V roce 2000 změní jedno z nejdůležitějších míst planety svého majitele. Podle dohody z roku 1977 mezi americkým prezidentem James Cartrem a panamským diktátorem generálem Omarem Torrijosem Herrerou přestane být po 31. prosinci 1999 průplav, dosud považovaný za technický zázrak století, majetkem Spojených států a převezme jej Panama. Ač malá velikostí i počtem obyvatel (méně než 3 miliony), není Panama díky nejstrategičtějšímu místu na světě jenom anonymní částí Střední Ameriky.
Zůstává paradoxem, že ačkoli průplav nikdy Panamě nepatřil, je základním zdrojem příjmů panamského lidu. Nápad postavit kanál mezi Atlantikem a Pacifikem se zrodil již v 16. století ve Španělsku. Aktuálním se však stal po severoamerické expanzi k pacifickému pobřeží, kdy Spojené státy pocítily potřebu zkrátit a zrychlit dopravu z východního pobřeží na západní. Spojnice mezi oběma Amerikami byla oficiálně přeťata 15. srpna 1914. Průplav z Karibského moře do Panamského zálivu postavily Spojené státy a také jej prostřednictvím federální agentury od roku 1914 provozují.
Zahájení vlastních zemních prací na průplavu předcházelo více než třicetileté úsilí. V roce 1880 se ujal tohoto náročného úkolu francouzský diplomat, inženýr Ferdinand de Lesseps, který řídil práce na Suezském průplavu. I když záměr pro finanční potíže po devíti letech ztroskotal, přesto socha Lessepse jako národního hrdiny stojí pyšně na jednom z náměstí Panama City, příznačně pojmenovaném Square of France.
Lessepsův projekt našel v roce 1903 pokračovatele ve Spojených státech. Podepsaly s Kolumbií smlouvu, podle níž se Kolumbie zavazovala poskytnout jim na 99 let pásmo v šířce 10 mil k vybudování mezioceánského průplavu za náhradu 10 milionů dolarů a roční nájemné 250 000 dolarů. Kolumbijský parlament však odmítl smlouvu ratifikovat s tím, že narušuje svrchovanost země. Aby prosadily svůj plán, rozhodly se Spojené státy napomoci k vytvoření samostatné Panamy.
AMERICKÁ PAST
Na kolumbijskou vojenskou základnu v provincii Panama přijel 3. listopadu 1903 nový generál. Na jeho počest uspořádali místní hodnostáři slavnostní oběd. Uniformovaným hostům se připíjelo tak nadšeně, že během krátkého času byli všichni v příjemném opojení. Na vrcholu veselí pozval hostitel Felipe Bunau-Varilla hosty k prohlídce malebné pevnosti. A než se podroušení důstojníci vzpamatovali, zavřela se za nimi těžká železná vrata a byli v pasti. Padesát tisíc amerických dolarů chytře rozdaných mezi d ůstojníky okolních posádek zajistilo, že vězňům nepřišel nikdo na pomoc. Potom se vylodilo několik desítek příslušníků americké námořní pěchoty, aby “zachovali klid a pořádek”. Druhý den ráno vyhlásili spiklenci nezávislost a nazvali nový stát Panamou. Během čtrnácti dnů dojednal Bunau-Varilla s Američany smlouvu o stavbě Panamského průplavu. Spojené státy získaly výlučné právo na využití budoucího kanálu, původně bez časového omezení, a zavázaly se udržovat desetimílové území na stavbu průplavu, kt eré dnes tvoří průplavní pásmo (Canal Zone). Panama měla dostat jednorázové odstupné ve výši deseti milionů dolarů a roční poplatek 250 000 dolarů počínaje devátým rokem po ratifikaci smlouvy. Ta vstoupila v platnost 26. února 1904.
DÍLO STOLETÍ
Práce na průplavu trvaly zhruba deset let, bylo při nich zaměstnáno 75 000 lidí a vyžádaly si životy 20 000 dělníků (včetně oněch tisíců Francouzů z minulého století), kteří podlehli tropickým nemocem a častým sesuvům půdy. Celkové náklady činily 387 milionů dolarů. Cesta 80 km dlouhým průplavem, jehož šíře dosahuje až tří set metrů, zabere včetně čekací doby celý den. Při cestě z přístavu Balboa na pacifickém pobřeží nedaleko hlavního města Panamy do přístavu Cristóbal na pobřeží Atlantiku prochází loď třemi obrovskými zdymadly – Miraflores, Pedro Miguel, Gatún – kde je zdvižena 85 stop nad mořskou hladinu. K proplutí zdymadly nepoužívají lodě vlastní pohon, ale jsou taženy rychlostí tří kilometrů za hodinu šesti tažnými lokomotivami umístěnými na pevnině. K označení průplavu za největší inženýrské dílo století přispělo i umělé jezero Gatún o rozloze 425 km2, s jehož výstavbou se začalo dva roky od zahájení stavby průplavu v roce 1906, a příkop Gaillard Cut, což je osm mil dlouhý kanál vyhlou bený ve skále a v břidlici.
POD VLAJKOU PANAMY
Definitivně byl průplav dokončen 12. června 1920. Od té doby tudy každoročně propluje asi 13 000 lodí, což představuje 5 % světového obchodu. Panama však poskytuje ještě mnohé další výhody. Když chce někdo zaregistrovat “plovoucí námořní katastrofu”, což je loď, která po sobě zanechá na hladině velkou ropnou skvrnu, je panamský lodní registr (Ship?s Register of Panama) jedním z pěti podobných míst, kde je to uskutečnitelné s nejmenším rizikem. Z tohoto důvodu se mnohé Onassisovy lodě plavily pod pan amskou vlajkou a pomáhaly mu zbohatnout. Postup byl jednoduchý. Vytvořila se společnost, která loď převzala, a vše se zaregistrovalo jako celek. Pokud se nepodaří nalézt zahraničního kapitána, který by byl ochoten plavit se s takovouto “smrtelnou pastí”, najde se vždy podplatitelný úředník z Panama City, který vystaví licenci kapitána obchodní lodi člověku, jehož zkušenosti mořeplavce spočívají v pouštění papírových lodiček ve vaně.
K činnosti v tomto státě není zapotřebí ani formální povolení k podnikání. Stačí nabídnout práci nejméně deseti lidem. To každého opravňuje zřídit si vlastní kancelář nebo výrobnu či si pronajmout existující objekty. V Panamě je možné založit papírovou společnost bez obav z jakéhokoli vměšování úřadů, ani se nemusí platit daň ze zisku. Kdo prokáže, že má dostatek svých vlastních finančních prostředků a je mu víc než 45 let, může podnikat v celosvětovém měřítku, a nebude podléhat dani ze zisku, pokud nevykáže žádné místní příjmy. Není však problémem přesvědčit pomocí malého úplatku kteréhokoli úředníka, aby žadateli poskytl preferenční režim. Svazeček dolarů stačí, a podnikatelovy příjmy se ztenčí na polovinu. Velmi výhodné je též podnikání ze zóny volného obchodu v Colónu, kde se poskytují daňové prázdniny pro firmy, jejichž zboží nikdy do země fyzicky nevstoupí. Devadesátiprocentní úleva na dani ze zisku platí pro reexportéry. Typickým příkladem jsou i u nás známé láhve s kečupem s nálepkou Del Monte. Do Colónu se dováží kečup v cisternách a reexportuje se v láhvích.
Lidé, kteří investují v Panamě svůj kapitál, mohou využívat prvotřídního zachovávání bankovního tajemství. Panamský bankovní ráj (135 bank) má i další velmi zajímavou výhodu. Podle zákona je panamskou měnou balboa. Používá se však jen pro depozitní účely a v oběhu nejsou bankovky, ale pouze mince. Tím je znemožněno, aby mohla banka vkladateli vyměnit uložené dolary za místní měnu, jako je tomu např. v Mexiku či Argentině, a tak legálně vyvlastnit vložené peníze. Stejně tak je nemožné, aby stát necha l natisknout další peníze, jestliže by nekompetentností jeho vlády došlo k vyprázdnění státní pokladny. Peníze mohou tisknout pouze Spojené státy, a to v poměru jeden balboa za jeden dolar.
GENERÁL SMUTNÉ POSTAVY
Prvním, kdo proti těmto praktikám protestoval, byl mestic, generál Manuel Noriega. Lidové masy ho milovaly, ale on skončil pro podíl na obchodě s drogami v americkém vězení. Pravou příčinou však údajně byla neposlušnost vůči strýčku Samovi. Ostatně Spojené státy usilovaly o svržení Manuela Noriegy od roku 1986. Organizovaly proti jeho vládě silné opoziční hnutí, jehož výsledkem bylo vítězství opozice v parlamentních a prezidentských volbách v roce 1989, které Noriega anuloval pro údajné násilnosti, jichž se prý opozice dopustila v průběhu hlasování. Noriega musel čelit několika pokusům o puč, vycházejícím z řad policejního sboru a dokonce i z armády.
Noriega Morena Manuel Antonio dokončil v roce 1962 vojenskou akademii v peruánském Chorrillos. Jeho kariéra měla raketový vzestup a byla spojena s těsnou spoluprací s americkou zpravodajskou službou CIA. V roce 1965 se zúčastňuje školení zpravodajských důstojníků ve Fort Gullicku. O dva roky později se stává absolventem kurzu psychologické války ve Fort Braggu. V osmdesátých letech se jeho dobré vztahy s USA zkomplikovaly. Noriega se v květnu 1989 prohlašuje hlavou státu, sbližuje se s kubánským vůd cem Fidelem Castrem, jehož metody vládnutí napodobuje, a pokračuje jeho neúnosné zaplétání se do obchodu s narkotiky. Z tohoto důvodu je také již v únoru 1988 obviněn dvěma federálními soudy USA z nezákonného obchodu s drogami.
Události dostávají rychlý spád. Po vystupňovaných útocích proti americkým vojákům dislokovaným v Panamě na ochranu průplavu nařizuje v prosinci 1989 prezident Bush výsadek dvanácti tisíc vojáků do Panamy s cílem nastolit v zemi demokratičtější režim a zatknout tamního diktátora. Po rozprášení panamské armády se Noriega ukryl na vatikánském velvyslanectví, ale 4. ledna 1990 se dobrovolně vzdává americkým invazním silám a tentýž den je oficiálně obžalován Federálním obvodním soudem v Miami z dvanácti obvinění, týkajících se jeho údajné účasti na obchodu s drogami a praní peněz z této činnosti.
FEDERÁLNÍM VĚZNĚM ČÍSLO 41586
Návrh právních zástupců na jeho dočasné propuštění na kauci je zamítnut. Obhájci Noriegy argumentují, že spojení představitelů zemí Latinské Ameriky s narkomafií je běžné, a poukazují na politický podtext celého případu. A tak 5. března 1990 je zahájen proces, v němž Noriegovi hrozí odnětí svobody až na 120 let. Soudní proces se táhl dva roky. Obhajoba požadovala, aby byl generál vydán do Panamy nebo do neutrální země vzhledem k tomu, že mu americká vláda přiznala status válečného zajatce. Soudce Wi lliam Hoeveler však rozhodl, že příslušná ustanovení Ženevské konvence nebrání Spojeným státům, aby jej soudily za činy, jichž se dopustil předtím, než se stal zajatcem. Bylo vyslechnuto několik set svědků nevalné pověsti. Byli mezi nimi bossové narkomafie věznění v USA, nájemní vrazi, agenti CIA i odborníci na boj s terorismem. Po zvážení všech výpovědí a bouřlivé, téměř týden trvající debatě shledala porota Noriegu vinným. Byl odsouzen ke 40 letům odnětí svobody. K dalším dvaceti letům ho o rok po zději odsoudil panamský soud za vraždu bývalého ministra zdravotnictví Huga Spadofory.
Přesto causa Noriega neskončila. Nejen proto, že bývalého generála čekaly další procesy ve floridské Tampě i v Panamě, ale i vzhledem k tomu, že pro americkou justici zbývá vyřešit, zda je, či není válečným zajatcem, na kterého se vztahují Ženevské konvence. Stejně tak zbývá posoudit, zda váhy spravedlnosti nepoškodily výpovědi již odsouzených pašeráků drog, kteří výměnou za podstatné snížení trestu svědčili proti Noriegovi. Jeho obhájci podali v prosinci roku 1996 odvolání a žádají nový proces s po ukazem na to, že Noriega byl v osmdesátých letech informátorem CIA, za což inkasoval deset milionů dolarů.
SMLOUVA PĚSTITELE BURÁKŮ
Podpisu smlouvy mezi USA a Panamou o suverenitě průplavu v roce 1977 předcházelo mnoho let vzájemně napjatých vztahů. Tlak Panamy na navrácení průplavu zesílil počátkem šedesátých let, zejména po krvavém potlačení studentských bouří počátkem roku 1964. Po deseti letech vyjednávání se demokratickému prezidentovi Jimmy Cartrovi, původnímu pěstiteli burských oříšků, podařilo překonat silnou domácí opozici a 7. září 1977 byla podepsána smlouva o Panamském průplavu. Carter si za to vysloužil doma titul ” ustupující politik”. Dohoda, která vstoupila v platnost o dva roky později, zrušila průplavové pásmo jako americkou koloniální enklávu, činnost amerických správních orgánů a Společnost Panamského průplavu. Po letošním silvestru bude také formálně ukončena vojenská přítomnost USA v Panamě. Podle neoficiálních jednání mezi oběma vládami však bude přítomnost vojáků USA na panamském území pokračovat, protože Spojené státy poskytnou jednotky pro Mezinárodní protidrogové centrum, které má být v Panamě zří zeno z dosavadní americké Howardovy základny.
Předání průplavu Panamě vyvolává i jisté obavy. Podle některých panamských ekonomů ztratí země odchodem Američanů 16 000 pracovních míst a 330 milionů dolarů ročně, které tito zaměstnanci dostávají za práci v pásmu průplavu. Ti samozřejmě nejsou odchodem Američanů nadšeni. Zanedbatelná není ani částka 80 000 dolarů ročního poplatku za užívání průplavu, který USA vyplácejí Panamě podle smlouvy z roku 1977. Vláda se bude muset také vypořádat nejen s údržbou průplavu, ale i se 147 000 hektary vojenskýc h základen, z nichž mnohé se již nepoužívají, ubytovacích zařízení, nemocnic, škol a dalších objektů, což bude pro “chudou” Panamu dost obtížné. V průběhu Všeobecného kongresu o Panamském průplavu v září 1997 sice prezident Balladares ujišťoval mezinárodní společenství, že jeho země je připravena průplav spravovat, ale budoucnost teprve ukáže, do jaké míry se jeho slova shodují se skutečností.
PANAMA
Z celkové rozlohy 77 082 km2 je 1432 km2 součástí průplavního pásma. Tři čtvrtiny panamského území pokrývá panenský prales. I když svět považuje Panamu za součást Střední Ameriky, necelé tři miliony Panamců se prohlašují za obyvatele Jižní Ameriky. To má svůj původ v dřívějším připojení k jihoamerické Kolumbii. Šedesát dva procent obyvatelstva tvoří mestici, mulati 5 %, černoši 14 %, indiáni 6 %, Asijci 2 % a běloši 10 %. Negramotností obyvatelstva (19 %) zaujímá Panama po Kostarice druhé místo v Latinské Americe.
Země vykazuje po Venezuele nejvyšší příjem na hlavu v daném regionu. Bohatství je však soustředěno především v rukách bělošské vyšší vrstvy společnosti.
