LOST IN EMOTION

Slunce leželo na hladině jako nafukovací míč. Loď byla obrovská, mnohem větší než jsem čekal, a houpala se na vodě jako skořápka. Potom se na západě objevil bílý doverský proužek. Lidé se mačkali na přídi a vyhlíželi břeh. Posmíval jsem se jim: byl to kýč, bílý Albion a modré nebe, zkuste si to představit. Na zábradlí kousek ode mne přistál racek, byl to Angličan, džentlemen, měl bílý cylindr a smokink s černou náprsenkou. Díval se na mě a možná chtěl něco říct, ale Královna Alžběta zničehonic zahoukala a on ulétl.
Pak Královna přirazila ke břehu. Na molu stála stewardka a říkala každému: „Thank you.“ Úřednice pasové kontroly seděla za nízkým stolkem, ne nepodobným pokladně v samoobsluze. Byla menší a možná i hezčí než Angličanka na pražském velvyslanectví – obě se však ptaly na stejné věci. Kolik mám peněz, kde budu bydlet a co budu jíst, zda mám v Anglii nějaké přátele. Trpělivě jsem opakoval všechno, co jsem už před měsícem napsal do velkého dotazníku v Praze. „Máte zpáteční lístek?“ zeptala se nakonec starostlivě. Ukázal jsem jí svůj lístek, ona mi vrátila pas a otevřela malá dvířka. Cítil jsem se odbaven a chystal se donich vstoupit. „Moment,“ zavolala a ve mně zatrnulo. „Příjemný pobyt ve Spojeném království,“ řekla a usmála se. Poprvé. Dobrý den, pozdravila mě Anglie a já do ní vstoupil. Když jsme vlakem Dover- Londýn přijeli na nádraží Victoria, z tlampače nad sedadlem se ozvalo: „Jsme v Londýně, Victoria Station. Doufám, že jste všichni měli příjemnou cestu. Teď jsou tři hodiny a deset minut, přijeli jsme o dvacet minut dřív. Nikomu to neříkejte.“ Splnil jsem to přání a až teď ruším pomyslný slib, protože se mi zdá, že přesně tohle je věta do úvodu této reportáže: nikomu to neříkejte. X X X
Co je Londýn? ptá se krásná dívka na velkém barevném plakátu, který je vidět z okna vlaku u nádraží Victoria. Londýn? Je pozdě odpoledne po horkém dni, v metru je dusno na omdlení a každá vlak nacpaný k prasknutí. V ulicích je zácpa, to není nic divného, protože zácpa je tu každý den, cesta od severu na jih napříč Londýnem trvá teď večer přes tři hodiny. Průvodčí vzadu na plošinách červených doubledeckerů se nudí, vyklánějí se ven a koukají na holky. Plešatí taxikáři jsou ve tváří zarudlí a vztekle křičí. Budu v Londýně jen několik dní, spát mám u kamarádky Susan, novinářky, s kterou jsem se seznámil loni v Oxfordu. Sue píše knihu o buskerech (Busker = člověk, který hraje nebo zpívá za peníze v městských ulicích nebo na stanicích, Collins Dictionary.) Je pět hodin odpoledne, Londýn je teď černobílý, skončila pracovní doba a yuppies v kvádrech a kravatách spěchají domů: převléci se a vyrazit za zábavou. (Slovo yuppie je mladý, perspektivní a má slušný džob ve městě.) Boris je yuppie, jede do svého bytu v Kensingtonu, oblékne se černý oblek a velké bílé boty, červenou košili a vázanku. V půl osmé je v Covent Garden, má zde půl hodiny rezervované místo, báječný flek, ale „pitch“, je to místo, kde buskeři mohou hrát). Je to komediant, herec, z vaku na zádech vytáhne magnetofon a dvě reprobedny, na pásku jsou UB40 a on začne hrát. Je dobrý, dokonce hodně dobrý, tancuje i zkouší pantomimu, lidé se zastavují a dívají se. Boris si u stánku kupuje jablko, jí je, zastavuje lidi,kteří jen procházejí: pořád je v roli, UB40 hrají a on tancuje, to už je kolem dobře stovka lidí, smějí se a tleskají, hlavně dívky, protože Boris je hezký chlap. Přesně v osm vypíná magnetofon a skládá si věci do vaku, lidé by chtěli, aby ještě zůstal, ale on krčí rameny: nedá se nic dělat, pitch je rezervovaný do osmi a v Covent Garden musí být pořádek. Potom na chodník postaví tvrdý klobouk a lidé do něj házejí peníze. Hodně peněz: Boris byl dobrý a oni to umějí ocenit.
V půl deváté už sedíme v hospodě, která se jmenuje Lamg and Flag: Sue, Boris a já pijeme best bitter, nejlepší pivo. Boris: „Covent Garden je nejhezčí místo, co znám. Nikde si neodpočinu jako tady. Práce v bance je fajn, ale tady jsem šťastný. Je ale čím dál horší dostat tu místo, buskerů je moc a všechno a všechno je rozebraný týdny dopředu.“ Boris vybral do klobouku aspoň padesát liber, slušné peníze. Říká: „Nedělám to pro peníze, jsem komediant. Potřebuju, aby se lidé smáli a tleskali mi.“ V jedenáct zazvoní na baru budík a dívky přestanou čepovat pivo, jdeme ven, a na nebi jsou hvězdy a vzduch voní letní nocí. Soho je plné lidí, v ulicích jich je víc než ve dne. Boris znovu hraje, do tmy svítí jeho žlutá košile a bílé boty. Vybuchující světla reklam a boogie v ďábelském rytmu. Na Leicester sguare hraje folkpunková kapela, jsou lepší než Pogues, Boris tancuje a všude kolem jsou hezké dívky. Ve vzduchu se mísí vůně opečených párků, parfému a potu. Londýn v noci je omamný, dívko z reklamy. Utratili jsme ten večer všechny peníze, které Boris vydělal, domů jsme se Sue přišli nad ránem a opilí. Když jsem usínal, vzpomněl jsem si na placku, kterou měl na špinavém saku tramp v metru. Bylo na ní: I don´t like yuppies. Nemám rád yuppies. Druhý den, když mě Sue vzbudila, řekla mi: „Nebylo by fér, kdybys z buskerů poznal jenom Borise, on má moc pen ěz a šaška dělá jenom proto,, že ho to baví. Většina buskerů hraje prot, aby vůbec mohli žít.“ Ian je busker, kytarista. Ian je také yoho. (Yoho znamená young homeless, yzohos jsou pravým opakem yuppies. Yuppies mají všechno – byt, práci, peníze; yohos nemají nic.) Problém je, řekla Susan, že Iana musíme najít: nemůžu mu zavolat jako Borisovi, aby nám řekl, kde hraje. To je s homeless největší starost: člověk jim nemůže zatelefonovat nebo je prostě navštívit. „Fuckin yuppies,“ vítal nás Ian, když jsme ho konečně našli na Tottenham Court Road, na stanici metra, kde hrál na kytaru pod cedulí: „Hraní v metru je přísně zakázáno pod pokutou 50 liber.“ Měl tenhle pitch rezervovaný do dvou odpoledne, a tak jsme se domluvili, že na něj počkáme v kavárně na Dean Street, jen kousek odtud. Když přišel, byl v mizerné náladě a nadával na všechno. Koupil si plechovku koly a sedl si k nám. „Takhle bídnej rok už dlouho nepamatuju. Dva týdny jsem nezavadil o pořádnej flek, až dneska, a pak vyberu jen drobný. („Peanuts“, buráky, je to správné slovo pro bídný výdělek.) A to proto, že každej fuckin nut, co má vodřenou kytaru a umí tři akordy, si to z venkova přihasí rovnou do Londýna a zaclání na nejlepších místech,“ řekl. Z obalu na kytaru vysypal hromádku mincí, bylo to asi deset liber. „Tři libry odečti, tyj sem přihodil já. Sedm babek za dvě hodiny námahy! Oh shit!“ Když se trochu uklidnil, Sue se ho zeptala, kde bydlí. (Naposledy spolu mluvili na jaře: to Ian spával v Centerpointu v Shaftesbury Avenue, v nocleh árně pro mladé homeless do dvaceti let. Pak odhalili, že je starší, a musel do Deasn Streer, kde je noclehárna s povinnou sprchou a štěnicemi v postelích, řekla mi Susan.) „Najmuli jsme si byr, já a kluci z kapely. Potřebuje trochu soukromí, natáčíme kazetu. Když ale neseženu nějaký prachy hodně rychle, budem muset příští týden vypadnout.“ Vypil ještě jednu kolu a zvedl se, že půjde. „Zítra hrajeme v hospodě na Latimer Road. Přijdete?“ pozval nás. Slíbili jsme mu to. Potom jsme šli se Sue po Oxford Street směrem k Hyde Parku. Řekla mi: „V Londýně je padesát tisíc homeless, možná víc, možná míň, nikdo neví přesně. Londýn je pro trampy poutní místo. Někteří bydlí v noclehárnách, někteří v penzionátech, mnoho jich žije jen tak, v ulicích. Nejvíc trampů je pod mostem Waterloo, říká se tam „cardbox city“. S tím je teď problém: trampové tam rozdělávají v zimě ohně a beton praská, most se rozpadá. To je dobře, moc dobře, konečně si teď trampů aspoň někdo všimne.“
U Marble Arch stála, dívka s kytarou a zpívala Beatles: „…help me if you can, I´m feelin ´ down…“ (pomoz mi, jestli můžeš, jsem na dně). Po Susanině proslovu s homeless to byla docela příhodná píseň. Koupili jsme si na trhu trs banánů a až do večera leželi v Hyde Parku na vydupané trávě. Když se setmělo, sedli jsme si na Marble Arch do autobusu a jeli domů. Autobus se proplétal londýnskými ulicemi, město se probouzelo do dalšího večera. Tisíce yuppies se chystají prožít další skvělý večer, tisíce homeless přemýšlejí,kde budou spát – napadlo mě. Ztmavlé ulice byly přeplněné a ucpané. „Tak co, jak se ti líbí Londýn?“ zeptala se Susan. Vzpomněl jsem si na krásnou dívku z plakátu, který jsem viděl z okna vlaku. Co je Londýn? Londýn, to je Guiness, nejlepší tmavé pivo – stálo na velkém plakátu asi o dvacet metrů dál. „Londýn je krásný, dívko z reklam,“ řekl jsem. Sue na mě udiveně pohlédla. „Every day with this fuckin government more and more people become homeless“ (Každý den s touhle posranou vládou přicházejí další lidi o střechu nad hlavou), řekl Mike Hall, ředitel Oxford Cyrenian Community a můj nový šéf.
Přijel jsem do Oxfordu v neděli, po dvou týdnech s t r á v e n ý c h v Londýně, a hned nastoupil jako sociální pracovník v Simon Housu. Dělal jsem to již loni v létě, letos jsem přijel na delší dobu. Simon House je penzionát pro lidi bez domova, pro homeless. Z Mikovy kanceláře je výhled na kostel Panny Marie, tona západ, a na východ do dvora osfordské věznice. Uprostřed mezi peklem a rájem, vlastně docela na kraji Ráje, na začátku ulice Ráje, v Paradise Street. Třípatrová budova z červených cihel. V Oxfordu žije tři tisíce homeless, to je vysoké číslo, Lond ýn a Oxford mají nejvíc trampů v celé Británii. Kromě Simon Housu, kde bydlí sedmdes át lidí, mají trampové v Oxfordu také: Night shelter (=Noclehárnu), ubytovnu Arm ády spásy, penzioát, který patří církvi, a Sklep (=Collar) pro mladé homeless. Nic z toho nevzniklo lehce. V roce 1967, v zimě, umírali na ulicích lidé. Byla to moc krut á zima a trampové neměli kam jít: v celém Oxfordu nebylo jediné místo k přespání. Sedm oxforských studentů se rozhodlo postavit jednoduchou noclehárnu, místo, kde by trampové našli postel a trochu tepla. Mike Hall: „Od městské správy jsme dostali opuštěný objekt kousek od nádraží, nebylo tam nic, jen dveře. Řekli: Tady mát dům a starejte se. Byla to taková velká kovová trubka, snad profil tunelu nebo co, žádná okna, jen ty dveře. Dali jsme na podlahu šedesát matrací, trubka dostala jméno Simon House a druhý den přišli první trampové.“ Mike mi ukázal fotografii, na které je první Simon House. Fotka je stará přes dvacet let. „Neměli jsem nic: peníze ani jídlo. Všichni jsme byli dobrovolníci, noclehárna byla otevřená každá večer a kdo ze studentů přišel, ten pracoval. Nikoho jsme nenutili, střídali jsme se.“ Tak to bylo tři roky. Pak Mike Hall dostudoval, dostal hodnost bakaláře umění a čekala ho zářná budoucnost, jako všechny absolventy Oxfordu. Jen malý problém: dívka, kterou měl moc rád, studovala na zdravotní sestru a do závěrečných zkoušek jí zbývalo šest měsíců. Co dělat? Mikovi se nechtělo z Oxfordu (měl tu dívku přece moc rád) a rozhodl se proto nastoupit do Simon Housu (pořád to byla jen ta trubka) jako první stálý dobrovolník, na šest měsíců. Jeho dívka zatím dostuduje a pak… Protáhlo se to. Byl tam jedenáct let. Mike: „Pamatuji se na tu dobu dobře. V trubce byla hrozná zima, stále nám mrzly ruce. Chodili k nám spát trampové,kteří neměli vůbec nic. Chtěli jsme jim dávat aspoň čaj a trochu jídla, ale nebyly peníze. Každé ráno jsme kradli u pekaře chleba a na trhu zeleninu. Měli jsme spoustu problémů s policií.“ Mike byl dobrovolníkem v trubce celá sedmdesátá léta. Tu holku, co měl tak rád, si vzal za ženu (získal tak dalšího stálého dobrovolníka) a měli spolu dvě děti.