Každý máme místo svého srdce. Spoluzakladatel magazínu Koktejl a známý spisovatel Josef Formánek ho nalezl na západě Moravy. Magická přitažlivost ale asi nebyla čirou náhodou…
Krásných míst mám v sobě schovaných na horší časy několik. Ostrov Siberut s jeho deštným tropickým pralesem, šamanskými rituály a křikem opic při východu slunce, miluju oázu Chebiku, která na mě působila jako přelud, uhranula mně narudlá poušť Kalahari ve chvíli, kdy tam noc požírá den a staví klenbu z hvězd, úžasné je příkré úbočí bývalé sopky, na jejímž dně se třpytí jezero Maninjau jak tekuté stříbro a vy máte z té výšky pocit, že nad ním plachtíte, stejně jako orel letící pod vámi.
U nás mi učarovala Třebíč. Její název může pocházet i ze slova třeby, kterým byla kdysi označována pohanská obětiště, což by snad zčásti vysvětlovalo, že se tam vyskytuji víc, než je zdrávo. Kde jinde dostanete v mých letech na ústa, potkáte nové přátele, z nichž někteří jsou šílení, instalují vám tam za života pamětní desku, navštívíte o půlnoci mikve, dostanete darem v hospodě obrazy, zamknou vás omylem večer na hřbitově? Kde v hospodě potkáte Čecha mluvícího plynule hindsky nebo básníka v barokním oblečení a na lyžích, přesunujícího se stůl od stolu, recitujícího opilým hostům své verše? Kde jinde vám nabídnou hulení modelu s krásným názvem: Vesmírné papuče?
Druhý den spěchám na Moravu. Pár hodin vlakem.
Opisuji okolo onoho města divné kruhy.
Musím na něj pořád myslet.
Třebíč, léta Páně dva tisíce deset.
Jdu do hospody, kde dostanu na držku.
Jeden blb mi povídá – ty si myslíš, že jsi spisovatel? Jsi mamrd.
Jestli já jsem mamrd, tak ty óbrmamrd – křiknu.
Potom ten chlapík se dvěma kámoši držku mou do ateliéru výtvarného vynosí.
Ticho. Probudím se.
Dívám se do zrcadla. Hezky mě vymalovali. Pěkná to byla rvačka.
Jářku, měl bych si tak vybarvit oči každé ráno.
Nechce se mi, ale přiznávám – rána opilcova jsou těžká jak vykládka vlaku.
Rekapituluji škody. Brýle mají naprasklé jedno sklíčko, cestovní taška roztrhaná. Ztratil jsem zlatý řetízek od strejdy, peněženka zmizela.
V kapse mám jen čtyři dvoustovky a pár drobných. Je neděle, a tak si kupuji v nejbližším otevřeném supermarketu cigára, láhev vody, tatranku a žlutou igelitku, kam si přendám věci z tašky, která je na vyhození.
Jdu pátrat v ulici, v níž si inženýr Maran postavil dům.
Snad ještě někdo žije, kdo ony podivné události pamatuje.
Zvoním u protějšího domu. Pohne se záclona a nic. Po chvíli starší pán pootevře a škvírou ve dveřích mi podává padesátku.
Musím se smát.
Ve skleněné výplni pootevřených dveří vidím vandráka s nalitým okem, zakrvácenou košilí a igelitkou.
Než zabouchne zpátky, zakřičím že hledám pamětníky a že v Třebíči mi prostě jen rozbili držku. Opatrně pootevře. Dává mi tři tipy na lidi, co v té ulici tehdy žili.
Tohle mě taky baví. Pátrat, aniž vím, co mě čeká.
Jak zjistím, jeden pán umřel, další možný svědek – vetchá stařenka se prý do té ulice nastěhovala, když bylo po všem.
Maran a jeho žena už nežili. Ví toho zoufale málo. Spíš takové zkazky. Že ten nápis na domě zničehonic zmizel a že v Kočičině, v Židech, dělal za války Maran u všech dveří křídou křížky. Že v tom zakletém domě po jejich smrti našel soudní úředník mumii jejich dcery.
(Úryvek z knihy Umřel jsem v sobotu.)
Které okresní město má jedno z největších náměstí v republice, jen o pár čtverečních metrů menší než pražský Václavák?
Jen Třeb, jak místní říkají. Před válkou k nim patřili i Němci, Italové, Slováci a Židi. Po posledně jmenovaných zůstala starobylá židovská čtvrť s úzkými a křivolakými uličkami s klenutými průchody, synagogou i hřbitovem. Je to jediná židovská památka mimo Izraele na seznamu UNESCO. Na něm je zapsána i majestátní bazilika svatého Prokopa ze 13. století.
Za ní můj excentrický přítel Milan Šťastný pomáhal v současnosti zakládat za Fond Třebíč bylinkovou zahrádku benediktinů, kde uvidíte 220 druhů bylin z Vysočiny, Číny či Dálného východu. V paměti mi utkvělo, jak na mne Milan pomrkával, když mi ukazoval bajkalskou obdobu ostropestřce, který je výborný na pročištění jater. Dobře, občas lehce popiju, ale proti němu jsem amatér. Navíc po kalném ránu vstane a jede na plný výkon, což v jeho padesáti letech nechápu. Ale možná jen proto, že po Třebíči létá s plným nákladem rumu, fantazie a ostropestřce, dokáže při své civilní práci pořádat ještě ve svém městě ulítlé performance v plenéru a sedmnáct let před sebou valit rockový festival Zámostí. Nebo jen tak mimochodem zorganizovat v zámeckém příkopu bludiště pro děti, které tam během jediného dne vyrostlo díky stovce dobrovolníků, jež tam vysázeli 1450 tisů.
Zajeďte si do toho města, zajděte si na 75 metrů vysokou věž kostela svatého Martina. Za vidění stojí i kapucínský klášter, evangelický a pravoslavný kostel nebo Malovaný dům na náměstí, patřící kdysi nejzámožnějšímu italskému občanovi Calligardi, či o pár metrů dál Černý dům. Brzo by měla být v Třebíči zprůchodněna i ledárna Valdštejnů, což je zajímavá, asi sto metrů dlouhá zpustlá podzemní prostora, která sloužila jako úschovna ledu z řeky Jihlavky, potom jako střelnice lidových milicí a následně jako noclehárna bezdomovců.
Co mě však na Třebíči přitahuje nejvíce, jsou magické osudy, které se mi tam doslova připletly do života. Díky nim jsem napsal už dvě knihy propletené s tímhle městem. Dodnes mne mrazí z těch podivných náhod.
Po jednom autorském čtení v Třebíči z předchozí knihy Mluviti pravdu jsem se rozhodl, že vypátrám dům, okolo kterého chodil jako malý chlapec-předobraz hlavního hrdiny Bernarda Marese.
Byl na něm nápis, který prý určil celý jeho pozdější neuvěřitelný život. Nejen tím, co ve válce i po ní zažil, ale že to vůbec přežil, a také tím, že ve chvíli, kdy jsme se potkali, nebyl senilní a měl chuť mi vyprávět. Nepotřeboval jsem ten nápis najít kvůli románu. Už byl dopsán.
Byla to zvědavost, úcta ke skutečnému hrdinovi mé knihy?
Jenže jsem ten dům nemohl najít a jen náhodou jsem se zastavil u jednoho baráku, abych si zapálil. Už jsem to pátrání vzdal, ale když z domu vyšla paní, zkusil jsem to ještě a zeptal se, jestli neví o tom nápisu. Řekla mi, že byl kdysi právě na jejich domě. Jak jsem zjistil později, jeho stavitelé v něm provozovali duchařské seance a tragicky zemřeli.
Další nájemníci též umřeli za zvláštních okolností.
Až třetí nájemníci ten nápis z vily odsekali a podivné události ustaly. Teprve když jsem příběh zakletého domu sepsal ve své poslední knize Umřel jsem v sobotu, došlo mi, že jsem tomu nápisu vlastně pomohl znovu žít. Tady ten nápis je: Z OSUDU RUKOU A VŮLE BOŽÍ.
Na nádraží přijíždím, když tam už autobus s cedulkou Praha stojí. Chvíli se s taxikářem dohaduju o částce, ale ví, že spěchám, tak se jen pobaveně usmívá. Vztekle mu mrsknu peníze na palubku a běžím vstříc rozjíždějícímu se autobusu, mávám. Zastaví, řidič si klepe na hodinky a káravě říká: „Příště se to nebude opakovat!“
To si piš, pomyslím si a sednu si za jednu paní. Přesedne si o dvě sedačky dopředu.
Podívám se do odrazu ve skle. Ajajaj, to se nám to vybarvilo. Oba monokly dostaly krásně fialovou barvu.
Tohle město prostě miluju.
(Úryvek z knihy Umřel jsem v sobotu.)
