Jako na výběžcích pevniny stojí majáky, které vysílají světelné signály lodím plujícím podél pobřeží, tak na našich kopcích stojí věže. I ty vysílají do okolí signály. Signály televizních programů, které spojují lidi s okolním světem. Jen díky těmto věžím, které ční nad vrcholky kopců, můžeme v klidu domova zmáčknout televizní tlačítko a spustit si modře blikající obrazovku. Tu záři, která nám dává jistotu blízkého břehu. Ve chvíli, kdy některý vysílač přestane šířit svůj paprsek signálu, společnost přichází o svůj televizní program, hrozí ztroskotání.
PRAOTEC VYSÍLAČ
Praha – stověžatá. Pochybuji ale, že by dnes někdo spočítal všechny pražské věže. Je však jedna, která je nepřehlédnutelná a již více než sto let dotváří pražské panorama. Shlíží na Prahu téměř z dvousetmetrové výšky a podobá se Eiffelově věži v Paříži. Petřínská rozhledna. Původně byla postavena pro Pražany, aby jim umožnila krásný výhled na město. Později byla využita i jako televizní vysílač, a ještě později ji paradoxně pro veřejnost zavřeli. Po sto letech je opět v provozu, hlavně jako rozhledna.
V roce 1889 vyslal Klub českých turistů do Paříže velkou skupinu zájemců, kteří se vrátili plni dojmů. Především je zaujala nově postavená Eiffelova věž na břehu Seiny. Ihned vznikl nápad postavit si podobnou rozhlednu doma v Praze. Přestože inženýr Prášil z Českomoravských strojíren předložil již rok předtím rozpočet na stavbu rozhledny ve výši 32 tisíc zlatých, teprve po zhlédnutí Eiffelovky získal nápad větší podporu a mohl začít být realizován. Dne 23. června 1890 založili čeští odborníci a vlastenci Družstvo rozhledny na Petříně. Podpis pod dokument, oslovující potenciální investory, přidali i slavný český cestovatel Vojtěch Náprstek či nakladatel Jan Otto. Dne 26. října 1890 valná hromada akcionářů, kterých bylo téměř 730, rozhodla o umístění Petřínské rozhledny. Původně se zamýšlelo umístit ji na úpatí Petřína, u tehdejšího Řetězového mostu (dnes most Legií). Odborníci však nakonec dali přednost prostoru nedaleko kostela sv. Vavřince na téměř nejvyšším místě Petřína – 324 m n. m. V polovině března 1891 byly zahájeny pozemní práce. Celá stavba trvala pouhých 53 dní! První návštěvník mohl vystoupit na věž 20. srpna 1891.
Podobnost přímo vyzývá ke srovnání s Eiffelovou věží. Šedesát metrů výšky Petřínské rozhledny je zhruba pětina Eiffelovky, oproti jejím 1792 schodům má pouze 299. Horní plošina je 198 metrů nad Vltavou, což je asi o třetinu méně než její vzor nad Seinou. Jen nadmořská výška horní plošiny Petřínské rozhledny je o 45 metrů výš nad hladinou oceánů než u jejího pařížského vzoru.
Souběžně s rozhlednou byla postavena i lanovka. Ta původní měla unikátní pohon. Tvořila ho vodní nádrž, která se vždy naplnila v kabince jedoucí směrem dolů.
Trochu smutným se stal pro “petřínskou Eiffelovku” rok 1938, kdy kabinu rozhledny zachvátil požár. Po několika úpravách však byla opět uvedena do provozu. Daleko nebezpečnější pro ni mohl být rok 1939, kdy přicestoval do Prahy Adolf Hitler a vyslovil přání Petřínskou rozhlednu, symbol české svébytnosti a dovednosti, zbourat. Nikdo však jeho přání nesplnil, a tak rozhledna přežila nástrahy války.
Televizní historie rozhledny začala malou předpremiérou již v červenci 1948. Při XI. všesokolském sletu byl na rozhlednu instalován vysílač o výkonu 1 kilowattu pro přenos obrazu a zvuku. Pro příjem bylo tehdy připraveno 25 televizorů instalovaných například v budovách Čs. rozhlasu, Všeobecné nemocnice, v redakcích několika deníků. Odhaduje se, že sestavy cvičenců zhlédlo na obrazovkách postupně asi 150 000 diváků.
Svou televizní premiéru si rozhledna odbyla až roku 1953. Na její vrcholek byla přistavena ještě dvanáctimetrová anténa, která měla zajišťovat televizní signál. Samotný vysílač Tesla TV 5/FM 3, dnes vystavený v Národním technickém muzeu, byl umístěn v přízemí, kde byla do té doby restaurace. Tak se Petřínská rozhledna stala prvním českým vysílačem a dlouhých 39 let vysílala televizní signál do pražské kotliny.
Pravděpodobně nejsmutnější období pro tuto pražskou dominantu nastalo v osmdesátých letech. Rozhledna začala chátrat, proto byla dne 30. září 1979 pro veřejnost uzavřena. O její znovuotevření se významně zasloužili až pořadatelé Všeobecné československé výstavy, kterým se podařilo rozhlednu zrekonstruovat a 18. května 1991 uvést do provozu pro veřejnost. O rok později bylo ukončeno televizní vysílání a stavba se opět stala především rozhlednou. Od dubna 1999 byla dokonce převedena do správy Pražských informačních služeb, které dnes zajišťují její chod.
ARCHITEKTONICKÝ SKVOST SEVERU
 Za projekt televizního vysílače Ještěd získali jeho tvůrci Perretovu cenu, ocenění Mezinárodní unie architektů. Z politických důvodů si ji ale nemohli vyzvednout – psal se totiž rok 1973. |
Nastupuji do lanovky s davem dětí z jakési pražské základní školy. Zavírají se dveře, a za malou chvíli se ocitáme téměř na vrcholu Ještědu. Pod námi průsek s jedním sloupem a dolní stanicí lanovky, kousek dál Liberec. Nad námi ohromná kuželovitá stavba televizního vysílače Ještěd. Jak jednoduché. Z centra Liberce zabere cesta na vrchol zhruba 30 minut: deset tramvají, patnáct pěšky ke spodní stanici lanovky a pět minut (i s čekáním) lanovkou. Málokdo z návštěvníků Liberce odolá, odměnou je mu pak krásný výhled na téměř třetinu Čech. To ovšem musí být hezké počasí. Jinak se vám také může stát, že neuvidíte na pět metrů před sebe a budete se muset držet zábradlí, aby vás neodnesl vítr. Také já jsem Ještěd navštívil se základní školou. Od mala mi imponovalo to, jak vysílač na vrcholu plynule navazuje na reliéf kopce. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že za tuto stavbu byla Mezinárodní unií architektů udělena autorům Perretova cena. V Čechách nenajdeme mnoho staveb, které by změnily ráz krajiny a zároveň se staly symbolem celého regionu.
Nebyl to jen vysílač, který z Ještědu udělal dominantu, upoutával pozornost od pradávna. Podle kronikáře Johanna Carla Rohana byl již v roce 1737 vztyčen na hoře kříž. První dřevěnou chatu postavil těsně pod vrcholem roku 1847 lesník Hebelt. Podával v ní poutníkům občerstvení, které sem předtím sám vynesl. V květnu 1867 byla na vrcholu postavena pět metrů vysoká dřevěná rozhledna, vůbec první v této části Čech. Ani ta, ani její osmimetrová nástupkyně však nestačily odolávat náporu turistů koncem 19. století. Dne 27. června 1906 byl položen základní kámen a již 13. ledna 1907 byl slavnostně otevřen nový horský hotel s třiadvacetimetrovou rozhlednou. Od roku 1933 začala na Ještěd jezdit lanovka. Horský hotel, který od roku 1945 nakrátko spadal pod Klub českých turistů a později byl přidělen pod hotelový a restaurační podnik, začal roku 1959 sloužit i televiznímu vysílání. Vysílač pokrýval tu část severních Čech, která byla nedostupná z petřínského vysílače či z vysílače na Bukové hoře. Osudnou se pro Ještěd stala poslední lednová noc roku 1963. Stačila malá nepozornost při rozehřívání potrubí, a celý horský hotel vyhořel. Jako zázrakem se povedlo zachránit vysílací zařízení, které bylo přemístěno do sklepních prostorů, a za velice složitých okolností se ve vysílání pokračovalo až do doby, kdy byl vybudován provizorní objekt. Když hotel vyhořel, zůstalo na vrcholu opět volné místo. Místo pro stavbu, která natolik poznamenala tvář Liberecka, že si málokdo dnes dovede Ještěd představit bez televizního vysílače.
Dne 30. července 1966 byl položen základní kámen nového radiokomunikačního střediska. Moderní stavba byla slavnostně otevřena 21. září 1973, ale nového obrazu a zvuku se diváci dočkali již v květnu 1971. Za projekt se dostalo autorům architektu Karlu Hubáčkovi, statiku Zdeňku Patrmanovi a specialistovi na interiéry Otakaru Binarovi značného uznání, to nejcennější bylo od Mezinárodní unie architektů: “Předložené dílo zasluhuje uznání pro zapojení do krajiny svou jasností a souladem. Tvar a jemnost profilu byly dokonale sladěny s požadavky funkce. Důmyslně vyřešeny byly i stavební problémy.” S tímto stanoviskem byla autorům udělena Perretova cena, kterou si z politických důvodů nemohli jet do Buenos Aires převzít.
Stavba je zajímavá nejen tvarem, jenž dodal vrcholu zcela novou podobu, ale také svou jedinečnou konstrukcí. S ohledem na povětrnostní podmínky byl zvolen tvar rotačního hyperboloidu. Od paty až na vrchol anténního nástavce měří 94 metrů. Hlavní nosnou konstrukci tvoří dva železobetonové válce zasunuté do sebe a zakotvené v mohutné základové desce. Vnitřní válec má průměr 4,4 a výšku 41,4 metru a na konci je upevněn ocelový kruh anténního stožáru. Vnější válec má průměr 12,5 metru a je jen 22,5 metru vysoký. Mezi nimi jsou upevněny ocelové konstrukce jednotlivých podlaží a schodiště. I takto precizně zkonstruovaná stavba však měla své mouchy. Nedlouho po dokončení prožili její stavitelé dramatické chvilky, neboť se vlivem silného větru začalo projevovat nečekané a velmi nebezpečné kmitání. Hrozící destrukci věže se podařilo odstranit instalováním 600kilogramového závaží a pomocí speciálních tlumičů kmitů.
Roku 1990 se na vrcholu Ještědu znovu objevil i tradiční kříž, který byl potají odstraněn v osmdesátých letech.
TROJNOŽKA ŽIŽKOVSKÁ
V jedné ze dvou tenčích “noh” žižkovského vysílače nastupujeme do služebního výtahu s vedoucím provozu RKS TV Praha-město ing. Milanem Kusbachem. Stoupáme rychlostí 4 m/s tam nahoru do mraků nad Prahou. Z bezpečnostních důvodů se ještě interním telefonem ohlašuje na velín. “Tady Kusbach, jedu se s exkurzí kouknout nahoru na antény.” Na oplátku se mu ze sluchátka ozve: “V pořádku, ahoj.” Výtah se zastavuje, jsme ve výšce 118 metrů. Z výtahu vcházíme přímo do místnosti přeplněné různými skříněmi, propojenými změtí kabelů. Raději rychle vycházíme vedlejšími dveřmi ven na plošinu. Proplétáme se mezi umístěnými parabolami a anténami. Ing. Kusbach mě upozorňuje, že zde na vysílači je umístěno téměř 200 nejrůznějších antén! “Tady vidíte, že kapacita je téměř vyčerpána. Problém je totiž v tom, že v období kdy tato věž byla projektována, se nepředpokládal takový rozmach telekomunikačních spojů. Projektantům se naštěstí povedlo na tehdejší dobu ty anténní prostory trochu naddimenzovat. Jak se ale ukázalo, ani to už nestačí. Zde by se antény ještě vešly, ale v místnosti, kterou jsme prošli z výtahu, jsou umístěny zbývající komponenty mikrovlnných spojů, a ta je již téměř přeplněna. Proto v současné době firma Spojprojekt pracuje na projektu další kabiny, která by byla umístěna pod touto plošinou.” Procházíme, spíše se protahujeme místností na druhou plošinu s výhledem na Olšanský hřbitov. Zde nalézáme skupinku zaměstnanců.
“Co řešíte?”
“Ale, radíme se, kam dáme další antény.”
“Tak se nenechte rušit. My se tu jen porozhlídnem.”
Porada ve výšce 118 metrů nad Prahou. To se to pak radí s takovým výhledem a přehledem.
Televizní vysílač Praha neslouží pouze televizi a rozhlasu, ale i soukromým společnostem, bankám, požárníkům, policii a záchrance. Televizní a rozhlasové antény jsou umístěny v nejsilnější “noze” v místech, kde je věž zbarvena bíle a červeno-bíle. Níže jsou pak plošina a nejvyšší kabina, na kterých jsou umístěny paraboly mikrovlnných spojů. Opět nastupujeme do výtahu a sjíždíme do výšky 93 metrů, kde vystupujeme do vyhlídkové kabiny. Toto je nejvýše položené místo v Praze volně přístupné veřejnosti. Přesto je vyhlídka v době naší návštěvy prázdná. Přičítám to na vrub špatného počasí, můj průvodce mě však vyvádí z omylu: “Návštěvnost naší vyhlídky není zatím moc velká. Lidé, bohužel pro nás, raději dávají přednost Petřínu, který je sice níž, ale blíž centru.” Klesáme hlouběji, tentokrát výtahem pro veřejnost. Ještě se zastavujeme v nejnižší kabině, 65,9 metru nad Žižkovem. Zde firma Tower Prague provozuje dvě restaurace a salonek. Vracíme se zpět na zem.
PRAHA BEZ SIGNÁLU? NEMOŽNÉ!
Pražský vysílač je poněkud výjimečný oproti ostatním na území České republiky. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že pokrývá signálem hlavní město, které je velkou a strategickou oblastí, a není možné si dovolit sebemenší výpadky. Od ostatních televizních vysílačů se liší především přímou kontrolou s režiemi televizních společností. Přestože dnes již ČT a Premiéra distribuují své vysílání k většině vysílačů pomocí satelitu, zůstává žižkovský vysílač připojen i pozemním spojením. Tím je odstraněn jakýkoliv výpadek vysílání, který je u satelitního přenosu stále možný. Ostatní české vysílače přijímají vysílání přes satelit. V momentě výpadku satelitu přijímají vysílání speciálními přijímači právě z televizního vysílače Praha a dále je v příslušném regionu šíří. Pravidelně však dochází k přerušení vysílání zhruba dvakrát za rok. To když se provádí běžná údržba antén. Přerušení je však dlouho dopředu avizované a trvá zhruba půl dne.
RAKETA BEZ MOTORŮ
“To, že lidem televizní vysílač připomíná raketu, je logické, protože skoro každá věž připomíná raketu. Každá raketa se tyčí do výšky, je nahoře tenká a dole tlustá. Kromě toho každá raketa musí před vzlétnutím nejdřív stát, takže má velmi podobné konstrukční vlastnosti jako jakákoliv jiná vertikální stavba,” říká jeden z autorů projektu žižkovské věže ing. arch. Václav Aulický.
Ani otázka umístění věže nebyla jednoduchá. V potaz se musela kromě architektonických změn města vzít například i bezpečnost letového provozu nad Prahou. Nejprve se uvažovalo o stavbě vysílače na Petříně, to však zavrhli památkáři. Další návrh byl pražský kopec Parukářka. Zde by stačil 180 metrů vysoký vysílač, který by byl levnější než ten žižkovský. Tento návrh neprošel, protože by došlo k ohrožení koridorů letového provozu kbelského letiště. Nakonec tedy zůstal Žižkov. Základní kámen byl položen “na žižkovském dvorku” v roce 1985, a stavba se protáhla až do roku 1992. V současné době jsou zdá se s anténou všichni spokojeni. Zajisté existují i odpůrci této novodobé pražské dominanty, čím dál častěji však slyším slova úcty či obdivu. Možná je to jen otázka času. Vzpomeňme na pařížskou Eiffelovu věž, která zpočátku měla také mnoho odpůrců, a dnes si ji jezdí fotografovat turisté z celého světa. Chválí si ji i ing. Milan Kusbach: “Největší výhodou je, že z našeho vysílače můžeme pokrýt signálem celou Prahu. Zde v Praze jsou jediná dvě hluchá místa – Podolí s Bráníkem a Šárecké údolí. Když si vezmeme, jak je Praha členitá, můžeme být s pokrytím velmi spokojeni.”
SEVEROČESKÉ GARDE
Na Bukové hoře mezi Ústím nad Labem a Děčínem stojí jeden z našich nejvyšších vysílačů, již z dálky viditelná 223 metrů vysoká věž. Její stavbě však předcházela zajímavá “předehra” s největší nehodu v historii českého televizního vysílání. Dne 3. května 1960 zde započala výstavba v té době unikátního televizního vysílače. Zajímavý byl už výběr místa. K pozemkům nedaleko Děčínské chaty údajně přišel expert, přimhouřil oči, krátce se zamyslel, a pohybem ukazováku vytyčil odshora dolů místo pro budoucí televizní vysílač. Toto gesto navíc doprovodil slovy: “Tak tady by to asi bylo nejlepší.” Po více než dvou letech, 10. července 1962, stála na Bukové hoře věž připomínající šachovou dámu. Dosahovala výšky 181,5 metru, u paty měla průměr 18 metrů. Již rok před dokončením se však na věži začaly objevovat trhliny a nakonec bylo rozhodnuto, že se konstrukce musí vyztužit. Dne 3. prosince 1965 se při svařování vznítila polystyrenová izolace a věž začala hořet. Tato nehoda se naštěstí obešla bez zranění. Nicméně tento vysílač musel být nakonec 7. září 1966 odstřelen a na jeho místě byl postaven nový, který stojí dodnes.
NENÍ VYSÍLAČ JAKO VYSÍLAČ
Na území České republiky se nachází několik desítek televizních vysílačů. Ty nejznámější z nich má v povědomí většina našich občanů: Petřín, Hošťálkovice, Kojál, Kleť, Krašov, Buková hora, Cukrák, Klínovec, Praděd a další. Každý je jiný, ale přesto jsou si velmi podobné. Výstavba díky jejich poloze patří ke konstrukčně nejsložitějším. Veškerý materiál je nutné dopravit na špatně přístupná místa. Stavby na vrcholcích hor navíc musejí odolávat extrémním vlivům počasí. Například na našem nejvýše položeném vysílači na Pradědu, kde jsou podmínky opravdu tvrdé, bylo na jednom metru drátu naváženo až 28 kg námrazy. Neexistuje zde totiž klimatické léto. V průměru 280 dní v roce je tady mlha, ze které se často tvoří na vysílači nebezpečná námraza, ohrožující při oteplení nainstalované paraboly. Opakem Pradědu by mohl být vysílač na Kleti. Na tomto jihočeském kopci nad Českým Krumlovem je podnebí ovlivňováno jižními větry – fény, a při vzniklé inverzi je zde teplota i o 20 °C vyšší než v Českých Budějovicích.
ZTROSKOTÁNÍ
Důležitost televizních vysílačů pro naši společnost je nesporná. Snad jen několik krajně uvažujících jedinců se dnes v České republice obejde bez televize či rozhlasu. Přesto výstavbu každého nového vysílače doprovází řada negativních ohlasů. Nakonec však společnost tyto stavby přijme a zvykne si na ně. Dokonce se v mnohých případech stanou nepostradatelnou součástí panoramatu, chloubou okolí či symbolem daného regionu.
Televizní vysílač Cukrák, dominanta jižní Prahy, se zapsal do povědomí mnoha diváků výpadkem hned v prvních dnech svého vysílání. V nejnapínavější části westernu “V pravé poledne”, těsně před dramatickou přestřelkou, se přepálil tenoučký drátek odporu v modulátoru. Maják zhasl. Rozpoutalo se ještě větší peklo než samotná přestřelka ve filmu. Lidé ve středních Čechách zůstali bez signálu. Bez televizního signálu, který jim rozsvěcuje televizi. Jednoduchá závada, ale složitá, časově náročná oprava. Stovky telefonátů, stížností a výčitek. Pořad se musel opakovat.
CO VŠE JE V TELEVIZNÍM VYSÍLAČI PRAHA-MĚSTO
Stavba televizního vysílače Praha byla zahájena v říjnu 1985. Trvalo dlouhých sedm let, než byla 216 metrů vysoká věž v roce 1992 slavnostně otevřena.
Základy vysílače tvoří deska o průměru 30 metrů a tloušťce 4 metry, která je umístěna v hloubce 15 metrů. Do této desky jsou zakotveny dva tubusy o průměru 4,8 metru a výšce 134 metrů a základní tubus, jenž má průměr 6,4 metru a s anténním nástavcem ční až do výšky 216 metrů. V základním tubusu jsou dva výtahy určené pro veřejnost. V jednom z menších tubusů je služební výtah, ve druhém pak požární schodiště, které vede až do výšky 124 metrů. Pod úrovní země je umístěno parkoviště pro 70 aut. Mimo to je pod Mahlerovými sady protiatomový kryt a tři naftové agregáty o celkovém výkonu 1 MW. Samozřejmě i s nádržemi na naftu. Tato “malá elektrárna” je v permanentní pohotovosti a spouští se při výpadcích elektrického proudu. V úrovni země se nachází velín, ve kterém sídlí pracoviště řízení technického provozu. Ve výšce 65,9 metru nad Mahlerovými sady se nachází kabina s restaurací. V prostřední kabině, ve výšce 93 metrů, je veřejnosti přístupná vyhlídka. Zhruba od 100 metrů výš slouží věž čistě telekomunikačním účelům. Ve výšce 104,5 metru je umístěna kabina s parabolami pro příjem radioreléových spojů, stejně jako na plošině, která je 110,7 metru nad zemí. V základním tubusu, v místech, kde je bílý členitý kryt, jsou umístěny rozhlasové antény pro šíření signálu sedmi VKV frekvencí a anténa pro příjem kabelové televize Kabel Net. Ve výšce 190,4 metru je připevněna televizní anténa zajišťující pokrytí čtyř televizních programů. Celková váha věže je 11 800 tun. Stranou pak stojí ještě správní budova se sídlem pražského ředitelství Českých radiokomunikací, kde se mimo kanceláří nacházejí i samotné televizní a rozhlasové vysílače s chladicími systémy.
