V poslední době Jiří Menzel společně s Karlem Kachy ňou rozvířili hladinu kolem románu Bohumila Hrabala OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE: Oba ho chtějí točit, ačkoli se před tím dohodli na něčem jiném. Menzel mnohé překvapil: je o něm známo, že se konfliktům raději vyh ýbá. Možná je to poprvé, co musel ve prospěch věci zradit sám sebe. Alespoň je přesvědčen, že zvolil menší zlo. V jeho filmech jsme se příliš s podobami zla nesetkávali: spíše s lidskou zranitelností, se soucitem, s pochopením i hrabalovským uchopením lidských slabůstek někdy až bizarních. Pokud se s panem re- žisérem bavíte, máte pocit, že na vás mluví učitel, který to s námi myslí dobře. Začnu trochu neobvykle. Včera jistý šílenec v anglické škole postří- lel šestnáct prvňáčků. Jako kumštýře se vás zeptám: Dokážete se vžít do takové role a pochopit takové zlo? Představit si to mohu…ale vžít se do toho že mířím na pětileté dítě a stisknu spoušť – tolik otrlosti v sobě nemám. Tomu šílenci ve Skotsku se stal zkrat, vypnuly se mu pojistky, jak říká pan Hrabal. Představit si co se odehrává v té chvíli v mozku toho člov ěka je patrně nad lidské síly. Blázni, šílenci a maniakální vrazi byli vždycky, to není nic nového, jenom dnes o tom díky médiím hned víme. Nebezpe čné je, že je to velice atraktivní a tak se může velice rychle stát, že o tom nějaký blázen natočí hraný film: Takov á látka je přitažlivá, vzrušující – komer ční. A to se mi nelíbí. Vidíte nebezpečnost i v rychlosti informací? Ne. Ve výběru. Tragédie jsou všude. Kdoví, jaká zvěrstva se dějí třeba ně- kde daleko za Uralem, nebo někde v Jižní Americe. Ne všude se dostane reportér CNN. Svět je ještě hrůznější, než z masmédií víme. Lidem ale schází v masmédiích i věci pozitivní, povzbuzuj ící. A tak se hromaděním těch hrůz stáváme lhostejnými. Považujete za nemorální ukazovat tragédie v jejich nahé brutalitě? Nemorální je v tom se vyžívat… Byl jsem v případě té tragédie v Dunblane rád, že se v reportážích neukázaly post řílené děti, daleko účinnější bylo ukázat utrpení těch, co zůstali. Jak se vám líbil třeba film MLČENÍ JEHŇÁTEK? To je hezky natočené… Kdyby takov ý film byl jen jeden a ostatní filmy by byly o normálních lidech, tak je všechno v pořádku. Bohužel, ti blázni a vrazi jsou pro ctižádostivé filmaře mnohem přitažlivější. V lidech jsou nízké pudy: chtějí vidět krev a rádi se pasou na tom nedobrým. Je to jejich podstata? Patrně je to pozůstatek z doby, kdy jsme žili v divočině a dennodenně byli vystaveni nebezpečí života. A to jde ruku v ruce s dráždivostí, kterou člov ěk potřebuje. Lze jí částečně kompenzovat sportem, ale jiní mají prostě rádi tento druh vzrušení. Mě to děsí. S vaším kolegou Zafranovičem jsme hovořili o lidském zlu, které v člověku převažuje… To je hluboká pravda, že v každém člověku je zlo i dobro, hranice mezi nimi se prolíná. Jedna věc je zlo odsuzovat a druhá je ho ilustrovat. Často se stane, že ho tou ilustrací adorujeme. I když se filmař k tomu nepřizná, je znát, že se zlo líbí, že ho podvědomě fascinuje. Je důležité, aby člověk měl nad sebou kontrolu, aby si dokázal říct: „Pozor, téhle špatnosti je už moc!“ Souhlasíte s tím, že v lidských dějinách lidské zlo vždy vítězilo? Je to pravda, člověk je potvora, ale v dějinách jsou i řídké okamžiky, kdy zvítězila slušnost a ohleduplnost a lidé si udělali pravidla morálky, které je před zlem bránily. Je to věc různých rozumných náboženství, různých moudrých filozofiích, kterým v těch několika šťastných chvílích v dějinách lidé uvěřili. Člověku byl dán rozum, aby se nechoval jako zvíře, aby nebyl dareb ák. Měl jste na mysli křesťanství? Křesťanství, buddhismus, je to jedno…, kdyby lidé neměli svou víru, tak by se vyvraždili už od začátku. Zajímavé je, že nástupem křes- ťanství šla kultura razantně dolů. Myslíte, že umění bere své živiny právě z podhoubí zla? Veškerá ideologie sebou nese i něco špatného, když začne operovat s dogmaty. Ale přesto mám pocit, že jakmile se člověk osvobodil od víry, začal být ještě víc bezohledný. Umění bere své „živiny“, jak vy tomu říkáte, z celého člověka, ne jen z toho „podhoubí zla“. Vy jste věřící? Nejsem, ale věřím, že člověk má mít v sobě určité zásady, kterých se má držet. Jinak je z něj hajzlík. Co si na člověku jako na živočiš- ném druhu nejvíc ceníte? Je to bytost, která myslí a která má fantazii a je schopna tvořit. Tedy určit í jedinci. Celá řada z nás jenom těží z toho, co ostatní vymysleli, a žije stejn ě jako zvířata. Konzumují, vyměšují a rozmnožují se. A těch je drtivá většina? Bohužel. Tvořivý nemusí být jenom umělec, ale třeba i švec, který na svou práci myslí a žije s ní. Kde vy berete sílu pro laskavost a shovívavost, se kterou ke svým postav ám přistupujete? Na to se mě poslední dobou řada lidí ptá, ale já tomu nerozumím. Mysl ím si, že je to zcela normální. Jestliže něco podobného někdo vidí v mých filmech, pak asi proto, že mu to chybí ve filmech jiných. Kdyby těch smířlivých filmů bylo víc, možná bych dělal něco jiného. Člověk má nějakým způsobem tíhnout k harmonii. A tu já sám v sobě hledám. Už na škole jsem říkal, že bych chtěl dělat filmy jako Božena Němcov á psala BABIČKU. Čím měla život těž- ší, tím se stávaly její knížky idyličtější. Musela mít v sobě ohromnou sílu. A v soukromém životě se vám daří totéž? Jsem normální člověk: snažím se o to. Vy ale působíte jako spokojený člověk… To jsem, jenom vidím, že svět není tak úplně pěknej a vím, že by lidi na sebe mohli být hodnější. Ale ty moje filmy jsou realistický, lidi jsou v nich takový jaký v životě můžou být. Jenom snad v těch mých filmech není tolik potvor, jako jich normálně kolem sebe vidíme. Někomu se to může jevit jako sentimentalita? To jsem už taky slyšel, ale není tomu tak. Sentimentalita je v podstat ě smutná a dekadentní. To snad moje filmy nejsou. Ještě horší by bylo, kdyby vás podez řívali, že vám to nevěří, že jde o kalkul… To mi ještě nikdo neřekl. Ono to totiž není moc vděčný dělat legraci. Dělat mordy je úspěšnější kalkul. Čím víc strašíte, tím je to zajímavější. Je to takový sebezničující trend. Vás takové filmy nikdy nepřitahovaly? Nemám rád konflikty, já jsem v podstatě zbabělec, lépe řečeno jsem maloměšťák. To jste si odnesl z vaší rodiny? Myslím, že ne. Ale pokud se na sebe podívám z vnějšku, na to mé uhýbání od konfliktů, vidím na sobě určitou zbabělost a touhu po pohodlí, pohodě a harmonii. V tom je mé maloměšťáctv í. A co váš konflikt s režisérem Kachy ňou ohledně Hrabalovy látky OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE? To se trochu vymyká… To mě hrozně mrzí. Vy jste stále bezdětný. Dalo by se říci, že by vás děsilo, kdybyste se denně kvůli dítěti musel přemáhat, ovládat se, rozdávat svůj cit…? Je v tom kus té mé zbabělosti. Hlavn ě bych se děsil toho, že by se mi ten můj potomek mohl podobat. Nemám se tak rád, abych toužil po nějaké replice sebe sama. Taky nemám ten cíl se rozmnožovat a kompenzovat své neúspěchy na dětech. Kompenzovat své neúspěchy? Ano. Lidé často chtějí mít své děti, k obrazu ideálu, který chtěli dosáhnout. Myslíte si, že kvůli tomu mají rodi če děti? Mají je i z jiných důvodů, ale já nemám tu potřebu. Alespoň jsem ji zmeškal. Vy jste svého času byl šéfem katedry režie na FAMU. Váš odchod se neodehrál zrovna v přátelském duchu. Co vás na studentech nejvíc dráždilo? Hlavně mi vadila zbabělost těch, kteří se mě nezastali. To z čeho mě nařkli, byla vyloženě nepravd a hloupost. Z čeho vás nařekli? Že tam často nejsem, což nebyla pravda. Všechno jsem odpřednášel, ale většinu času jsem strávil na schůzích katedry a děkanátu. V mé funkci jsem nemusel tolik učit, v podstatě to byla taková studentská hysterie. Vyprovokovan á dvěma nebo třemi lidmi. Dů- vod byl také ten, že tam bylo pár ambiciózních zaměstnanců, kteří se báli toho, že jsem to tam chtěl trochu provětrat. Ta škola je totiž ideální úto- čiště pro neschopné. To se mi vyjasnilo později, když z téhož důvodu přes akademický senát vyhnali i děkana, který měl podobné snahy . Jaké vidíte rozdíly mezi dnešní- mi studenty a vaší generací, která byla v jejich věku? My jsme byli skřípnutější a pokorn ější: měli jsme za sebou padesátá léta a neměli jsme takové možnosti. Tihle kluci jsou strašně zhýčkaní. Třeba na práci druhého ročníku jsou dnes lepší prostředky, než jsme my měli na absolventsk é filmy. To by ale nemělo tolik vadit, to je přece v pořádku… Není to v pořádku. Oni si musejí zvyknout na to, že musejí vyjít víc z těch prostředků, které mají a materi ální nedostatek nahradit svou fantazi í a vynalézavostí. Oni od samého začátku chtějí milióny na film. Chcete tím říct, že jim technika umožňuje zakrýt nedostatek talentu? Nejde o techniku ani o nedostatek jejich talentu, to je prostě zhýčkanost a lenost. Nedávno mi bývalá studentka FAMU vyprávěla o setkáních spolu- žáků a byla zděšená: Všichni se prý bavili jen o penězích, o svých reklamn ích agenturách… To za našich dob nebylo, my jsme byli trošku zvědavější. Dnešní studenti nechodí moc na přednášky, ono je to nebaví, chtějí všechno získat snazším způsobem. Já jsem si uvědomil, že jsem tenkrát za celé čtyři roky nevynechal jedinou přednášku Otakara Vávry. Je to neštěstí, že na škole jsou vět- šinou kantoři – dobráci, kteří neumějí říci těm spratkům: „Naučte se nejdřív řemeslo a pak můžete myslet na umě- ní!“ Ale stejně bych naši generaci nerad srovnával. My jsme vyrostli za časů idealismu dědka Zdeňka Nejedlého a já i když vím, že to byl dogmatik, stále nějak žiju v iluzi, že filmy mají v lidech něco dobrého vyvolat, jinak nemá cenu je dělat. Dnes je film atraktivní povolání pro určitý druh lidí, které přitahuje to, že je kolem něj hodně peněz a hodně slávy a vlastně dohromady se nemusí moc umět. Ale to není jenom tady. Učil jsem v Anglii nebo v Berlíně a tam je to stejné. Pokud chcete dělat muziku, tak musíte pilně cvičit, v mal ířství by to mělo být podobné, spisovatel není zas tak slavný, kdežto film je svůdný a na první pohled snadněj- ší. Chcete tím říct, že ve filmu je dnes nějaký nezdravý mechanismus? Je to něco, že já z těch dětí – ne ze všech – cítil ambice bejt slavnej. Nepamatuju si, že by třeba z Ewalda Schorma nebo z Věry Chytilové byla třeba tahle ambice cítit. Umělec často řeší téma egocentrismu. Myslíte si, že do umění patří nebo se umělci na to často vymlouvaj í? Je to věc míry. Často je egocentrismus tak silný motor, že z člověka něco opravdu udělá. Ale další věc je: kam až můžu jít já, aniž bych tím ohrozil ostatní. Máte umělce, kterým je jedno, co se bude dít kolem nich. Jsou schopni šlapat po lidech kolem, utrá- cet cizí peníze, jen aby oni byli slavní. Mají k tomu určitou sebedůvěru, kter á mě chybí. Řešíte v sobě tuto míru egocentrismu? Každý den. Například jsem si nikdy nedovolil překročit rozpočet, protože jsem věděl, že lidé kolem mne by měli menší honoráře. Tenhle ohled mě vždycky trochu dusil a omezoval. Nepřekročil jsem rozpočet i za tu cenu, že film nebyl tak dokonalý, jak by mohl být. Máte lidi, kteří jsou bez ohledu posedlí cílem být nejnejnej… Anebo posedlí film dotáhnout do nejnejnej…? Každý kdo něco dělá, tak velice dob- ře ví, že to nejnejnej neexistuje, že vše je výsledek mnoha kompromisů. V jejich případě je to posedlost sebou samým a nedostatek odstupu. Já teď čtu nádhernou knihu o intelektuálech, kde se o všech těch chytrých Marxech, Sartrech nebo Brechtech píše, jací to byli ve skuteč- nosti zhýčkaní parchanti bezohlední ke svému okolí. Díky té sebehlednosti leccos dokázali, ale podle mého názoru za cenu příliš vysokou. V Německu jsem se setkal s heslem: „Sobectví je vlastnost úspěšných lidí.“ Toho já se děsím. Kde ten náš František Vopička bere tu jistotu, že má právo utratit někomu patnáct miliónů, abych si udělal film?…Já tuhle sílu nemám. Proto teď také nic nedělám. Všeobecně se mluví o krizi scé- nářů. Znáte cestu z ní? Musí se přestat dělat umění a nepohrdat řemeslem. Celé dějiny umění nás učí, že k dobrému umění nelze dojít bez znalosti řemesla. A že genialita začíná tam, kde se to řemeslo začíná porušovat. A to nemůžete, dokud to řemeslo dokonale neovládáte. Vy často tvrdíte, že v první řadě je cesta k divákovi… Určitě. Tuhle ohleduplnost musíte v sobě mít. Jinak to nemá cenu, jinak je to příliš snadný. K cestě k divákovi musíte ovládnout řemeslo. Můžete si hrát na klavír, mlátit do kláves, jak vás právě napadne, vám se to může třeba líbit, ale hudba to ještě není. Dělat si věc jenom sám pro sebe je strašně jednoduchý. To vlastně může dělat každý, kdo má na to dost času a prostředků a slepého sebevědomí. Mnohem méně snadně je najít společ- nou řeč s divákem tak, aby vás pochopil, aby vám porozuměl. Znovu připomenu jiného režisé- ra – Františka Vláčila Ptal jsem se ho, do které doby sledoval ve svých filmech jenom vlastní zájem. Bylo to do MARKÉTY LAZAROVÉ. Jakmile začal myslet na diváka, jeho filmy už nedosáhly takových kvalit… Ale to je František Vláčil, který má na Markétu právo, ale František Vopička?…Nicméně dneska, už ten fakt, že pan Vopička udělá film ho zařadí mezi umělce. Vždycky najde pár kamarádů, kteří mu řeknou: „To je vono“ a to mu dodá sebevědomí a drzost žádat o další peníze. Ještě na škole jsem se chytil s Pavlem Juráčkem: tvrdil, že chce dělat film pro sebe a já mu řekl, že já pro lidi. Obvinil mě, že jsem blbej kšeftař. Kdyby Juráček myslel na lidi, asi by nenatočil POSTAVU K PODPÍRÁ- NÍ, která byla mezinárodně oceně- ná… Dobře, ale kolik lidí ji vidělo. – Já jsem si ale taky tenkrát řekl, že chci dělat filmy tak, aby lidi dostali chuť vidět filmy Honzy Němce, který byl pro mne jako filmař geniální. Smůla je, že je hodně těch, co by byli rádi Honzou Němcem a málo těch, kteří by chtěli sledovat dráhu Martina Friče. Můžete si o Martinu Fričovi myslet co chcete, ale bez jeho filmů by ty ostatní mohly vznikat. U vašeho posledního filmu, jste podle kritiků svou vstřícnost k div ákovi přehnal… Já jsem z té knížky udělal film, jak jsem nejlíp uměl. Kdybych z toho chtěl udělat umění, tak bych ji zabil. Nedě- lám filmy pro kritiky, ale pro lidi. A co je podle vás vlastně film? Film je, jako všechno správné umě- ní, služba lidem. Z umění musí mít ostatní nějaký zážitek. Mám pocit, že máte o umění zjednodu šenou představu. Spousta krásn ých děl vznikla pouze ze silně introvertního přetlaku. Co například? Napadá mě Vincent van Gogh. To je správný příklad, ale ten člov ěk taky pro to uměl hladovět a nežá- dal subvenci. Ale byl jediný, nebo takových v té době bylo možná pět, ale vedle nich malovali malíři proto, aby lidem doma visely obrazy. Vy říkáte van Gogh, já říkám Mistr Vyšebrodský, kter ý byl placen za to, co po něm lidé chtě- li. Já říkám Bach, který chtěl uživit rodinu. Já říkám Maupassant, který psal proto, aby lidé měli co číst. Já říkám Michail Bulgakov, Issak Bebel… Taky si to pěkně vytrpěli… A taky se dají číst. Ale kolik máte dnes Babel ů. Máte bláboly, kteří nemají tu trpě- livost pravých mistrů. Babel si musel hodně přečíst a naučit se psát, aby mohl psát trošku jinak, než ti před ním. Ale pozor: trošku jinak. V té době bylo mnoho spisovatelů, kteří psali z vlastního utrpení, ale protože neum ěli psát pro druhý, tak jsme na ně zapomněli. Měli smůlu, že se narodili o sto let dřív, dneska je taková doby, že by byli slavní, aniž by se četli. Vám je asi na hony vzdálené zpravovat bolestivé téma…? Možná, že se mu vyhýbám, nevím, ale marně hledám jeho smysl. Veškeré umění roste z toho, co bylo předtím a díky tomu, na to může navázat něco potom. I ten van Gogh maloval ještě tak, že v tom můžete cítit stopy jiného malování, ale ti jeho následníci?…Něco vám přečtu (odejde do vedlejší kancelá- ře pro noviny). Tady se v jednom seri- ózním deníku píše o mladých slovenských umělcích „…vtěluje do svých instalací a inscenovaných prostor pojmy a zejména fragmentární předmětnou realitu z lékařského oboru, modely fraktur, naučnou vědeckou literaturu a ilustrace, zkumavky s barevnými kapalinami, formaldehyd a jiné. (…) V té- matech transformuje aktuální citové úrazy do atlasu traumatických zlomenin… „ a tak dále. Tak a kde v tom máte toho Gogha? Možná v autorovi článku. Uvědomte si, že tohle je vážná tvorba. (ukáže mi fotografii instalovaného objektu, pozn. aut.) Patrně to ten autor myslí vážně, ale já myslím na člověka u nás v baráku, jestli by to mohl pot řebovat, co tomu řekne. Víte, připomínáte mi doby minul é, kdy se tvrdilo, že umění musí sloužit lidu… Nemusí sloužit všemu lidu, ale ně- čemu sloužit musí. Problém je v tom, že pokud bude umělcům chybět pokora, pokud bude umění žit jen samo pro sebe, budou ostatní lidé žit mimo umění. Umění často přehodnotilo jejich stávající myšlenkový systém. Budete- li příliš myslet na lidi, vyvěrá otázka, zda to umění ještě je… Bude spíše uměním, než když bude někde zvlášť, mimo tento svět a lidi doma bůhví jaké kýče. Já mám rád a víc si vážím obrázků Adolfa Borna nebo Jiřího Trnky, které si mohu doma pověsit, než těch artefaktů. Tahle arogance, sebestřednost se projevila po válce, bohužel, nejen ve výtvarn ém umění, ale i ve filmu a v literatu- ře i v divadle. Umění, jeho tvorba – a myslím to vážně – je akt lásky. Umění pro umění je akt masturbace. Vy často moralizujete. Víte o tom? Vím. Bráníte se tomu nebo je to váš program? Řekl bych, že to je má automatick á přirozená reakce. Nejsou mi určité věci lhostejné. Váš moralistní tón je cítit ve va- šich příspěvcích, které se objevují ve Story, tedy v týdeníku, který asi není podle vašeho gusta… To mě mrzí, ale nemohu se tomu bránit. Ale do Story přispívám, proto- že jiný časopis mě o to nepožádal. Platí mě za to a asi vědí proč to dělají. Kolik tomu věnujete energie? Píšu to ve středu nebo ve čtvrtek ráno. Nejhorší je, že nevím, od čeho začít. Většinou to vychází z nějakého nasrání. To se píše sice dobře, ale člověk se nemusí uhlídat…? Nemá to v sobě tu legraci, bohužel. Stalo se vám někdy, že jste se přistihl, že říkáte hlouposti? Jistě. Často. A taky si toho, bohu- žel, často nevšimnu. Jak se s tím vyrovnáváte? Mrzí mě to, samozřejmě. Někdy se to neuhlídá. Někdy s někým mluvím a pak si říkám: „Neurazil jsem ho, ne- řekl jsem blbost?“ Tuhle úzkost mám po mamince: jestli jsem včas přisko- čil, abych podal židli, jestli jsem pozdravil… Tahle přehnaná úzkostlivost, abych do někoho nevrazil loktem, zavi ňuje, že jsem podrážděnější na lidi, kteří tuhle vlastnost nemají. Dal jste někdy někomu facku? Pral jsem se, ale přímo ji někomu vrazit, to neumím. Já spíš křičím. V souvislosti s egocentrismem, o kterém jsme mluvili, stalo se vám někdy, že byste ublížil svým nejbliž- ším? Někdy se tomu člověk neubrání. Někdy opravdu musí volit mezi dvěma zly a snažit se odhadnout, které je to menší. Třeba si vyberete herečku a pak zjistíte, že jste se mýlil a musíte se s ní rozloučit, jinak by ten film byl hor- ší. To je velice nepříjemné. Jaký máte vztah k hercům? Já je mám rád. jsou to vlastně děti, celý život si hrají. Herci jsou někdy jako uličníci v obecné škole: zlobí, ale nemůžete je mít nerad. Jsem na ně zatížený už od dětství. Není to tím, že herci jsou tak zraniteln í? Dobří herci jsou citliví. Proto jako režisér musím být k nim velice ohledupln ý. Znám kolegy, kteří dovedou po nich šlapat a dokážou je zbavit sebed ůvěry a tím je zničit. Protože herec je velice zranitelný materiál. Člověk nemá mít divadlo jako svou hračku, ale vážit si ho jako místa, kde se obna žuje člověčí duše. Herec se musí na jevišti cítit jako doma, ve svých botách, aby mohli být zřetelní a silní. Víte, jak mají herci rádi vás? Většinou s nimi vycházím dobře. Nemám s nimi konflikty. Možná je to taky tím, že si opatrně vybírám. Někdy se setkám s žárlivostí: jsou herci, kte- ří mají za zlé, že pokud hraju, tak jim beru chleba. Mrzí vás taková obvinění? Z toho mám spíš legraci. Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že stále v sobě cítíte „mučedníka puberty“, jaké prožíval Hrma v OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH, a že to mají skoro všichni mužští. Nemohlo by být toto utrpení látkou pro váš film? To ne. Vrátím se k tomu utrpení. Pořád trpíte pochybnostmi, jestli to, co zrovna děláte, je správné. Chyby ve filmu jsou navíc neopravitelné. Bez utrpení to nejde. Který váš předchozí film vás nejv íc týrá? Myslím si, že jsem zvoral ŽEBRÁCKOU OPERU. To mě velice mrzí. Vím, proč se to stalo a už to nechci zopakovat. Co se týče „mučedníka puberty“ tak v každém mužském i ženské je sexuáln í ctižádost. To byl velký motor třeba pro filmaře jako je Bergman, Fellini, Chaplin… A co třeba Passolini, který byl jin ého zaměření? Passolini byl čuně a zlý člověk. Ten svou zlobu ve svých filmech kompenzoval velice inteligentním způsobem. V podstatě to byl nekrofil. Zvláštní kapitolou je pro mě Ingmar Bergman. On napsal, že až v padesáti poznal, co to je mít rád lidi. Z Bergmanových filmů má člověk pocit, že jeho největším neštěstím je, že přišel na svět, kdežto já to považuji za velké štěstí a pořád nevím, jak se za to odvděčit. To neznamená že si Bergmana nevážím. Navíc když mi v Berlíně řekl, že většinu mých filmů viděl a že se mu líbí (smích). Ale pro mě ještě víc znamen á, když mě na ulici zastaví cizí člov ěka řekne: „Pane Menzel, kdy zase něco hezkého natočíte?“ Vám je Hrabal blízký poetikou, ale zdaleka s ním nesdílíte hospody, bez kterých si život neumí představit. Čím vás hospody popuzují? V tomhle jsme protichůdné povahy. Hospody mi smrdí a slyším tam řeči, které mi připadají jako blábol, jenže pan Hrabal z nich jako zázrakem dokáže vytáhnout perly. Tam kde já vidím hlušinu, on nachází diamanty. Pan Hrabal je pan Hrabal a já jsem já.
