Slovenský celník se nás při vstupu do Maďarska zeptal: “Tak kam máte namířeno?”
“Nejdřív k Balatonu,” odpověděl jsem, čímž jsem ho trochu zaskočil. Byl totiž konec listopadu a zrovna dneska ráno se objevily po poměrně teplém podzimu i první mrazíky.
“Koupat se?” zeptal se už s úsměvem.
“Ano,” a ani jsem si moc nevymýšlel. Na území Maďarska vyvěrají stovky teplých pramenů, které jsou od pradávna využívány k lázeňským účelům. Ani okolí Balatonu není výjimkou.
Nikdy předtím jsem v Maďarsku nepobýval. Pouze jsem jím ještě jako dítě několikrát projížděl do bývalé Jugoslávie a dvakrát jsem přestupoval na budapešťském letišti. Nepatřím ke generaci, která jezdila do Maďarska pro elpíčka a na koncerty západních skupin. Prostě jsem znal tuto zemi pouze z doslechu, přestože ještě donedávna byli Maďaři našimi sousedy. Maďarsko pro mě vlastně bylo od dětství schované do několika symbolů – Coca-Cola, kulaté žvýkačky, Rubikova kostka, Balaton, a hlavně “nudná a nekonečná rovina”. A proto jsem se tam teď těšil.
Hned po přejezdu slovensko-maďarské hranice jsem automaticky začal srovnávat s Českem. Asi podmíněný reflex na nekonečné dohady evropských komisařů, která země je připravenější na vstup do EU… Ti, co jezdí autem, dávají určitě přednost Maďarům – silnice tu jsou opravdu v perfektním stavu. Trochu horší je to s vozovým parkem. Po několika letech jsem si opět docela intenzivně počuchal výfuky slavných německých dvoutaktů.
MAĎARSKÉ MOŘE
Z roviny se náhle začaly zvedat kopce. Přijeli jsme do městečka Sümeg. Po několikahodinové jízdě jsme uvítali malou procházku, ke které vybízela zřícenina středověkého hradu na kopci přímo nad městem. Kuželovité vrcholy vulkanického původu byly ve středověku ideálním místem pro stavbu opevnění. Hrad Sümeg patří k nejpůvabnějším svědkům turecko-habsburských šarvátek, pro něž se území dnešního Maďarska stalo bitevním polem. Myslel jsem si, že bychom z hradu mohli zahlédnout lesknoucí se hladinu Balatonu, ale byl zavřený. Tak jako každý normální hrad koncem listopadu…
Sedáme proto do auta a za půl hodiny vjíždíme do Keszthely, nejstaršího města na pobřeží Balatonu. Snažím se vyslovit jméno města, zní mi to tak “maďarsky” – keštély.
“Kestej,” vyvádí mě kolega Ivo z omylu. Na rozdíl ode mne už v Maďarsku byl, a tak alespoň ví, jak se co vyslovuje.
Blíží se čtvrtá hodina, tedy konec světla – tak trochu i konec dne. Ale nedá nám to a v Balatonu si alespoň smočíme ruce. Více než sedmdesát kilometrů dlouhé jezero odráželo zapadající slunce. Představoval jsem si, jak je tu v létě asi nabito. Ve čtyři hodiny odpoledne hlava na hlavě, ve vodě po sobě cákají děti… Teď jsme tu široko daleko sami. Za zády nám zapadá slunce a kdesi na obzoru je poloostrov Tihany, který jezero z velké části přehrazuje, na levém břehu impozantní panorama sopečného pohoří Badacsony.
To, že Balaton je letní turistické středisko “No. 1”, nám dává tušit nespočet restaurací, směnáren a penzionů na okraji města. Ale není sezona, všechny podniky jsou zavřené… V centru potkáváme jen místní na předvánočních nákupech.
Přeje nám počasí, a tak si neváháme ráno přivstat na východ slunce. Vlastně nám ani nic jiného nezbývá, pokud chceme v krátkém podzimním dni něco stihnout.
“Ta voda je fakt docela čistá,” chválí Ivo vodu z jezera. “Ale že bych se jí měl napít?”
Včera jsme totiž na nějakém letáku četli, že voda v jezeře je tak čistá, že se dá Balatonu přijít na chuť doslova skrz skleničku. My jsme si netroufli a raději jsme dali přednost skleničce vína z oblasti Badacsony. Jižní svahy vulkanických kopců, které se zvedají až do výšky 400 metrů nad hladinu Balatonu, jsou ideálním místem pro pěstování vína. Zrcadlící hladina poskytuje révě hojnost slunečního svitu a společně se zvláštním složením půdy to dává vínu charakteristickou vůni, která místní mok proslavila i v cizině.
Vulkanické síly nechaly na severním pobřeží Balatonu celou řadu geologických úkazů. Na kopci Szent György vytvořila tuhnoucí láva obří čedičové varhany, jejichž sloupce mají v průměru metr. V lomu Hegyestü jsou naopak tisíce drobných čedičových sloupků, které vypadají jako volánky z kamene utkané záclony…
V nedaleké Tapolce si horké prameny vyryly do vápencových hornin spletitou síť chodbiček a podzemních sálů, kterou zaplavila křišťálově čistá voda…
Z Tapolci se přes kopce po klikatých silničkách vracíme zpět k jezeru. Na první pohled je vidět, že okolí Balatonu je poměrně bohatý region, fasády domů jsou vzorně opravené, téměř v každé vesnici je několik nových vilek. Podobně jako v našich turistických střediscích je i zde na většině domů nápis “Zimmer frei”. Najít ubytování teď, v listopadu, ale zase tak jednoduché není. Poprvé máme asi štěstí. U prvního domu, kde zvoním, otevírá asi třicetiletý muž.
“Do you speak English?” zkouším to.
S úsměvem kroutí hlavou. Neumím moc německy, ale pár slov zvládnu: “Haben Sie Zimmer?”
“Ah, Zimmer…” první, ale taky poslední slovo, kterému já i Maďar rozumíme. Pak už mluví pouze maďarsky a rukama nohama nám vysvětluje, že snad nějaký jeho známý. Odvádí nás k němu…
Další noci už přespáváme ve větších penzionech. Zimmer frei jsou prostě zařízeny pouze na léto…
Balaton opouštíme z poloostrova Tihany. Kdysi dávno to byl vlastně ostrov, který se vlivem sedimentace spojil na severní straně s pevninou. Jižní část je vzdálena od protějšího břehu jen 1,3 kilometru, tvoří tak nejužší místo celého jezera.
Postavili jsme vůz do fronty na přívoz, který každou hodinu převeze pár aut. Dá se tak zkrátit cesta na jižní pobřeží, kde začíná i dálnice na Budapešť. Lodní motory zabírají a my se plavíme po Balatonu. Slunce se odráží v průzračné vodě, rybáři na loďkách tahají sítě s rybami a maďarský byznysmen stojící vedle mě mluví do mobilu. Možná si odkládá schůzku, protože se trochu zpozdil. Balaton je totiž krásný…
PTAČÍ RÁJ
 Ptačí ráj v rezervaci Kis-Balaton se opět začíná vzpamatovávat. Mementem z dob vysušování jsou torza stromů čnějící z obnovených mokřadů. |
Přírodní rezervace Kis-Balaton (Malý Balaton) se nachází v západním cípu jezera. Původně to byla zátoka Balatonu, ovšem nahromaděná rašelina a náplavy ji časem oddělily. Nemalou měrou k tomu přispěla i ruka člověka. Lidé se totiž snažili vysušit a zúrodnit okolní bažiny. Svedli řeku Zala přímo do jezera, čímž na počátku minulého století způsobili ekologickou katastrofu. Po vysoušení v roce 1922 zbyl už pouze kilometr čtvereční otevřené vodní plochy, takže největší a nejkrásnější ptačí ráj na území Maďarska byl téměř zničen.
Na druhé straně to neprospělo ani samotnému Balatonu. Malý Balaton totiž působil i jako přírodní filtr. Čistá voda jezera se tak začala znečišťovat nánosy bahna.
Od roku 1984 se ale situace začala opět zlepšovat. Zala byla přehrazena, čímž vznikla nádrž o rozloze 1870 ha. Řeka nyní protéká tímto 22 kilometrů dlouhým umělým jezerem a teprve potom se vrací do původního koryta. Místní mokřady přilákaly opět hejna ptáků – nejméně 100 druhů zde hnízdí a desetitisíce se tu zastaví během tahu.
Památkou na přírodní katastrofu jsou suché kmeny stromů, které ční jako torza z vodní plochy. Trochu to připomíná naše vodní veledílo Nové Mlýny… Umělá vodní nádrž se stala zároveň i rájem rybářů. Most, po kterém se dá přejít na ostrov Kányavári, je jimi doslova ověšen. Poměrně v klidu je sledovala jen několik desítek metrů vzdálená volavka. Kromě pár racků to byl ale skoro jediný pták, kterého jsme viděli zblízka.
Na ostrově jsou dvě pozorovací věže. Buď jsme ale neměli štěstí, nebo silný dalekohled. Ptačí hejna byla sotva viditelná několik set metrů od nás…
ZEMĚ LÉČIVÝCH VOD
Do okna nám začaly pronikat první paprsky slunce a já si všiml, že Ivo už něco natáčí z balkonu.
“Co tam vidíš?” ptám se.
“Pojď se rychle podívat. To je naprosto fantastické,” volá na mě a trochu se klepe v ranním mrazu.
 Egerszolok je typickým důkazem toho, že v Maďarsku stačí zavrtat do země, a léčivá voda vyteče na povrch. Ke koupání si můžete vybrat: sprchu, nebo vanu…  |
Asi kilometr a půl před námi byla doslova kupa mraků. Doleva se pak táhnul pruh oparu až k Balatonu. Nízká teplota vzduchu způsobila nad termálním jezírkem a jeho odtokem lokální oblačnost. Ihned balíme a odjíždíme si to prohlédnout zblízka. Areál je ještě zavřený, a tak obcházíme jezírko po pěšince. Nedočkavost mě donutí přelézt plot a sáhnout si do vody: “Ta voda je fakt teplá,” volám přes plot na Iva. Hodinky ukazují 8.45 – “Tak jdeme. Za čtvrt hoďky otvírají.”
Podobné termální jezero je možné najít snad jen na Islandu. Denně tu vyvěrá 60 milionů litrů lehce radioaktivní, sirné vody o teplotě 36 °C. Voda v jezírku je po celý rok příjemně teplá, protože objem jezírka se obmění během třiceti hodin.
Společně s maďarskými a rakouskými důchodci, kteří si sem přijeli léčit revmatické potíže, se nořím do vody a proplouvám ven. Vzduch má jen několik dílků nad nulou, okolo mě se na hladině červenají indické lotosy. “Už abych byl v důchodu,” napadlo mě…
Lázně jsou ale v Maďarsku téměř všude a lázeňství tu má tradici již po tisíciletí. První lázně pocházejí z doby, kdy se tomuto území říkalo ještě Pannonia Provincia a náleželo Římu. Na pravém břehu Dunaje v Budapešti, v místech, kde kdysi leželo hlavní město provincie Aquincum, bylo dosud nalezeno 21 lázní. Ty byly zničeny v bouřlivých dobách stěhování národů. Novodobá éra lázeňského průmyslu začala v 18. století, kdy vznikala mnohá léčebná střediska. Jenom v Budapešti je 50 lázní. V Maďarsku téměř neexistuje významnější sídlo, kde by nebyly termální prameny. Denně na území Maďarska vyvěrá 350 000 m3 termálních vod!
PUSZTA – MAĎARSKÁ STEP
Budínské vrchy a hustší provoz na dálnici nám dávají najevo, že se blížíme do Budapešti. Podobně jako u nás Praha, je to vlastně jediné maďarské velkoměsto a život v něm se asi dost liší od zbytku země. Jelikož nemáme moc času, rozhodujeme se v Budapešti vůbec nezastavovat. V hustém provozu jsme se protlačili na druhý břeh Dunaje a následovali směrovky na dálnici M3, směr Hortobágy. Po třiceti kilometrech se před námi otevřela nekonečná rovina Velké uherské nížiny. Na jejím severovýchodním okraji se nachází jeden z nejzajímavějších maďarských národních parků – Hortobágy.
Ve středověku byla tato blast poměrně hustě osídlena. Ještě dnes je možné na mnoha místech najít ruiny kostelů a domů, které vzaly za své během mongolských a tureckých nájezdů. Byly vykáceny původní lesy a krajina se proměnila v step. V jinak suché a neúrodné stepi je spousta močálů a jezírek, v nichž jsou nenahraditelná hnízdiště desítek druhů ptáků. Oblast je poměrně suchá a chudá na srážky, přesto tu v minulých letech byly pokusy o její rekultivaci. Močály byly přeměněny na rybníky s chovem ryb, díky zavlažovacím systémům vznikly bavlníkové a rýžové plantáže.
Na rovných pláních tu potkáváme šedé maďarské krávy s neuvěřitelně dlouhými rohy, ovce s rohy pro změnu zakroucenými jako vývrtky, koně a veškerá zdomácnělá zvířata. Kolem domů pobíhají nenahraditelní pomocníci místních pastevců, psi.
Po devítiobloukovém kamenném mostě přes řeku Hortobágy, který je nejdelší svého druhu v Maďarsku, vjíždíme do vesničky Hortobágy – centra stejnojmenného národního parku. Teď v prosinci je zde sice liduprázdno, ale podle parkovacích kapacit odhaduji, že v sezoně – to tu musí být cvrkot. Trochu se divíme vybetonované ploše, za kterou je konstrukce připomínající tribunu fotbalového stadionu.
“To jsou tribuny pro místní slavnosti,” ukazuje mi Ivo fotografie v turistické brožuře. A opravdu. Na obrázku jsou místní pastevci v krojích, jak vytáčejí nějaký tanec, a za nimi plně obsazené tribuny. Před podobnými tribunami předvádějí také místní “kovbojové” svoji jedinečnou jízdu s pětispřežím. Tři koně vpředu a dva vzadu. Na jejich hřbetě stojí vzpřímený jezdec. Představení se ale konají jen v létě.
Nekonečná rovina, zapadající slunce a pasoucí se stádo koní u napajedla s tradiční vahadlovou pumpou působí velmi romanticky, až kýčovitě. Pomalu se stmívá a puszta se na noc přikrývá mlhou…
KRÁL VÍN, VÍNO KRÁLŮ
“Co to tam nahoře svítí?” sleduji červené světýlko vysoko nad obzorem. Je tma. Blížíme se k Tokaji.
“To je snad letadlo…” zírá skrz přední okno Ivo.
Vjíždíme na most přes Tisu, míjíme ceduli Tokaj a na kruhovém objezdu se rozhodujeme, kam zahnout, abychom našli nějaký nocleh.
Ráno zjišťujeme, že ono světlo zavěšené ve vzduchu byl televizní vysílač na kopci Nagykopasz. Jeho jižní svahy jsou přímo stvořené pro pěstování vína. Dá se říci, že hora dala lidem práci. Tvrdou práci, která jim přinesla slávu po celém světě.
 Tokaj je nejznámější vinařská oblast ve střední Evropě. Zasloužili se o to především místní vinaři, ale svou roli sehrála také turecká válka a plíseň…  |
Legenda praví, že za tureckých válek utekli lidé do hor. Když se vrátili, byla celá úroda plesnivá. I tak jim bylo hroznů líto, sesbírali je a vylisovali. Nazlátlý mok měl překvapivě dobrou sladkou chuť. Smíchali tuto “plesnivou úrodu” s loňským vínem, a tokajské bylo na světě…
Dnes se na svazích Tokaje pěstují převážně dvě odrůdy – Furmint a Lipovina. Jejich směs se nazývá samorodné víno. To může být buď suché, nebo sladké. V pomyslné hierarchii stojí nejvýš Tokaj Aszu – dvou až šestiputnové.
Putna je nádoba, do které se vejde přibližně pětadvacet kilogramů hroznů. Ty se v Tokaji nechávají na keřích tak dlouho, dokud je neobalí plíseň, která z nich vytáhne vodu. Vinný mošt je hustší, obsahuje více cukru, který je potřeba pro pozdější přeměnu na alkohol.
Esence z puten se pak přidává do směsi lipoviny a furmintu. Podle toho, kolik puten se do 140litrového soudku se směsí furmintu a lipoviny přidá, tolikaputnové víno se získá. Výsledek je zlatý, až medovitě táhlý nápoj. Čím víc puten, čím starší – tím tmavší, táhlejší, cennější a samozřejmě dražší víno.
Až na vrchol kopce Nagykopasz vede silnička. Výhled na okolní krajinu je úžasný. Jižním směrem se až k obzoru táhne Velká uherská nížina, přímo pod námi jsou vidět jezírka a slepá ramena Tisy. Na západě se zvedá pohoří Bükk a za ním Mátra – nejvyšší maďarské pohoří. Severovýchodním směrem, mezi řekami Tisou a Hornádem se táhnou Zemplínské vrchy. Kdesi za nimi jsou slovenské hranice a Košice.
Počasí nám přeje, jen ranní mrazík zahalil údolí Tisy do mlhy, ze které občas vysvitne vycházející slunce. Míříme do Sárospataku. Cestou neodoláme a vjíždíme polní cestou do vinic, které se táhnou po celé délce jižních svahů Zemplínských vrchů. Zahýbáme po kamenité cestě mezi vinice. Zastavuji a symbolicky ochutnávám jednu zbylou kuličku na keři. Náhle zjišťuji, že jen pár kroků ode mě místní vinař zastřihuje keře. Rozhlédnu se kolem na nekonečné řádky révy. To má tedy do jara co dělat…
Sárospatak je pro Maďary něco jako Cambridge pro Brity. Místní reformní kolej byla založena již v roce 1533 a v letech 1650-1654 tu působil i Jan Amos Komenský.
Do Tokaje se vracíme trochu oklikou, přes Zemplínské vrchy. Kolem zříceniny hradu Regéc sjíždíme do údolí Hornádu. Zatímco jižní svahy už slabé prosincové slunce ohřálo a rozpustilo ranní mlhy, tady vjíždíme do oblačnosti způsobené inverzí. Během chvíle jsme obklopeni neprostupnou mlhou, stromy jsou ojíněné. Čím víc se blížíme k Tokaji, oblačnost slábne a až neuvěřitelně přesně, v místě, kde se objeví první vinice, vysvitne slunce. O tři sta metrů dál není po oblačnosti ani památky. Místní vinaři to tu prostě znají…
V Tokaji je skoro liduprázdno. Opět si lze jen představit, jak tu v sezoně proudí davy lidí a sklípky jsou přeplněné “žíznivci”. Kromě vášnivé debaty, která byla slyšet z otevřených oken radnice, je v ulicích ticho a klid. Restaurace i sklípky jsou zavřené. Bloudíme centrem, hledáme nějakou otevřenou vinárničku. Nakonec jednu malou nacházíme, od pohledu spíš pro místní. U jednoho stolu debatují nad pivem a panákem čtyři chlapi, jinak je prázdno. Konečně si objednáváme to tokajské. Chuť je trochu sladší, než jsme zvyklí, ale je výborné. Dáváme si další a další, ale už okolo deváté se chlapi zvedají, tušíme správně – konec. Cestou domů ještě přemýšlím o Maďarech. Stejně jako kdekoli v Maďarsku, i tady byl problém se domluvit. Jen málokdo totiž umí alespoň pár slov německy, natož anglicky. Ve vinárně jsem měl navíc takový trochu nepříjemný pocit, jako bychom jim rušili jejich maďarské soukromí. Připadalo mi, že nás tam spíš jen trpí. Možná je to tím, že v létě je tu turistů plno, a tak si chtějí alespoň teď odpočinout. To paní, která nás ubytovala v penzionu, se mohla s konverzací přetrhnout. Spíš než její maďarštině, jsem ale rozumněl její znakové řeči…
Ó HORY, Ó HORY…
Jak už jsem se zmínil, snad každý má Maďarsko spojené s rovinami. Většina území opravdu rovinatá je (rovina okolo Kolína je proti tomu docela kopcovitá). Proto mě docela překvapila hornatá severní část země. Vždyť nejvyšší vrchol Maďarska Kékes, který se nachází v pohoří Mátra, měří 1015 m n. m. Bohužel, čas vyměřený na naši cestu se pomalu chýlil ke konci, nezbylo nám, než hory jen projet.
Ještě předtím jsme se zastavili v lázních Miskolctapolca. Turistické letáky slibovaly koupel v jeskyni. To si přece nemůžeme nechat ujít! Podobně jako v Hévízu, i tady se prodíráme mezi důchodci – lázeňskými hosty – dovnitř. Venku je totiž pěkná zima. Okukujeme od nich systém poněkud zastaralé šatny, a již v plavkách procházíme venkem, kde je dobrých pět pod nulou, do jeskyně. Po vykachlíčkované podlaze míříme k vodopádu, který teče z jakési průrvy nad námi. Nořím se do proudu příjemně teplé vody a plavu. Tedy spíš se nechávám unášet proudem, chodba zahýbá pořád doprava, až před sebou najednou vidím stát Iva.
“Jak ses sem dostal?” ptám se ho, protože jsem si myslel, že plaval za mnou.
“Vždyť já pořád stojím na místě…” Rozhlížím se a opravdu, přestože jsem plaval pořád “po proudu”, připlul jsem zpět na stejné místo.
Jeskyně má ještě několik dalších “sálů”, kde se dá plavat, sedět na “perličkovém křesle” a nebo se nechat jen tak unášet. Většina lázeňských hostů se ale teď v zimě zdržuje ve sterilním prostředí vstupní budovy, kde je ještě několik bazénů. V nich je totiž voda teplejší.
Po ranní koupeli vyrážíme do pohoří Bükk. Jak asi tušíte, český překlad by byl Bukové pohoří. A není divu. Úzká silnička se klikatí nekonečnými bukovými lesy. Na vápencovém podkladě se jim tu daří. Celý masiv je dílem moře a vodní eroze. Více než 70 milionů let ležel tento kraj na mořském dně, kde sedimentovaly vápencové usazeniny. Poté co moře ustoupilo, vodní eroze dotvořila započaté dílo a vznikl krasový masiv, který je doslova protkán chodbami jeskyň. Dodnes jich bylo objeveno zhruba 800 o celkové délce přes 35 km. Mezi nejznámější patří 40 tisíc let stará jeskyně Anny, známá také jako Petöfiho. Uvnitř je kromě stalagmitů a stalagtitů možno pozorovat i prehistorické rostliny, které překryl usazený vápenec.
Projíždíme bukovými lesy po vyhlídkové silnici. Nad námi se tyčí skalní masivy a na nich, ve výšce okolo 900 metrů nad mořem, je Bükk Plateau – přezdívané také Stůl obrů. V jedné ostré zatáčce sjíždíme ze silnice a stavíme u kamenné kopule, která je obložena vlnitým plechem. Všude okolo jsou hromady nařezaného bukového dřeva. Vystupujeme z auta a přibíhá k nám malý pes – ořech. Trošku štěká, ale když vidí, že se vyprovokovat nenecháme, odloudá se zpět ke svému pánovi. Ten nám nevěnuje sebemenší pozornost a postupně přihazuje poleno za polenem do otvoru v milíři. Nedaří se nám ani zjistit, co tu vlastně pálí, ale vzhledem k tomu, že v okolí odpradávna žili paliči dřevěného uhlí, myslel jsem si, že je to jasné. Ivo, který vystudoval lesnictví, byl ale jiného názoru: “Když se pálí uhlí, musí být milíř vzduchotěsný. To tenhle není. Možná pálí vápno.”
Záhadu se nám rozluštit nepovedlo, ale ve všech materiálech jsem se dočetl pouze o paličích hnědého uhlí…
Odpoledne ještě přijíždíme do nejnavštěvovanější oblasti Národního parku Bükk – údolí říčky Szalajky. Muzeum lesnictví je zavřené, a tak dáme zavděk alespoň procházce ke kaskádě Fátyol. Na počátku zimy teče v potoce jen málo vody a chlouba zdejší přírody teď nevypadá nejlíp. Křišťálově čistá voda se ztrácí v bahně a my se trochu zklamaně otáčíme zpět k autu. Cestou debatujeme o výhodách a nevýhodách cestování v zimě. Výhody: nikde žádný turista, po celý den dobré světlo na focení. Nevýhody: krátký den, všude zavřeno. Opět se nám totiž přiblížila čtvrtá hodina a v údolí se začíná docela rychle stmívat.
Do Egeru, jednoho z nejkrásnějších měst Maďarska, přijíždíme už za tmy. Na okraji města stavíme ve sklípku. Přivítá nás usměvavá Maďarka, která dozajista pečlivě ochutnává, jestli se nějaký ten soudek nekazí. Právě s ní jsme si za celou cestu asi nejvíce popovídali. Česko-anglicko-německy jsem požádal o víno, a ona pochopila – skvělé. Pak už jsme si vystačili s jejím veselým “rici-pici Bikavér, rici-pici Merlot…”. Podle toho, kterou odrůdu jsme zrovna ochutnávali.
Čabajku jsem koupil někde na vesnici v řeznictví. Už mám v autě tokajské i Býčí krev…
Tak ještě kuličkové žvejky a Coca-Colu…
REPUBLIKA MAĎARSKO
ROZLOHA: 93 033 km²
POČET OBYVATEL: 10,3 milionu
HLAVNÍ MĚSTO: Budapešť – 2,1 milionu obyvatel
STÁTNÍ ZŘíZENÍ: republika v čele s prezidentem
MĚNA: 1 forint = 100 fillérů, 100 forintů = 13,133 Kč
ETNICKÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA: Maďaři (98 %), Romové, Němci, Chorvati, Slováci, Srbové, Slovinci, Židé, Rumuni aj.
JAZYKY: maďarština (úř.), romština, slovenština, němčina, chorvatština, rumunština aj.
NÁBOŽENSTVÍ: katolíci, kalvinisté, luteráni, menšiny (maďarští pravoslavní, židé, muslimové) a ateisté
ADMINISTRATIVNÍ ROZDĚLENÍ: 19 žup + 20 měst se župním právem
KLIMA: kontinentální – nejchladnější měsíc leden, nejteplejší měsíce – červenec a srpen
TERÉN: převážně rovinatý – Velká uherská nížina, na severu mírně hornatý
VÝŠKOVÉ ROZDÍLY: nejvyšší bod Kékes 1015 m n. m.
ŘEČ: Maďaři patří do ugrofinské jazykové větve uralské jazykové rodiny. Jejich “příbuznými” v Evropě jsou pouze Finové a Estonci. Přesto jsou si finština a maďarština vzájemně nesrozumitelné, stejně jako je maďarština pro nás. Pokud neumíte maďarsky, neporozumíte ani slovo. V Budapešti a v turistických oblastech je to jiné, ale na venkově jen málokdo mluví některým jiným evropským jazykem. Maďarštinou mluví asi 14 milionů lidí.
ODKUD PŘIŠLI MAĎAŘI? Maďaři jsou na evropské poměry docela noví přistěhovalci. Původní sídla ugrofinských kmenů se nacházela na území dnešního Ruska, na východ od Uralu. V 9. století n. l. se kočovní pastevci začali přemisťovat na západ, nejdříve do Lebedie – území mezi Dněprem a Dunajem. Odtud byli později vytlačeni až do karpatské kotliny. Přiřítili se sem tak divoce, až se místní obyvatelé zalekli, že se vracejí obávaní Hunové. Byli to však Maďaři a svým vpádem v podstatě způsobili rozpad Velkomoravské říše. I pak pokračovali ve výbojích dále na západ. Teprve po porážce na řece Lechu (955) se usadili a začali se věnovat zemědělství. Koncem 10. století proběhla christianizace a vznikl první státní celek Maďarů – Uherské království.
