NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS
Jsem zvědav, jak vzniká portrét lidí, které hledá armáda policistů, na nohou je Interpol a veřejnost netrpělivě čeká, kdy konečně bude moci spatřit tvář, jejíž rysy byly dosud skryty účiněji než zbytky dávné Troje. Troju objevil amatérský archeolog Schliemann. Říká se, že čirou náhodou. Nanejvýš se prý řídil intuicí, nabytou četbou Homérových eposů. Portréty, o kterých bude řeč, také dílem maluje náhoda, dílem štěstí. Majoritní zásluhu má ovšem lidský mozek, věda, zkušenosti vládnoucí pomyslným štětcem s bravurou Mistrů, odhalujících na starých plátnech nejen tvář, ale i duši. Nechť Shakespeare promine troufalou výpůjčku od Hamleta: „To je, oč tu běží!“
l l l Psychiatr a sexuolog MUDr. Pavel Zemek, CSc., soudní znalec zmíně- ných oborů, primář psychiatrické kliniky v Praze 2, je tím mužem, který umí malovat portréty neviditelných tváří, aniž by se byl kdy v život ě chopil palety a štětce. „To byl docela běžný nekrosadista. Takového jsme tady taky měli. Láďa Hojer. Jeden z posledních popraven ých zločinců u nás, který ovšem svoje kousky prováděl v mnohem menším měřítku než Čekotilo.“
l l l Není absolvent Akademie výtvarných umění, nýbrž psychiatr, sexuolog a soudní znalec, objednavateli portrétů pak nikoli sběratelé umění, ale kriminalisté. Často najde policie na místě násilného trestného činu jen nepatrné stopy, najde-li nějaké vůbec. Otázka zní: Kde hledat vraha? Jak vypadá? Co asi dělá? Kolik mu je let? Kde ho hledat? V takovém případě vstupuje do hry MUDr. Zemek. Z indicií na místě činu, jak již řečeno mnohdy velmi sporých, se pokusí určit psychologick ý portrét pachatele. Úspěšnost portrétování je překvapivě vysoká Čím to je? Je snad psychiatr zároveň jasnovidcem? Vzpomeňme na jeho parádní kousek: přesný portrét spartakiádního vraha S., postrachu pražských žen, které se bály chodit po ulici, a kriminálka se ani po několika vraždách neměla čeho chytit. Doktor Zemek si prohlédl místa činů a pak řekl – je to mladý kluk, kolem šestnácti let, zřejmě učeň, pravděpodobně od černého řemesla, hledejte ho v okruhu dvaceti kilometrů od Prahy, vraždí pro sexuální ukojení. Záhy si další potencionální oběti oddechly, spartakiádní vrah skončil za mřížemi. Kdo to byl? Šestnáctiletý hornický učeň z Kladna!
„V současné době je portrétování už samostatnou vědeckou disciplínou. U nás ji dále rozvíjí celá skupina odborníků, samotný psychiatr by už na to nestačil, protože se nám objevily nové zločinecké disciplíny, třeba nájemní vrazi…“ Pavel Zemek se svými portréty vešel na scénu v době, kdy se o téhle metodě skoro nic nevědělo. Vycházel zpočátku z intuice, protože u násilných trestných činů existují určité shodné rysy, které se opakují a dá se z nich po medicínské stránce na leccos usuzovat. Šlo hlavně o sexuálně motivované vraždy. „Tehdy jsem pracoval ještě bez počítače, statistiky se zpracovávaly ručně, byla to piplačka. Důvod úspěchů? Trochu štěstí, k tomu něco znalostí z oboru, prostě všehochuť…“
Zásadní poznatek, který si portrétista uvědomí ještě dřív, než uvidí místo činu: vraždy se sexuálním motivem nebývají výsadou vzdělanců. Sám si vzpomíná jen na dva pachatele s vysokoškolským diplomem. Pak portrétista přijde na místo činu. Nebo, dnes už častěji, si prostuduje policejní videozáznamy. Věnuje pozornost způsobu, jakým vrah oběť napadl, v jaké poloze ji na místě činu zanechal. „Hodně může napovědět právě poloha ležící oběti: kam směřuje hlava, jakým způsobem jsou genitálie odhaleny, či naopak zakryty, jak je oběť zdevastovaná…“ Čím víc se takových vražd vyskytne, tím je portrét přesnější. Pro určitou skupinu pachatelů je typický způsob napadení. „Většinou jde o útok zezadu, nasazení kravaty. Typické bývá uložení mrtvoly s určitou expozicí genitálií, většinou směřujících do místa, odkud vrah předpokládá příchod lidí. V lese je to směrem k cestičce, ve sklepě ke schodům.
Takové poznatky napovídají o určitém prvku romantismu v sadistově duši, o jistém erotickém vztahu k oběti. Jiné je to u primitivních vrahů, třeba degradovaných alkoholiků. Ti znásilní, zabijí. Víc je nezajímá.“ Portrétista si všímá, jestli se na místě činu něco ztratilo. Jakou měla odcizená věc hodnotu? Co je to naopak za člověka, který zanechá na mrtvole zlatý šperk a odcizí bezvýznamné drobnosti, třeba pudřenku nebo rukavice? „Jak se pokouším určit sociální zařazení pachatele? Důležitá je frekvence u sériových vražd, vehemence, s jakou vrah s obětí nakládá – méně energie logicky vynaloží starší člověk a naopak… U mladších pachatelů se projev í nezkušenost – to poznáme podle stop, z nichž rekonstruujeme zápas s obětí.“ Agresivní mladíci používají většinou nůž nebo oběť bezohledně škrtí, zasadí jí několik surových úderů, které mají ženu přimět k povolnosti. Většinou pak policie hledá mezi alkoholiky a málokdy se mýlí… Málokdy se mýlí i psychiatr, sexuolog, soudní znalec a primář. Rodák z Moravy, uznávaný koštér dobrého vínka se stejnou jiskrou, jakou najdeme v jeho oku, kterým poměřuje místo činu, na kterém vrah nezanechal – jak se mylně domnívá – sebenepatrnější stopu. Pak se chopí pomyslné palety svých znalostí a stvoří kýžený portrét. Mordparta pak už většinou jde najisto. Taky by se dalo říct, že je vymalováno!
