První zážitek, který ostrov Madeira skýtá, je přistání letadlem. Pilot musí mít silné nervy: letištní dráha měří necelých patnáct set metrů. Později jsem se na přistávání a starty letadel díval mimo letiště: do katastrofy zbývalo vždy jen pár vteřin.
Nikdo tu nechce pas. Už od první chvíle jsem cítil, že tu panují volnější, lidštější pravidla, než je ve světě běžné. Cestou do hlavního města · přístavu Funchal · mě ohromilo, s jakou houževnatostí se zdejší obyvatelé zmocnili skalnatého prostoru. Kvalitní asfaltové silnice hadovitě stoupají do strmých skalnatých kopců a já žasl nad mocí lidské ruky: na každém větším srázu, průrvě, strži se na nepatrné plošince drží několik domků rozličných velikostí a umíněně se k nim lepí sebemenší zahrada. Než jsem stačil svůj první dojem vstřebat, seděl jsem v příjemném interiéru lodi (Juan pro nás rezervoval první třídu), která naši skupinu během dvou hodin dopravila na ostrůvek, který je od Madeiry vzdálen asi 55 km.
PORTO SANTO
Porto Santo je tak malý a na první pohled tak pustý ostrov, že jsem nechápal důvod, proč si dal kdysi někdo námahu, aby jej osídlil. Stalo se tak v roce 1420 zásluhou Bartolomea Perestrella. Ostrov však objevili o dva roky dříve dva Portugalci · Joao Goncalvez Zarco a Tristao Vay Teixeira. Historii Porto Santa oživuje přítomnost Kryštofa Kolumba. Žil tu ve vyhnanství, ale to mu nebránilo, aby se tu oženil s Perestrellovou dcerou Moniz. Dodnes tu stojí dům, ve kterém studoval navigační teorie a spřádal své plány. Dům nyní slouží jako Kolumbovo muzeum.
Blahodárné účinky má téměř zlatý písek, který pokrývá devítikilometrovou pláž (ostrov je 11 km dlouhý a 6 km široký). Dozvěděl jsem se, že jde a radioaktivní písek s léčivými účinky. Místo krému na opalování jsem nanášel na kůži příjemný mokrý zlatobílý písek (je promíchán s radioaktivní slídou) a výsledek dostál očekávání: byl jsem opálený, aniž bych se spálil. Písek je prý zvláště účinný na léčbu lupenky a kostních potíží.
Hluboký zážitek ve mně zanechala projížďka ostrůvkem. Až na pobřeží je ostrov téměř pustý, takže jsem žasl, kam až portugalská vláda nechala vybudovat silnice. Cítil jsem, jak mě prudké svahy až magicky přitahují. Na dně údolí, obklopen drsnými tvary strmých strží, jsem vytušil, proč si cizinci v takové až strašidelné rokli staví domy. Protože Porto Santo je především skalnatý ostrov, pokrývají některé plochy uměle osazené stromky. Mnoho druhů z celého světa. Ostrov je suchý a stromy, které už čtyřicet let nemění výšku, mohou zadržovat vodu. Je až neuvěřitelné, kolik živin či životodárné energie musí obsahovat sopečný kámen: zeleni (i skotu a divokým králíkům) se tu daří. Ostrov je teplý, ale nikoliv vlhký. Déšť se místních dotkne zřídka, pouze v zimě.
Po ostrově je rozseto přibližně 3000 místních obyvatel, kteří jsou do jednoho katolíci. Typický “Portosanťan” je menší postavy, má tmavohnědou pleť, černé vlasy (v minulosti se na ostrov deportovali vězni z Nigérie a z Maroka) a vyznačuje se až obdivuhodnou leností. V horách jsme na jednoho “samorosta” narazili. Byl nesmírně hravý, přátelský; rysy a vrásky obličeje mu ještě hrály minulými stoletími. Slyšel jsem tu takové rčení: otec začne stavět dům, syn jej dostaví a vnuk ho vymaluje.
Místní obyvatelé se věnují především zemědělství: pěstují bílé víno (plazí se při zemi), cibuli, rajčata, sladkou mrkev a vynikající melouny. Civilizace tu zapustila své kořeny vlastně až v roce 1990, kdy se v Porto Santu postavil přístav. Za sedm let tu vyrostly desítky hotelů a obchodů…
VELKÁ BOTANICKÁ ZAHRADA
Madeira je oproti Porto Santu velká botanická zahrada. Jediné, co jsem tu postrádal, byly písčité pláže, ale Madeira není ostrov ke koupání, ale ke koukání. Ostatně malovat sem jezdil i sir Winston Churchill, který tu má svou pamětní desku.
Stoupáme k vyhlídce, odkud je vidět vesnice Via Lobos. Je to po Funchalu nejvíce osídlené místo. Přičinili se o to místní rybáři, kteří jsou zvyklí na početnou rodinu. Zplodí deset až dvanáct dětí. Uživit rodinu není snadné, natož potomkům poskytnout vzdělání. Počet dětí odůvodňuje i naprostá pobožnost vesničanů, kteří odmítají antikoncepci.
BOŽÍ POŽEHNÁNÍ
Stále nechápu, jak na strmých vrcholcích mohly vykvést ty malé domky. Snad nějakým “božím požehnáním”. Výškové rozdíly jsou tak dramatické, že představa putování z jednoho konce na druhý… Heroický výkon! K některým domkům se nemohou dostat žádné silnice. Dokonce ani vrtulník nemá kde přistát. Veškerý stavební materiál se od vzdálených cest nosil, a dodnes často nosí, na zádech, takže stavba domečku · a většinou jsou velmi pohledné, i když uvnitř chudé · trvala dva roky.
Od výšky pět set metrů se zcela mění ráz krajiny. Z výšky jakoby padají strmé úzké kanály: vypadá to, jako když někdo spouští provaz vězni, který trčí na dně rokle. Kanály, i když širší, stavěli osadníci už v 15. století. Společně s malými kanálky jich tu je 1400 km. Slouží k zavlažování především banánovníků, ale i zeleniny, kterou mohou pěstovat pouze na kameny zpěvněných terasách. Plody pak na zádech v košících snášejí k silnicím, kde na ně čekají náklaďáky z Funchalu. Pokud ne, musí prodat svou úrodu značně pod cenou.
Roste tu úplně odlišná vegetace než u moře: kleče, nízké borovice, divoké hortenzie, skály zdobí africké lilie… Výše si mohu pochutnat na velkých borůvkách a subtropickém ovoci; volně tu roste petržel, oregano, rozmarýn, fenykl, avokádo… Na nejvyšších vrcholcích se občas zatřpytí sníh. Podél skal tečou vodopády, vodní tříšť někde padá i na střechy aut. Ještě procházka lesem: rostou tu vavříny, eukalypty, růžové, bílé a modré hortenzie… A domorodkyně nabízejí ojedinělé domácí portské. Všechno tu ladí. I architektura. Po celé Madeiře platí zákon, že dům musí mít určitý počet pater, respektovat výhled souseda, musí zachovávat typický strohý styl. Téměř každé stavení používá maurské motivy (ptáčci nebo hlavy andělů na rozích domu) jako ochranu domu od všeho zlého.
TAJEMNÁ ESPADA A MADEIRSKÉ VÍNO
Na celé Madeiře je typickým jídlem ryba jménem espada. Je to černá, asi metr dlouhá ryba opředená trochou tajemství. Má až tři sta tisíc vajíček a nikdo neviděl její mláďata. Není také známo, čím se živí; nezjistil to ani Jacques-Yves Cousteau. Espada se vyskytuje na několika místech světa, ale na jídelníčku se objevuje nejvíce na Madeiře. Loví se pouze v noci nebo za tmy, kdy vyplouvá na hladinu. Jinak žije v hloubce 600 až 900 metrů.
Nejstarší vína zrají ve Funchalu · klášteře ze 16. století, kterým ještě prochází původní ulice. Původní je vše: nástroje i sudy. Nejstarší víno tu zraje od roku 1882. Ochutnal jsem tu stoleté víno. Sto let má na jazyku i duchovní rozměr.
VESNIČANÉ
Jsou podobně snědí jako v Porto Santu, ale jsou tu i modroocí předci Keltů a Vlámů. Jejich život stále připomíná “středověk”. Muži dřou a fyzickou kondici trýzní (nebo snad podporují?) nadměrnou konzumací vína (3·4 l denně). Dívky jsou údajně hezké do 15 let.
O úrovni vzdělání s nadsázkou svědčí zdejší historka: Portugalská vláda poslala svého veterináře, aby provedl inseminaci krav ve vysokých horách. Veterinář přišel k jedné stařence a oznámil jí, že musí oplodnit její krávu. Nerozuměla. “Vaše vláda mě poslala, abych vaší krávě udělal tele,” vysvětloval dál. Šokovaná babička vládu respektovala a vysvětlila veterináři cestu do chléva. Nakonec vážně dodala: “Kalhoty si sundejte venku a až krávu oplodníte, tak za sebou musíte zavřít vrátka, aby mi tu otelenou krávu nepoštípali komáři!”
Navštívil jsem “jablkobraní”, kde se před očima hostů lisovala jablka a čerstvý mok s trochou alkoholu se hned pil. Podávalo se králičí maso, typické jídlo “espada” (kousky hovězího napíchané na dřevěném proutku) a přitom se tančilo. Muži skotačili především s muži. U pobřeží již civilizovaného Ribeira Brava mi neuniklo, že několik mladíků se tu jen tak bezúčelně potuluje. Jako by něco hledali. Snad svou minulost.
FUNCHAL
Počet obyvatel hlavního města roste, oficiální údaj je 120 tisíc. Město žije hlavně turistickým ruchem, takřka vše mu je podřízeno.
Hlavní město Madeiry, přestože spadá pod Portugalsko, má svého prezidenta, který má celkem devět sekretářů a ti vlastně tvoří vládu Madeiry: je oproti portugalské více pravicová. Funchal má vše co každá metropole: vysoké školy (speciální obory jsou v Portugalsku), soud, radnici, vládní budovu, svůj malý růžový “bílý dům”…
Samostatnou kapitolou je zdejší prezident. Je to vlastně absolutista: vládne 25 let. Jmenuje se Alberto Joaô Jardim a je oblíbený jako u nás některé filmové nebo fotbalové hvězdy. Také proto, že se pohybuje mezi obyčejnými lidmi a bez ochranky. Jednou se stalo, že se jeho řidič mercedesu opil, a tak lidé mohli vidět, jak prezident řídí, zatímco řidič vzadu spí. Při jedné tiskovce chtěli portugalští novináři prezidenta vyprovokovat: otázali se ho, proč nechodí do práce pěšky, když to má tak blízko. Odpověděl, že to jednou zkusil. Výsledek neměl ekonomický ani ekologický účinek: po cestě mu každý řidič zastavoval s otázkou, co se děje, že jde pěšky. “A tak jsem způsobil v dopravě větší problémy, než kdybych jel vozem,” vysvětlil prezident.
Nejednou jsem slyšel, že Madeira patří k nejkrásnějším ostrovům. Z Homérových pověstí někteří badatelé usoudili, že tento mladý ostrov je jedna z možností, kde se mohla nacházet bájná Atlantida. Lidská stopa se na Madeiře otiskla až rok po objevení Porto Santa (1419) a zanechala ji tu stejná expedice, podporovaná princem Jindřichem Mořeplavcem. Ostrov byl osídlován i nepřímo: před pirátskými výpravami se sem na čas uchylovaly lodní posádky a posléze zjistily, že se tu dá žít i déle. Cestu do vnitrozemí si klestily hustým pralesem. Proto název Madeira (ostrov dřeva). Na tomto rozmanitém prostoru (741 km2) žije asi 260 tis. obyvatel a z toho 120 tis. v hlavním městě Funchal. Ostrov leží v Atlantském oceáně, asi 1000 km od Portugalska (Lisabonu) a severně 450 km od Kanárských ostrovů. Madeira tvoří spolu s ostrovy Porto Santo, Desertes a Sevagens součást Portugalska, má však vyšší stupeň autonomie. Nejdůležitějším zdrojem příjmu je turistický ruch: ostrov nabízí celoroční klima v průměru 20 °C. Teplota vody dosahuje okolo 22 °C.
