval lodě pod hladinu, kde je rozmlátil o mořské dno. Autoři se zmiňují o obrovských velrybách, které vydávaly hrozivé zvuky, když je uchvacovaly zrádné víry, jež rozechvívají v základech dokonce i domy na břehu. Edgar Allan Poe ve své povídce Pád do Maelstromu dramaticky líčí: “Upřeně jsem pozoroval, jak tento proud nabýval na monstrózní rychlosti. Každým okamžikem získával na své střemhlavé prudkosti. Za chvíli bylo celé moře neovladatelně zuřivé. Zdálo se, že se vody rozdělily do tisíce soupeřících proudů, roztrhly se do náhlého zuřivého vření – dmuly se, vařily, syčely…”
Obyvatelé rybářských vesnic Hell a Refsvika, kteří žili Maelstromu nejblíže, se zlobili na senzacechtivé autory, kteří při popisování proudu značně přeháněli. Maelstrom byl pro místní přesto fantastickou podívanou – rádi šplhali vysoko do hor, odkud byly víry lépe vidět. “Maelstrom byla naše televize, když jsme byli ještě děti,” říkají dnes. Lidé věděli, že se v mořských vírech s oblibou prohánějí obrovská hejna třpytících se ryb, která lákala rybáře vidinou bohatého úlovku. Nikdy ovšem “velký Maelstrom” nepodceňovali. Dobře věděli, že nedostatek respektu k Maelstromu už připravil o život nejednoho rybáře. “Dnes už veslice nahradily lodě se silnými motory, které umožní Maelstrom navštívit,” vysvětuje dívka v informacích, když přistanu v Moskenes. “V hlavní sezoně odplouvá každý den loď s turisty, kteří chtějí vidět tento fantastický přírodní úkaz, a navíc si k tomu dobře zarybařit.”
SKÁLY A POČASÍ
Lofoty tvoří vůbec nejmladší i nejstarší druh hornin, které známe. Ty starší – pravěké – jsou pozůstatky kdysi rozsáhlé planiny, jejíž věk se odhaduje na tři miliardy let. Na Lofotech jsou takto staré skály na ostrově Moskenesoy. Mladší hory se vypínají z moře do ostrých jehel a hřebenů, které jsou tak vysoké, že podle vědců nebyly během poslední doby ledové před 18-20 tisíci lety pokryty ledem. Dnes má nepřerušený pás vysokých hor klíčovou úlohu při vytváření počasí – rozděluje geograficky Lofoty na vnitřní a vnější pobřeží. Vnitřní pobřeží patří Vestfjordu a vnější Norskému moři. “Západní pobřeží je mnohem více vystavené hustým mlhám a prudkým větrům přicházejícím z otevřeného oceánu, zatímco východní pobřeží je chráněné masou hor,” říká Roar z Moskenes. “Tady na východním pobřeží jsme obvykle ušetřeni mlh, které se po několika teplých dnech objeví z moře na západním pobřeží a celou oblast přikryjí jako hustá deka. Jen několik kilometrů daleko za stěnou hor přitom svítí slunce a je modrá bezoblačná obloha.” Hrdý rodák z východního pobřeží nahlas ovšem nepřizná fakt, že i západní pobřeží má svá pozitiva: krásně se odsud pozoruje půlnoční slunce mezi 25. květnem a 17. červencem. V srpnu už sice slunce za obzor zapadne, ale pak celou oblohu zaplaví krásnými nadýchanými červánky, jež se v mořské hladině odrážejí tak, že to vypadá, jako by se koupala celá mateřská školka dětí, které s narůžovělými tělíčky právě vyběhly z rozpařené sauny.
LOFOTY A MOŘE
Díky své pozici přitahovaly Lofoty silné větry, bouře, déšť, ale také životodárný Golfský proud. Ten obtéká pobřeží Lofot a jak na souši, tak i na moři vytváří mnohem mírnější podnebí, než by se na zdejší severní zeměpisnou šířku dalo očekávat. Bez teplého proudu by byly Lofoty studeným a jen velmi těžko obyvatelným místem. Dost možná by sem také nikdy nezavítali rybáři a nezjistili by přítomnost zdejšího největšího bohatství – tresek. Dnes jsou Lofoty pověstné největšími úlovky na světě. Vestfjord mezi ostrovy a pevninou je přezdíván největší světovou tresčí líhní. Právě sem se připlouvají během zimy tresky třít. Pak až do věku sedmi až osmi let dovádějí v Barentsově moři. Na přelomu listopadu, října a prosince se po dosažení své sexuální dospělosti vydají na úžasnou cestu zpět do místa, kde se narodily. Jejich zázračný instinkt je dovede přes osm set kilometrů až ke břehům Lofot. Tady naklade každá tresčí samice okolo 2,5 milionu vajíček, ze kterých nakonec vyroste okolo dvaceti ryb. I když ztráty jsou obrovské, stejně vyroste dostatek ryb, aby mohli rybáři vytahovat plné sítě.
BOJ O TRESKY
“Čekáme na ně každou zimu v lednu. Bez ohledu na zaměstnání se každý v této době zabývá jen rybařením. Každý se zajímá, jak plné jsou sítě – zda je dostatek tresek. Ptají se i ženy, děti, prodavači aut a nábytku i výběrčí daní. Všem je jasné, že celý zbytek roku závisí na několika měsících, kdy se tresky loví. Celý život na Lofotech je s rybami svázán jako dítě s matkou pomocí pupeční šňůry. Bez ryb by se tu lidé neuživili,” vysvětluje jeden z rybářů v přístavu Reine a dodává: “Od konce osmdesátých let jsme zažili několik velmi slabých sezon. To byly těžké časy. Teprve v roce 1995 se tresky vrátily ve větším počtu, a úlovek byl dostatečný. Ryby se však drží dále od břehu, a tak mají šanci především rybáři s většími loděmi, ti chudší, kteří se nevydávají tak daleko na moře, na tom nejsou s úlovky tak dobře.”
Lov tresek má na Lofotech svoji tisíciletou tradici, která začíná v době, kdy ustoupily ledovce a připluli obyvatelé z pobřeží Skandinávského poloostrova. Lidé začali chytat tresky, pojídat čerstvé ryby – jejich játra i jikry, ryby sušit a získávat z nich rybí tuk. Dary moře pak směnili za jiné potřebné zboží. Už před rokem 1000 začal na Lofotech významně vzkvétat obchod s rybami. Připlouvali sem lidé z blízkých i vzdálených přístavů na pobřeží, aby se každoročně zúčastnili výprav za treskami, které sušili a brali zpět domů nebo prodali místním obchodníkům. Několik set let tvořily ryby ze severu a především z Lofot až 80 % celkového exportu všech Norů. Ze severu pocházely také velmi ceněné mroží kůže. Není proto divu, že se o práva na tyto bohaté vody tradičně sváděly boje mezi králi a šlechtici ze severu i jihu.
NESSEKONGER – KRÁLOVÉ LOFOT
Jak rostl objem exportu, tak se zvyšoval i počet lidí na severu. Lofotští rybáři měli náročný a nebezpečný život. Každý rok se mnoho z nich nevrátilo z moře, které pohltilo jejich malé otevřené lodě. Po ostrovech se dodnes tradují příběhy velkých katastrof, kdy rozbouřené moře připravilo o život několik set mužů najednou. Ti, kdo přežili a dostali se zpět na břeh, museli čelit mrazům a větru. Často pracovali promočení až na kůži dlouhé hodiny na otevřené lodi. Na pevnině pak mnoho z nich muselo spát venku v úkrytech mezi skalami, v jeskyních nebo pod vlastními loděmi a plachtovím. Královský správce oblasti E. H. Schonnebol si roku 1591 zapsal: “Mizérie, kterou tito chudí lidé trpí pro získání své obživy, se ani nedá popsat. Jsem si docela jistý, že nikdo na světě netrpí tolik pro svoji nuznou existenci, jako tito strádající lidé v oblasti Nordlandu.” Situace se změnila v polovině 18. století, kdy hanzovní liga německých kupců a další obchodní monopoly ztratily svoji kontrolu nad Lofoty a byly přijímány zákony o volném obchodu. Roku 1900 byl povolen vývoz přímo z jednotlivých rybářských vesnic. Poprvé se tak exportéry stali místní statkáři, jako byl Langas ze Sundu, Dahl z Nusfjordu, Ellingsen z A, Sverdrup z Reine a Berg ze Svolvaeru. Zdejší statkáři byli obvykle bývalými obchodníky, kteří si na Lofotech začali kupovat pozemky a domy na začátku 19. století a jejich moc rychle rostla, až se stali jakousi místní novou šlechtou. Místní jim přezdívali nessekonger – byli to pro ně noví mocní králové severu. Jejich formální právo nad moři bylo zrušeno až zákonem z roku 1857, moc si však udrželi i nadále.
SRUB RORBU
Svoji pozici si “nová šlechta” na Lofotech zajistila i stavbou mnoha srubů rorbu. Slovo pochází z norského ror (veslice, rybářská loď) a bu (žít nebo zůstat). Bylo to ubytování pro rybáře, kteří přijížděli jen na několik měsíců a sami na ostrovech nežili. Nejstarší sruby měly jednu místnost čtyři na čtyři metry a malou předsíň. Na podlaze z udusané hlíny bylo ohniště. Zde si rybáři připravovali jídlo, jedli, spali, sušili promočené oblečení, spravovali sítě a rybářské nástroje. Do jednoho stavení rorbu se muselo vejít deset až dvanáct rybářů. Vstávali o šesté ranní a plachtili nebo veslovali jako o život, aby si zabrali nejpříznivější místa pro rozložení svých sítí. Navraceli se až pozdě večer.
Domky rorbu byly pro sezonní rybáře životně důležité. Ihned jak přistáli na Lofotech, běžel kapitán za místním statkářem, aby jej požádal o pronájem rorbu. Když na ně rorbu nevyzbyly, museli po každé výpravě vytáhnout veslici na břeh, otočit ji dnem vzhůru a ukrýt se pod ní. Za pronájem rorbu museli rybáři platit z peněz získaných z úlovků. Bez ohledu na zákony o volném obchodě museli prodávat ryby statkářovi, a to za jeho ceny. Statkáři svého postavení mnohdy zneužívali, přesto si nemohli dovolit nechat rybáře umřít hlady, protože by pak nebyl nikdo, kdo by pro ně lovil. Teprve roku 1938 začala ceny určovat asociace prodejců ryb, a vliv statkářů tak upadal na úkor rybářských asociací, podporovaných politickými stranami. Formální role “králů Lofot” tak definitivně skončila po druhé světové válce, fakticky si však uchovali důležité slovo ve svých komunitách a vesnicích ještě dlouho po přijetí významných zákonů, které jejich moc omezovaly.
Jedno je však jisté – “nová šlechta” již nemůže nikomu diktovat, jaký druh lodí a sítí používat na lov tresek. Určité druhy lodí mají jen omezené působiště, které si vymezili sami rybáři. Ti stanovili působení moderních lodí, které jsou schopny vylovit velké množství ryb, jen na určité oblasti. Tradiční menší lodě mohou lovit bez územního omezení. Přesto přetrvává značná nevraživost mezi rybáři používajícími různé druhy vybavení a lofotská pobřežní stráž musí hlídat, zda jsou ujednané hranice působišť různých druhů lodí s odlišnými sítěmi v praxi striktně dodržovány.
PŘÍCHOD MOTORŮ
“Motory jsou na palubě lodi velké neštěstí, stejně jako ženy a jejich štěbetání nebo sýr,” tvrdili zpočátku pověrčiví rybáři. Přesto snad nic nezměnilo život na Lofotech tak, jako právě příchod lodních motorů, které nahradily vesla a plachty. První motor se objevil v roce 1905. Rybáři nejdříve nové technice vůbec nevěřili, snad se jí i trochu báli. Tvrdili, že hlasité motory zastrašují ryby. Jiní říkali, že větší motorové lodě vychytají všechny tresky dříve, než se stačí vytřít. Konala se protestní shromáždění rybářů požadujících zákaz používání motorů na lodích. Za rybáři zpočátku stáli i místní statkáři. Dokud rybáři měli pouze lodě s vesly, byli více méně odkázáni na působení v jedné oblasti a celou sezonu se na přespání vraceli do srubů stejného statkáře, od kterého si kupovali zboží a prodávali mu svůj úlovek. Statkáři se obávali, že se rybáři na motorových lodích stanou více nezávislými ve svém pohybu, a naruší jejich dosavadní monopol. Nakonec si lodě s motory sami jako první pořídili. To se jim vyplatilo, protože své lodě brzy začali rybářům pronajímat. Získali tak nad nimi ještě větší kontrolu než dříve.
Jak se objevily první motory, začali rybáři snít o své vlastní lodi na zázračný pohon. Žádali o půjčky banku i společnost, jež motory vyráběla. Neměli však ani dům, ani bohatého příbuzného, kterými by mohli splacení půjčky garantovat. Nakonec skončili v domě statkáře s nataženou rukou o pomoc. Mnohým bohatí statkáři skutečně vyhověli. Zato od nich požadovali patřičné závazky. Museli odevzdávat část svých úlovků, napsat statkáře jako spoluvlastníka lodi, který bude mít kontrolu nad tím, jak je s ní nakládáno. V roce 1920 už takto brázdilo vody v okolí Lofot přes 140 lodí s motorovým pohonem. Místní lidé tu byli obvykle kapitány stále jen ve svých nenaplněných klukovských snech. Vzácnou výjimkou bylo několik lodí, které dohromady vlastnilo družstvo rybářů bez účasti statkáře.
Motory byly zpočátku pomalé, ale přesto umožnily rybářům s mnohem menším úsilím dorazit i na vzdálenější loviště, a to mělo zásadní vliv na osídlení ostrovů. Dříve rybáři zakládali své vesnice co nejblíže místům s největším výskytem ryb, jako byla osada Ostre Nesland, kde v polovině minulého století byl v nepříznivém počasí břeh plný lodí a ve zdejších srubech rorbu bylo i přes sto mužů. Ostre Nesland byl ale osadou, která nebyla chráněna skalami, a tak byla plně vystavena všem rozmarům počasí přicházejícím z Vestfjordu. Za svou existenci vděčila jen nedalekým bohatým lovištím tresek. S příchodem motorových lodí už nebylo třeba snášet nepřízeň počasí, a rybáři se odstěhovali do přístavů v zátokách krytých skalami a na loviště raději dále dojížděli. Kdysi živá vesnice Ostre Nesland brzy téměř zanikla. Podobný osud potkal i další místa. Například na ostrově Vaeroy byla až do padesátých let našeho století osada Mastad, která je přístupná pouze z moře nebo úzkou pěšinou přes mořské útesy. Její obyvatelé si zpestřovali svůj rybí jídelníček chytáním papuchalků na nedalekých mořských útesech. Při náročné práci využívali speciálně vyškolených psů, kterým přezdívali “psi na papuchalky”.
POVOLÁNÍ: ŽENA RYBÁŘE
Zatímco si rybáři z pobřeží Norska už od podzimu připravovali své vybavení na výpravu na Lofoty, jejich manželky, služky, sestry i dcery jim chystaly výbavu, která jim měla umožnit přežití po několik měsíců daleko od domova. Připravovaly jim “lofotské truhly”. Do nich napekly suchary, které měly dlouho vydržet. Zabily domácí zvířata a nasolily nebo usušily zásoby masa. Mužům napletly vlněné oblečení, které odpuzovalo vodu a drželo teplo, i když bylo mokré. Příprava “lofotské truhly” zabrala ženám stejně času, jako vlastní rybářská sezona, která trvá od ledna do konce dubna. Údajně se traduje, že k jídlu je vhodná pouze treska ulovená v měsíci, jehož název obsahuje hlásku “r” – tedy norsky februar, mars, april.
Na samotných Lofotech manželky připravovaly své muže neméně svědomitě. Když tresky připluly a muži mizeli den co den na moře, ženy sušily jejich promoklé oblečení a staraly se i o rybáře, kteří připluli z pevniny. Následně pak ryby dávaly sušit a zpracovávaly je, jako to ostatně dělají dodnes, i když v moderních továrnách na zpracování ryb. Nejnapjatější okamžiky nastaly, když se jejich muži vraceli zpátky z moře. “Ve vzduchu bylo obrovské nadšení,” zapsala si do deníčku statkářova dcera Ingrid v roce 1896, “vyběhli jsme všichni na nejvyšší bod okolních kopců a vyhlíželi lodě. Čekali jsme, jak hluboko jsou ponořené ve vodě. Když byly lehké a úlovek mizivý, ve vesnici nastala poraženecká atmosféra. Zato když přijely obtěžkané treskami, lidé radostně běželi do přístavu, smáli se, rozjařeně mávali rukama a křičeli: tresky už připluly.”
Rybařina je vzrušujícím podnikem, jehož úspěšnost se nikdy nedá dopředu odhadnout. Dříve hrozil každým rokem rodinám hlad z nedostatku ryb a muži se pouštěli na moře s vidinou obrovských úlovků v podobě bohatého rybího pokladu, který uvázne v jejich sítích.
KADIDLO SEVERU
“Podívejte – to jsou naše peníze, visí nám venku ve všech přístavech,” směje se dívka a ukazuje na desítky, stovky, tisíce tresek, které se zavěšené na stojanech třepotají ve větru podél pobřeží celých Lofot. Přijet sem na přelomu května a června je velký zážitek nejen pro lidský zrak, ale i čich. Vše je stále na svém místě, jako před půl stoletím – rybářské vesnice tvoří tucet dřevěných domků, z nichž dva slouží jako místní hospoda. Dále jsou tu už jen dva obchody a pošta. “Vše ostatní (kromě telegrafních tyčí a skal) jsou tresky, visící na dlouhých bidlech, latích a stojanech, páchnoucí zkaženým klihem a tiše šelestící v nordickém vánku,” všímá si Čapek a svým bohatým jazykem poznamenává: “Stojany na sušení tresek jsou největší budovou ve městě; jsou to celé treskové katedrály, kde místo varhan duní miliardy much a zápach tresek stoupá k nebi jako kadidlo Severu.”
Žádná jiná země na světě nemůže konkurovat Lofotům ve způsobu konzervování jídla. Mnoho zemí, jako například Island, se o to pokusilo, ale bez úspěchu. Na konzervování ryb je totiž třeba velmi přesně dodržet určité podmínky. Vzduch nesmí být příliš suchý a teploty mají být poměrně nízké, aby nebyly ryby znehodnoceny mouchami, které by při vyšších teplotách do sušených ryb nakladly vajíčka. Vzduch ale musí být na druhou stranu dostatečně teplý, aby nezačaly tresky mrznout. Neustálý mořský vánek s dostatečným obsahem solí je na Lofotech ideální. Díky tomu jsou sušené tresky dokonale zdravou potravou bez chemických přísad. Konzervace vzduchem je energeticky zcela nenáročná, a navíc uchová všechnu výživnou hodnotu čerstvých ryb i v rybách sušených – pouze odstraní vodu. Výživná hodnota jednoho kila sušených ryb se tak rovná pěti kilům ryb čerstvých. Pokud se sušené ryby dobře uskladní, vydrží léta. Jejich nízká váha je ideální pro snadnou přepravu. Díky tomu se sušené ryby staly jednou z prvních komodit živočišného původu, se kterými se kdy mezinárodně obchodovalo.
RYBÍ KOŠTÉŘI
Okolo sušených ryb se postupně vyvinula celá složitá věda. 12. červen je tradičně den, “kdy se chodí pro tresky”. Od té doby začíná náročná práce pro znalce ryb, kteří mají posoudit jejich kvalitu a roztřídit je podle řady různých kritérií. Tito rybí koštéři jsou skutečnými přeborníky ve svém oboru – každou rybu musí zrakem a čichem rychle ohodnotit. Nejprve ryby rozdělí do tří hlavních kategorií – “prima”, “sekunda” a “africa”. V rámci těchto tříd se pak ryby dále dělí podle kvality, tloušťky a délky do třiceti podskupin. Třídící systém má svoji dlouholetou tradici, jež sahá až do dob přítomnosti hanzovních kupců, kteří se snažili vyjít vstříc rozdílnému vkusu a požadavkům na velikost, váhu a chuť na jednotlivých trzích. Například sušené ryby mířící do Itálie jsou označovány se zvláštní pečlivostí. Jen v rámci nejlepší první třídy je dvanáct kategorií lofotských tresek, kde se kromě váhy a délky bere v úvahu i vzhled ryby. Protože jde většina ryb na export, označují se kategorie podle místa určení i místními názvy, jako je Italia Grande, Italia Piccolo, Italia Medio. Například v roce 1994 vyvezli norští rybáři téměř pět tisíc tun sušených ryb do třiceti zemí světa. Mezi významnými odběrateli jsou země jako USA, Německo nebo Nigérie. Jedna země však v odběru tresek vysoce předčí ostatní – do italských kuchyní míří čtyři pětiny všech tresek. Ne náhodou starosta ostrova Rost rád říká: “Bůh žehnej italským hospodyňkám a jejich kuchyním. Ať dlouhá léta vzkvétá italská kuchyně!”
TRADICE OTEVŘENOSTI
Na Lofotech je dlouhá tradice otevřenosti – při přijímání hostů, nových zpráv, lidí z blízka i daleka. Během posledních staletí se na ostrovy přistěhovali lidé z mnoha odlišných oblastí. Lidé přicházeli ze studeného severu i teplého jihu, připlouvali rybáři z norských fjordů i lidé z vnitrozemských údolí, a dokonce obyvatelé jiných zemí. Kromě rybářů přijížděli obchodníci, dobrodruzi a umělci.
Jedním z nich je i Švéd Jörg, který v Reine vlastní útulnou hospůdku s ubytováním. “Projezdil jsem celý svět od Fidži až po Ameriku, ale právě tady na severu jsem na svá stará kolena našel tu pravou krásu,” básní Jörg a přidává i prozaičtější důvody své přítomnosti na Lofotech: “Tady v Norsku jsou také lepší platy a vyšší výdělky než u nás doma ve Švédsku. Tam jsem musel konkurovat levným libanonským restauracím a navíc platit vysoké daně. Tady je to lepší, i když tu lidé hovoří stále jen o počasí a o rybách.” Na konci malebné vesnice Nusfjord žije snědý Ital, který se představil svým norským jménem Kristmar Slovsmil. “Před dvaceti lety jsem se na své cestě po Indii seznámil s Norkou, do které jsem se zamiloval. S ní jsem rovnou z Asie odletěl až téměř na Nordkapp, nedaleko kterého žila. Bylo to v zimě. Její rodiče mi museli přivézt teplé oblečení, abych cestou z letiště nezmrzl. Čtyři roky jsem tam rybařil a za ušetřené peníze si na Lofotech koupil dům. Už nerybařím – je to příliš stresující – příliš rychle se mění počasí, zvednou se vlny, a pak jde skutečně o život. Dnes chytám ryby jen pro radost, a to pouze na řekách ve vnitrozemí. Teď se živým výrobou šperků,” ukazuje svoji prostornou uměleckou dílnu s obrovským oknem, za kterým je jako kýčovitý obraz fjord ohraničený vysokými skalisky. “Dříve jsem pracoval jako dentista, a dnes svých znalostí využívám při umělecké tvorbě. Místo toho, abych dělal zuby, vyrábím na stejných přístrojích prstýnky, náramky a řetízky a vůbec nejrůznější šperky, kterými se ženy rády zdobí. Dnes už mám své renomé – přijíždějí lidé z blízka i daleka. Na návštěvě jsem měl i norského a švédského krále s manželkou. Moje šperky přijeli fotit i lidé z Elle. Mnozí se diví, že se neodstěhuji pracovat do velkého města ke své manželce, která tam pracuje jako herečka. Říkají, že tu musím mít dlouhou chvíli, když se tu celý rok nic neděje,” usměje se Kristmar a energicky dodává: “Člověk může žít v New Yorku nebo v Paříži, a přitom se může nudit – ne proto, že by to byla nudná města, ale protože je nudný on sám. Já žiji na Lofotech a nikdy se tu nenudím – stále vymýšlím nové a nové věci, a proto mě život těší.” Kdyby tu dnes seděl Karel Čapek, tak by stejně jako před více než půl stoletím poznamenal: “Od ostrovů Fidži až po polární kruh je to vlastně totéž: člověk tu není jen proto, aby se uživil, ale aby zpodoboval svět a vytvářel věci pro jejich krásu a svou radost.”
