V pralese na břehu řeky Autana v povodí středního Orinoka jsem zažil před dvěma roky docela dojemnou příhodu. Za zátočinou řeky jsme s malířem Janem Dungelem “objevili” internátní školu asi pětadvaceti dětí indiánů Piaroa, shromážděných zde z území většího než dva české okresy. Na tom území se nacházejí pouhé tři malé vesnice, neboť prales nedovoluje větší koncentraci lidí ani takovým jeho znalcům, jako jsou Piaroové.
Vezli jsme s sebou pro strýčka Příhodu padesátku volných listů kalendáře s barevnými kresbami zvířat, která žijí v orinockém povodí.Ty pomalované listy křídového papíru se nám tu najednou ohromně hodily. Indiánské děti – a řekl bych, že ty z kmene Piaroa obzvlášť – si obvykle zachovávají k neznámým návštěvníkům odstup, ale tady byly ledy prolomeny takřka v mžiku. Stalo se tak, jakmile jsme jim ukázali jaguára, mravenečníka, vřešťany, papoušky ara a další zvířata jim tak důvěrně známá. Jejich nadšení neznalo mezí. Odjížděli jsme sice bez většiny obrázků, ale s dobrým pocitem, jaký máte, uděláte-li někomu radost.
To ještě není konec příhody. Za pár dní jsme se vraceli stejnou cestou. Děti slyšely náš motor z dálky a přiběhly na břeh. A ještě než jsme stačili vylézt z člunu, bylo nám jasné, proč si tak pospíšily.
“Dej mi coro coro, prosím!” “Já bych chtěla tamanduu!” “Máš ještě tigre?” škemraly indiánské děti jedno přes druhé, používajíce místní názvy zvířat. Jedno chtělo šarlatového ibisa, druhé stromového mravenečníka a třetí jaguára. A tak dále.
“Proč chceš zrovna tamanduu? Nebo ty, proč zrovna coro coro?”
“Abych si to nemusela měnit s ostatními,” odpověděla mi jedna z holčiček.
Ony kresby zvířat pocházely z tužky a štětce malíře, který za svými modely nechodí do muzea nebo zoologické zahrady, ale do pralesa, savany nebo na břeh tropické řeky – tedy tam, odkud je znaly děti Piaroů.
Ten malíř přitom nesídlí trvale někde na břehu Orinoka, nýbrž v Brně. Jmenuje se Jan Dungel.
Troufám si tvrdit, že kresby a malby tohoto kyjovského rodáka působí mocně nejen na indiánské děti nebo na lidi, jako jsem já, který jsem měl štěstí vidět “jeho” zvířata v jejich vlastním prostředí. Oslovují každého, komu je blízká příroda, kdo má rád exotiku a dobrodružství, a také toho, kdo má vztah k výtvarnému umění.
Neboť dnes už nikdo nepochybuje o tom, že výtvarné ztvárnění zvířat je specifickým a nijak okrajovým druhem umění. Je v tomto kontextu příznačné, že mluvíte-li s Janem Dungelem, uvede vám jako své vzory dva malíře, kteří se ve svém oboru dostali až na pomyslný výtvarnický Olymp a jejichž tisky jsou dnes vyhledávány sběrateli celého světa. Prvním z nich je Američan francouzského původu John James Audubon (1785 – 1851) a druhým Angličan John Gould (1804 – 1881). Oba jsou skvělí především ve zpodobnění ptáků, a v tom je jim Dungel dobrým žákem: je totiž člověkem, z jehož ruky pochází nejkompletnější soubor detailních kreseb ptáků, jejich mláďat, vajec a hnízd, jaký byl dosud na území České a Slovenské republiky zpracován.
Málokdo může být k podobnému úkolu povolanější, protože Jan Dungel není jen malířem, nýbrž i zoologem, promovaným na brněnské Masarykově univerzitě. To, že se mu podařilo skloubit obě profese, se dnes zdá být samozřejmostí, ale jeho cesta k portrétování zvířat v pralese byla přece jenom složitější. První jeho větší úkol například se zvířaty neměl co dělat, neboť jako účastník expedice UNESCO do centrální Sahary maloval portréty nomádů a spolu s fotografem dokumentoval mizející svět obyvatel pouště.
Muselo uplynout ještě něco vody a musela se navršit slušná hromádka nejméně čtyřiceti českých i zahraničních knih o přírodě ilustrovaných Janem Dungelem, nežli se tento malíř a zoolog v jedné osobě ocitl poprvé v orinocké džungli. Dostal se do ní jako člen expedice Moravského zemského muzea v Brně, na níž mu byli druhy bývalí spolužáci z fakulty, doktoři přírodních věd Šebela a Prouza, kteří tehdy, v roce 1992, byli už známými vědci a popularizátory.
Pro Dungela bylo setkání s jihoamerickými tropy osudové. Dá se tak soudit z toho, že od té doby neuplyne rok, v němž by se alespoň měsíc, ale většinou déle, netrmácel po horkých, vlhkých a často i nebezpečných pralesích a savanách Venezuely, Ekvádoru nebo Peru, a to jak v pokračovacích etapách zmíněné expedice, tak samostatně. Vznikají obrazy, cykly kreseb, knižní i časopisecké ilustrace, kalendář, kniha vlastních textů kombinovaných s portréty zvířat…
Všechna tato díla mají společné to, že kromě suverénního zvládnutí techniky a formy z nich přímo dýchá prožitek. Kresbám přitom neschází určitá míra stylizace, něco, co jim umožňuje dosáhnout dál, než kam může jít sebelepší fotografie. Ale při tom všem jsou až křiklavě autentické. Pozná se to z takových věcí, jako je postoj nebo pohybové gesto zvířete, jeho zasazení v přírodním prostředí, nebo dokonce i z výrazu zvířecího obličeje a očí.
O té autenticitě, která bije do očí, jsem adresoval malíři a zoologovi Janu Dungelovi přímou otázku. A když už jsem se tázal, neskončil jsem u ní.
Myslíš si, že po desetileté zkušenosti v jihoamerickém terénu by ses teď nemohl posadit do ateliéru a rozmnožovat tam sbírku svých kreseb a maleb pěkně v pohodlí?
U svých “jihamerických” kreseb něco takového vylučuji. Na to, abys zachytil zvíře skutečně poctivě, nemůžeš mu sebrat prostředí, v němž žije, jeho zvyky, strachy, ostražitost, a na druhé straně třeba i zvědavost. Nechtěl bych pomlouvat některé své kolegy výtvarníky, ale… Já nevím jak ty, ale já ateliérový obraz zvířete, nepodložený pozorováním v přírodě, bezpečně poznám.
Jenže zvíře v přírodě ti nepostojí. Obzvlášť ne v takové přírodě, jako je hustý, vlhký, nepřehledný orinocký prales.
Skicák mám v neustálé pohotovosti. Ale máš pravdu, že zvířata mají spíš tendenci nespolupracovat. Tady se musím pochlubit, že za ta léta se u mě vyvinula docela zvláštní předvídavost. Já prostě někdy vím skoro s určitostí, že se zvíře nebo pták, který zmizel, za chvíli zase ukáže. Velmi mně v tom pomáhají i zkušenosti s našimi ptáky, i když ti tropičtí se často chovají podle svého.
Audubon i Gould kreslili zásadně podle mrtvých ptáků. Ale pokud vím, ty nechodíš po lese nebo savaně s flintou…
U Goulda si nejsem tak jistý, myslím, že kreslil i v terénu. Pokud jde o mě, mám dobrou vizuální paměť, ale samozřejmě si detaily doplňuji studiem pramenů. Zabít ptáka je smutná věc, ale uznej, co by si bez mrtvolek počali třeba ornitologové… Audubonovi neměl nikdo za zlé, že své ptáky střílel, protože v jeho době to nikomu nepřišlo jako něco špatného. Ostatně, čím by si pomohl, když tenkrát nebyly fotografie ani atlasy?
A co tvé malování “večeří”?
To je samozřejmě něco úplně jiného. Naši průvodci, ať míšenci, či indiáni, loví, abychom měli proviant. Prostě jsem si vymínil, že než úlovek skončí v kotli vařící vody, nejprve ho namaluji. Viděl jsi mé obrázky kapybar, paky, kajmana, ryb, hoka a jiných opeřenců. Ti všichni později prošli naším žaludkem. Fakt je, že kuchaři mě nemají rádi a strávníci vlastně taky ne. Mají hlad a bojí se, aby maso nezasmrádlo.
Znám taky tvou historku s mravenečníkem…
Když neprší, spím rád venku v hamace. Tohle bylo v llanos, kde jsem si pověsil hamaku zrovna přes neviditelnou pěšinku, kterou tam měl vyšlapanou velký mravenečník. Šlapal si to tam každé ráno a vypadalo to, že je rozčílený, že se mu válím v cestě. Přišel mi přímo pod skicák, a to hned několik dní za sebou. Naopak v ekvádorské Amazonii jsem musel dlouhé dny pronásledovat tlupu překrásných rezavých opiček titi, které mi vždycky zmizely v korunách stromů. Pak přišel den, kdy, zmoženy trávením listů a pohybem ve větvích, usínaly jedna po druhé doslova přede mnou. Stačilo potřít se repelentem, vytáhnout z batohu skicák a tužky a začít kreslit.
To mě přivádí k otázce na tvou malířskou techniku.
Většinou je to kombinace kresby barevnými tužkami a akvarelu. Žádná jiná metoda k zachycení zvířat, které pozoruji třeba dalekohledem, není tak rychlá a jednoduchá. Kresby, které tvořím u stolu ve svém studiu, jsou přirozeně propracovanější a možná efektnější, ale malířských záznamů z terénu si považuji nejvíce.
Vážně nemáš nikdy problémy v tak náročném terénu, jako jsou orinocké a amazonské tropy?
Jestli myslíš technické problémy, tak například v době sucha v horkých savanách llanos jsem skoro vůbec nebyl schopen domalovat akvarel. Štětec vyschne ve zlomku vteřiny a věčně kleju a nadávám, když se dotknu papíru, a ono nic… Ale víš, na co jsem přišel? Nebudeš tomu věřit, ale oproti všem fyzikálním poučkám štětec namočený ve zředěném rumu vysychá podstatně pomaleji.
Rum asi potřebuješ i při jiných příležitostech?
(smích) Občas na kuráž. Podmínky v Amazonii bývají extrémní, vždyť to znáš. Déšť, vlhkost, hmyz, hadi, občas nepřátelští indiáni, občas nebezpeční desperádové, kočovný způsob života…
Logická otázka by teď byla: stojí ti to za to?
Skoro si myslím, že už bych bez toho nemohl být. Někdy mám docela drzý pocit, že něčemu v Jižní Americe už začínám rozumět, a to nejen hlavou, ale i kůží…
Fascinuje mě nádherná, dosud nenarušená příroda, taková, jaká kupodivu dosud v některých méně dostupných částech Amazonie existuje. Zbožňuji časná rána nebo zase západy slunce nad řekou uprostřed lesa v kraji nikoho – někdy je to taková krása, že se člověk musí štípnout, aby uvěřil, že nesní. Nebo najdu-li nějakou vyhlídku: až mě mrazí v zádech při pohledu za horizont, kde v nejasném oparu “končí” zeměkoule plná pralesa… V takových okamžicích si více než kdy jindy uvědomuji, že to, co mě na přírodě vzrušuje nejvíc, nejsou jednotlivá zvířata či jednotlivé rostliny, ale něco, co bych snad nazval estetickým rozměrem přírody.
Takže už jen na závěr: co chystáš? S naším předním ornitologem Karlem Hudcem právě dokončuji knihu “Atlas ptáků České a Slovenské republiky”. Je to ilustrovaný polní průvodce pro amatérské i profesionální milovníky ptáků, na kterém jsem pracoval přes dva roky. Namaloval jsem zde celkem 116 barevných tabulí, což představuje více než tisícovku kreseb středoevropských ptáků, jejich hnízd, vajec atd. No a v lednu s přítelem Ivem Svobodou opět míříme do Jižní Ameriky…
