Od chvíle, co na hlavy Londýňanů začaly dopadat „pozdravy“ od budoucího konstruktéra nosných raket amerických letů na Měsíc Wernera von Brauna, německé V-2, lámou si vojenští inženýři a stratégové hlavu nad otázkou účinné protiraketové obrany. Řešení tohoto problému není rozhodně snadné. Zasáhnout omezeným počtem pokusů raketu, která se pohybuje rychlostí několika machů (1 mach = 1193 km/h), je podobně obtížné jako chytit mezi zuby vystřelenou kulku.
Když před dvanácti lety irácký režim v odpověď na operaci Pouštní bouře vypálil několik raketa Scud na území Izraele, dozvěděla se světová veřejnost poprvé o „zázračném“ systému protiraketové obrany Patriot. Média jej prezentovala jako účinného lovce raket, který se nemýlí. Čelní vědci byli opačného mínění. Systém před prvním bojovým použitím nebyl odzkoušen a nebyly žádné důkazy o tom, že bude fungovat. Iluze bezpečí Izraelců chráněných Patriotem skutečně vzala záhy za své. Patriot se pokusil zasáhnout proti 44 iráckým raketám Scud, většinu z nich ale vůbec netrefil a zbytek pouze poškodil či odklonil z dráhy. Příčinou byl především nedokonalý radarový a navigační systém. Neúspěch systému Patriot se stal příčinou jeho rozsáhlých inovací a dnes je jeho jméno opět skloňováno všemi světovými médii v souvislosti s novou válkou v Iráku. Přestože se denně dozvídáme o skóre Patriot versus Scud, málokdo si pod pojmem Patriot dokáže představit něco konkrétního. Jak vlastně tento systém vypadá a funguje?
Patriot byl původně koncipován jako protiletadlová obrana. První typ s označením PAC-1 se objevil v roce 1970 a ve svých parametrech propastně zaostával za současnou verzí PAC-3. Dolet jeho obranných raket byl pouhých 50 kilometrů, což v žádném případě nestačilo na likvidaci balistických raket. K radikálnímu přepracování prvního typu Patriotů na protiraketový obranný systém došlo v roce 1980, ale až zkušenosti z prvního bojového nasazení v Perském zálivu v roce 1991 pomohly k úplnému odladění systému do současné podoby.
Odpalovací zařízení systému Patriot je umístěno na návěsech tažených tahači typu Oshkosh a může se proto rychle pohybovat podle aktuální potřeby. Patriot je sdružován do větších skupin, aby se zvýšila úspěšnost střelby. Oči systému tvoří radiolokátor, který skenuje prostor oblohy, odkud lze očekávat raketový útok, a je schopen rozpoznat blížící se cíl s efektivní odrazovou plochou pouze 0,5 m2. Mozkem Patriotu je řídicí počítač, který vyhodnocuje údaje radaru a v případě zaměření cíle automaticky řídí odpálení raket. Ty jsou jednostupňové, mají délku 9 metrů, hmotnost 2 tuny a jsou schopny donést řízenou 100kg konvenční hlavici do výšky 25 km a vzdálenosti 150 km rychlostí 3 machy.
Scénář honu na raketu určenou k likvidaci je pak následující. Po zaregistrování a vyhodnocení cíle odpálí řídicí počítač jeho směrem minimálně dvě rakety. Po odpálení z rampy prochází řízení raket třemi mody. V prvním jsou rakety navedeny na přibližnou dráhu cíle, ve druhém pozemní radar upřesní kolizní kurz a navede raketu přesně na cíl. V závěrečné fázi aktivuje pozemní počítač interní radar v hlavicích raket a ty se samy navedou na svého protivníka.
Takto se celý akt sestřelení může jevit jednoduše, ovšem je nutné si uvědomit, že od odpálení raket Patriot do kontaktu s cílem uběhne pouhých 15 sekund a trefit se je nutné na první pokus. I proto se proti raketám Scud neponechává nic náhodě a vystřelují se hned čtyři obranné rakety najednou. Paradoxně pak likvidace jednoho Scudu vyjde mnohem dráž než jeho výroba.
Podobné paradoxy jsou ale příznačné pro celé současné válečné dobrodružství v Iráku. Patrioty v něm zatím plní, na rozdíl od té minulé války, svou úlohu na výbornou a naplňují tak přísloví, že „všechno zlé je pro něco dobré“, alespoň co se technického pokroku týče. Znepokojující je pouze to, že až útočné i obranné systémy dosáhnou určitého stupně dokonalosti, bude o výsledku války opět rozhodovat starý osvědčený boj muže proti muži a vzájemné zabíjení tváří v tvář nepříteli.
