FRANTIŠEK VONDERKA
Ceny výjimečně šplhají až ke 40 000 marek. V Amsterodamu pracuje kancelář, jejíž cenové relace se pohybují kolem 15 tisíc, v německé spolkové zemí Rýnsko-Pfalc nedávno přišli na obchodníka, který spolupráci s brazilským právníkem dodávat už za osm tisíc marek. Předmětem transakcí jsou děti z rozvojových zemí. Z Peru, Indie, Thajska, Filipín, Kolumbie a z dalších chudých států. V poslední době se do SRN podle údajů organizace TERRE DES HOMMES dostávají k adopci i děti, obstarané na soukromých klinikách v Polsku. To, že z adopcí se stal lukrativní byznys, dokumentují čísla: jen v Kolumbii je zaregistrováno kole stovky zprostředkovatelen, v Indii jich oficiálně působí 320, podobná je situace i v jiných „dodavatelských” státech. Jak vypadá černý trh, na kterém působí pololegální i ilegální agentury, se nikdo neodvažuje odhadnout… Nejvíce adoptovaných dětí pochází z venkovských oblastí rozvojových zemí, kde rodiče v adopci vidí často jedinečnou možnost, jak zlepšit poměry pro zbytek rodiny a naděje, že vybrané dítě bude uchráněno před hladem a bídou.
Skutečností je, že o splnění či nesplnění této naděje se v drtivé většině případů rodiče nikdy nedovědí a že „odstupené” tvoří většinou jenom zlomek částky, kterou inkasují zprostředkovatelé. Více než polovina dětí, vybraných v rozvojovém světě k adopci, směřuje do bohaté SRN. O zájemce není opravdu nouze. Manželský pár, který v SRN totiž žádá o adopci mal ého Němce, musí počítat s dlouhými roky čekání. Na jedno dítě připadá dvacet zájemců. A tak se nelze divit, že bezdětné páry situaci řeší adopcí v rozvojovém světě a jsou ochotny za zprostředkování tvrdě zaplatit. Kvete ovšem i jiný obchod, jehož oběťmi jsou stále častěji děti… První zákazníkem dvanáctileté Siriporn byl padesátiletý Číňan. Majiteli nevěstince zaplatil 3 000 baht, aby malé děvče mohl zbavit panenství. Siriporn se bránila, muž ji nakonec znásilnil. Dívka pochází ze severothajské provincie Chiag Rai. Po smrti otce její matka nebyla schopna uživit 4 děti. Prodala proto svoji nejmladší dceru majiteli restaurace v městě Korat. Podle smlouvy si děvče svoji kupní cenu (v přepočtu asi 350 marek) mělo odpracovat v kuchyni. Odpracovalo ji – v nevěstinci. Ze 140 baht, které děvče dostávalo do „zákazníků” za hodinu svých služeb, posílalo svůj celý podíl – 30 baht – matce s hladovými sourozenci na venkov. Za dva roky byla kupní cena „odpracována”, Siriporn opustila provinční nevěstince a zamířila do turistického střediska v Pattaya.
Jejími zákazníky – pět až sedm za den jsou tzv. sexturisti ze západní Evropy, USA a Japonska. „Teď už mi stejně nezbývá nic jiného, než pokračovat”, říká dnes patnáctiletá Siriporn. Podle údajů TERRE DES HOMMES působí jen v thajském hlavním městě Bangkoku více než 300 tisíc příslušnic nejstaršího řemesla, přičemž každé desáté ještě není 15 let… A poptávka právě po takových neustále roste. Čím mladší, tím lepší a nejraději panna. Důvodem je strach z AIDS, ale i předsudek, že sex s pannou zvyšuje potenci a léčí pohlavní nemoci. Jaké jsou důsledky, je nasnadě… V Thajsku, které je vydáváno za ráj podobné turistiky, je prostituce oficiálně zakázána od roku 1960. Realita je jiná, jejím důvodem jsou i směšně nízké tresty pro ty, kdo zákaz poruší a též zkorumpovanost místních strážců zákona. TERRE DES HOMMES – česky země lidskosti – je humanitární organizace, kterou pod dojmem utrpení dětí v alžírsko-francouzské válce založil švýcarský novinář Edmond Kaiser. V SRN byla tato organizace založena před 25 lety a dnes je největší národní organizací v mezinárodní federaci, sdružující národní odbo čky dalších vyspělých evropských států. Podporuje kolem 200 humanitárních projektů ve 28 zemích na čtyřech kontinentech. Roční rozpočet 14 miliónů marek získává výlučně z darů svých členů a sympatizantů. V sídle německé TERRE DES HOMMES jsem také hovořil se socioložkou Annegret Winter-Stettinovou.
Co je nejdůležitějším úkolem TERRE DES HOMMES v současné době? Smyslem je pomoci bezprizorním dětem v nouzi ze slumů latinskoamerických velkoměst, dětem, které žijí v bandách, živí se krádežemi a často i překupnictvím drog. Těmto mladým lidem, kterým pohrdlivě říkají „polillos” (moli) se snažíme poskytnout vzdělání, vytvořit přiměřené pracovní příležitost, prostě dostat je z ulice, která je stále nebezpečnější. V Thajsku, na Filipínách a v dalších státech spolupracujeme s organizacemi, které bojují proti sexturismu a dětské prostituci. Organizujeme kampaně, financujeme práci poraden a útulkům pro postižené, snažíme se o vytvoření prachovních možností na chudém venkově. Jiné projekty se týkají zdravotní osvěty, pořádáme rovněž různé semináře. Nepracujeme jen v rozvojovém světě, některé akce se týkají i samotné SRN. Péče o děti zahraničních děln íků, azylantů, taky u nás financujeme činnost domovů pro sexuálně zneužité mladistvé. Řídíme se heslem, že třetí svět vlastně začíná i u nás a je důležité na to upozorňovat. Dříve jste, ale zprostředkov ávali ve velkém i adopce děti z rozvojových států… -Ano, bylo tomu tak do roku 1987. Do chvíle, než jsme si ověřili, že poptávka vysoce převyšuje nabídku a že díky tomu existuje mezinárodní černý trh, který se zabývá adopcemi. Jde také o to, že naším cílem je přece pomáhat dětem z nouze a nikoli je zprostředkovávat bezdětným manželům k adopci. Proto se v zemích, kde působíme, snažíme pro opuštěné děti najít domácí adoptivní rodiče.
V Indii je to nyní ročně kolem 200 případů. Na Filipínách naopak podporujeme pěstounské programy. Děti se na určitou dobu dostanou k pěstounům, a jejich matky tak získají čas na zvládnutí své těžké sociální situace. A když se jim to podaří – a v tom jim pomáháme – mohou rozhodnout, zda si dítě vezmou zpět či ne. Asi polovina matek si děti zpět skutečně bere. Zatím působíte ve 28 státech, co dál? ¨Na přechodnou dobu jsme počet států, ve kterých organizujeme naše projekty, zmrazili. Důvodem je to, že v dalších možných státech, třeba východní Evropy nejdřív chceme analyzovat situaci. V minulosti se nám například totiž stalo, že docházely alarmující novinové zprávy o situaci v dětských domovech v bývalé NDR. Přímo na místě jsme však zjistili, že zprávy nebyly pravdivé a že pomoc není potřebná. Že by byla jenom vyhozením peněz, které nutně potřebují skutečně trpící děti…
OSN přijala konvenci o ochraně práv dětí. Zněla velk á slova, zněl potlesk, na situaci postižených se však nezměnilo téměř nic. Konkrétní pomoc je nadále především záležitostí humanitárních organizací. TERRE DES HOMMES je jednou z nich. I Když patří k největším, její pomoc představuje malou kapku v moři. Zemi lidskosti nadále obklopuje oceán lhostejnosti. A utrpení.
