PAVEL HRABICA
První cikání se objevují asi ve tři čtvrtě na devět. Trojice. Vpředu si padesátiletý muž, perfektně oblečený, ovšem klasicky – pastelové barvy lehkého letního oblečení. Za ním kluk, tak deset let. Taky vyfešákovaný jako kdysi z Tuzexu. Svatou trojici uzavírá sedmnácti, osmnáctiletý mladík. Rychle probírám možnosti – zůstat v chodbičce nebo zapadnout nenuceně do kupé a zamknout se. Vím, že by to moc nepomohlo… Před pár týdny jel na téhle trase mezi Košicemi a Prahou můj kolega. Z Prahy na východ. Chtěl poznat „vlak hrůzy”, či spíše trať hrůzy. Jel však v doprovodu železniční stráže. Můj vlak teď míří smrákající se krajinou kolem Vysokých Tater z východu na západ. Nehodlám psát reportáž z tohoto vlaku. Potřebuji se jenom přesunout z bodu A do bodu B. Jako stovky a tisíce jiných cestujících na hlavním železničním tahu Praha – Košice. Přesun po této trase je však po setmění velmi často, promptně řečeno – o držku…
Trojice vyšňořených cikánů se zastaví u prvního kupé. Je to první třída. Muž otevře dveře a nahlíží dovnitř. Drkotání kol ruší, neslyším, co promlouvá do nitra kupé. Za okamžik vytahuje hlavu ze dveří a jakoby omluvně se usmívá. Pohybuje rty. Nemusím ho na těch patnáct metrů ani slyšet. Vím, co říká – Prepáčtě, zmýlil som si kupé. Nebo – Hl´adám kamaráta. Nic z toho. Sonduje. V kupé lidé ještě nespali. Zavírá dveře a vede mladíka a kluka dál. Zastavují se u dalšího kupé. Asi mají zatažené záclonky. Trojka nahlíží škvírami. Mladík zkouší odsunout dveře. Nic. Dál to nezkouší. Má přítomnost na chodbě mu vadí… Nebezpečné trasy vlaků nejsou jenom mezi Prahou a východem republiky. Minimálně o pár facek a ztrátu nějaké té stokoruny je to i mezi Děčínem a Prahou. Tam operují severočeští cikáni. Kvalitně vybavení vysílačkami, auty sledujícími vlak po celé jeho trase. Plynový sprej a vyhazovací nůž je dostatečným argumentem, abyste rádi postrádali zlaté šperky nebo peněženku. Moc naději proti ní železniční ozbrojenci nemají. Gangy jsou dobře organizované, varují se. Než se modrá uniforma přiblíží k místu činu, dávno o ní vědí. Lup putuje z okna, ke ho vyzvedne pojízdný sběrač. Dvě kupé ode mne přestala trojice cikánů nahlížet do kupé. Nahodila výraz cestujících, kteří nemají na mysli nic jiného než najít restaurační vůz. S omluvným úsměvem projdou kolem mne, dokonce mi popřejí.
Slovenští cikáni se nezaměřují jenom na peníze. Rádi se spokojí i s naturáliemi. Raději tvrdí, že je to jejich nebo že si věci někdo „odložil”. V okamžiku nejvyššího ohrožení zatáhnou za záchrannou brzdu a vylezou z vlaku. Není mi nejlépe při těle. Vracím se do kupé. Můj spolucestující se spokojeně převalí na bok. Poklepe si na kapsu u kalhot. „Už se zase rojej, co?” Kývnu mlčky. „Jestli sem strčí jenom nos, tak mu ho uříznu i s hlavou! Otevřu překvapením ústa. Asi čtyřicetiletý muž vytáhne z kapsy solidní vyhazovák. Žádný na pohled efektní žabikuch z burzy. Opravdový vyhazovací nůž, který vámi projede při zmáčknutí pojistky. „Jezdím tudy už pár let. Dřív to byla pohoda. Jenže poslední dva roky tu jde o krk. Osožáci nemaj nárok. Jednou mi vlezli do kupé, prej hledají kamaráda. Byl jsem s á m . Že prý mám hezké sako. Řekl jsem těm dvěma cikánům, že se mi taky líbí. Vytáhli kudly. Jednoho jsem kopnul do koulí, druhému jsem asi zlomil nějaké žebro. Cikání dřív byli zalezlí, teď putujou po celé republice. Jako před válkou. Až na to, že tehdy neměli na vlak a táhli po svejch nebo na voze.”
Vyhmátnout systém vlakových gangů je někdy nesnadné. Smižánští cikání – okrajová obec u Spišské Nové Vsi – patří k těm, kteří operují po celé severní trase železnice a zasahují i do východních Čech. Část z komanda projede celou trasu, část postupně (dle situace) vystupuje během cesty. Buď se vrací s lupem domů nebo hoří-li jim půda pod nohama – přestoupí do jiného vlaku jedoucího opačným směrem a kradou tam. Dívám se na hodiny. Je přesně devět večer. Jsme někdy mezi Ružomberkem a Žilinou. Vracím se na chodbičku. Hlavně neusnout, jak mi radil spolucestující. „Nikdy už nespím. Občas si říkám, jestli by nebylo lepší do Prahy a z Prahy létat. Bylo by to dražší, ale těch bezesných nocí…” Otevírají se spojovací dveře z vedlejšího vagónu. Objevuje se další trojice. Cikánka, snad čtyřicet let, dvacetiletý mladík s knírem. Procesí uzavírá mladší cikánka. Jsou oblečeni už ne tak luxusně jako jejich společníci. Obě cikánky se kolem mě protáhnou. Zapadnu do kupé, ale nechávám otevřené dveře. Mladík zůstává u mého kupé. Letmo mne hlídá pohledem, ale hlavní pozornost věnuje svým společnicím. Ty pokračují dál chodbičkou. Zůstanou stát u předposledního kupé. Opírám hlavu o boční sklo kupé do chodby a naznačuji únavu. Ale ne zas tolik, abych neviděl, co se děje na opačném konci vagónu. Cikánky něco křičí v mateřštině. Otevírají rychle dveře kupé. Jedna z nich zapadne dovnitř, druhá hlídkuje. Uplyne pět šest vteřin. Mladík s knírkem na ně něco houkne. Cikánky zatáhnou dveře kupé a vracejí se. Uplynulo snad třicet vteřin, co se objevili ve vagónu… Lze téměř s jistotou říci, že cikánské skupiny cestující nočními vlaky nemají jiný cíl, než okrádat cestující. Migrace rómského obyvatelstva za prací do hlavního města nebo na severní Moravu je takřka minulostí. Nezaměstnanost v těchto vrstvách obyvatelstva překračuje celostátní průměr o desítky procent, v některých oblastech se blíží takřka stům procentům. V některých místech snad i sto procent. Početné rodiny vyžijí z rodinných přídavků na děti a z penzí těch starších. Vzhledem k někdy pochopitelné averzi bílého obyvatelstva tohoto státu cikáni jen těžko shánějí práci. I ti, kteří nekradou a rádi by se živili jinak než zlodějinou. Ta jim často zbývá jako jediný způsob obživy. Jenomže ne všichni se dostanou k „exkluzivní” vlakové „práci”. I ta je vyhrazena vybraným. Na rozdíl od minulosti se už i cikánští bossové naučili nežít jen ze dne na den, ale nakradené peníze investovat. Na Spiši a dál na východním Slovensku dnes najdete nejednoho milionáře tmavé pleti. Peníze pocházejí z pašování, prostituce ve velkých městech, i z vlakových cest….
Tělnatý cikán ve žlutém tričku prochází už asi pošesté během dvaceti minut náš vagón. Sonduje. První třída vypadá zřejmě movitěji. Ale šanci bude mít spíš ve dvojce. Je tam sice plno, ale právě to otupuje pozornost cestujících. Vracím se do kupé. Právě včas. Kočující cikán se znovu objevil na druhém konci vagónu. Má ale naspěch. Prolítne kolem kupé. Jen co zmizí v sousedním vagónu, pochopím jeho spěch. V patách mu je trojice mladých osožáků. Jeden má ruku na pootevřeném pouzdře s pistolí. Také oni zmizí ve vedlejším voze. Vracím se na chodbičku. Po pěti minutách se železniční hlídka vrací. Jeden z mladíků nepokrytě zakleje, že tahle práce je na hovno. Docela chápu… Na pražsko-košické trati se krade i za bílého dne. To tu zase pracuji kapsáři. Tělnaté cikánky se cpou přeplněnými chodbičkami druhé třídy. Nepozorný cestující neví, že se na něho zavalitá mamina nepřitiskla proto, že sebou vlak cuknul v zatáčce. Že nemá šrajtofli, to zjistí možná až doma, v nejlepším případě na kávě v jídelním voze. Dost tu taky kradou malí kluci. Ohození jako synátorové z italských famílií procházejí celou soupravu. Stačí na minutku odejít na záchod a neuvědomit si, že jedete v kupé sám. Měj jste zavazadlo. Přijeli jste do stanice Česká Třebová… Nádražní rozhlas oznamuje pro mne v ten okamžik příjemnou zvěst. Beru zavazadla, ne, jsou všechna. Vystupují i průvodčí, jejich trasa tu končí. Nikdo je nenapadl, nikdo je nezmlátil. Vystupují i osožáci. I oni končí. Možná je střídá jiná parta. Nemám čas a ni chuť něco zjišťovat. Jsem rád, že jsem venku. Ani já jsem nedostal „po čuni”, o nic jsem nepřišel, ale příště budu přemýšlet o letence. Stojí to prachy, ale nervy a zdraví máme jenom jedno…
PAVEL HRABICA ilustrační foto: z fotoseriálu Aleše Nápravníka – VLAKY
