Vzpomínkami na světovou válku se to poslední dobou jen hemží. Ať už jsou to nově objevené paměti legionářů, ze kterých se později stali generálové, anebo vzpomínky obyčejných vojínů – přispívají do mozaiky poznání naší minulosti.
KOUZLO STARÝCH DOPISŮ
Žijeme v době, kdy se historici zaměřují na obyčejné životy obyčejných lidí, zkoumají, jaké měli lidé ve středověku sny anebo jaká byla úloha rodiny a ženy. Razí teorii velkých a malých dějin. Jak se ovlivňují a jak se prolínají. Snad proto nebude od věci připomenout si, jak se v dějinách první světové války promítají osudy jednoho obyčejného sedláka. Toulky českou i evropskou minulostí jsou o to zajímavější, že jsou zdokumentovány nejen fotografickým aparátem – jedná se tak možná o jednu z prvních válečných fotoreportáží. Stovky dopisů otevírají vzácný průhled do každodenního života první světové války. Pohled jiný, než jaký nabízejí učebnice dějepisu, ale i Remarquovy romány.
V navlhlé plesnivé krabici od margarínu ležely dlouhá desetiletí dopisy a fotografie, pečlivě převázané podle ročníku. Pro žurnalistu se objev něčeho takového rovná pokladu. Několik kilogramů staré zažloutlé c. k. feldpost, kterou naštěstí nikdo v rámci jarního úklidu neodnesl do sběru. Četl jsem je jako napínavou detektivku – mimo jiné také proto, že jejich autorem byl můj praděd, František Michalec.
 Bradatí u štafle. |
40 000 MRTVÝCH KOZÁKŮ
František Michalec doputoval ve vagonu zvaném kytlák do světové války, když mu bylo třicet let. Prvních čtrnáct dní neměl co na práci, jak píše, a potom za čtyřiadvacet hodin vypravil celý sanitats anstalt, předal osmdesát drážních vozů čtyřspřežných a pak přebral patnáct vozů civilních. To všechno psal v chvatu na feldpost korrespondenzkarte, koresponďáky s předtištěnou hlavičkou Franze Josefa. Prolínání malých osobních příběhů a velkých dějin je zde patrné na každém kroku. Napříkad u Lvova zajali pět tisíc kozáků, ale pro pradědu bylo důležitější napsat v dopise, že vymohl padesát korun měsíčně podporu na byt pro svou ženu Aničku. To už byl čtyři týdny ve světové válce a ještě věřil, že by do Vánoc mohl být doma. Za celé ty týdny nedostali od sebe s prababičkou žádný dopis, a přece pořád oba každý den psali, protože věděli, že jejich dopisy bloudí poštou. A skutečně, když praděda při zrychleném přesunu urazil s jednotkou 150 km za tři dny, dostal naráz 24 dopisů. To už postoupil z Lvova do Přemyšle, kde “podél cest bylo na metr a půl mrtvých Rusů”. Celkem tam padlo čtyřicet tisíc ruských kozáků, pro pradědu to bylo první opravdové střetnutí s válkou, ale on psal, že si na kozáky už zvykl a jeho největší nepřítel je déšť a potřebuje poslat kaučukovou pelerínu s kapucou. Prababička mu vyčítala, že se nastydne, že měl “ty vlněné spodky nosit na tenkých bílých, ale on je nosil jenom tak”.
 Jeden z mnoha válečných experimentů – bojová vzducholoď. |
JAZYKOVÁ ŠTAFLE
To už měl přidělenou svoji jednotku, které se říkalo štafle, staffel, kde byl leutnantem, poručíkem. Každý den dovážel munici a potravu z týlu na frontovou linii do zákopů, a pak z chráněného návrší za rachotu strojních pušek pozoroval vítězně postupující rakouské oddíly. Z hlediska diskuse o podobě Evropské unie může být zajímavý jeho obraz mnohonárodnostní vojenské jednotky, ve které se všichni nakonec domluvili. Velel stovce lidí osmi národností a měl u štafle nejen Poláky, Maďary a jednoho Slováka, ale také Němce, Rusíny, Rumuny a jednoho Srba. Praděda píše, že “ždrmolil všechny možné jejich jazyky jako nějaký c. k. Hotentot”, a jako potvrzení svých slov dokonce jednou psal prababičce polsky: “Do stolu suadam, za piuro chwytam s Toba sie kochane serduzsko serdeczne witam. Jenže já chwytam za olówek a nie za piuro, a bo ji piura niema.” Přesto jazyk někdy způsoboval delikátní problémy: “Jako když se pohádali Polák s Čechem a Polák řekl takové nepěkné slovo, které ale Polákům zní běžně, a na to slovo si šel postižený hned ke mně stěžovat: Já jsem poctivé matky syn.”
 Rakousko trestá vlastizrádce. |
IRONIE ČESKÁ
V počátcích světové války si po dobytí Haliče koupil praděda pocztówku s obrázkem haličského kostela a napsal na ni: “Srdečný pozdrav z cest zasílá František. Dokud bude co jíst, budeme se bít.” Tenkrát nebylo na nějakou cenzuru ještě ani pomyšlení a dopisy spíše připomínají cílenou propagandu. Praděda píše o tom, jaký to je skvělý pocit vítězství a že je hrdý na své mocnářství: “Je veliké teplo, koupáme se proto v Sávu, to je panečku pohoda, voda je sice ještě trochu červená, byly tu nedávno hrozné boje, ale nám to nic nevadí, a jak se naskytne příležitost, budeme se koupati zase.” Válečné úspěchy ale začaly váznout a nadšení u vojska opadalo. Své způsobila jistě i pověstná byrokracie, a tak se později nikdo nedivil, když dopisy chodily v obálkách rozlepených c. k. úředníky. Jinak to zní ve Švejkovi a jinak to vypadá, když držíte v ruce dopis, na kterém jsou vytečkovaná a podtržená závadná slova a věty. Zajímavé také je, že praděda nikdy nepoužil slova bombardování nebo střelba. Zato skoro v každém dopise bylo, že celou noc nespali z té muziky, kterou doprovázel někdy i ohňostroj. Pro definici naší národní povahy a kořeny pověstné české schopnosti improvizovat se zde nabízí neprozkoumané pole k bádání.
VŠI, SVRAB A ÚČTY
Světová válka mého pradědy z dopisů byla rozhodně jiná než v “military” literatuře, kde se popisují plynové útoky, zákopová válka a boj na bodáky. Praděda psal, aby se doma nestrachovali, že nemá teplé oblečení nebo dost jídla, protože tam na frontě “se to vždycky nějak zařídí”. Chlubil se, že jeho padesát koní netrpělo žádnými chorobami, na rozdíl od velitelů jiných štaflí. Z dopisů, které ani po letech neustaly v pravidelném rytmu s maximálně třídenní pauzou, se zdá, jako by se chvílemi světová válka měnila na vandr, jindy zase na zemědělskou brigádu. Horkého léta 1916 měl oberleutnant Michalec štafli rozpuštěnou: polovina vozila štěrk a druhá prováděla rolnické práce. Dopisy také svědčí o tom, že se nebojovalo ani tak proti Rusům, jako proti vším, svrabu a skvrnitému tyfu, které napadaly nejdříve koně a pak lidi: “To byli skuteční nepřátelé, tahle trojice kosila.” Ovšem ještě těžším nepřítelem byly v byrokratickém Rakousku účty: “Za leden a únor jsem shledal, že jsem zkrmil o sto metráků ovsa víc, než je předepsáno. Celou noc na mě padaly vagony s ovsem a ráno mě voják našel v posteli mezi samými papíry, a jak jsem se podíval do těch akt, za dvě minuty jsem přišel na chybu a nescházelo mi nic.”
 Dobrý doušek nemůže škodit – a hřeje. |
SIGNUM LAUDIS
Možná že to praděda psal jen proto, aby se prababička nestrachovala. A možná aby ukázal, že má pro strach uděláno. Vždyť i tento dopis končil obligátním “líbá tě František”. A ještě pod podpisem bylo doplněno: “Náš známý Oříšek, o kterém jsi mi vyprávěla, jest mrtev, dostal prý granát přímo na hlavu.”
Jako bývalý učitel v hospodářské škole lesní a myslivecké měl ing. Michalec dobrou mušku. Také proto za světové války střelil džika, divočáka. Takhle začínal jeden z dopisů prababičce. Prý ohromný kus skolil jedinou ranou a u štafle se na jeho počest konala veliká oslava. Celý den přijímal gratulace, ale nebylo to na počest skolené černé svině, Jeho Veličenstvo vyslovilo mému pradědovi za namáhavé a obětavé služby před nepřítelem nejvyšší svoje vyznamenání a propůjčilo mu válečnou medaili “signum laudis”. “Ze všech komandantů štaflí celé divize jsem já jediný, kterému se takového vyznamenání dostalo,” psal pyšně oberleutnant Michalec.
PRABABIČKA VE SVĚTOVÉ VÁLCE
Všichni ze štafle už byli na dovolence doma, jenom oberleutnant Michalec pořád nejel. Tak tedy přijela prababička za ním. Nebylo to nic neobvyklého, “celé armády ženských osob přijížděly na Velikonoce nebo Vánoce, když papež vyjednal příměří,” ujišťoval praděda prababičku, když ji do světové války lákal. Ale přijíždělo se i za stavu válečného. Proto nebylo divu, že i prababička se po roce světové války vypravila za ním do okolí Haliče. Když měl laureát ceny Jeho Veličenstva volno, chodili spolu na procházky do lesa a do polí. Za ty dva měsíce ve světové vojně prababička zdomácněla, dokonce začínala pomalu komandovat štafli. Moc se při tom prý rozčilovala, protože formani ji nechtěli poslouchat, a praděda jí po návratu s chutí musel sdělit, “jaký ohlas zanechalo u divize, jak jsi chodila s holí k visitě, jak jsi kárala a chválila a snad i tou holí mlátila, a to všechno jest dnes v celé divizi všeobecně známo, že jsi vlastně ty byla po celý čas komandantem zásobovací kolony na východním bojišti.”
 Jižní slunko suší oříšky i reumatismus. |
HISTORKY ZE ZÁSVĚTÍ
Stejně jako Internet, mobilní telefony, rogala a mnoho dalších užitečných věcí, které přišly na svět díky válečnému výzkumu, docházelo podle pradědových dopisů ve válce k experimentům, jež se nepodařily. Jako pohotový fotoreportér vše zaznamenal, takže můžeme vidět vozíky s proviantem tažené psy, bojové vzducholodě, které měly zřejmě sloužit jako pozorovatelny. Zavedeno bylo také nové krmivo pro koně, které pradědu nejprve nadchlo, ale pak se proti rakouským jenerálům definitivně zatvrdil: “Máme také pro koně nové krmivo, a sice tak jednoduché a laciné, a kolik je ho všude nadbytek. Divím se, že na to někdo dřív nepřišel. Jest to dříví z listnatých stromů. Dle chemických rozborů obsahuje velké množství škrobu, cukru a buničiny, kůra se oloupá a hoblíkem se nadělají hoblovačky.” Když o rok později přišlo nařízení krmit koně zeleninovými řízky, posteskl si, že je to stejný nesmysl jako s tím dřevem.
PORTRÉTY VÁLKY
“Myslel jsem, že obrázky dělat nebudu, ale takovou příležitost si přece ujít nenechám,” dušoval se často praděda a posílal nové a nové portréty války. Přes všechno, co viděl, neztrácel smysl pro humor, takže na snímek mrtvoly, přebírající ve ztuhlých prstech růženec, připsal z druhé strany: “Pěkný pozdrav ze světové války zasílá Tvůj František.” Po čase se stal jeho fotografický aparát pověstným a v dopisech se nejvíc rozepisoval o tom, co kde “odklapnul”: “Včera jsem si most sfotografoval, také cerkev, všechny lidi před kostelem a starý farář mezi nimi. Nevím, co se děje, ale celá ves chodí ke mně, abych fotografoval. Máme takové zakázky, že o tom budou psáti dějiny.” Blížil se konec války a oberleutnant Michalec naštěstí neuposlechl c. k. nařízení, které vybízelo amatérské fotografy, aby zdařilé obrázky odevzdali nadřízeným úřadům. Přes Rumunsko, Rusko, Polsko a Itálii se vrátil domů a přivezl s sebou hromadu fotografií a destiček, které později nazvětšoval a uspořádal do alb. I když se z první světové války šťastně vrátil a stal se ředitelem místní školy, světová válka se mu přesto stala osudnou, tedy ta druhá v pořadí. Zemřel v roce 1942 po úspěšné operaci oboustranné tříselné kýly ve výtahu, když při cvičném vojenském poplachu přenášeli v nemocnici pacienty do krytu ve sklepě. Podle jiných údajů zase zemřel na schodech, stižen srdeční mrtvicí. Jisté však je, že fotografie a dopisy, které po něm zůstaly, nyní ožívají jako podivuhodné svědectví doby, o níž mnoho takových zpráv nemáme.
