CHŘIBSKÁ, MĚSTEČKO NA SEVERU ČECH, JE RODIŠTĚM TADEÁŠE HAENKEHO.CESTOVATELE, OBJEVITELE, BOTANIKA, LÉKAŘE, ETNOGRAFA, KARTOGRAFA… MUŽE MNOHA TALENTŮ, JEHOŽ ODKAZ ZŮSTÁVÁ NEDOCENĚN.
TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Vypravil jsem se do Chřibské za Josefem Navrátilem, zakladatelem a průvodcem v místním Haenkeho muzeu. Zajímají mě kořeny Tadeášovy výjimečnosti. „Narodil se jako sedmé dítě z dvanácti do rodiny rychtáře a právníka Eliase Haenkeho a Anny Rosalie Haenke, o jeho primární vzdělání se staral zpočátku strýc,“ vypráví pan Navrátil. Díky studijnímu nadání odešel za dalším vzděláním do Prahy k jezuitům, po zrušení tohoto řádu v roce 1773 přešel na gymnázium na Starém Městě. Od roku 1782 pokračoval studiem na lékařské fakultě, kde si mimořádného studenta medicíny všiml profesor Josef Gottfried Mikan, který byl zároveň zakladatelem a ředitelem pražské botanické zahrady. V této době možná začal pociťovat Haenke zálibu v botanice. Profesor ho přijal nejen za svého asistenta, ale také za domácího učitele pro svého syna Johanna Christiana, který se stal v dospělosti botanikem a cestovatelem po Brazílii. Do české historie se poprvé Tadeáš Haenke zapsal, když za pomoci profesora Mikana v roce 1784 po vzoru bratrů Mongolfiérů vypustil první horkovzdušný balon v českých zemích.
TOULAVÁ KREV
První výzkumné výpravy Tadeáš podnikl po našich krajích v doprovodu profesora Mikana, jejich cílem bylo Rakovnicko, Berounsko a Křivoklátsko. Z této cesty přivezli příspěvky na obnovu smíchovské botanické zahrady, která byla poničena povodní. Potom zkoumal Tadeáš Haenke přírodu rodného Českého Švýcarska. V létě 1786 přichází zlomová expedice, tehdy pětadvacetiletý Haenke byl vybrán pro pěší cestu z Prahy do Krkonoš a zpět údolím Labe. Výsledkem byl jeden z prvních českých botanických soupisů a ohlas na výpravu překročil hranice. Mimo jiné i díky tomuto počinu zakončil Haenke svá studia ve Vídni a začal výzkumnou práci v Alpách a v okolí Neziderského jezera. Za svou práci byl v roce 1789 jmenován členem Královské české společnosti nauk. Ovšem Haenke toužil po delší cestě, jeho dalším cílem mělo být Rusko, přesněji Sibiř, a výprava kapitána Bilinga financovaná Kateřinou II. Ovšem osud tomu chtěl jinak, a tak v roce 1788 obdržel Tadeáš Haenke pozvánku na výpravu Alessandra Malaspiny di Mulazzo, pořádanou pod záštitou krále Karla IV. Španělského. Účast Haenkeho na expedici doporučil uznávaný pražský přírodovědec Ignác Born a dokonce i rakouský kancléř Václav Antonín Kounic, ovšem císař Josef II. ji zprvopočátku zamítl z důvodu, aby nedocházelo takříkajíc k úniku mozků z Rakouska. Svůj verdikt však nakonec změnil a cestu povolil s podmínkou Haenkeho bezpodmínečného návratu zpět do vlasti. Josef Navrátil, zakladatel muzea Tadeáše Haenkeho v Chřibské, mi prozradil domněnku, že změnu rozhodnutí možná učinil Josef II. po rozmluvě s Haenkem, u jehož strýce při návštěvě Chřibské roku 1779 na jedné ze svých inspekčních cest nocoval a byl nadšen nejen nádhernou krajinou, ale též vřelým přijetím.
NA PALUBU
Alessandro Malaspina byl původem italský šlechtic z malého knížectví Mulazzo, které je dnes součástí Toskánska, a kde jeho rodina vládla. Ovšem on sám prožil většinu života jako námořní důstojník a hlavně průzkumník španělského námořnictva. Podnikl dvě velké zámořské výpravy, cestu kolem světa v letech 1786–1788 a vědeckou expedici nazvanou po něm Malaspina 1889–1894, které se zúčastnil i Tadeáš Haenke. Malaspinova expedice měla dvě lodě, Descubierta a Atrevida, a koncem července vyplula ze španělského přístavu Cádiz směr Amerika a Tichomoří. Výprava vyplula bez Haenkeho, který se zdržel při vyřizování povolení k cestě, a tak dorazil český přírodozpytec do přístavu pozdě a loď zmeškal. Tehdy se však projevilo jeho odhodlání být součástí této výzkumné expedice, možná patrně tušil, že druhou možnost vycestovat by už nemusel dostat. Proto vyplul 19. srpna na lodi Nuestra Señora del buen Viagge s cílem dohnat Malaspinovu výpravu a připojit se k ní. Bohužel ani teď Haenkemu nebylo štěstí nakloněno, loď, jejíž jméno v překladu znamená Paní dobré cesty, se potopila u ústí řeky La Plata. Haenke se jako jeden z mála zachránil, přišel však o skoro vše, co měl. Zůstal mu pouze spis Systema plantarum od Carla Linného a několik dokumentů. Se zbytkem svého majetku se vydal převážně pěšky do Montevidea, kde zjistil, že Malaspina na něj nečekal. Pro Haenkeho to znamenalo vyrazit na cestu přes kontinent na západní pobřeží a doufat, že kapitána dostihne tam. Vánoce roku 1789 prožil v Buenos Aires a na konci února podstoupil náročnou cestu andskými průsmyky do Chile. Počátkem dubna se v Santiagu de Chile setkal s Malaspinou, vracejícím se z Falkland, a konečně se k jeho výpravě mohl přidat.
ROKY NA CESTĚ
Ze Santiaga si to expedice zamířila na sever, Haenke cestou evidoval vše, co považoval za zajímavé. Když dorazili do Calaa, opustil loď a na místokrálův příkaz se vydal do peruánských And s cílem dosáhnout pramenů Amazonky. Při této pěší části expedice se pokusil v Ekvádoru zdolat sopku Chimborazo, považovanou v té době za nejvyšší bod celé Ameriky. Byl považován za skvělého horolezce, ale výstup se mu nepodařil. Po znovunalodění pokračovala expedice po západním pobřeží Ameriky až na Aljašku. Cestou bylo prozkoumáno pobřeží Kanady a severoamerické ostrovy a průlivy. Zde se Tadeáši Haenkemu dostalo možnosti pojmenovat po sobě i jeden z ostrovů, který dodnes nese jméno Haenke Island. Z mrazivé Aljašky se Malaspina vrátil opět do Střední Ameriky a po krátkém odpočinku vyrazil 1791 do Pacifiku. Díky tomu Haenke navštívil ostrovy Guam a Tinian a Filipíny, kde po tři měsíce zkoumal vnitrozemí. Prosinec 1792 pak znamenal cestu přes Novou Guineu, Novou Kaledonii a Nový Zéland až do Austrálie, kde v místě dnešního Sydney stanul Tadeáš Haenke jako první Čech na tomto kontinentu. Odtud Malaspinovy lodě vypluly přes ostrovy Tongo a Tahiti zpět do Peru, kde učinil Malaspina pro Haenkeho osudové rozhodnutí, když jej poslal přes Andy až na sever Bolívie do oblasti Mojos zkoumat říční síť. Po tom, co se Haenke odpoutal od výpravy, byl Malaspina ve Španělsku intrikami obviněn ze zrady a uvězněn. Tadeáš Haenke zůstal natrvalo v Cochabambě, městečku, které bylo v tu dobu jeho domovem.
NEÚNAVNÝ
Ovšem ani zde nepřestal ve své vědecké činnosti, mimo jiné tady zřídil lékařskou ordinaci, pěstoval léčivé rostliny, které nasbíral při svých cestách, a věnoval se kultivaci bource morušového. Dokonce založil i výrobnu hedvábí a jeho barvírnu. Poslední velká výprava Tadeáše Haenkeho, díky níž je znám ve světě jako Lovec leknínů, byla mezi léty 1801–1802, kdy na cestě k indiánům kmene Chiquitos na řekách v masivu San Fernando spatřil a popsal největší leknínovou rostlinu světa. Viktorie královská dostala jméno až o 38 let později, pojmenoval ji britský botanik Lindley. Díky svému přímému spojení s indiánským kmenem Chiquitos, u kterého pobýval dlouhou dobu a dokonce se naučil jejich jazyk, se v té době stal Tadeáš Haenke největším znalcem kultury amazonských indiánů. V rámci své lékařské praxe též provedl v roce 1806 jako první v Latinské Americe očkování proti neštovicím. V té době již platil za zámožného občana, kterým i byl, proto si nechal vakcíny poslat na vlastní náklady z Evropy. Na počátku 19. století se Tadeáš Haenke věnoval nejen výrobě léčiv, ale také střelného prachu, a to hlavně s použitím chilského ledku, který objevil, a síry. Tento postup pak učil místní povstalce bojující za svobodu španělských kolonií, což se mu stalo osudným. Byl zatčen a uvězněn, nicméně kvůli podlomenému zdraví byl propuštěn. To ovšem netušil, že mu zbývá jen pár posledních dní života. Svůj slib císaři Josefu II., že se vrátí, nikdy nesplnil, zemřel 4. listopadu 1816, patrně následkem mrtvice nebo embolie.
HAENKEHO ODKAZ
Tadeáš Haenke je pochován v Cochabambě, o jeho oblíbenosti a úctě, jakou k němu chovali místní obyvatelé, svědčí i fakt, že hlavní třída nese pojmenování právě po něm – Avenida Tadeo Haenke. Během svého života udržoval kontakt s předními evropskými vědci, například s Alexandrem Humboldtem či Josephem Banksem, a zároveň posílal vědecké zprávy i sbírkové artefakty. Většinu z jeho písemností vlastní Královská botanická zahrada v Madridu, ale existuje sbírka, kterou si chtěl Haenke vyzvednout po svém návratu domů. Pozůstalost čítající sedm beden převážně přírodovědeckého a etnografického rázu, odeslaná roku 1794 ležela v Cádizu a potom hamburském přístavu až do roku 1821, kdy byla nabídnuta dnešnímu Národnímu muzeu za cenu 655 zlatých. Přes obavy o stav všech věcí povalujících se přes 25 let ve vlhku přístavů nakonec muzeum věci odkoupilo. Získalo tak unikátní sbírku 4000 druhů rostlin v 15 000 exemplářích, přičemž některé z nich už dnes v přírodě nenajdete, a původní indiánské artefakty jako klobouky, udice, košíky či modely člunů. Dnes je tento vzácný vědecký poklad uchován v Náprstkově muzeu v Praze.
