Madagaskar

Napsal Pavel ŠenkýřPo Grónsku, Borneu a Nové Guinei čtvrtý největší ostrov na světě. Je natolik odlišný od všech ostatních ostrovů Indického oceánu, od zdánlivě blízkého afrického kontinentu, nebo od čehokoli jiného, že je velmi těžké poradit si s hledáním dostatečně výstižných přívlastků. Není to ani Afrika, ani nic podobného, je to prostě Madagaskar.TREKKING V PRALESE MONTAGNE ´D AMBRE je jedna z přírodních rezervací ležící na severu Madagaskaru, vzdálená zhruba třicet kilometrů od rezervace Ankara. Kdo ještě nikdy nebyl v deštném pralese, musí být naprosto nadšen spletí rostlin, lián visících ze stromů porostlých mechem a množstvím stromů prapodivných tvarů. Nejkrásnější jsou snad palmy, jejichž koruny vypadají jako obrovské deštníky, na kterých často cizopasí nádherné orchideje. Prales je odlišný od deštného lesa třeba na Borneu,kde je porost zřetelně rozvrstvený. Nejvyšší vrstva vysokých stromů, pod ní vrstva křovitého podrostu a nakonec nízká vrstva různě se plazících rostlin a trav. Prales na Madagaskaru je jakousi směsicí, u které nelze tyto vrstvy odlišit. Je tu však rozhodně více orchidejí a dalších cizopasníků.Náš původní záměr byl projít Montagne ´d Ambre od severu na jih podle jednoduchého náčrtku mapy, který jsme sehnali v Diegu. V jižní části rezervace jsme se chtěli pokusit o průstup pralesem do Ankary ze severu. Po dvou dnech chůze po cestě vyšlapané domorodci, prales najednou zhoustl, cesta se začala ztrácet, až zmizela úplně. Do toho všeho se na chvíli spustil tropický liják, který vyhnal z půdy pijavice, padla mlha a posléze nás zastihla tma. Došly nám zásoby vody, a ta, která se za námi objevovala ve šlápot ách, nebyl k pití ani po snahách ji přefiltrovat a vydezinfikovat tabletami sterilagu. S čelovkami jsme klopýtali mezi mokrým porostem, snaže se držet směr k asi 12 km vzdálenému jezeru zakreslenému v mapě. Prales byl hustý tak, že jsme valnou část cesty absolvovali „s náhonem na všechny čtyři“, přičemž jsme olizovali kapky vody z kapradí a palem, aby se nám odlepil jazyk od vysušeného patra – jinak jsme byli do poslední nitky promoklí a prosáklí blátem. Cestou zpět nebyl žádný zdroj vody, a tak nezbývalo, než jít stále vpřed a věřit, že se konečně objeví jezero. V kritické situaci jsem kolegyni Renatu nechal stát na místě a snažil s sám najít nejschůdnější cestu. Vzdálil jsem se asi 100 metrů, přičemž jsme na sebe neustále pokřikovali a svítili čelovkami. Když jsem ji přestal slyšet i vidět, ještě jsem párkrát zakličkoval mezi palmami, párkrát upadl do kapradí a málem jsem nenašel cestu zpět. Vyčerpaní tak, že jsme z posledních sil našli potřebné dva metry čtvereční na postavení stanu, jsme zabivakovali se slovy, že raději lekneme žízní, než pokračovat dál. Při vybalování batohu Renata zničeho nic zajásala a zamávala u stropu stanu proti světlu čelovky pokladem ve formě láhve martini. Následovalo vřelé objetí se současným zaháněním žízně. Láhev byla během dvou minut zcela prázdná.Ráno jsem vyrazil do mlhy a porostu hustého tak, že nebylo vidět ani na pět metrů. Nechávaje za sebou zářezy na padlých stromech jsem asi po dvaceti minutách spokojeně konstatoval, že jsme se včera zastavili 150 m od jezera. Část dopoledne trávíme fotografov áním a identifikací okolní přírody. Ta se zde jakoby uzavřela do soukromé pracovny a tvoří něco, co nikde jinde neuvidíte. Atmosféra pralesa je fantastická. Člověk přicházející z civilizace zde bezesporu uvěří v blahodárnou posilující energii přírody. Nesčetnému množství pralesních rostlin dominuje obrovské množství druhů orchidejí. Mezi giganty pralesa patří čtyřicetimetrové „Ramy“ – místní název pro Canarium madagascariese. Míza tohoto stromu silně zapáchá po terpertýnu. Listy a kůra se po vysušení a rozemletí používají jako prostředek proti bolestem hlavy a při horečkách. Tento strom slouží také jako domov lemurů. Nižší, nevýrazně odlišenou vrstvu pralesa tvoří palmy, společně se stromy, které disponují pouze místními názvy – „famelona“, „raventsara“, „rotra „, apod. Tato střední vrstva ji živnou půdou pro parazitující orchideje, z nichž zaujme především „Angraecum eburneum – Orchidaceae“, jejíž krémové květy dosahují až metrové velikosti. Toto vše vyrůstá z stále vlhkého podloží kapradin a spousty květin, z nichž některé u nás známe jako např. „tchynin jazyk“. Stejně jako flóra se po celou dobu vyvíjela samostatně i fauna Madagaskaru. Převážná většina druhů je endemická – nevyskytují se nikde jinde na světě. Platí to pro 100 % savců, 98 % plazů, 98 % obojživelníků a 92 % sladkovodních ryb. Typickým představitelem savců jsou lemuři – symbol Madagaskaru. Našinci připomínají něco mezi kočkou a veverkou, při pohledu do jejich očí máte pocit, že jsou lidské. Lemurů zde žije sedm druhů, nejmenší z nich (Mycrocefus rufus) má velikost mladého kotěte, největší (Indri Indri) dosahuje téměř velikosti člověka. Lemuři nejsou nebezpeční, naopak se projevují poměrně plaše. Jediný dravec žijící v místním pralese je noční fosa, připomínající malou lišku. Fosa také není nebezpečná, loví pouze malé hlodavce a ptáky, a to pouze v noci. Lze ji využít jako myčku nádobí, které zanecháte přes noc před stanem. Nejzajímavějšími představiteli fauny jsou gekoni a v první řadě několik druhů chameleonů různé velikosti, barev a tvaru těla. V některých řekách a jezerech žijí i nilští krokodýli, dosahující velikosti až šest metrů. IZOLOVANÉ SVĚTY Před asi 165 mil. let se Madagaskar oddělil od Afriky někde v místech současného Somálska. Formy života na ostrově se začaly vyvíjet zcela samostatn ě, a tak se ostrov stal světem, který si žije sám pro sebe. S příchodem civilizace ale mnohé z tohoto světa mizí – na Madagaskaru se již 80 % území změnilo zásahem člov ěka. Ankara je jednou z mála oblast í, kde je možné vidět, jak kdysi vypadal celý ostrov. Od zmíněného jezera (podle mapy se mělo jmenovat Grand lake) měla vést cesta dále na jih směrem k Ankaraně. Vzhledem k mlze jsme netušili velikost jezera, a tak jsme se vdali podél břehu s nadějí, že najdeme něco jako náznak cesty pokračující dále. Asi po půl hodině chůze močálem jsme najednou poznali místo, ze kterého jsme původně vyšli. Kolem celého jezera jsme nenašli nic, co by připomínalo cestu s výjimkou malého místa rozdupaného kopyty od divokých zebu – stopy se však rozcházely do všech stran. Pokus jsme opakovali a v místě nejhustších stop jsme zašli do pralesa. Po prvn ích několika stech metrech však bylo jasné, že ani směr cesty, ani sklon neodpovídají údajům z mapy. cesta byla znatelná pouze podle záseků, ale dle jejich stáří a dle stavu porostu jsme se shodli na tom, že tudy naposled mohl projít nejspíš tak objevitel Madagaskaru – Diego Diaz. Dali jsme se po ní na nejvyšší kopec této oblasti, 1475 m vysoký Amber summit. Po návratu jsme jezero obešli ještě několikrát, podnikli několik výpadů do džungle a nakonec odešli stejnou cestou, jakou jsme přišli. Spali jsme tři kilometry od hranic parku na malé stanici sloužící k pěstov ání sazenic mladých stromků. Druhý den jsme se nechali dovést k našemu cíli Ankareně normální cestou. Cíl naší výpravy leží 100 km jižně od Antsiranany a je to krasové území o rozloze asi 50 x 20 km, doposud považované za neprozkoumanou oblast tvořenou vápencovými jehlovitými útvary ostrými jako nůž, zvanými „tsingy“. Skaliska vysoká až 180 m, jejichž povrch tvořený tsingami je pro člověka neschůdný formují impozantn í kaňony. Zvláštní povahu celému území však dává výskyt míst, kde došlo k propadení tsingových stropů tvořících podzemní jeskyně. Tyto propasti postupem času zarostly pralesem, byly obydleny zvěří a vyvíjely se tisíce let absolutně izolovan ě, bez zásahu člověka. Na většině těchoto území člověk za dobu existence země nestál, neboť sem nevedla po povrchu schůdná cesta.Existence těchto „izolovaných světů“ byla zjištěna až díky leteckému snímkov ání. Krátce po té proběhly první snahy o prozkoumání oblasti. Jednu z akcí zorganizovala i National Geographic Society. Vzhledem k faktu, že jeskyně v Ankaraně vznikaly působen ím aktivních vodních toků, bylo zřejmé, že přístup do izolovaných území – bývalých jeskyní – musí být pod zemí. V sedmdesátých letech prob ěhlo několik převážně francouzsk ých speleologických expedicí; tak byla objevena i nejdelší jeskyně Ankaany – Ambatoharanana – doposud prozkoumaná do délky 18,5 km, nebo Andrasiabe s délkou 13 km. Po velice náročné expedici v r. 1983 byla v již- ní části Ankarany prozkoumána jeskyně domorodci zvaná Ambalanjahan v téměř celé délce protékaná řekou Manajebou. Po téměř 11 km podzemn ího bádání se podařilo nejen objevit cestu do jednoho z „izolovaných světů“, ale i projít masív Ankarany od západu na východ. Doposud nebyl zmíněn hlavní důvod potíží průzkumu vodních jeskyní – řeky jsou obydleny až 6 metrů dlouhými krokodýly. Tajemství Ankarany – střežené téměř stejně dokonale, jako čarodějův zámek v pohádce, odolává doposud. Vzhledem k exponovanosti terénu a výše uvedeným faktům si zatím téměř každý z návštěvníků (není jich mnoho) může být jistý, že viděl to, co málokdo. Průzkumům se brání i místní domorodé obyvatelstvo kmene Antakarana (v překladu Ti, kteří žijí na útesech), pro které jsou jeskyně i krokodýli v nich posvátní. V impozantních portálových vstupech do jeskyní byli a doposud jsou po smrti spalováni kmenoví náčelníci.CESTA DO PODZEMNÍHO LABYRINTU. V malé vesničce Mahamasina potkáváme několik místních příslušníků kmene Antakarany, od kterých hodláme vyzvědět co možná nejvíce potřebných informací – jediné, co se však dovídáme, je fakt, že Ankarana je posvátným územím se spoustou tabu, která se vztahují snad úplně ke všemu. Nakupujeme něco zásob v krámku manželky nějakého důležitého obyvatele vesnice a tím si získáváme trochu náklonnosti. Nakonec si můžeme prohlédnout přibližnou mapu oblasti načmáranou klacíkem v písku, dozvídáme se vzdálenosti, časové údaje a polohu míst, kde je možné získat vodu – ve skutečnosti je zde pitná voda pouze hluboko v jeskyních. Pokoušíme se zjistit informaci, kdy zde naposledy prošel nějaký „vazaa“ (běloch). Všichni svorně předstírali, že přemýšlejí, ale nakonec společně zavrtěli hlavami. Dovídáme se ještě, že kmen Antakarana je zbytkem prapůvodního království, které bylo založeno někdy koncem sedmnáctého století někým, kdo se jmenoval Andriatsirotso a Zafimbolafotsy – většina příslušníků kmene má silně indonéské rysy. Po asi hodinové cestě porostem manga se dá při troše štěstí najít koryto vyschlé řeky, které je zaklíněné hluboko mezi až sto metrů vysoké útesy tsing. Je to jediná možná cesta postupu. Koryto je v několika místech přerušeno otvory o průměru asi 30 metrů, které tvoří vstupy do místního podzemního labyrintu. Naším úkolem je spatřit a zdokumentovat něco z bohatství přírodních krás Ankarany a v první řadě se pokusit o nalezení něčeho, co doposud existuje pouze ve vyprá- vění – schůdné cesty napříč územím, takové cesty, která by umožnila přípravu nenáročného treku napříč tímto bílým místem na mapě. Cesta nás přivádí do jeskyně, která vyúsťuje v prvním ze dvou propadlých pralesů, které chceme navštívit. Její délka může být okolo 11 km. Chodby jsou pohodlně schůdné, dosahují šířky až 60 m a strop je někdy tak vysoko, že na něj běžnou čelovou lampou nelze dosvítit. Místy je v něm vidět otvor ústící na povrch. Občas prolétne nějaký netopýr. Dno, po kterém jdeme, je písčité, místy zanesené tuhým vyschlým jílem. Na konci jeskyně se otevírá první výhled na prales v propadl ém terénu. Díky obtížné přístupnosti zde příroda není rušena a vyskytuje se zde více zvířat než kdekoli jinde na ostrově. Nepřestáváme se divit, jak krásná je zde panenská příroda a jak je důvěřivá a zároveň zranitelná. Většina zvířat při prvních zvucích nových neznámých vetřelců zpozorní, ale po chvíli se chová, jako by se nic nedělo. Uvnitř náhorní plošiny je několik říček, ale většina tekoucí vody proudí pod povrchem. Rozhodujeme se pokračovat podzemní říčkou, kter á údajně má tvořit spojovací cestu do dalšího propadlého pralesa. Nar ážíme však na terén, kde je třeba použít přilby, nafukovací čluny, jistící lana apod. V neposlední řadě nás nenechávají klidnými svítící oči krokodýlů těsně nad hladinou. Pokoušíme se ujít asi 500 m po šikm ém blátivém dnu – stačí jedno uklouznutí a sjedeme ke krokodýlům. Strop je zde nižší a netopýři nám piští těsně nad hlavami. Opatrně postupujeme podél hladké vlhké stěny, na které mají hnízda patnácticentimetroví pavouci. Nakonec dostáváme rozum a vracíme se zpět – jako exkurze to nebylo špatné, ale jako cesta průstupu krajně nevhodné. Ve vstupním portálu jeskyně si ještě všímáme jeskynn ích garnátů a slepých, téměř průhledných ryb. Tito živočichové nepotřebují k životu v úplné tmě oči ani zbarvení. Několik dalších dnů pokračujeme kaňonem mezi tsingovými útesy, objevujeme jezírko známe v domorodých pověstech jako „Zelené jezero“, nestačíme se divit přírodním krásám, vychutnáváme pohodu samoty a pocit, že jsme vstoupili do neznámého alternativn ího světa. Nakonec objevujeme i bývalý kemp americké skupiny, kter á se před pár lety snažila prozkoumat území ze západu. Rozeznáváme i zarostlou cestu a nakonec narážíme na obydlí domorodců ve vesnici Matsaborimanga na západě Ankarany. Průstupovou cestu si zaznamenáváme do náčrtku a spěcháme sehnat nějakou dopravu k moři.