Lov na člověka

Stojíme v soudní síni píseckého okresního soudu a posloucháme rozsudek nad mužem, kte rý zastřelil dva lidi jednou ra nou. To čím jeho příběh už druhý rok, od chvíle, kdy mě nešťastní pozůstalí obětí kontaktovali. Poukázal jsem na podivné okolnosti, za jakých tomuto střelci udělili kdysi protiprávn ě zbraň, na podivné okolnosti, za jakých byl propuštěn z vazby, ačkoli se později – jak se dalo čekat – vyhýbal spolupráci s vyšetřovateli a ovlivňoval svědky, na podivné okolnosti, které protahovaly první proces víc než rok i na skandální rozsudek tří let za dva zmařené životy. i díky televizi se proces obnovil; byl jsem s kamerou u dalších stání, u chvíle, kdy přímo v soudní budově napadl pachatele jeden z příbuzných oběti – a teď jsem s kamerou u toho, kdy soudce konečně vyslovuje nový verdikt: sedm a půl roku. Je to chvilka, kdy kameraman, který se pohybuje soudní síní nezávisle na mně, v duchu zaplesá. Obžalovaný, který si celou dobu zakrýval obličej nebo jej alespoň odkláněl od kamery, poprvé ztratí nervy, křičí na soud: „Vy jste se zbláznili!“ a odchází ze soudní síně, aniž by už dbal o svou tvář. Kameraman na mě dělá šťastné kameramanské gesto: „Ulovil jsem ho!“ Měl bych být rád. Když jsem se poprvé pokoušel dostat toho muže před kameru, zabouchl přede mnou nejdřív dveře, pak se uvolil k soukromému rozhovoru bez kamery, při němž mi arogantn ě dal najevo, že hodlá proces protahovat do amnestie po volbách 1996, a před kameru prý půjde jedině za tučný honorář. Neměl jsem ten honor ář a nenabídl bych mu ho už z principu, ani kdybych ho měl; vysvětlil jsem mu, že právě propásl šanci obhájit se před třemi milióny televizních diváků proti džberům ošklivých věcí, kterými ho před kamerou zaplavili příbuzní obětí a státní zástupce. Možná i tohle přispělo k tomu, že podruhé, když jsem o něm točil další film pár měsíců později, před kameru šel i s tváří. Jenže teď uplynul už skoro další rok, a on se změnil vizuálně tak, že bych ho nepoznal. Oholil se, zhubl, nasadil si brýle – nejspíš právě proto, že jeho tvář ve druhém filmu vzbudila tolik reakcí a pozornosti. A nejspíš právě proto ji tentokrát celé závěrečné stání pečlivě skrývá. Teď to neustál. Nečekal tak vysoký trest. Nervy strhly ochrannou masku a já mám všechny jeho tváře. Nemá už jak a kam se měnit. V celém Písecku, v celé republice není nikdo, kdo by ho litoval. Znali ho tu jako veksláka, mafiána, agresivního psychopata, který si dovedl všechny koupit, a koho si nekoupil, toho zastrašoval. Mířil na lidi, smál se, když se báli. Zabil už jednou před léty, ale zahladilo se to; ještě neexistovala svobodn á média, která by překlenula most nad bakšiši a známostmi. I tentokrát doufal, že se to nějak zahladí. Měl bych být rád, že jsem ho pomohl ulovit – a přece teď místo radosti a profesionálního uspokojení přemýš- lím s pochybami o tom, jaké je to „lovit lidi“. Pro toho, kdo je lovec od podstaty, může být ta honba za obrázkem, za půlkou věty, za výrazem či gestem, který kohosi z čehosi špatného veřejn ě usvědčí, naplněním života. A ještě lépe ulovit někoho tou tajemnou harpunou skryté kamery. záhadným, všudyp řítomným a škodolibým okem. I divákům to nejčastěji zvedá tep; je v tom kus voyeurství a loveckého atavismu zároveň, kus zlomyslné radosti: podívej, jak ho, hajzla, dostali! Snad právě pro tu škodolibost a zlomyslnost nemám skrytou kameru rád. Mámě-li ostatně hledat vhodné podobenstv í; ani lovce nepotěší, složí-li lva z betonového krytu dalekonosnou puškou. Za nejčistší lovce jsem odjak- živa považoval fotografy, kteří udělají snímek lva z bezprostřední blízkosti – a ještě se stihnou chladnokrevně vzdá- lit. Vyžaduje to totiž daleko víc předpoklad ů: vystopovat, přiblížit se proti větru, aby se lev nevyplašil, zklidnit ho vlastním klidem, odvést jeho pozornost a ještě mít pořád na paměti ústupovou cestu, protože lev přežije a dovede být stále zatraceně nebezpečný. Je to svým způsobem fér hra, protože lev má vždycky šanci včas utéct nebo zaúto- čit. Je stejně fér, když přesvědčuji ně- koho, kdo nechce jít před kameru, proto že nemá zcela čisté svědomí, že je v jeho zájmu, aby se veřejně obhájil – i když vím, že někdy může být efekt zcela opačný? Je stejně fér, když někomu, o kom si myslím, že je lump, položím deset nevinných otázek, aby ztratil ostražitost, když předem vím, že mi jde předev ším o to, aby ho zaskočila ta jedenáctá, která jde k věci? Je stejně fér, když se otevřeně zept ám podezřelého z trestné činnosti na detaily této činnosti – i když předem vím, že to popře a že pro diváka bude důležitější otázka než odpověď? Je stejně fér, když předpokládám, že mě odněkud vyhodí – a přesto tam lezu, abych si ten vyhazov natočil? Znám kolegy, kteří si tyhle otázky vůbec nekladou. „Lepší fotogenickej vyhazov než nicneříkající přijetí!“ tvrdí. Anebo: „Lepší akce než rozhovor.“ Nebo dokonce: „Udělej cokoli, ale musíš ho dostat!“ Udržet si soudnost v televizní žurnalistice je daleko těžší než v novinách nebo v časopise. Obraz vládne informaci a probouzí daleko víc lovecké pudy než touhu pozorovat, analyzovat, přijít věci na kloub. Kamera táhne vpřed a rychlý střih ke zjednodušení. Zjednodušení story i života. „Dneska jsem dostal tohohle než si ho diváci se- žerou a stráví, musím jim ulovit dalšího! Co s ním bude dál? To mě nezajímá – sháním třetího v řadě! Má to nevýhodu: z lovu jako jedné z metod dobrat se skutečnosti, se stá- vá lov pro lov, a z reportéra – vybíječ. Točil jsem skiny na skinské tancova čce – a místo efektního vyhazovu jsem se dočkal zajímavé diskuse. Šel jsem se zeptat do budovy slovenské tajné služby na únos prezidentova syna – a místo odpovědi jsem se dočkal efektn ího vyhazovu. Co je víc? Co je cennější? Co uká- zalo lépe podstatu jevu? Lovit v televizi na efekt není probl ém. Obklopte kameramana bodyguardy a vtrhněte do některého z pasáckých barů na E 55. Akce přijde vzápětí – a když se vydržíte pár vteřin s romskými pasáky strkat, budou div áci sedět u televizorů jak přišití. Chcete- li se ale něco opravdu dozvědět, musíte nechat bodyguardy venku. Sednout si navzdory husí kůži mezi pasá- ky k baru, dát si s nimi navzdory myšlenkám na sedativa v pití panáka, vysvětlovat, přemlouvat, přesvědčovat – a teprve pak se dozvíte věci… „Já nejsem policajt, já vás nelovím,“ přesvědčoval jsem nesčetněkrát lidi, kteří se z nejrůznějších důvodů báli mluvit na kameru. Byla to pravda – vždycky ostatně dáváme na výběr, když to jinak nejde, zda že se mohou nechat natočit zezadu nebo tvář dodate čně elektronicky rozrastrovat. Ale přece jsem, když se to povedlo naplno, pokaždé aspoň trošičku zažíval v koutku duše ten opojný pocit. Dávný pocit pravěkého lovce. „Musíte vědět, co tím sledujete, pane kolego, říkal mi kdysi jeden z největ- ších českých žurnalistů Dušan Ham- šík. „A taky si klást otázku starejch cesťáků: budu tam moc přijít eště jednou? „ Je to hluboká moudrost, která zá- roveň předem eliminuje určité způsoby lovu. Lovit se totiž dá – i bez skryté kamery – tak jako loví had: obkružovat, obchvacovat, slizce kroužit a stisknout až při střihu. Lovit se dá i tak jako loví šelma: bez lítosti roztrhat, vyrvat si to nejlepší a zbytek nechat mrchožroutům. Ale ani v jednom z těchto případů už nikdy podruhé přijít nemůžete. „Je pravda, že jste spolu s panem Vinokurem a Haisem jeden z pražských šéfů ruské mafie?“ ptal jsem se z očí do očí Atola Katriče, šéfa pražského podniku U Holubů, který byl později právě pro podezření ze styků s mafií z Čech vypovězen. „Nač chodit kolem horké kaše: většina lidí si myslí, že jste svou ženu nechal zavraždit vy. Co vy na to?“ ptal jsem se Ivana Jonáka ještě předtím, než na něj právě pro obvinění ze zavraždění man- želky uvalili vazbu. „Veřejnost se vás bojí jako místního mafiána, který koho si nekoupí, toho zastraší. Můžete to nějak na kameru vyvrátit?“ ptal jsem se toho muže, kter ý v písku zastřelil dva lidi jednou ranou. Zatímco za Jonákem jsem byl poté ještě mnohokrát, za Katričem už jsem neměl kam jít podruhé. A onen muž, který právě odešel ze soudní síně uprost řed rozsudku, mi řekl o přestávce na chodbě, když jsem se ho ptal, bude-li tentokrát stání komentovat: „Radím vám dobře, pane Klíma: už mi nikdy nechoďte do cesty!“ A před kamerou si schovával svou novou, změněnou tvář. Teď kameraman ulovil i tu, soudce ulovil onoho muže na sedm a půl roku za mříže, pozůstalí oběti mi tisknou ruku, říkají: „Zaplaťbůh, že jste se do toho tenkrát vložili, jinak by spravedlnost zůstala opravdu slepá.“ A já místo abych cítil nějaký pocit zadostiučinění, ne-li dokonce radost, pochybuji o tom, zda takhle lovit lidi není něco, co jsem vlastně nikdy dělat nechtěl…