TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: archiv
Ale snad i to má smysl, když někdo podlehne klukovské touze po dobrodružství a nevykoná sice nic pro vědu, ale přibližuje lidem vzdálený svět. Slova cestovatele, spisovatele, reportéra, fotografa, zapáleného skauta, propagátora motorismu i vlastence bez svatozáře. František Alexander Elstner procestoval kus světa a kam se dostal, tam šířil slávu českého automobilismu. Mezi peóny v Argentině, beduíny na Sahaře i „nafoukanými“ Američany, kteří se domnívali, že na vozy z Detroitu nikdo nedosáhne.
CESTA ZA KLUKOVSKÝM SNEM
Narodíte se do vážené pražské rodiny na počátku minulého století a svoji životní dráhu máte určenou předem. Nejen tím, že kulisu vašeho dětství tvoří bohaté Vinohrady, ale vy sám vyrůstáte v měšťanském domě, který postavil váš otec. Přáním rodičů je, abyste vystudoval práva a stal se váženým občanem…
Zpočátku to vypadalo, že František vizi svých rodičů naplní. Studoval reálné gymnázium a připravoval se na maturitu. V sedmnácti však školu přerušil a odjel jako člen protityfové brigády Mezinárodního červeného kříže na Podkarpatskou Rus, do bohem zapomenuté oblasti. Touha po dobrodružství? Touha pomáhat? Těžko říci. Rodiče mu ovšem na cestu nepožehnali. František se ale vrátil zdravý, gymnázium dokončil a pustil se do studia práv. Nakonec si udělal nástavbu pro učitele s odůvodněním, že bude mít dlouhé prázdniny a bude se věnovat svým nesčetným aktivitám.
Mladý učitel měl dvě životní vášně – motorismus a psaní. Ovšem cesta autem či motocyklem musí mít nějaký cíl a pro psaní je dobré mít téma. Záhy si tedy přidal další, v pořadí třetí koníček – cestování. Dlužno říci, že Frank (tak si začíná říkat), byl při svém mládí zběhlý a věděl jak na věc. Jako šestnáctiletý přispíval do časopisu Motor Revue a byl zakládajícím členem Ligy československých motoristů a Aero Car Clubu. Automobiloví „bossové“ v tehdejším Československu již tenkrát museli předpokládat, že vyjdou-li mladému dobrodruhovi vstříc, mohlo by se jim to vyplatit. První velkou cestu uskutečnil se svou ženou a přítelem Vratislavem Židlickým do tehdejší Jugoslávie. Vedení firmy Aero chtělo prověřit kvality modelu Aero 500 (říkalo se jí aerovka „cililink“) a trasa přes Alpy se zdála pro tento účel nejvhodnější. Cestou budili pozornost, obyvatelé Jugoslávie je přemlouvali, aby doma pověděli o krásách jejich země, aby se Češi a Slováci naučili jezdit k Jadranu. První velká cesta byla jen malým testem, dlouhým „pouhých“ 3300 kilometrů. Zatěžkávací zkoušku v náročných podmínkách však vydržel nejen český automobil, ale i manželství Evy a Franka.
„Někteří lidé říkají, že manželství je trestem za vzájemnou důvěru. Mám s tím lepší zkušenosti. Moje žena byla druhým řidičem, pilotem a kameramanem našich sedmi dalekých jízd a projeli jsme tak Afrikou, Evropou, Severní, Střední a Jižní Amerikou. Když neřídila vůz, měla na klíně psací stroj a psala palubní deník, když se nebavila s prezidenty autoklubů a váženými vyslanci, opékala maso na ohni. Je to nejlepší přítel, jakého mám, proto jí někdy neříkám ani moje drahá, ani milostivá paní, ale stručně česky Pepíku,“ vzpomínal F. A. Elstner.
TŘEMI AEROVKAMI DO AFRIKY
„Máte v pořádku vozy? Jsou takové malé, nevydrží. Nechci vás děsit, sem k nám to ještě jde, níž je hůř,“ vybízel velitel libyjské pevnosti Bú Nghem pocestné k odpočinku (tenkrát Libyi okupovala italská armáda). Hlavním důvodem byla přítomnost plavovlasé krasavice, paní Evy, jejíž zjev se tak lišil od beduínských dívek. Ostatních pět mužských členů expedice rádo svolilo. Večer se převlékli do slavnostního tropiko smokingu, paní Eva do pařížského kostýmku. K podobným účelům sebou vozili společenské oblečení, aby mohli Československo co nejlépe reprezentovat.
Pak je již čekala čtrnáct tisíc kilometrů dlouhá cesta severní Afrikou, kde poprvé testovali, jak se aerovky o obsahu 660 cm3 „poperou“ se saharským pískem. Zpočátku to šlo těžko, musel vypomoci vojenský šestikolový traktor a vojáci. Šestice cestovatelů si na úmorné cestě pomáhá suchým humorem, z nichž některé projevy připomínají pasáže z her Járy Cimrmana. Vyprávějí si o studeném pivu v sedmdesáti stupních na slunci, velebí krásu chladných vln Vltavy a podléhají vlivu fata morgany v podobě velkých jezer a palmových hájů… Na jednom úseku, dlouhém 1600 kilometrů, bylo jen šest studní, denně museli ujet 400 až 500 kilometrů – poušť nepoušť.
O rok později touto oblastí projede další expedice, která musela být pro obyvatele severní Afriky šokující. Legendární česká automobilová závodnice Eliška Junková totiž Frankovi vnukla zajímavou myšlenku – proč by část výpravy nemohly tvořit ženy? Stalo se. Čtyři modrá Aera 1000 na černém kontinentu vozila šest významných českých motoristek, jen jedna osádka byla mužská. Celkem se ujelo 17 600 kilometrů a příslušnice něžného pohlaví si dovedly poradit v každé situaci. Však je také v Praze při návratu uvítaly davy fanoušků.
V roce 1935 svět obletěla zpráva, že se objevila legendární Nessie v jezeře Loch Ness. Dobrá záminka pro Franka, aby vyzkoušel elegantní bílé Aero 30 a do Anglie a Skotska uspořádal výlet dlouhý 7500 kilometrů. Pak se rozloučil s aerovkami a pro svou další cestu volí škodovku.
Z NEW YORKU DO MEXIKA
Na silvestra roku 1935 Eva s Frankem plánují novou trasu, tentokrát po Americe a Mexiku, Eva chce vidět Popocatépetl. Tentokrát je poveze Škoda Popular a expedice dostane jméno 100 dní v malém voze. Ujedou pětadvacet tisíc kilometrů, zdá se to mnoho, ale Frank k tomu výstižně poznamenává: „Lidé chtějí rekordy. Nepřejí si, aby někdo zmizel trvale, musí se co nejrychleji vrátit, aby se jim zavděčil.“ V Mladé Boleslavi zatím připravují jejich vůz. Automechanici mají radost, že potom, co seřídí ventily, zapalování a karburaci, se jen dívají, jak dílo jede do světa.
Před branami Severní Ameriky má Frank pocit, že slavná socha Svobody šilhá na Long Island, kde shromažďuje přistěhovalecká policie podezřelé cizince, kteří by mohli ohrozit další vývoj Spojených států, nevěří lidem z východu. Již tenkrát se před cestou u nás vyplňovali na amerických konzulátech dotazníky, ve kterých se zjišťovalo, zda cizinec nechce v jejich zemi provést násilný převrat, teroristický čin, není-li anarchista…
Na Manhattanu se zatím shromažďuje dav lidí zkoumající českou škodovku. Vůz z Evropy tu ještě nikdo neviděl. Pomocníkem na cestách „Nového světa“ se našim cestovatelům stává Americká automobilová asociace, která pevnou rukou svazuje pohodlí, bezpečnost a rychlost milionů lidí, jezdících po silnicích USA. Osádka Škody Popular je vybavena prospekty, mapami, cestovními plány, odznakem AAA a odbornou radou, aby se nepřeceňovali. Co na tom, že naši cestovatelé mají v kolech alpské průsmyky i saharský písek. Zde musejí složit řidičskou zkoušku, aby dostali pojistku povinného ručení.
V autodílně v Nashville bylo třeba zajistit nový trn do hřídelky zapalování Vertex. Majitel nabízí velmi levně použitý americký vůz. Frank ho odmítá s tím, že nevlastní ropné vrty a uzemňuje ho tvrzením, že k němu dojel z New Yorku s českou škodovkou za deset dolarů i s olejem. Později tuto situaci vtipně glosuje: „Majitel měl asi skotské předky, protože úplně zezelenal závistí.“
TANGO ARGENTINO
„Tu mladou pumu byste si měli koupit,“ radil manželům Elstnerovým jeden z místních při jejich jihoamerické cestě. „Hodíte jí pár banánů nebo kuře a můžete ji při svých cestopisných přednáškách ukazovat.“ Frankovi se však zdálo, že ta potvora hodně sežere. „Tak byste ji pustil ven,“ nedal se vyvést z konceptu pokušitel. „Však ona si nachytá.“ Ještě dlouho si Frank představoval, že má doma takovou šelmu a každé ráno ji vypouští do pražských ulic, aby si „nachytala“. Autorem originálního nápadu byl svérázný společník Francisko Lhota. Kožešník českého původu, který údajně doprovázel cestovatele A. V. Friče, hledal v Peru poklady conquistadorů, lovil corbiny (smuha kalifornská) v Pacifiku, prošel celé Mato Grosso, amigo, který byl, dle svého tvrzení, vynálezcem a propagátorem přenosných skládacích postelí. Hodlal je vyzkoušet, a proto se doslova a přes odpor své české manželky Mařenky vnutil jako třetí člen expedice a stal se neocenitelným rádcem, pomocníkem i tlumočníkem.
Cestu Jižní Amerikou stihli absolvovat se škodovkou těsně předtím, než vypukla druhá světová válka. Trasa měřila i s lodní a leteckou dopravou 36 tisíc kilometrů. Při návratu se konal v Paříži mezinárodní autosalon a velká výstavní plocha pro tatry a škodovky zůstala neobsazena. České firmy už tam své naleštěné vozy dopravit nemohly. Dostalo se tam jen jedno – špinavé a zaprášené z jihoamerické cesty – Škoda Popular. Frank a Eva své auto museli při návratu domů ve spěchu nechat v Bordeaux, kde ho našla tamní policie. Francouzi ho zavezli na autosalon, kapotu zakryli československou státní vlajkou a smuteční rouškou. Tak byl vzdán hold českému automobilovému průmyslu i českému cestovateli, který byl znám pod přezdívkou Lovec kilometrů.
Roku 1947 podnikl Elstner osmou dálkovou jízdu napříč Afrikou. Šedesát pět dní potřeboval nejmenší československý vůz Aero-Minor ke zdolání náročné trasy (viz infografika). Elstnerovými souputníky na této cestě, při níž dosáhl světového rekordu, byli jeho syn René a třetí manželka Anna. Pro ni se tato jízda stala málem osudnou. Kvůli malárii upadla na několik dní do bezvědomí, ale cestu dokončila. „V písčitých úsecích nesmíte zastavit, i když se sunete na jedničku sebemenší rychlostí. Sta kilometrů sledujete koleje předchůdců. Jen znalec rozezná stáří těchto stop. Lidé z pouště mají kompas v mozku, řídí se ptačím instinktem zděděným po otcích,“ vzpomínal Elstner na svou poslední exotickou cestu, kterou mu režim umožnil.
