Při prvním pohledu to vypadá, jako by ti lidé louky nebo lesy luxovali, ale snad i nezasvěcený člověk lovce pokladů, takzvané detektoráře, pozná. Již po revoluci se začali objevovat první nadšenci, kteří s detektorem kovů či minohledačkou, chcete-li, začali pročesávat českou zem. A to doslova. V té době to byly zlaté časy. Detektorářů bylo málo a artefaktů, čekajících na objevení, dost. Dnes je v České republice přibližně 20 tisíc hledačů pokladů, ale jen maximálně čtvrtina z nich si toulky s detektorem zvolila jako svůj životní styl. Zbytek jsou spíše hledači sváteční. Jedno mají ovšem všichni společné, touhu zaslechnout ve sluchátkách zvuk, zvěstující nález velkého a významného pokladu.
Ze zákona
Detektoráři se dělí na takzvané válkaře a kolečkáře. Jak jistě každého napadne, válkaři se zaměřují na artefakty z válek, a kolečkáři se věnují mincím. Pak jsou tu však i černé ovce, sami lovci pokladů jim říkají vykradači. Ti drancují archeologická naleziště za účelem zisku a většinou mají i nejkvalitnější vybavení. Detektory rek¬reačních hledačů většinou dosáhnou do hloubky pěti až deseti centimetrů, ty nejdražší, s cenou okolo 30 000 Kč, pak až do třiceti centimetrů. Ovšem vykradači zpravidla využívají pulsních detektorů s cenou i 100 000 Kč a s dosahem půl metru pod povrch. V případě nálezu pak vykopou díru podobnou sondě a historický artefakt seberou. Tím se ovšem ztrácí historická i vypovídací hodnota nálezu. Pokud nám má totiž objev přinést kompletní a správnou informaci o životě předků, je třeba naleziště odkrýt komplexně ve vrstvách. Jako příklad lze uvézt třeba nález hrobu. Hledač – vykradač zjistí nějaký předmět, třeba bronzovou přezku, prokope se k ní a sebere ji. Dojde-li pak časem k odkrytí celého hrobu, kvůli chybějící přezce nemůže být sestaven ucelený obraz celého nálezu. Navíc vykradač s velkou pravděpodobností nález zpeněží na černém trhu namísto ohlášení, ačkoli taková je jeho povinnost ze zákona o státní památkové péči. Tento zákon ukládá oznámit historické nálezy Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu, a to osobně nebo prostřednictvím obce, v jejímž katastru k archeologickému nálezu došlo.
Jako rybáři
Bohužel se to v některých případech nestává, a tak dochází ke sporům mezi detektoráři a archeology. Ačkoli je ze zákona vše pod zemí majetkem státu a pro jakákoli hledání (včetně na soukromém pozemku) musí být vystaveno povolení. Archeologové volají po zlepšení legislativy. Jistou cestou by podle názoru archeologů mohlo být zavedení průkazů pro užívání detektoru kovu. Jistá obdoba zbrojního či řidičského průkazu. Při jeho získání by byl hledač proškolen, jak historické artefakty rozpoznávat, a jak s nimi nakládat. Protože chodit s detektorem po poli či lese trestné není, ale hlídat každého hledače, zda nepřejde od hledání ke kopání, je nemožné. Proto vznikají aktivity pro spolupráci obou táborů. Archeologové vysvětlují detektorářům, jak postupovat při nálezu, aby nedošel historické újmy, a poctiví hledači se pak mohou věnovat svému koníčku i když nesmí nic vyzvednout ze země. Sami poctiví lovci pokladů o sobě říkají, že jsou jako rybáři, kteří rybu chytí, změří, vyfotí, pustí. Poctivý detektorář najde, nahlásí a archeolog zaeviduje. Za předané legálně objevené nálezy je možno i získat odměnu do výše 10 % kulturně historické hodnoty archeologického nálezu. Ovšem pro nálezné musí podat na příslušném krajském úřadě do jednoho roku od nálezu žádost. Pravda, odměny bývají řádově ve stokorunách, ale již bylo vyplaceno i 16 000 korun. Navíc, jak již bylo řečené, detektoráři svou činnost dělají pro zábavu a od menší skupiny vykradačů se tvrdě distancují.
