Napsali JOSEF KLÍMA a SABINA SLONKOVÁ
V pondělí 3. ledna se v obyčejném domě v Praze 4 odehrálo naprosto neobyčejné drama. Neobyčejné hned ze dvou důvodů: jednak se tu střílelo jak na Divokém západě – a jednak účastníky tohoto dramatu byli výhradně Asiaté. Za čínským manželským párem sem přišel jeden Malajsijec s dalším Číňanem, manželům přispěchala na pomoc skupinka čínských přátel – a pak už hřměly výstřely. Výsledkem byla smrt Malajsijce, zranění jeho čínského druha, jeden Číňan zadržen (a posléze i obviněn z vraždy), další vyhoštěn, třetí propuštěn. Plus řada nalezených zbraní, většinou držených ilegálně. Číňan, který zabíjel, – mužská polovina manželského páru – později prohlásil, že příchozí byli „zlí lidé” a „zlé lidi” je prý možno zastřelit bez problémů…
Číňané se sice začali objevovat v Čechách až jako poslední ze všech národností, o nichž jsme psali v minul ých pokračováních (Rusové, Italové, Jugoslávci), někdy na přelomu let 1991- 92, ale okamžitě je v mnoha směrech předčili. Zatímco ostatní cizokrajné gangy začaly rozpřádat své zájmové sítě v Čechách nepozorovaně a postupně, Číňané sem expandovali modelem, dobře známým a vyzkoušeným z jiných zemí západní civilizace: navenek zřeteln á a dobře viditelná invaze ekonomická (restaurace, obchody s textilem, drobné dílny) – a teprve pod ní naopak naprosto neviditelná a neproniknutelná organizace ilegálních aktivit. Do českého vkusu tak vnikl rys, s nímž se marně potýká i řada vyspělých zemí s daleko lépe fungujícím systémem justice a policie: jak rozlišit usměvavého, zdvořilého, nesmírně pracovitého a spole čensky nepochybně žádoucího čínského podnikatele od nelítostného, krutého a prakticky nepolapitelného čínského gangstera. Zvlášť když v cestě stojí bariéra jazyková, civilizační a v neposlední řadě i identifikační; Číňané dobře vědí, že nám připadají v podstatě všichni stejn í a dovedou toho taky využívat. Co ale vůbec nejvíc komplikovalo a komplikuje pohled pod pokličky čínských restaurací všude tam, kde se rozrostly takovou rychlostí, jako v poslední době v Praze a dalších městech – tak dokonalá a neprostupná organizace zločineckých gangů, že italská mafie nebo cammora se s ní nemohou rovnat.
ZNAMENÍ TRIÁDY. Pro většinu českých diváků je starý čínský klášter Šao-ling jen exotickou rekvizitou z kung-fu filmů. Pro Číňana má hlubší význam – právě z plamenů tohoto legendárního kláštera se totiž zrodila nejznámější čínská tajná společnost: Triády. Založilo je údajně pět mnichů, kterým se z kláštera, zapáleného mandžuskými vojsky, podařilo utéct. Po dobrodružném putování založili ve stejně legendárním Mu-jangu (Městě vrb) tajné společenství stejného jména a poprvé také vyslovili jeho základní heslo: „Fan Čching, Fu Ming!” (Svrhněte mandžuskou dynastii Čching, nastolte čínskou Ming!) Přestože dnes neexistují žádné důkazy o tom, kde (dokonce ani zda!) obě posvátná místa ležela. Triády přežily do současnosti a už od sedmnáctého století vážně znepříjemňovaly život vládnoucím mandžuským vládcům. Když konečně v roce 1911 mandžuská dynastie zanikla, znamenalo to pro tajné společenství sice triumf, ale zároveň i dost vážnou změnu. Jednoduchý politický program ztratil smysl, nicméně velmi pevná ilegální organizace s pravidly a rituály vžitými v několika generacích, zůstala a degenerovala v kriminální gangy. Jen pro ilustraci: staletími krutých represí si Triády vytvořily tak složitý systém komunikace, že se jejich členové dodnes poznávají podle drobných gest, jejichž smysl nezasvěcenému naprosto uniká.
Hostitel například podá hostu šálek čaje palcem a ukazováčkem, zatímco prostředníkem se dotýká dna, při jídle zatřepe prsty a položí na misku rýže zkřížené hůlky. Patří-li host k téže tajné společnosti, místo odpovědi prostě misku odstrčí. Má-li přepadený pocit, že útočníci jsou příslušníky stejného bratrstva, naznačí jim to tím, že si místo obrany začne přemítavě třít obočí prsty pravé ruky. Stejnou roli může hrát nenápadné zatahání za ušní lalůček nebo rychlé zkřížení určitých prstů. Je zřejmé, že při tomto vypracovaném způsobu komunikace a velmi přísných pravidlech jednání zločinecké Triády velmi rychle rozšířily svůj vliv i ve světě, který se chystal k zásadním společenským změnám. Tím spíš, že se jim tento svět s pádem kolonialismu doširoka otevřel. Tajná společenství navíc s prvními migračními vlnami dostala ještě další smysl: nahrazovala novým přistěhovalcům v cizí zemi domov a dodávala jim psychologickou podporu proti pocitu „zůstat sám”. Už v roce 1854, krátce po příchodu prvních čínských přistěhovalců do Ameriky, například soustřeďovala nejsilnější ze zdejších Triád, „Společnost pěti ” (podle pěti oblastí Číny), jen schované pod ctihodnou nálepkou sociálních sdružení, ovládly zakrátko San Francisco natolik, že se v roce 1906 městské úřady rozhodly „Chinatown” jednoduše zbořit. V Singapuru, kde Britové povolili Číňanům dokonce samosprávu, nahradily i policii, urovnávaly spory, vybíraly i daně. Podle policejních odhadů tu dodnes žije asi devět tisíc příslušníků tajných společností, rozdělených do šesti hlavních skupin. Zdánlivá nevýhoda – jazyková a civilizační izolace – se obrátila ve výhodu: všude, kam Číňané začali ve větším počtu expandovat, vytvořili vlastní, velmi dobře prosperující svět, založený na úplně jiných obchodních zásadách, než jaké panovaly o ulici, o blok dál. Bez dokladů, smluv, cla a evidence. Stačilo, aby se jeden Číňan v Singapuru uklonil a převzal od klienta deset tisíc dolarů – a jeho vzdálený příbuzný nebo příslušník stejného společenství vyplatil bez váhání neznámému cizinci stejnou částku v místní měně kdekoli jinde na světě. Bangkokem počínaje a Dillím konče. Je pochopitelné, že dá-li se tímto způsobem transferovat měna, funguje stejný model i u zboží. Jenže tím zbožím mohou být zrovna tak televizory a opékače topinek – jako třeba pašované drahokamy nebo drogy. Nebo jako dnes čím dál častěji – i lidé… 1
30 FIREM V JEDNOM BYTĚ. Když policie loni zadržela v Praze jednoho ilegálního čínského přistěhovalce, zjistila s překvapením, že v jeho třípokojovém bytě je oficiálně zaregistrováno 130 čínských společností. Podobné překvapení policisté zažili i v jedné ze třiceti čínských restaurací, které v Praze vypučely během několika měsíců: v podniku jménem Zlatý lotos oficiálně pracovalo 325 zaměstnanců, ačkoli má sotva jednu místnost o osmi stolech. „Žádná z čínských firem, které jsme odhalili, tady nepodnikala,” tvrdí Miroslava Polová z přistěhovaleckého úřadu. „Využívaly se jen k tomu, aby dostaly víza pro čínské zaměstnance. Ale jakmile sem Číňané přijeli, poslaly je na Západ.” Sen o emigraci do nějaké vyspělé země, který začal před půldruhým stoletím „importem” přičinlivých, neúnavných kuliů na stavbu transamerické Pacifické dráhy, dostal po pádu želené opony v Evropě jinou podobu.
Cílem často dost dobrodružných obchodů se stalo Německo – a kanálem právě průchod zeměmi bývalého komunistického bloku. Zeměmi s dosud nevyvinutou kontrolou přistěhovalců a poměrně volnými hranicemi. A poměrně děravými zákony. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se stala hlavní přestupn í stanicí pro uprchlické proudy z Asie do západní Evropy Budapešť a hlavní převaděčskou trasou hranice mezi Maďarskem a Rakouskem. Jenže loni na jaře Maďaři značně zpřísnili hraniční režim a začali soustřeďovat stovky přistěhovalců do zvláštních středisek, kde potom propukaly nepokoje. Takřka milion lidí se přes hranice do Maďarska vůbec nedostal a přitom neměli ani platné doklady pro cestu jiným kanálem, ani dostatek peněz na návrat domů. Proto se tranzitní centrum pro ilegální imigranty přesunulo do Prahy a organizace „černých” přechodů dostala daleko propracovanější rozměr. Jak uvedl loni v létě – ještě před podepsáním readmisní dohody s Německem – jeden z českých převaděčů v rozhoru se zpravodaji německé agentury ADN: ruská mafie sestavovala už v Moskvě skupiny Asiatů (především Vietnamců a Číňanů), které „dodávala” do Prahy a odtud už šlapali přes „zelenou” hranici do Německa s pomocí místních kontaktů. Podle převaděče stála celá akce jednotlivce kolem 300 marek, přičemž čistý zisk snižoval zhruba o 20 procent fakt, že bylo nutné zahrnout na „výplatní listinu” i některé německé pohraničníky.
Novému systému signalizačních zařízení, které zřídili na své hranici Němci, převaděč příliš nevěřil; podle něj je terén na česko-německé hranici tak komplikovaný a hornatý, že vybudovat skutečně účinné zařízení by stálo neúměrně mnoho peněz. Vzápětí následovaly další kroky, které reagovaly na změněný proud uprchlíků; i Česká republika zostřila imigrační opatření a tisíce běženců se ocitly v nouzi. Nicméně kanál Peking – Moskva – Praha – Západ už existoval a začal fungovat i v takových rozměrech, jakým je například padělání pasů a víz. Česká ekonomika se ostatně – jako první z postkomunistických zemí – jakž takž stabilizovala a začala být zajímavá sama o sobě. Stovky Číňanů, snících o lepším životě v lepším světě, prodělávaly krutou kalvárii: buď se pokusem o ilegální přechod tak zadlužily, že se staly prakticky doživotními vazaly převaděčských gangů – nebo jakýmisi „rukojmími” svých vlastních spoluobčanů. Celá vesnice se třeba složila na jediného muže, který si „koupil” právo vystěhovat se – pochopitelně s tím, že si v cílové zemi otevře firmu, která mu umožní coby „zaměstnance” dostat ven i ostatní…
POKLONA MLUVÍTKU. Zapomeňme na okamžik na své rozhořčení, jak se nám sem nelegálně stěhují Číňani a připomeňme si naopak léta totality, kdy se – ať už úspěšně nebo neúspěšně – snažily vycestovat ilegálně do „svobodného světa” stovky z nás. Ve srovnání s námi žili Číňané v daleko horší, maoistické odrůdě totality, která stála miliony životů a na rozdíl od nás se jí dodnes nezbavili, i když už ztratila svůj masově krutý charakter. Stejně jako my jsme kdysi argumentovali neústupným imigračním úředníkům na západě, že už sám pokus opustit zemi je otevřeným vyjádřením nesouhlasu se společenským řádem, který tu panuje, znamená v drtivé většině příchod čínských uprchlíků jejich bytostnou touhu žít ve svobodné společnosti, kde jsou schopní a ochotní pracovat třeba do úmoru jen pro vizi vlastní – byť i malé – živnosti. Problém je někde jinde; v tom, že tito malí, nesporně schopní a pilní kapitalisté musí vykoupit svůj útěk oddaností a područím gangům vysloveně kriminálním – a že pro ně z tohoto závazku není úniku. Pak i ty nejpočestnější úmysly končí otroctvím bez otázek a čínská restaurace může zrovna tak hostit gurmány jako padělatelskou dílnu. Přičemž zákony, které v této komunitě vládnou, jsou stejně železné a kruté, jako ruka někdejších feudálních pánů.
Všechno zatím nasvědčuje tomu, že čínské živnosti v Čechách slouží víc tomu druhému, než svým proklamovaným aktivitám. Všimněme si jen restaurací: přestože jsou neúnosně drahé a mají minimum hostů, oficiálně prosperují a navíc vznikají další a další. Z čeho jiného by mohly prosperovat, než z praní špinavých peněz a z aktivit, které se nikdy do daňového přiznání nedostanou. Zatímco podle údajů z loňského roku je u nás přihlášeno kolem pěti tisíc Číňanů, oficiální odhady se zmiňují o 20-50 000 těch, kteří tu dlouhodobě přebývají. A ani ti netvoří nějakou homogenní komunitu: zhruba 70 procent z nich hovoří mandarinským dialektem a 30 procent pochází z jižních oblastí, přičemž se mezi sebou domluví pouze psanou formou. Odborníci odhadují, že v Praze nepůsobí víc než deset zločineckých klanů – ale je-li to plus nebo mínus nikdo neví. Tím spíš, že komunikace nevázne jen na jazykové bariéře; ve většině případů, kdy se policie pokusila vyslýchat Číňany, zapletené do nějakého zločinu, pomocí tlumočníka, je první věta, kterou tlumočník uslyší: „Odmítni tlumočit, jinak ti uřízneme hlavu.” Raději pak řekne, že tomuhle dialektu nerozumí…
S jakým dalším artiklem krom převaděčství Číňani v Praze nezákonně podnikají, se rovněž neví. Podařilo se jen zjistit, že zcela ovládli pouliční obchod, provozovaný Vietnamci a že se podílejí i na vydírání. Policisté přepokládají, že obchodují i s drogami, ale dokázat se zatím nic nepodařilo. „Už dnes víme, že tu brzy vznikne i klasická Čínská čtvrť,” tvrdí policejní důstojník, který si nepřeje být jmenován. „Máme informace, že Číňani kupují prostřednictvím Čechů spoustu nemovitostí nebo si od nich pronajímají rozsáhlé prostory jako dílny a sklady, kde zároveň bydlí.” Policie sice zaregistrovala, že jejich hlavním stanem se v poslední době stalo Casino Admirál, ale na víc nemá ani síly, ani schopnosti. Čínský fenomén je kompletně nový a při neochotě oficiálních čínských úřadů jakkoli spolupracovat je jedinou možností – zatím ovšem nereálnou – pozvat do Prahy policejní odborníky z Hong-Kongu. „Objevili jsme i takovou kuriozitu,” usmívá se policejní důstojník. „Na ruzyňském letišti existuje kancelář čínské firmy, kam čas od času přijde Číňan s kufříčkem, promluví do mluvítka u vstupních dveří, ukloní se, položí kufřík a zas odejde. Pak se jen vysune ruka a kufříček vtáhne dovnitř.” Uvědomíme-li si, na jakých základech pracují Triády, je to podobnost jen velmi málo žertovná….
VĚČNÍ ARABOVÉ. Když před dvěma lety nakupovala ženská polovička naší autorské dvojice na Václavském náměstí drogy od arabských dealerů, zdálo se všechno jednoduché: druhý den vyšel v denním tisku článek s poměrně přesnými údaji i konkrétními fotografiemi, většina čtenářů si říkala: „A teď mají Arabové utrum.” Bohužel tomu tak není. Když půjdete po spodní části Václaváku dnes, můžete vidět tytéž tváře jako na fotografiích dva roky starých a dočkáte se od nich i stejného zboží. Marihuana, hašiš, tehdejší pervitin dnes takřka vytlačil heroin…
Kde se tu vzali? Měli tu stejné zázemí jako Rusové a Ukrajinci. Po celá léta probíhal v komunistickém Československu výcvik arabských teroristů, z nichž někteří se podepsali na těch nejkrvavějších zločinech. Libyjci, Syřané, Palestinci – ti všichni se tu učili zákeřně zabíjet a vytvořili si tu i soukromé vazby. Po listopadu ’89, kdy padla stará pravidla a nová ještě nebyla vytvořena, společenského a politického chaosu hbitě využili. Zvlášť ve spojení s Alžířany, kteří zase pro změnu studovali terorismus v bývalé NDR a najednou se stali součástí prosperujícího západního státu. Pro africkou a balkánskou větev narkomafie se otevřel nový kanál – a se stabilizací československé ekonomiky postupně i nový trh. Pověsti o tom, že nabízejí před pražskými školami bonbony s drogou, se sice neprokázaly, nicméně nabídka byla tak levná a dostupná, že nová klientela vznikla velmi rychle. A nejen na spodním konci Václavského náměstí, v přilehlém bufetu Koruna a později, po jeho zavření, dole v metru. I v nejrůznějších pražských klubech a nočních podnicích. Dnes už mají pražští Arabové krom překupnictví drog další výnosnou živnost: nelegální obchod se zbraněmi.
Přes Prahu proudí – z Německa a z Ruska – zásilky povětšinou ručních zbraní pro jugoslávská bojiště. I když oficiálním adresátem bývají malé firmy pro obchod se zbraněmi v západní Evropě. Dokonce i na obchodu s kradenými auty se Arabové začali podílet, vozy, odcizené v Čechách nebo v Německu ovšem neputují do Polska a do bývalého Sovětského svazu – jako v případě bulharských a ruských gangů – nýbrž do Egypta. Proč s tím nikdo nic nedělá, když se to všeobecně ví? Odpověď je v zásadě stejná jako z ostatních zahraničních mafií, které k nám rychle pronikly a snadno se tu zabydlily. Český bezpečnostní systém nebyl vůbec na něco takového připraven, má obrovské starosti i s expanz í domácího zločinu – a pokud se ministerstvo vnitra vůbec v poslední době na zahraniční zločince zaměřuje, pak jen tak tak stihne věnovat pozornost Italům, gangům z bývalého Sovětského svazu a v poslední době se snaží alespoň zmapovat příliv Číňanů. Na Jugoslávce už vůbec nestačí – a Arabové jsou v celé téhle sbírce vlastně tou nejméně zneklidňující komunitou. Problémem vlastně je i zjistit, kolik jich v Čechách celkem žije. Prý kolem deseti tisíc. Prý. Zatím totiž nefunguje ani to základní, co nutně každé oddělení boje proti organizovanému zločinu potřebuje: centrální evidence cizinců.
