Rok 1968 …k účasti na výpravě je vybrán pro své fenomenální jazykové znalosti. Co kdy přečetl, to si – na rozdíl od nás všech ostatních – také pamatuje. Lehce střídá angličtinu s francouzštinou, francouzštinu s němčinou, němčinu s italštinou, ruštinou, …včetně arabštiny a jazyka swahili. Může nás kdykoli na požádání zásobovat jakýmkoliv potřebným datem nebo jménem s celým rodokmenem…
Takhle viděl osmadvacetiletého Luboše Kropáčka jeho kolega Petr Bárta během expedice Lambaréné, vedoucí přes třináct afrických států a převážející zdravotnický materiál do nemocnice Alberta Schweitzera v gabonském Lambaréné. To bylo před dvaatřiceti lety. Ve výčtu schopností a dovedností menšího muže s pečlivě střiženými vousy lze pokračovat. To nejdůležitější ale skrývají oči. Optimismus, kombinovaný s důvěrou v lidi někdy až zarážející…
 Luboš Kropáček |
Co vás dovedlo k zájmu o Orient a Afriku?
K tomu mě dovedl osud a musím říct, že jsem osudu vděčný. Po maturitě v roce 1957 jsem nebyl kvůli špatnému kádrovému původu přijat na vysokou školu. Odešel jsem tedy pracovat do Pragoexportu – úřednická práce, osm hodin denně. A já toužil po cestování. Tak jsem si úřednická léta zkrášloval studiem indologie, indických jazyků. A po dvou letech mi konečně dali doporučení ke studiu na vysoké škole. Indologii ale bohužel neotvírali. A tak mi u přijímací komise doporučili, ať to zkusím s arabštinou. Přeorientoval jsem se tedy z indologie na arabštinu a později si k ní přibral ještě afrikanistiku.
Špatný kádrový profil?
Otec byl právník. Navíc ve státních službách – za první republiky pracoval jako soudce a potom na ministerstvu spravedlnosti. Konec života strávil jako pomocný státní notář, protože byl nepohodlný…
Ale i později jste měl problémy s vyšší mocí…?
V době normalizace. Já jsem nikdy nevstoupil do KSČ a řečeno tehdejším jazykem jsem se “neangažoval”. A když se tehdy v roce 1974, opět řečeno tehdejším jazykem, “zkvalitňoval” kádrový stav fakulty, bylo mé postavení neudržitelné. Navíc jsem byl věřící křesťan. Na fakultu jsem se pak vrátil až v roce 1990. Na tutéž židli, k týmž úkolům.
Po odchodu z fakulty jste pracoval jako překladatel a tlumočník. Bylo vám to bližší než pedagogická činnost?
Není snadné říci, co mi bylo bližší. Kdybych býval zůstal na fakultě, mohl jsem to v publikační činnosti dotáhnout mnohem dál, než když jsem byl na 17 let vyřazen… Na druhé straně jsem měl možnost cestovat a v 70. letech jsem byl téměř jediný, kdo mohl arabštinu tlumočit. Vzhledem k věku jsem dnes velmi rád, že jsem se mohl na fakultu vrátit a využít nabytých zkušeností a postřehů.
Jste odborníkem na islám. Kdy jste navštívil svou první muslimskou zemi?
V roce 1967 se situace a poměry uvolňovaly a tehdejší Československo mělo rozvinutou výměnu postgraduálních stipendií s Násirovým Egyptem. No a já jsem se také vešel do stanovené kvóty. Strávil jsem tam jeden školní rok.
Měl jste za sebou roky studií. Překvapilo vás v Egyptě něco?
Vždycky jsem byl a jsem věřící křesťan. Tím je dán i můj zájem o náboženskou problematiku. Při studiu arabistiky jsem se vždycky s mimořádným zájmem věnoval otázkám islámu. A tam existoval živý islám. Hovořil jsem s desítkami věřících, zjišťoval jsem, jak jim jejich muslimská víra pomáhá snášet někdy těžké, třebas materiální, podmínky. Ta víra v nich byla hluboko, hluboko zakořeněná.
Vracel jste se často do muslimských zemí?
Hodně často. V 70.-80. letech jsem se živil jako tlumočník a styky mezi Československem a arabskými zeměmi byly na vzestupu, přitom tlumočníků se nedostávalo. A tak jsem jezdil já.
Máte mezi arabskými státy své oblíbence?
Všude jsem nalezl něco, co se mi líbilo, co mě oslovilo. Arabský svět není jednotný. Libyjec je jiný než Egypťan nebo Jemenec…
Tím spíše by se měli najít oblíbenci…?
Má práce s sebou nesla, že jsem tyto země s výjimkou ročního pobytu v Egyptě navštěvoval víceméně jenom na kratší dobu. Týden, maximálně dva. A musím říct, že se mi opravdu líbilo všude. Těšil jsem se vždy právě na to osobité, co tam naleznu.
Kterou zemi jste navštívil nejčastěji?
Myslím… nejspíš Sýrii.
Jste věřící křesťan. A dějiny křesťanství a islámu jsou zejména dějinami střetů. Věříte ve shodu?
V minulosti nepochybně docházelo k velmi mnoha střetům. A tyto střety měly své fáze. Jednou byla iniciativní ta strana, jindy druhá. Dnes prožíváme prostřednictvím moderních médií bezprostředně to, co se děje na druhém konci zeměkoule. Naši muslimští sousedé evropské pevniny jsou dnes i našimi partnery v tom našem novém světě a není jiné možnosti než se vzájemně poznávat a obohacovat. Je to cesta jediná. Alternativou by přeci byl pouze nějaký ozbrojený střet a ten by poškodil všechny.
Sázíte tedy na dohodu…?
Já pro ni i aktivně pracuji! Účastním se některých forem křesťansko-islámského dialogu. To je sféra duchovní… Snažím se přispět i k tomu, čemu se říká “dialog civilizací”. Úsilí, na kterém se podílejí některé hlavy států a na své úrovni i orientalisté. Prostě lepší vztahy na základě vzájemné znalosti.
Zní to akademicky. Není to příliš vysoká úroveň? Co to praktické střetávání kultur v běžném životě?
Mohla by být. Ale situace se lepší. Lidé si přejí překonat předsudky vůči tomu, na co se kdysi dívali jako na cizí. Dnes se s “exotickými” lidmi setkáváme na ulicích…
A není právě to ten problém, že je potkáváme?
Podívejme se na západní Evropu. Tam mají zkušenosti s hromadným přistěhovalectvím. Ze severní Afriky do Francie, z Pákistánu a Indie do Velké Británie, z Maroka nebo Turecka do Belgie a Holandska. Ve Francii žijí 4 miliony muslimů a je z tohoto hlediska zemí číslo jedna. Domácí obyvatelstvo vytvořilo leckde občanské iniciativy pomáhající svým novým spoluobčanům. Vznikly tak modely vzájemného chování a lidé se naučili překonávat některé předsudky.
Co se stane ve chvíli, kdy si tito přistěhovalci uvědomí sami sebe a začnou se politicky organizovat? Neohrozí to v současnosti vyvážené politické systémy?
Takovéto znepokojující úvahy existují. Počet muslimů – ať už přistěhovalců, anebo potomků z druhé a třetí generace – žijících ve státech EU se odhaduje na 11-13 milionů. Přišli za prací a našli tu svůj domov a novou vlast. Mnozí – patrně většina – se snaží být plně loajální s novou vlastí a vedle svých starých hodnot přijali hodnoty nové. Dokonce se integrují do stávajících politických struktur. Představte si, že v Nizozemsku Turek pan Čörüš dokonce kandidoval na poslance za křesťanskodemokratickou stranu! Přistěhovalce ale najdeme i v jiných stranách, většinou levicově orientovaných, což je reakce na vzestup krajní pravice např. Le Pena ve Francii.
Otřáslo někdy něco vaší důvěrou v islám?
Vraždění turistů v Egyptě, masakry v Nigérii… Podobné události nesu velice těžko. Důvěrou v islám… Atentátníci nemají právo dovolávat se islámu, jak činí. Teroristé v Alžírsku například během několika posledních let vystupňovali svoji činnost během svatého měsíce ramadánu. Ze svých studií vím velmi dobře, že ramadán věřícím ukládá nejen povinnost nejíst a nepít od úsvitu do západu slunce, ale i nemluvit hrubě, nehádat se. Ten, kdo ty kampaně organizoval, nemá právo dovolávat se islámu. To je zneužití.
Je to skutečně věc menšin? Nezrcadlí to většinový názor?
Je to problém malých a hlučných skupin. Bohužel je zákonem novinařiny, že o miliony lidí, kteří žijí slušným a poctivým životem, se média nezajímají. Píše se vždycky o několika darebácích.
Přemýšlel jste někdy o konverzi k islámu?
Naprosto ne. Já jsem věřící katolík a nalezl jsem ve své víře tu potřebu jistoty.
Vaše práce je hlavně o jazycích. Kolik řečí umíte?
Aktivně pracuji se všemi světovými jazyky.
Všemi?
Angličtinou, francouzštinou, němčinou, italštinou. O něco hůře španělštinou a číst mohu také portugalsky, holandsky a slovanskými jazyky. No a pak některé jazyky semitské a africké. Arabština, stará církevní etiopština. Pokud jde o africké jazyky, je na prvním místě svahilština, kterou vyučuji na fakultě.
Cestovatelským milníkem ve vašem životě byla Expedice Lambaréné. Jak vypadala příprava?
Nebylo to snadné. Musíme si uvědomit, že to byla 60. léta – bylo tu sice na jedné straně uvolnění, ale na druhé straně lidé nebyli zvyklí, že by někdo tímto způsobem cestoval. Naše výrobní podniky také nebyly zvyklé, že by se na ně někdo obracel o pomoc. Když jsme žádali o podporu, což je dneska běžné, překvapilo je to. Později se v nich probudila chuť k jakési solidaritě s těmi mládenci. Nejvíc nám pomohl tehdejší podnik pro vývoz automobilů Motokov, protože jsme se mu zavázali, že budeme pracovat na propagaci vozů Tatra, což jsme poctivě dělali.
Kdy to bylo za těch 257 dní expedice nejhorší?
Nejhorší byl průjezd Kongem (tehdy Zairem). Na tom by se asi všech osm účastníků shodlo. Několikrát jsme byli ohroženi na životě. Několikrát nás přepadli zairští vojáci a považovali nás za žoldnéře. Velice tvrdě nám vyhrožovali. Tehdy se uplatnila klidná, mírová diplomacie, která byla mým úkolem. Pokládám za jeden ze svých největších úspěchů a přínosů pro expedici, že jsem s těmi, co nás ohrožovali, dospěl vždy nakonec k nějaké dohodě.
Konkrétně?
Nejhorší situace nastala, když jsme dojeli k řece Lubilash, kde byl zničený silniční most. Zbýval jedině most železniční. My jsme ale věděli, že nemůžeme naložit auto na vlak, protože naše Tatra je příliš vysoká pro železniční profil. Tak jsme se šli menší skupina čtyř lidí podívat, zdali bychom se přes most nedokázali dopravit po vlastní ose. Jenže vesničané o nás podali zprávu místním vojenským jednotkám a ty na nás čekaly před mostem a tam na nás regulérně zaútočily. Díky tomu, že jsme se okamžitě vzdali, jsme zůstali na živu. Pod odjištěnými samopaly nás pak dopravili zpátky na železniční stanici.
Prý jste rozuměl, že vás chtějí zlikvidovat…?
Ti vojáci mluvili špatně francouzsky a potom jazykem lingala. Já lingala běžně nerozumím, ale ze situace to bylo naprosto evidentní.
Co vám běželo hlavou?
Ve chvílích, kdy mi šlo o život, jsem byl klidný a vyrovnaný. Ale bylo v tom určité nervové napětí, a to i u ostatních kolegů. To nervové napětí se vybilo večer. To je velmi smutná zkušenost… Večer toho dne, kdy nám šlo o život, místo abychom cítili úlevu a radost, převládla strašná nervozita a my jsme se začali strašně hádat kvůli úplným hloupostem. Jen aby se to napětí, co tam bylo napěchované, uvolnilo.
Než jste vyrazil na Lambaréné, prožil jste jako student v Egyptě šestidenní válku mezi Egyptem a Izraelem. Jak jste ji vnímal?
Na to nikdy nezapomenu. Stoupalo napětí až k hranici nesnesitelnosti. Na ulicích, v televizi, v rozhlase… Například Egypťané věděli, že Izrael má velmi silné letectvo. Ti prostí lidé měli někdy takové jednoduché představy, jakým způsobem by například letadla mohla bombardovat Káhiru. A bránili se třeba tak, že zabarvili autům světlomety a nechali jen úzký průzor. Když válka skutečně vypukla a egyptské letectvo bylo zničeno na zemi, docházelo ke scénám, kdy si někdo na ulici zapálil cigaretu a davy volaly: Itfi n-núr! Itfi n-núr! Okamžitě zhasni! Lidé měli představu, že hořící cigareta postačí k identifikaci města.
Hodně do vašeho života zasahovala politika. I do české arabistiky?
(dlouhá pomlka) …Jistě že zasahovala. V případě arabistiky byl ku prospěchu ten fakt, že vládnoucí komunističtí bossové zařadili některé arabské země do rubriky “oddíly světového revolučního hnutí”. Jako všechny ideologické nálepky to samozřejmě byl nesmysl. Oni vedli arabským světem i hranice třídně rozděleného světa! Byla tedy dána možnost studovat arabistiku jakožto jazyk potenciálních spojenců, zatímco studium hebraistiky bylo od poloviny 70. let na fakultě zcela vymýceno.
Jaká je situace dnes?
Dneska se učí všemu…
Dotkl se arabských států rozpad SSSR?
Zánik bipolárního světa se na Blízkém východě bezprostředně odrazil. Arabsko-izraelský konflikt byl zařazen na mapu celosvětového soupeření za studené války. I spory mezi jednotlivými arabskými státy se dostaly do této polohy. Jednu stranu podporoval Západ, druhou SSSR. To skončilo. Bohužel v téže době, kdy svět prožíval euforii z konce studené války, na Blízkém východě v srpnu 1990 Irák okupoval Kuvajt. Vytvořilo se nové ohnisko napětí, které vyvrcholilo mnohonárodnostní vojenskou operací Pouštní bouře.
Vy sám tuto operaci schvalujete?
V podstatě ano. Nevím o žádném jiném řešení. Potom, co bylo Iráku zabráněno vojenskou operací v okupaci Kuvajtu, nastoupil mírový proces na Blízkém východě, zejména směrem k izraelsko-palestinskému urovnání.
Ten vázne na mrtvém bodě…
Dnes už ne. Od doby, kdy zvítězil Ehud Barak, se mírový proces zase pohnul…
V posledních měsících bombardoval Izrael Libanon.
Ano. Ale zároveň se dá očekávat, že budou realizovány sliby premiéra Baraka a Izrael se stáhne z jihu Libanonu. To bude další pokrok. Důležité je, aby ten mírový proces dospěl co nejdříve k dohodě mezi Izraelem a Sýrií a aby dopadl dobře i ten proces, který nepochybně už brzy vyústí ve vyhlášení palestinského státu.
Vy jste vlastně…
Optimista?!
Určitě. Sledujete arabský svět už dlouhou dobu. Nastal během této doby nějaký výrazný posun z hlediska životního stylu nebo hodnot?
Na prvém místě je potřeba říci, že lidé na Blízkém východě jsou lidé končícího 20. a počínajícího 21. století. To je první věc. Materiální civilizace, kterou mají k dispozici, je civilizací této doby. Mají k dispozici tytéž Internety, tatáž elektronická zařízení, kterými disponuje západní svět. Další věcí je islamizace života, která nastoupila od 70. let v mnoha zemích a společenských prostředích. Cesta zdůraznění jednoho pevného, neměnného mravního řádu, který se promítá do právního řádu jménem jediné závazné pravdy. To je protiklad proti euroatlantickému prostoru, kde nabyla vrchu postmoderna. Velký vliv těch, kteří hlásají islamizaci ve společnosti, vidíme i na něčem takovém, jako je oblečení. Když jsem v roce 1967 studoval v Egyptě, tak naprostá většina studentek chodila prostovlasá. Dneska si hlavu pečlivě zahalují.
A je to dobře?
Jestliže to činí z osobního rozhodnutí, jestliže jsou přesvědčeny, že je to správné, pak si myslím, že ani ve smyslu vlastních hodnot nemáme právo jim to vyčítat. Špatné by bylo, kdyby to byl výsledek tlaku, který je nutí, aby se izolovaly.
Není to právě tak, že jsou nuceny, a kdyby měly možnost, rozhodly by se jinak?
Domnívám se, že to nemůžeme shodit takhle jednoduše ze stolu. Turecko je z muslimských zemí nejreformnější a sekulární charakter státu tvrdě hájí turecká armáda, která zasahuje proti každému, kdo by chtěl prosazovat tradiční islámské hodnoty. A v tomto Turecku v minulých letech několikrát studentky pořádaly demonstrace za to, aby mohly chodit se zahalenou hlavou do školy.
Není to výsledek působení otců?
Tím by se asi taková demonstrace mladých děvčat dala těžko vysvětlit. Může tam být vliv rodinné výchovy, ale to není totéž.
K obrazu současného arabského světa patří embargo na některé státy a režimy. Nesnaží se tak euroamerické státy prosadit své cíle a hodnoty?
I takovýto prvek v téhle složité politické hře může být. Jistěže, nejdůležitější roli hrají zájmy. Ale mohou být i některé prvky, které znamenají, že porušování lidských práv překračující určité meze nelze tolerovat a svět si toho všímá. Například Taliban, který zavádí ve jménu islámu podmínky velmi kruté k místnímu obyvatelstvu. Myslím, že je nutné zvažovat všechny jednotlivé případy.
Chtěl jste se někdy na Blízkém východě nebo v Africe usadit?
O tom jsem nikdy neuvažoval. Ale vážně jsem uvažoval o tom, že bych adoptoval malé africké dítě. Neměl jsem ale k tomu rodinné předpoklady.
Ještě uvažujete?
Je mi jedenašedesát. Já se těším, že budu mít vlastní vnouče.
Kdybych se vás zeptal, zdali po těch letech studia skutečně rozumíte arabskému způsobu života, arabskému systému hodnot, arabskému uvažování?
Myslím, že odpovědět obecně kladně na tuto otázku by si asi nemohl dovolit nikdo. Jsou velké rozdíly v mentalitě obyvatel jednotlivých arabských států. Maročan nemyslí jako Egypťan nebo Iráčan. Ty rozdíly jsou velmi značné a projevují se i v tom, že Arabové se na mnoha otázkách neshodnou ani mezi sebou. A někdy ani uvnitř země. Ilustrativním případem byla libanonská občanská válka, kdy rozumět tomu, proč v jedné čtvrti obrátili samopaly proti svým včerejším spojencům, mohl jenom ten, kdo do toho byl bezprostředně zapojen. Tak rychlé proměny je prakticky nemožné sledovat zvenčí.
Jste odborníkem na domorodé kultury Afriky a Asie. A ty z dnešního světa pomalu mizí i se svými zvyky a dovednostmi… Má cenu je bránit?
Lidstvo je bohaté bohatstvím svých kultur, které stojí za to uchovávat pro budoucnost. Použiji formulaci Clauda Léviho-Strausse. Ten přirovnává lidstvo k souboru lidí, kteří hrají na stolech herny v Monte Carlu a každý z nich sází na jinou kombinaci. Lidstvo jako celek má naději, že vyhraje právě proto, že jednou zvítězí ta kombinace a podruhé jiná. Třeba Eskymáci dokázali neuvěřitelné věci – ukázali, jak žít v mraze. Afričané přežívající v podmínkách deštného lesa přinesli také svůj vklad do pokladnice lidské kultury. Evropané se zase orientovali na vědu a techniku a ukázalo se to jako sázka velice dobrá. A jsou další sázky. Je dobré, že se hraje na řadě stolů na různé kombinace…
Doc. PhDr. LUBOŠ KROPÁČEK, CSc. se narodil 23. února 1939 v Praze. Absolvoval hospodářskou školu pro zahraniční obchod a v letech 1959-64 Filozofickou fakultu UK, kde studoval angličtinu, arabštinu a afrikanistiku. V roce 1967 postgraduálně studoval na Káhirské univerzitě v Egyptě. Za svůj život vystřídal zaměstnání úředníka, pedagoga, spisovatele, tlumočníka i překladatele děl z arabského a afrického prostředí.
