Řekli byste, že Etiopie je jednou z nejbohatších zemí světa? Asi nikoliv. Záleží však na tom, v čem ono bohatství spatřujete. Pokud v zážitcích, tak je Etiopie studnicí nevyčerpatelnou.
Etiopii vnímá většina světa jako zemi podvyživených dětí a mužů s propadlými tvářemi. Obrázky z humanitárních katastrof, kterých Etiopii v posledních desetiletích zasáhlo hned několik, byly výmluvnější než strohé statistiky OSN. Ostatně i ty stále řadí Etiopii mezi nejzadluženější země světa. V čem tedy tkví její jedinečnost, její nesporné bohatství? Navštívil jsem mnoho zemí, každé z nich jsem se snažil dostat pod kůži. A právě Etiopie mi naprosto učarovala. Poprvé jsem ji navštívil před deseti lety a okamžitě mě překvapilo její neuvěřitelné přírodní bohatství. Vůbec se nejedná o vyprahlou, šedou, prašnou zemi, je naopak zelená, bohatá a šťavnatá. Velká část země se nachází ve vysokých nadmořských výškách náhorní plošiny, která má dostatek dešťové vody a mnoho slunečných dní, což z ní dělá úrodnou oblast.
Etiopii se ne nadarmo přezdívá „vodojem východní Afriky“, její vodní rezervy patří k největším na kontinentu. Ovšem jen půl druhého procenta tohoto bohatství se využívá pro zavlažování. Kdyby bylo zdejší zemědělství lépe organizované, tak by podle odborníků mohla být Etiopie obilnicí pro většinu Evropy. Různé socialistické experimenty ale uvrhly jednu z nejúrodnějších zemí Afriky mezi nejzadluženější a nejchudší státy světa. Drtivá většina obyvatel proto strádá a bohatství Etiopie drží jen několik málo špiček. Pohled na zelenou zemi plnou bohatých pastvin a políček v kontrastu s obrovskou chudobou jejích obyvatel je frustrující. Nejen pro cestovatele, ale hlavně pro Etiopany samotné.
LIDÉ ROZUMNÍ?
Zatímco centrální část Etiopie překvapí bujností porostů, tak ostatní oblasti se potýkají s děsivými důsledky odlesnění. Za posledních sto let lidé vykáceli třetinu etiopských lesů. Připočtěte k tomu nekontrolované spásání trav a nesystematické zemědělské experimenty a výsledkem je půda, která se vám rozpadá před očima. Tak erodovanou půdu, tolik erozí zničených biotopů jako v Etiopii jsem skutečně nikde jinde na světě neviděl.
Je to ale právě Etiopie, která dala světu jednu plodinu, na jejíchž plodech jsou více či méně závislé dvě třetiny lidské populace – kávovník. Právě tady, v horských lesích provincie Kaffa, byl tento keř pro svět objeven, tady se lidé naučili jeho bobule správně pražit. A nepřekonatelně to tu dělají dodnes. Kávu nazývají svým černým zlatem a bez příjmů z jejího exportu by na tom byl státní rozpočet mnohem bídněji.
Ovšem není to jen káva, čím Etiopie přispěla civilizaci. Je i kolébkou samotného lidského pokolení. Etiopská archeologická naleziště totiž vydávají stále nová svědectví o předcích člověka – pocházejí odtud slavná Ardi (Ardipithecus ramidus), Lucy i Velký muž (oba Australopithecus afarensis). Tisíce turistů za nimi míří do Etiopského národního muzea v Addis Abebě. Pohled na neúplné kostry, pracně poskládané ze stovek nepatrných úlomků, v člověku vyvolává neodbytné otázky o kořenech naší civilizace i jejího dalšího směřování. Otázky, na které vědci stále nedokážou najít uspokojivou odpověď.
KRÁLOVÉ V OHROŽENÍ
Cestu proti proudu času, ovšem nikoliv mezi muzejními sbírkami, ale na vlastní kůži, zažijete, pokud se vydáte do jihozápadní části Etiopie za řeku Omo, kde u samé hranice se Súdánem žijí jedny z posledních naší civilizací nepříliš zasažených etnik na světě. Vláda se snaží kočovné kmeny v Národním parku Mago spočítat, ukáznit a soustředit je na nějakém území, ale protože jsou to ryzí kočovníci, kteří si z centrální vlády nic nedělají, tak se vždy velmi rychle zdvihnou a opět přemístí.
Nejvíce mi učarovali lidé kmenů Hamar a Mursi, ovšem nezapomenutelné setkání jsem zažil u Konsů. Při první návštěvě tohoto sebevědomého národa bojovníků jsem se dokonce setkal s jeho králem. Při druhé cestě jsem se s ním chtěl opět sejít, ale král mezitím zemřel, proto se mě ujal jeho syn, princ. Vzal mě ke hrobu svých rodičů, kde mi vysvětloval, že dnes už Konsové nemají prostředky k tomu, aby mohli dostát starým pohřebním tradicím. Podle nich měl král zůstat devět let, devět měsíců a devět dní nepohřben, toliko balzamován, a mělo se s ním zacházet jako s nemocným. Měli by ho hlídat strážci, ale na to také nejsou peníze. Hlídají ho tedy aspoň sochy vaka – dřevěné sochy lidí, které střeží všechny monarchy a všechny významné bojovníky. Sousední kmeny si navíc navzájem kradou těla monarchů i vybavení jejich hrobů. Proto je poslední král Konsů pohřbený 2,5 metrů pod zemí pod kamennou deskou, aby se k němu nedostali zloději.
SETKÁNÍ S HRDINOU
Konsové – a nejen oni – věří na hrdiny kmene. To jsou ti bojovníci, kteří zabili nejen mnoho zvířat, ale také lidí. V tomto regionu jsou totiž stále aktuální kmenové války, bojuje se o pastviny, dobytek, zdroje vody a ženy. Příslušníci některých kmenů si dělají zářezy do těla, přičemž zářezy na levé ruce vyjadřují zabité ženy nebo děti, zářezy na pravé ruce pak zabité muže. U Hamarů se zase hrdinové kmene poznají podle toho, že mají ve vlasech pštrosí pera. S jedním takovým bojovníkem jsem se v jedné hamarské vesnici seznámil, jmenoval se Lále, zabil sedm lidí a byl na něho vypsán zatykač. Nesměl do města, hledala ho policie i vojsko. A já jsem byl jeho hostem. Připravoval mi dokonce krmi, protože si vážil toho, že s ním zůstal bílý člověk. Podřízl k snídani kozla, naporcoval ho a opekl.
Nabídl mi také, abych vypil krev z krku. To jsem odmítl, ovšem každé takové odmítnutí pohostinnosti může mít nepříjemné důsledky a musí se proto přednést citlivě. „Nezlob se, jsem velmi poctěn, ale tohle mi nedovoluje moje náboženství,“ to je věta, která zachránila zdraví i životy už mnoha cestovatelům. Většina lidí na světě má totiž nějakou filosofii a velmi se ctí, když ji máte také. Je dobré se proto k nějakému vyznání přihlásit, i když jste třeba bezvěrci. Když totiž řeknete, že jste bez vyznání, můžete vzbudit podezření. Jsou známy případy, kdy právě v této oblasti novináři zmizeli nebo byli zastřeleni. Pokud nedodržíte představy místních lidí o tom, jak byste se na jejich území měli chovat, tak hodně riskujete. Pro ně je hodnota života jiná, než jak ji chápeme my. Nechci ale strašit, já jsem se tu vždy cítil velmi dobře, lidé jsou tu v drtivé většině velmi přívětiví a vstřícní. I když někdy, třeba za focení, požadují bakšiš.
ZAPLAŤ!
Celá oblast za řekou Omo je velmi bohatá na krásné a zajímavé tváře, příběhy, osudy… Třeba u Mursiů nebo Surmů, jejichž ženy se po staletí zdobí labretami, terakotovými destičkami ve rtu a ušním lalůčku. V pubertě si vyrazí čtyři zuby, rozříznou si spodní ret a do něj pak vkládají stále větší a větší překážky, až se vytvoří tak velká kožní řasa, že se do ní vejde labreta o průměru dvaceti centimetrů.
Často se coby zdobný prvek používá skarifikace – ženy si řežou těla, ňadra i obličeje, muži si zase dělají na čele zářezy až k temeni. Do rány pak sypou popel coby dezinfekci. Cestování po planetě mě ale naučilo, že se nemám ničemu divit, že si to mám uložit do hlavy, do srdce nebo na film a moc o tom nepřemýšlet, protože to prostě nepochopím. V tom je cestování nádherné, totiž že u toho můžeme být in natura, nejen prostřednictvím televizních dokumentů.
Nemilým nešvarem lidí za řekou Omo se však stalo to, že za každý snímek chtějí zaplatit. A to jejich cenu. Platí se tu birrem – jeden birr zaplatíte za fotku běžného člověka, náčelník nebo hrdina kmene pak může stát deset nebo i dvacet birrů. Zkušenost mě naučila nosit bankovky odděleně. V levé kapse mám jednobirrovky, v pravé pětibirrovky, v zadních kapsách mám pak bankovky v hodnotě deseti a dvaceti birrů. Mohu tak podle potřeby sáhnout pro konkrétní částku, protože když tady lidem ukážete svazek bankovek, tak se na vás sesypou.
Dnes se bohužel tyto národy stávají atrakcí pro celý svět. Poprvé jsem byl za řekou Omo před deseti lety, podruhé před pěti a už jsem cítil velký rozdíl. Lidé jsou tu mnohem více orientováni na to, aby z nás získali peníze. Při první návštěvě jsem naivně přivezl dřevěné korálky, které jsem chtěl lidem za fotografie dávat, ale házeli mi je pod nohy a křičeli „Money, money!“ A tato slova tam slyšíte prakticky nepřetržitě. Ženy se na vás sápou, osahávají vás, jsou často opilé a velmi agresivně se chtějí dostat k vašim penězům. Jdou přímo do kapes. Cokoliv vám spadne na zem, to vám pak zpátky prodají.
Nikde jinde na světě jsem se s něčím takovým nesetkal. A i když zaplatíte, tak je těžké udělat dobrý portrét. Fotil jsem třeba dvě holky z kmene Mursiů, kterým jsem zaplatil, ale zezadu se už na mě sápalo pět dalších. Bohužel, pokud chcete jejich tváře a život nějakým způsobem zaznamenat, tak se bez bakšišů neobejdete. Není úplně v pořádku platit jim za fotky. Je to nutné zlo. Je mi jasné, že jsme to my, kdo jsme jejich životy pokazili, my jsme jim dali novou optiku. Mají tak touhu žít naše materiálně zajištěné životy, zatímco my máme touhu žít v jejich sepětí s přírodou. Navzájem si stále závidíme.
LOVEC S ÚCTOU
Tyto okamžiky pro mě byly v Etiopii tím nejsilnějším zážitkem, ale s odstupem času musím říct, že právě takové věci člověka přitahují. Ta syrovost země a lidí – to je to nejpřitažlivější, co může cestovatel ve světě potkat. Kdykoliv jsem v Africe, tak mě naplňuje štěstím pocit, že tu vůbec mohu být. Že jdu místy, kudy chodili Livingstone, Holub, Hanzelka se Zikmundem. Je to sice nepohodlné a často nebezpečné, ale to všechno mě naplňuje. Stejně jako setkávání s různými bizarními etniky. Každý takový úlovek je pro mne velkou radostí. Jsem lovec beze zbraně. Lovec lidí. Ctím ale to, že nesmím být paparazzi, který vstupuje do integrity člověka. Lovec s úctou.
Snažím se k lidem přiblížit, dělám detaily tváří, zajímá mě jejich oko. Snažím se je uvolnit, abych je dostal do takové nálady, kdy se budeme oni i já bavit. Fotím je na místě, bez přípravy, bez dodatečného nasvícení, bez odrazných folií, je to všechno velmi syrové. Někdy jejich tvář ukradnu, někdy se zeptám, někdy se jenom usměji, ukážu foťák a oni kývnou. Z fotky musí být cítit uvolněnost okamžiku.
Kdysi jsem pronesl větu, která byla mým snem a které nikdo nevěřil – totiž že se budu živit cestováním, aniž bych měl svou cestovku. A jsem nesmírně rád, že se to přes všechny peripetie jakž takž podařilo, i když to někdy hodně drhlo. A myslím, že to může být i inspirací pro další následovníky, třeba z řad čtenářů našeho magazínu Koktejl.
