K ránu se v kabině citelně ochlazuje – plavíme se tmou s otevřenými okny. Vjeli jsme totiž do dalšího obtížného úseku, některá skaliska míjí loď v těsné blízkosti. Pedro dřepí na přídi s ručním reflektorem, kuželem světla neustále přejíždí nedaleké břehy. Máváním a blikáním pak udává směr jízdy, ukazuje volnou vodu či průjezd zvlášť nebezpečným místem. Francisco za kormidlem občas něco vykřikne do otevřeného okna, jindy z něj vystrčí svou rozčepýřenou hlavu, aby viděl jasněji. Na předních oknech se totiž sráží pára bránící lepšímu výhledu… Je spuštěn hloubkoměr, občas ukazuje pouhých sedm metrů. Stát se nám nesmí nic – od přístavu jsme vzdáleni 12 hodin plavby a těžko by nás tady někdo hledal, pokud by se sem v dohledné době vůbec dostal. Směřujeme na konec tři kilometry dlouhé zátoky, kde kotví flotila 20 rybářských člunů, botes. Jakmile se nám ve světle té halogenky ukázaly, napětí na lodi polevilo. Pionera začala do tmy pronikavě troubit a Pedro tou svítilnou šajnil na paluby kotvících bá rek. Bylo třeba všem oznámit, že jsme tady, bylo třeba všechny vzbudit.
MOŘŠTÍ NOMÁDI
Jižní Chile tvoří nekonečné bludiště kanálů, fjordů, průplavů, zrádných skalisek a ostrůvků. Vnitřní část blíže kontinentu tvoří spleť kanálů a slepých ramen, vnějším pásmem mohou menší loďky křižovat mezi tisíci samostatnými ostrovy. Není třeba mnoho fantazie, aby si člověk představil oceánem zatopené hory. Opravdu – zjednodušeně řečeno Pacifik zde kdysi zaplavil část andského hřebene. Několik set kilometrů dlouhá oblast je díky drsnému klimatu, příkrým skalnatým břehům a husté pralesní vegetaci pr o současného člověka neobyvatelná. Přesto i zde lidé našli něco, pro co se jim sem vyplatí jezdit a kvůli čemu jsou dokonce schopni ve svérázných podmínkách dočasně žít. Předmětem lidského zájmu jsou mořští ježci, erizos, kteří obývají mělčiny prakticky nekonečného pobřeží členitých ostrovů. Lidem, kterým jsou mořští ježci hlavním zdrojem příjmů, říkají ostatní Chilané prostě: pescadores, tedy rybáři. Jenže tito “rybáři” pracují ve skupinkách na svých malých bárkách daleko od civilizace po dlouhé tý dny, až měsíce a žijí životem jakýchsi novodobých mořských nomádů. Jejich výbavou jsou jen potápěčské brýle, neoprenový oblek, háček na sběr ježků a obdivuhodná nátura.
ČLUNY A ŠKUNERY
Brzy po ránu naše siréna budí rybáře v dlouhé zátoce ostrova Isla Esmeralda. Opatrně jsme vmanévrovali k boku jejich bárek a přirazili. Paluba se zaplnila debatujícími muži – hned se častují drsnými vtipy, jejich hovor vypadá jako nějaká hádka. Jen plamínky v očích prozrazují, že se jedná o staré kámoše, jejichž vztah zocelil tvrdý život na moři. Někdo nám donesl krabí klepeta, která jsme hned spořádali jako ranní dezert.
Posádka Pionery se po noční šichtě lehce posilňuje a za chvíli všichni vyrážíme na nové loviště, vzdálené asi dvě hodinky plavby. V závěsu táhneme tři čluny, ostatní jedou na vlastní pohon nebo jsou tažené druhou přítomnou lanchou Poderosou. Venku je od rozednění úplně zataženo, chvílemi mrholí. Přejíždíme obrovské “jezero” – vodní plochu ze všech stran lemovanou ostrovy. Naším cílem je lokalita na nejzazší hranici jihochilského labyrintu a Tichého oceánu.
Zdejší rybáři žijí 24 hodin denně na vodě, vlastně na palubě svých sedmi až desetimetrových botes – loděk schopných samostatné příbřežní plavby. Těchto člunů bývá v jedné flotile kolem dvaceti. Přes den křižují pobřežní mělčiny, na večer se shromažďují kolem mateřského škuneru – lanchy. Ke každé flotile náleží zpravidla tři lanchy. Jedna vytváří člunům při lovu mobilní základnu, druhá je na cestě do přístavu s úlovkem a třetí čeká v přístavu na rádiový povel k vyplutí do kanálů. Očekávaný povel přic hází, když je jasné, že se lancha v kanálech úspěšně plní úlovkem a bude se muset brzy vydat na cestu domů. Její naplnění trvá někdy dva dny, jindy – v důsledku nepříznivého počasí, které rybářům znemožňuje pracovat – třeba tři týdny. Se čluny zůstává v kanálech vždy nejméně jedna “mateřská” lancha.
Po dvou hodinách plavby vytvářejí obě přítomné lanchy dočasnou základnu v jedné bezejmenné zátoce ostrova Condor. Pionera a Poderosa společně kotví kousek od břehu a přes den na jejich palubách vládne klid. Jen po příjezdu je na chvíli obklopují skoro všechy botes a jejich posádky fasují z Pionery zásilky potravin, dopisy z domova nebo nový materiál, například opravený motor. Pak hned začínají jednotlivé bárky rejdit kolem, čistí se paluby či provádějí jiné úklidové a údržbářské práce. Později se ro zprchnou široko daleko podél členitých břehů Condoru a několika sousedních ostrůvků. To už se na každém člunu objeví jedna až dvě postavy oděné v neoprenu a nasazující si potápěčské brýle. Dvou až tříčlennou posádku každého bote doplňuje muž, který obsluhuje motor a obstarává žabí muže.
ŽABÍ MUŽI
 Potápěč bývá často ve vodě i dvě hodiny s výjimkou jediné přestávky na cigaretu. |
…Pionera nám zmizela z dohledu, jakmile jsme s bote vyjeli ze zátoky, objeli malý poloostrov a zamířili do sousední zátočiny. Hned na jejím okraji začínají muži zkoušet, jak je to tady s ježky, a já konečně chápu, o co se jedná. Muž v neoprenu hupsne do vody a ode dna začne ručně jakýmsi háčkem odloupávat jednotlivé ježky. Když naplní vak, zhotovený ze sítě, podá ho na loď, jeho společník mu mezitím hodí do vody prázdný… Funkce jsou rozděleny zřejmě jednou provždy – jeden se celé dny potápí, druhý pracuje na lodi. První vak byl plný za deset minut. Později, na horších místech, trvá jeho naplnění až půl hodiny. Popojíždíme podél břehu sem tam, kde se to zdá dobré, potápěč jde dolů. Moře je průzračné, dno smaragdově zelené, ve vodě se jen místy vznáší chuchvalce mořských rostlin. Když najdeme na ježky obzvlášť bohaté místo, potápěč je v ledové vodě tak dvě až tři hodiny bez přerušení, s výjimkou jediné přestávky na cigaretku! Vždy deset až dvacet minut pod vodou, pak výměna sítě, pár nádechů nad hladinou, a zpátky dolů… Oba muži vědí, kde budou ježky sbírat v následujících chvílích, ten nahoře popojíždí se člunem tak, aby se potápěči nemotal vzduchovodný kabel do rozvětvených šlahounů mořských řas.
Chvíli před obědem zapaluje “motorář” v kabince člunu na prázdno plynový sporák, takže je tam ve srovnání s vnějškem podstatně tepleji. K jídlu se usmažily placky z předpřipraveného vykynutého těsta, konzumují je tu s marmeládou, k pití nescafé a mléko z prášku.
NEJLEPŠÍ JEŽCI
Ve vodách kolem nás loví další loďky. Když se míjejí cestou na nové loviště, chlapi na sebe mávají, dělají různé grimasy a posunky. Někdy si ukazují, kam jet, jindy – na obzvlášť bohatých lokalitách – ale druhé posílají pryč nebo si v dobrém hrozí. Zatím je tu místa dost pro všechny. Tak nás na naší pouti podél pobřeží předjela loďka Flesh, překřížila naši loveckou trasu – to bylo hned povyku. Zajeli jsme významně před ně a oba potápěči sbírají ježky těsně vedle sebe, až se jim motají vzduchovodné k abely do sebe. Kormidelníci na sebe pokřikují a vyzývají se vzájemně k pěstnímu souboji.
Bárky s vrčením křižují zátokou nad mělčinami, ježci se na palubě vrší. Počasí je stálé po celý den, téměř bezvětří, střídavě polojasno až jasno. V podvečer se během jedné přeháňky proti již ztemnělému břehu utvořila překrásně sytá duha.
Pracuje se, dokud je vidět – tedy dokud je vidět na dně. Přes den je voda průzračná tak do hloubky 50 metrů. Potápěči se ale mohou potopit jenom do třicetimetrové hloubky a ježci se vyskytují jenom do hloubky dvaceti metrů. A ti nejkvalitnější – tedy největší – bývají kolem šesti metrů hloubky.Obzor zrudl, ostrovy ztemněly – vydáváme se na zpáteční plavbu. Loďka přiráží k řadě ostatních člunů kotvících po boku Poderosy a čekajících na vykládku. Až bude vše na palubě, vyjede Poderosa do noci směrem na Puerto Natales. Botes se přesunou ke druhému břehu, obklopí Pioneru a lodníci se oddají večerním činnostem.
O hodinu později se již táborem novodobých mořských nomádů rozléhají zvučné hlasy, rozsvícené kajuty se odrážejí ve zcela nehybné mořské hladině. Někde svítí žárovky, v jiných plovoucích domovech jenom svíčky. Vzduchem se line vůně čerstvě pečeného chleba, který si soběstační chlapíci připravují na zítřek.
Do naší kabiny se trousí na kus řeči další rybáři, probírají, jak jde lov či kdy se u koho pracovalo dobře. Dozvídám se, že zítra se nebude pracovat, čeká se na zprávu z Punta Arenas ohledně kvality dnes nasbíraných ježků. Jsou-li špatní, nákupčí strhává lidem procenta. Těm se v takovém případě nevyplatí pracovat, a raději hledají výnosnější lokalitu… Proto se bude čekat, dokud Poderosa nedopluje do Puerta Natales (12-16 hodin), ježci nebudou přeloženi do kamionu a převezeni do 200 km vzdáleného Punta Arenas (4-6 hodin) a nákupčí úlovek neohodnotí (další 2-3 hodiny).
Následující den se tedy nepracuje. Počasí je jako za odměnu, pro zdejší kraj dost netypické. Nebe bez mráčku, ani nefoukne. Kapitán ho označuje za “mediotropico” a dodává, že takových dnů je tady do roka méně než prstů na jedné ruce.
