Neuvěřitelně krásná, rozervaná, a přitom čímsi harmonická scenerie Machu Picchu a okolí je ukázkou asi nejdokonalejšího sepětí vyspělé lidské kultury s okolním prostředím – minimálně co se architektury začleněné do nepřístupné krajiny týče. Zřícené incké svatyně vytvářejí s horským reliéfem dokonalý kompoziční celek. Jenže ze studia některých aspektů inckého náboženství, či lépe řečeno kosmologie, vyplývá, že u Inků bylo sepětí s přírodou daleko intenzivnější, než jsme si schopni při prostém obdivování dochovaných památek představit. Jak asi toto mysteriózní místo, které v současnosti ohromuje každoročně statisíce novodobých poutníků, muselo působit na původní obyvatele And, pro něž měla jeho poloha hluboký mysticko-náboženský význam?
ČÍM BYLO-NEBYLO MACHU PICCHU
Při pátrání po seriózních informacích o Machu Picchu je člověk zavalen bezpočtem materiálů, které byly o této památce už sepsány. Na jejich třídění a hodnocení by snad stálo za to vytvořit samostatný vědní obor: “machupicchuologii”. Odborníci by každý rok veřejnosti předkládali aktualizované sborníky, kde by si mohli zájemci vybrat literaturu podle svého gusta. Vedle například archeologů by sborník mohl uhasit žízeň po informacích nejrůznějším ezoterikům či ufologům.
Jenže i celá řada vědeckých pokusů o objasnění, proč Machu Picchu vzniklo na tak odlehlém místě, proč bylo ušetřeno ničivého vpádu Španělů a proč bylo nakonec bez boje opuštěno, se ukázala jako neúspěšná. Vše se odvíjí od skutečnosti, že nám incká civilizace nezanechala žádná písemná svědectví (Inkové neznali písmo v našem slova smyslu) a že vpád Evropanů byl příliš rychlý a příliš destruktivní. Ke stále nejčastěji citovaným, dnes již ale vyvráceným mýtům patří, že Machu Picchu bylo chrámem slunečních panen, útočištěm posledních Inků, anebo snad dokonce rodištěm zakladatele incké dynastie. Jiné prameny považují Machu Picchu za jakousi inckou “univerzitu náboženství”.
Opakovaný průzkum kosterních pozůstatků moderní metodou (ve druhé polovině 20. století na americké univerzitě Yale) vyvrátil původní tvrzení archeologů, že v populaci převažovaly ženy (zasvěcené Slunci) – poměr pohlaví v populaci Machu Picchu odpovídal normálnímu rozložení. Tím padá mýtus o chrámu slunečních panen. Zajímavé spíše je, že většina nalezených lidských pozůstatků prokazovala stáří 30 až 35 let, lidé zde umírali přirozenou smrtí poměrně mladí.
  Bylo místo ke stavbě Machu Picchu vybráno proto, že jeho okolí připomíná kondora a pumu? |
Pozdější archeologická pátrání také nalezla pravou bájnou Vilcabambu – poslední útočiště Inků bránících se Španělům ještě 40 let po pádu Cuzka. Nachází se o 100 kilometrů dál v jiné části východních And.
A proti tvrzení, že bylo Machu Picchu vybudováno na místě rodiště prvních Inků, snad stojí fakt, že se zde dosud nenalezly pozůstatky staršího lidského osídlení než z období všeobecně přijatého za dobu vzniku ruin – z průběhu 15. století. Také velikost místních pohřebišť odpovídá poměrně krátké existenci Machu Picchu (50 až 100 let).
Co se týče zániku Machu Picchu, pravdu se asi těžko kdy dovíme, nejpravděpodobnější se zdá jedna z těchto dvou verzí. Za prvé: Machu Picchu bylo vyklizeno záměrně Inky stahujícími se k Vilcabambě, aby si kolem posledního útočiště vytvořili nárazníkové neobydlené pásmo. Nasvědčovalo by tomu malé množství nalezených drahých předmětů, které si obyvatelé odnesli s sebou. Druhou, prozaičtější verzí může být třeba dočasné opuštění z důvodu nějaké přírodní katastrofy (sucho, epidemie apod.), anebo kvůli dočasnému pozbytí významu pro incké vládce, například při řešení nějakých vnitropolitických sporů…
Naproti tomu zůstává více než zřejmé, že Machu Picchu bylo významnou inckou svatyní – možná ne úplně nejvýznamnější, spíš jednou z řetězce těch nejdůležitějších. Svědčí o tom jednak vysoká koncentrace chrámů, obětišť a dalších posvátných objektů, zejména tzv. posvátných kamenů, a jednak samotná poloha Machu Picchu, kterou můžeme hodnotit z hlediska takzvané posvátné geografie a zároveň z hlediska astronomicko-rituálního využití.
Jedno novější vysvětlení důvodu, který Inky snad vedl ke stavbě Machu Picchu v odlehlém horském terénu, v sobě slučuje jak posvátnou geografii a využití lokality pro rituální astronomii, tak pojetí Machu Picchu coby významné svatyně a nijak neodporuje ani dalším všeobecně přijímaným faktům o Machu Picchu či principům andského náboženství. Jeho autory jsou manželé Salazarovi z Cuzka, autoři útlé knížky “El Valle Sagrado de los Incas, Mitos y Simbolos”. Svá tvrzení odvozují z inckých mýtů a dalších faktů zaznamenaných španělskými kronikáři, z dodnes zachovaných tradic a z neoddiskutovatelné reality archeologických lokalit. V překvapivém závěru spojují Machu Picchu s andskou legendou o bájném ptáku Llulli (čti juji) a s inckou snahou o symbolické naplnění poselství tohoto legendárního nadpřirozeného tvora. Předložená teorie zahrnuje kromě Machu Picchu celou řadu inckých staveb a svou interpretací přidává nový rozměr géniu inckého stavebního umění: stavby je možné považovat za zhmotnělou mytologii starých kultur Jižní Ameriky!
POSVÁTNÁ GEOGRAFIE A NEBESKÉ OBJEKTY
Posvátná geografie popisuje veškerou krajinu z hlediska posvátnosti jednotlivých krajinných prvků, jako hor, řek, pramenů, a zabývá se jejich vzájemnými vztahy. Menší hory mívaly menší “moc” než větší, řeky pramenící na významnějších vrcholech byly obvykle “posvátnější”. Mnohé hory byly navíc používány k určování ročního období – pomocí měnících se poloh východů slunce nebo jiných hvězdných objektů během roku. Obzvlášť důležitou oblastí pro Inky bylo takzvané Posvátné údolí Inků. Andy protíná ve vzdálenosti asi 20 km od Cuzka, protéká jím posvátná řeka Vilcanota (Urubamba). Vilcanota je považována za pozemského dvojníka anebo pozemské pokračování “hvězdné řeky” Vilcamayu, u nás známé pod názvem Mléčná dráha. Podle indiánů vytvářejí Vilcanota a Vilcamayu jediný oběhový celek: pozemská řeka odvádí vodu z hor do oceánů, tam se voda vypařuje (tedy z moře “odtéká” do Vilcamayu) a nebeskou řekou přitéká po obloze na místa, kde má pršet… Protože úspěch zemědělství, tedy přežití, je v Andách závislý na dostatku vláhy – ostatně jako všude jinde na světě, není překvapením, že se prvky tohoto okruhu staly předmětem uctívání. Dodnes se v některých oblastech provádějí tradiční modlitby (spolu s odevzdáváním drobných obětin) k řekám, přičemž lidé věří, že se jim jejich přání splní tím, že “spadnou” z nebe spolu s padajícím deštěm.
Nebeská řeka má v období dešťů na noční obloze stejný směr, jaký má na Zemi hlavní část Posvátného údolí. Poslední, nejzazší inckou stavbou Posvátného údolí je Machu Picchu.
V dobách Inků se každoročně v čase zimního slunovratu vydávalo procesí kněží k pramenům Vilcanoty do oblasti La Raya, aby odtud na rituální pouti sledovali tok řeky, kterou považovali za pozemského dvojníka Mléčné dráhy. V Andách totiž existovala představa, že vše posvátné má být dvojité, každý “správný” posvátný objekt má mít svého dvojníka (ve výjimečných případech pak mohla jedinečnost něčeho posvátného naopak znamenat výjimečnou posvátnost). Hvězdná řeka, která lidem podle jejich víry přinášela vláhu, vyžadovala náležité projevy úcty. Pochodem podél Vilcanoty uctívali Vilcamayu.
  Jiný pohled na Machu Picchu – formace ještěra. Umístění ležícího ještěra má snad zobrazit tvora, který se vynořil z posvátných vod Vilcanoty. |
Ostatně podle tradovaných legend přišel podél Vilcanoty kdysi i bájný Viracochan, posel boha-stvořitele Viracochy. Viracochan lidem zvěstoval boží poselství a učil je všemu potřebnému.
Další zajímavou skutečností je, že andští domorodci rozeznávali na nočním nebi tři typy útvarů. Prvním typem jsou souhvězdí (tvořená pomyslnými spojnicemi mezi jasnými hvězdami stejně jako u nás). Druhým typem jsou tmavé oblasti v jinak velmi jasné Mléčné dráze – jakási “inverzní” souhvězdí. Tyto tmavé tvary se v Mléčné dráze mohly lidem zdát jako stíny – siluety obrovských zvířat vznášejících se na noční obloze. Třetí typy útvarů vznikají kombinací tmavé oblasti s nějakou hvězdou nebo hvězdami, které měly pro ten který útvar smysl. Zvířata rozeznávaná na noční obloze v oblasti Mléčné dráhy měla pro indiány zpravidla nějaký mytologický význam, nejčastěji spojený s plodností Země, tedy s úrodností a hojností. Na hvězdném nebi tak indiáni rozeznávali například útvary Strom, Kondora, Lamu, Koroptev a další.
Pro naplnění “božství” nebeských objektů stačila “maličkost”: na Zemi vybudovat jejich dvojníky.
V jedné kronice z roku 1653 se nalézá tato pasáž: “Vypráví se, že nějací první lidé, poté co zanechali potomky, se na nějakých místech proměnili, někteří v kameny, jiní v sokoly, kondory a jiné ptáky a zvířata, a proto svatyně a huacy (tzv. posvátné objekty, pozn. autora), ke kterým se lidé modlí, mají různé formy a figury…”
A zapamatujme si nyní ještě, že v jiné kronice z roku 1613 zase existuje tato pasáž: “…a tak inka poslal vystavět prostřednictvím teras z opracovaných kamenů hada zvaného Uatipirca.”
STAVBY A JEJICH OBRYSY
Jednou z nejrozsáhlejších archeologických lokalit v okolí Cuzka je bezesporu Pisaq, obrovský komplex umělých teras a několika shluků ruin, na jejichž prohlídku je zapotřebí několika hodin. Terasy i ruiny jsou rozloženy ve strmých svazích do značných výšek nad dnem Posvátného údolí. Místo je také známo pod názvem “huaca (tj. posvátné místo) de Cuntur Orcco” – vrch Kondora. Při pohledu ze vzdáleného svahu můžeme v ploše, které terasy zabírají, rozeznat obrys kondora. Také v Mléčné dráze rozeznávali Inkové souhvězdí Kondora, jak dosvědčuje zápis ze španělské kroniky z roku 1598: “…také tam existoval shluk hvězd. Nazývali je Kondor.”
Hlavu pozemského gigantického kondora v Pisaqu tvoří reliéf horní části vrchu. Lehce roztažená křídla pak vymezují svahy vrchu a tato část je také zvýrazněna vybudovanými terasami…
Kondor je v Andách logicky důležitým mytologickým ptákem. Obývá přece vrcholy hor – tradiční místo horských duchů. A protože se při svých krouživých letech vzhůru také často lidskému zraku úplně ztratí, byl celkem přirozeně považován za prostředníka či posla mezi světem pozemským a nadpozemským.
Možná že právě proto se v okolí tohoto zobrazeného ptáka nacházejí tisíce hrobek s mumifikovanými nebožtíky, čekajícími na transport do inckého nebe (nedočkali se, vykradači hrobů vykonali své – i když co my víme o posmrtných cestách lidských duší…). Jedná se o jedno z největších pohřebišť v Andách vůbec.
Jiným gigantickým dílem zobrazujícím na Zemi nebeské objekty je komplex Ollantaytambo (čti ojantajtambo) níže po proudu řeky Vilcanoty. Je zde soustředěno několik symbolických tvarů umně zakomponovaných do členité krajiny. Dva největší představují strom a lamu – dva veledůležité objekty z hlediska prostého přežití v horách, ale i incké mytologie.
Připomeňme si význam stromů v životě Inků. Stromy lidem sloužily na stavbu střech, pro výrobu zemědělských nebo válečnických nástrojů, koruny stromů poskytují stín, dřevo, teplo. Lidé si mohli snadno vytvořit o stromech představu jako o ochráncích lidí. Zajímavé ovšem je, že strom se řekne v jazyce kečua mallqui (čti majki). Stejným slovem se ale označovaly i mumie, které hrály také významnou roli v inckém světě. Jejich prostřednictvím Inkové navazovali kontakt s nadpřirozeným světem. Strom je spojován s předky.
  Posvátný prostor “stromu původu”, v Ollantaytambu. Je vybudován pomocí políček a celým protéká potok, z něhož se větví zavlažovací kanály. |
Spojení stromu s rolí předka se vyskytuje i v mýtech o původu Inků. V jednom kresleném ztvárnění zrození Inků vystupují dva stromy, které stojí po stranách jejich domu. Je jim přiřazeno mužské a ženské jméno – jméno otce a matky inckých předků. O uctívání stromů se zmiňují i známí kronikáři Garsilaso de la Vega nebo Cieza de León.
Strom v Ollantaytambu je vybudován pomocí políček (jejichž hranice se už po staletí nemění) s takovou precizností, že celým stromem protéká potok, z něhož se větví na všechny strany do koruny stromu zavlažovací kanály. Představují životodárnou mízu proudící do stromu z hor, které samotné byly – a dodnes jsou – velmi významným objektem uctívání. Do nitra hor se vracejí duše zemřelých (dříve bývaly mumie často ukládány do jeskyní na úpatí či ve svazích hor).
Zobrazený strom zabírá rozlohu asi 500 hektarů, jeho vybudování trvalo jistě mnoho let a dokládá pevné přesvědčení jeho stavitelů o významu takového díla. Obraz stromu je asi hodně diskutabilní, ale je třeba si uvědomit, že se nejednalo o umění realismu, nýbrž o symbolické, abstraktní ztvárnění…
Daleko jednoznačnějších kontur nabývají terasy patřící “náboženské” části Ollantaytamba. Představují obrovskou lamu, dokonce s malým mládětem. Indiáni z And rozeznávají na nebi dodnes dvě hvězdy coby “lamí oči”. Nacházejí se právě v jedné z tmavých oblastí Mléčné dráhy… Lama, resp. její divoká příbuzná vikuňa, je tvor tradičně spojovaný s dostatkem vláhy. Divoké vikuni prý svými kopýtky v horách “dělají” prameny a jezírka. Zajímavé je, že hvězdy “lamí oči” se během roku po nebi pohybují tak, že v době zimního slunovratu (suché období roku) jsou hluboko pod obzorem – to se “hvězdná Lama” pomyslně dotýká oceánu, aby se z něj napila a tak získala dost síly na zpáteční cestu vzhůru (a lidem přinesla dost vláhy v nadcházející době dešťů, kdy jsou zároveň “lamí oči” na své nebeské dráze v nejvyšší poloze).
Fascinující je ovšem umístění “kamenné lamy” ve skalnatém terénu kolem Ollantaytamba. V době zimního slunovratu, kdy se nebeská Lama kdesi pod obzorem “dotykem s mořem” probouzí k životu, je její pozemská kamenná dvojnice nasvětlena prvními ranními paprsky tak, že jejich světlo dopadá v oblasti hlavy do místa zvaného “lamí oko”, zatímco okolní hory zastiňují většinu jejího těla…
I další stavby v Posvátném údolí představují tvary některých tvorů: například Puyupatamarca letící kachnu, stačí si prohlédnout její topografický plán.
SVATYNĚ PRO VYVOLENÉ?
Ovšem cílem naší pomyslné cesty peruánskými Andami je pověstné Machu Picchu, těžko přístupné horské hnízdo. Podle některých etnografů byla dnes nejznámější přístupová cesta, takzvaná Stezka Inků, jakousi poutní cestou. Svědčí pro to impozantní výhledy na okolní posvátné vrcholy, ale i její umístění – jednak vede ve výšce, blíže inckým bohům, a jednak se klikatí po nejzazším úbočí významné hory Salcantay. Pro význam stezky svědčí i množství náboženských objektů umístěných po celé její trase.
Je také možné, že cesta podél údolí Vilcanoty byla známa jen úzce vymezené části incké společnosti, třeba významnějším kněžím – anebo jen inckému vládci a jeho nejužšímu doprovodu. Ohlídat vstup před nepovolanými bylo snadné: v incké říši se stejně nemohl nikdo pohybovat po cestách volně bez povolení. Proto obyčejní poutníci, třeba zástupci menších komunit anebo nižší kněží, poctěni povolením návštěvy Machu Picchu, přicházeli do svatyně jinou cestou, která je měla ohromit a zároveň utvrdit v nedostupnosti místa. V závěrečné části vede tato cesta 800 metrů kolmou stěnou, ve které se navíc přecházel jednoduchý dřevěný můstek vytvořený dvěma či třemi kládami a spojující dvě vysoké kamenné podezdívky vybudované nad hlubokou strží. Stačilo trochu postrčit klády a Machu Picchu bylo pro širší veřejnost zcela nedostupné…
Obyčejní poutníci ohromení závěrečnou exponovanou pasáží mohli být při příchodu na toto místo uchváceni o to víc, že Machu Picchu není do poslední chvíle vůbec vidět. Teprve pár desítek metrů před prvními zdmi se poutníkovi otevře výhled na posvátné sídlo, aby se před ním v tu chvíli vynořila výstavba – snad byl-li na to někým upozorněn – ve tvaru ležící pumy! Tvar pumy je zřejmý jen z určitého úhlu a jistě ho ve spleti kamenných objektů rozezná spíš ten, kdo ho tam vidět chce. Na druhou stranu je třeba připomenout dvě zajímavé skutečnosti. Inckou říši v její imperiální podobě vytvořil devátý inka Pachacutec (jeho jméno má význam “ten, který přetvořil svět”), jenž také nechal kompletně přebudovat hlavní město Cuzco do tvaru ležící pumy, mytologického tvora představujícího odvahu, sílu a neporazitelnost inckých vládců. Hlavou pomyslného zvířete tehdy byla pevnost Sacsahuaman. Druhou skutečností, která určitě představu pumy ve stavbě Machu Picchu nevylučuje, je jeden španělský dokument z r. 1568, který potvrzuje, že země kolem “Picho” původně patřily právě inkovi Pachacutecovi (z dokumentu zároveň nevyplývá, že by Španělé věděli o nějakých větších inckých ruinách v tomto kraji!).
  Terasy komplexu Ollantaytamba byly vybudovány ve tvaru lamy. Lama, resp. její divoká příbuzná vikuňa, je tvor spojovaný s dostatkem vláhy. |
Přistoupíme-li na představu pumy, můžeme nyní rozvíjet její popis, umístění a další souvislosti. Zvíře je zobrazeno vleže na boku, jakoby v dobré pohodě při odpočinku, s lehce zvednutou hlavou. Do pumy se vstupuje symbolicky v oblasti rektálního otvoru. Nejvýznamnější i nejznámější posvátný objekt Machu Picchu – kámen zvaný Intiwatana – je umístěn v nejvyšší části ruin, přímo na hlavě pomyslné pumy, tedy v oblasti mozku, vědomí. Toto místo je také jedno z prvních, které jsou v této části ruin nasvíceny prvními ranními paprsky pří východu slunce v období slunovratu. Na hřbetě zvířete je naopak umístěno známé náměstí či shromaždiště ze dvou stran lemované významnými chrámy. Jeden z nich – chrám Tří oken – evokuje mýtus o Pacaritanpu neboli mýtus o zrodu incké dynastie… Není bez zajímavosti, že se v Cuzku v oblasti pomyslného srdce pumy nacházelo známé náměstí – střed Říše čtyř stran, jakýsi pomyslný střed říše, a že poloha chrámu Qoricancha – hlavního slunečního chrámu – odpovídala oblasti genitálií pumy, neboli symbolu plodnosti. Chrámy či jinak významné lokality jsou tedy umísťovány do důležitých míst na těle zvířat.
Ruiny Machu Picchu nesou samozřejmě prvky shodné s ostatními inckými stavbami. Jedním z nich je členění sídlišť podle principu andského dualismu na dvě části – horní a dolní, tzv. hanan a hurin. V horním hananu, kde bývaly umístěny důležitější rituálně-náboženské objekty, jsme právě rozeznali pumu.
Oblast hurin na Machu Picchu představuje jinou mytologickou bytost, významnou zejména pro incké vládce. Je zajímavé, že v celé řadě andských kultur se mezi mytologickými tvory objevuje letící had či ještěr. Má snad představovat nejstaršího pozemského tvora, možná mytické “dítě vod”, předka suchozemských tvorů, či snad pána země i vzduchu? Takovýto záhadný ještěr, snad krokodýl, je například zobrazen na známém Tellově obelisku ze starobylé chavínské kultury (1400-400 př. n. l.). Záhadný obraz bývá interpretován tak, že aligátor je matkou kondorů a pum. Také zrození jednoho ze synů vládce Pachacuteca doprovázelo podle sesbíraných mýtů zjevení nadpřirozeného ještěra. Krokodýl byl jedním ze symbolů starobylého původu Inků. Ano, dolní část Machu Picchu, tzv. hurin, má představovat gigantického ještěra. A umístění mytologického ještěra do hurinu geniálně naplňuje jedno další andské pravidlo: hurin představuje sice “dolní” část (formálně podřízenou hornímu hananu, ve skutečnosti ale obě části tvořily nedílný celek, jinak řečeno hanan představoval mužství a hurin ženství), která ale vyjadřovala vždy “to starší, původnější”, zatímco hanan představoval “novější, mladší”…
Umístění “letícího ještěra” v Machu Picchu má snad zobrazit tvora, jenž se vynořil z posvátných vod Vilcanoty (tak jako se při zrození Pachacutecova syna vynořil i zmíněný ještěr z vod jednoho jezera) a každým okamžikem se má vznést k obloze. U konstrukce tvora je asi nejpatrnější část hlavy s okrouhlým předkem a ponechanými rozervanými skalisky, které mají představovat šupiny. Plasticitu zobrazení dokreslují terásky po boku celé struktury, jež představují nohy. Bez souvislosti nebude, že ve středu vyobrazení – v oblasti pomyslného žaludku – se prý připravovala rituální strava a v sousedství byly údajně sklady potravin. Náboženské objekty, například chrámek Kondora a několik dalších posvátných kamenů, jsou opět soustředěny v oblasti genitálií… U konce ocasu se nachází několik ohrad, které snad sloužily k ubytování poutníků ze vzdálenějších oblastí. Poutníci zde mohli absorbovat energii tvora, jenž symbolizoval schopnost snadno a rychle se přesouvat na veliké vzdálenosti…
BÁJNÝ PTÁK
Jistě, poloha Machu Picchu musela být pro své stavitele něčím výjimečná, že se dali do tolik komplikovaného díla tak daleko od centra své říše, navíc v oblasti minimálně osídlené. Místo určitě nebylo vybráno náhodně, protože je velice vhodné pro astronomicko-rituální pozorování, podle kterých Inkové určovali roční období. Pro pozorování noční (ale i denní) oblohy je poloha Machu Picchu přímo ideální – leží v obrovské horské kotlině, ale ne přímo na dně, horizont lemují horské hřebeny, které mohly snadno posloužit k identifikaci nebeských objektů.
Astronomická pozorování byla zahalena do složitých rituálů, aby prostý svědek jednak snadno uvěřil v nadpřirozené schopnosti a vědomosti kněží, a jednak plně přijal koncept plného sepětí lidské existence s vesmírem. Jak jinak si vysvětlit – z pohledu prostého venkovana – že slunce vychází každoročně přesně ve stejných předurčených místech a ukazuje lidem, kdy zahájit orbu, setbu či sklizeň? Proč by také bohové lidem posílali tolik energie potřebné pro růst zemědělských plodin či přežití jejich stád? Proto bylo potřeba se k bohům modlit a prostřednictvím prostých obětí vracet energii do koloběhu světa. Takto – jako život v rovnováze s přírodním prostředím – pojímají své náboženství mnozí indiáni v Andách dodnes.
Výhodnost Machu Picchu pro rituální obřady předurčovala jeho poloha i z hlediska posvátné geografie: jedinečné rozložení významných krajinných prvků, které bylo možno z Machu Picchu či cestou na něj pozorovat, dělá z lokality místo více než vhodné pro “vracení” energie matce Zemi či vesmíru…
Jenže pro indiány, kteří viděli krajinu jako prostor plný symbolů, nadpřirozených projevů a náznaků, mohly být prvotními podněty pro vybudování svatyně úplně jiné, pro ně dobře čitelné symboly. Třeba reliéf útesů přímo nad Machu Picchu: při troše představivosti v něm jasně rozpoznáme kondora s lehce roztaženými křídly! O dokonalosti tohoto symbolu nás jistě přesvědčí i pohled zezadu – i zde tvar skály jakoby imituje lehce svěšená křídla sedícího ptáka. Kondor jako by bránil místo před sebou – ruiny Machu Picchu. Podobný symbol jistě indiáni rozeznali i ve vrchu Wayna Picchu, tyčícím se nad ruinami a vytvářejícím s nimi známou skvěle vyváženou kompozici. Vrch mohl představovat pumu – opět v obranné pozici – hájící významné incké sídliště.
Teprve z tohoto pohledu nám dojde dokonalost inckého vidění světa!
V ruinách Machu Picchu jsme tedy rozeznali obrysy pumy a ještěra. V andské kosmologii zastupuje puma pozemský svět a plaz, ať už krokodýl, had, nebo ještěr, představuje podzemí. Zástupce světa “nad námi” je samozřejmě pták, například kondor. Plaz, puma a kondor jsou tři základní symboly incké kosmologie.
Vraťme se nyní k tmavým oblastem Mléčné dráhy. Na jejím konci, který může odpovídat Machu Picchu, nejsou ani puma či ještěr. Indiánská představivost tam umístila letícího ptáka. Toho jsme v ruinách zatím nikde neviděli. Podívejme se ale na ruiny Machu Picchu z vrcholu Wayna Picchu – ovšem obraz je třeba obrátit vzhůru nohama! V tu chvíli se v horském reliéfu vynoří obrys obrovského letícího ptáka. Minimálně je důkazem geniálního stavebního umění inckých architektů… Jedním z možných vysvětlení pro takovéto dílo může být legenda o bájném ptáku Llullim. Llulli se má v Andách zjevovat vždy, když se lidské společenství dostává do stavu rozkladu. V takové chvíli se má podle andského mýtu najednou zešeřit – v tu chvíli něco zastíní nebe. To se nad krajinou nese legendární obří pták Llulli, aby na území, které přeletí, vrátil klid, mír a harmonii. Zprávy španělských kronikářů většinou hovoří o bídě a utrpení, které do And přinesla invaze bílého muže. Je pravda, že v incké říši člověk neznal prakticky žádnou osobní svobodu, byl jen jedním z milionů koleček obrovského soukolí. Jenže toto soukolí fungovalo způsobem, že nikdo nehladověl, nikdo se prakticky nemusel obávat přepadení, okradení nebo zabití. Proto ani neměl důvod přemýšlet o tom, že by mohl na světě existovat nějaký jiný, lepší řád. A v tomto smyslu se Inkům podařilo poselství bájného ptáka Llulliho – alespoň dočasně – ve svém andském království naplnit, anebo tomu možná aspoň věřili. Nejspíš proto je totiž Llulli do stavby Machu Picchu zakomponován tak, že směřuje ven z Posvátného údolí, aby za sebou na území říše Inků symbolicky zanechal fungující, harmonický svět.
