Autor: James Drake
Tichileşti, východní Rumunsko – žádný ukazatel neoznačuje úzkou odbočku z dálnice na černomořském pobřeží. Tato malá komunita není dokonce uvedena ani na oficiálních rumunských mapách. Kodrcáme se dolů po polní cestě k několika obíleným chýším a kamenným domkům na konci strmého údolí, jako bychom se vraceli o staletí zpět.
Snědé pokroucené postavy shromážděné kolem ohně pod starou vrbou u vjezdu do osady si opékají k večeři kukuřičný chléb – téměř starozákonní výjev. Někteří z nich mají květákovité uši. Mnohým chybí nos nebo mají místo očí jen mokvavé rány. Jeden nebo dva lidé mají místo nohy dřevěnou protézu. Všichni ztratili zuby i prsty na rukou a přidržují si cigarety mezi zahnědlými pahýly, které jim vystupují z kloubů. “Nezírej synku,” utrousí jeden z nich, “nejsme v ZOO.”
 Muž z kolonie u hrobu své manželky. |
Ovšem mohlo by tomu tak být. Jsme v Tichileşti, posledním evropském leprosáriu. Bylo založeno před 120 lety jistým mnišským řádem a v dobách svého rozkvětu ve 30. letech dvacátého století čítala kolonie 300 pacientů. V zemích rozvinutého světa byla tehdy tato metla z biblických dob již zcela vymýcena…
Dnes zde přebývají jen dva tucty starousedlíků, veteránů projektu z roku 1952, kdy úřady dovezly západní léčiva, aby odstranily tuto trapnou skvrnu z tváře hrdého marxistického pořádku. Nemocnice je oddělena prkny od místnosti, jež slouží jako kostel ortodoxní církve. Pacienti bydlí v příbytcích z hrubě tesaného dřeva, které si sami postavili, a to z peněz a materiálů poskytnutých poválečným komunistickým režimem.
“Skutečně se nelišíme od jiné vesnice,” říká a směje se pod vousy místní lékař Ignescu Barbescu. “Máme své skandály, milostné aféry i spory. Dva z našich mužů spolu nepromluvili 50 let. Nikdo neví proč. Myslíme si, že v tom byla nějaká žena.”
Je to docela dobře možné. Odsouzeni k izolaci lidovou kulturou, která vidí tuto nemoc jako boží trest, žení a vdávají se tito nečistí z Tichileşti mezi sebou.
Pracují na nečetných políčkách táhnoucích se od jejich domků ve stráni, sbírají v okolních lesích a močálech byliny k přípravě olejů a mastí na své bolesti. Svého druhu vesnická idyla.
“Nelitujte mě. Každý den děkuji za svůj život,” tvrdí Vorile Tarote, vedoucí zmenšující se baptistické kongregace. Ta vznikla obrácením členů rumunské ortodoxní církve za působení britského vojenského kaplana, který se sem dostal na sklonku druhé světové války. “Rybařím, chovám slepice a prasata, pěstuji kukuřici a rajčata. Nikdy mi nic nescházelo.”
Až donedávna jeho slova platila. Nemocní byli zaléčeni tak, že jejich nemoc nebyla nakažlivá. Malomocní z Tichileşti a dalších asi 30 mladších ambulantně ošetřovaných pacientů se mohlo spolehnout na pravidelné dávky drahého léku, který se jmenuje Danone a způsobuje potlačení nemoci. Pak ale vláda odmítla zvýšit skrovný měsíční rozpočet 40 USD a Barbescu byl nucen zavést přídělový systém. Brzy poté musel být 32letý Severin Ternu, který byl propuštěn z nemocnice před deseti lety, znovu přijat, neboť se mu na kůži objevily světlé skvrny předznamenávající nové propuknutí nemoci.
Nikoho ze zdejších to nepřekvapilo. Ačkoli lepra je ve skutečnosti nejméně nakažlivá ze všech závažných onemocnění (většina lidí má totiž přirozenou imunitu), nedostatečná strava a přítomnost dalších chronických neduhů zvyšují pravděpodobnost recidivy nebo nákazy. “Jedná se o onemocnění lidí potřebných, špatně živených, nedostatečně vzdělaných a majících omezený přístup k lékařské péči,” říká Trevor Durston, ředitel Misie mezi malomocnými – baptistické charitativní organizace. Stejně jako asi polovina obyvatel Tichileşti, pochází i Severin Ternu z delty Dunaje. Delta je větrnou pustinou téměř bez komunikací, kde písčitá země umožňuje jen skrovné zemědělství. Kousnutí způsobená mračny letních komárů se často mění v hnisavé rány. K vaření a pití se používá voda, která posloužila jako odpadní stoka pěti států. Je zde vysoká míra negramotnosti a populace většinou ukrajinského původu nedůvěřuje těm, kteří nejsou místní, a již vůbec ne cestujícím státním zdravotníkům, kteří se v odlehlých vesničkách objevují jednou či dvakrát za rok, přinášejí láhve zastaralých léků a nechávají si za prohlídku dobře zaplatit.
“Vzato kolem a kolem, tyto močály jsou dokonalým semeništěm choroby,” povzdechne si Barbescu. “Mohou zde kolem být ještě tucty takových, jako je Severin.”
Severin Ternu se nechystá pokoušet štěstí venku podruhé, i když by mohl předstírat, že přišel o svůj jediný chybějící prst v důsledku úrazu v práci. “Venku je to těžké. Zde mám všechno, co potřebuji,” bručí si spokojeně s rukou majetnicky položenou na dřevěné chatě, do které se nedávno nastěhoval. Na stěnách místnosti má Ternu plakáty s polonahými top modelkami soupeřící s fotografiemi předchozího obyvatele: svatebními slavnostmi a křtinami z předválečných dob, z nichž se dík tomuto posunu v čase bezstarostně usmívají mladší a tělesně zachovalejší verze jeho sousedů.
Pro ty z kdysi veselých kumpánů, kteří jsou dosud naživu, se časy neustále zhoršují. Již dávno přečetli všechny knihy z místní knihovny. Vodovod instalovaný německou charitou je již 18 měsíců mimo provoz. Nikdo neví, jak opravit obecní televizi, kterou sem při své návštěvě přivezl jeden dlouho se neobjevující příbuzný jako omluvu za svou vinu.
“Nedovedete si představit, jaká je to nuda,” šeptá Filomeia Climov, nejstarší obyvatelka Tichileşti, kterou zde zanechali v roce 1912, když jí bylo osm let. Je již půl století slepá a o svém jediném synovi neslyšela od té doby, co v roce 1936 emigroval do Chicaga. “Jsem sama. Čekám pouze na to, až přijde konec, jako ostatně všichni kolem.”
