Poté, co se nad námi zavřou vlny, se ocitáme v tichém světě, který prosvěcují jen sluneční paprsky. Klesáme pod hladinu oceánu do barevné říše plné života. Všude víří spousty malých ploutviček, jako by nás obyvatelé moře vítali ve svém království.
V rozhovoru nám dva rybáři na písečné pláži Indického oceánu potvrdili výbornou viditelnost. Všichni jsme se po pár letech těšili na opětovné potopení do oblíbených mosambických vod. A navíc, když se k natěšení ještě přidá pozitivní zpráva, že je skvělá voda, radost se zdvojnásobí.
Člun už sviští k nejproslulejšímu místu Kokosové zátoky, Green Trees, a já se nestačím divit, co se na pískovém pobřeží portugalské kolonie změnilo. Několik chatrčí z palmového listí přerostlo v obrovské rezorty, čítající několik desítek budov. Některé budovy ale už nebyly postaveny jen z dřevěných kůlů a nemají střechy z vyschlého listí kokosovníku. Mají zděné stěny bíle omítnuté a plechové střechy. Vidíme tu také modře, žlutě a ty větší vzadu i červeně natřené stavby.
V pozadí domů vyrostly vysílače několika mobilních operátorů a vedle nich tisícilitrové nádrže s vodou, aby uspokojily turistu se svým denním množstvím spotřebované vody. Všudypřítomné cesty lemují pařezy starých palem, které musely ustoupit výstavbě. Těch pár menších palem zatím neohrožuje svými uzrálými kokosy přecházejícího návštěvníka a nepřivodí mu jejich pádem smrtelný úraz. Pádem kokosu přichází ročně na celém světě okolo stovky lidí o život. Ovšem civilizační nároky mění i další a mnohem významnější místa než nějaký bohem přehlížený Mosambik. Vždyť ani já jsem nepřicestoval po stech dnech útrapné cesty s párem volů a neprosekával si cestu pralesem. Přijel jsem pěkně v pohodlí džípu a po asfaltové cestě, každým rokem s lepším povrchem. Trochu mě ale u srdíčka zabolí, protože mám rád staré věci takové, jaké byly dříve a jak jsem si je oblíbil. I když vím, že vývoj a rozvoj si jdou ruku v ruce a nezapomínají ani na „Tím nejvyšším“ opomíjený Mosambik.
Zelené stromy
Kvůli právě hlášené skvělé viditelnosti jsme se rozhodli pro ten nejhlubší ponor, který tu znám. Green Trees, nebo též Zelené stromy, začíná v dvaceti osmi metrech a končí ve třiceti pěti. Ponor nejhlubší, ale taky nejkratší. Sotva se potápěč zabydlí a začne obdivovat na tuto hloubku nečekané množství života, striktní čas ponor ukončí. Většinu roku je celý útes ukrytý v mlze planktonu a špíny, ale dnes je velká šance jej zažít trochu v jiném světle.
Oči se mi rozzářily radostí, když už z patnácti metrů rozeznávám první „zelené stromy“. Nečekaný jev a známka skvělé viditelnosti. Prozradí je stovky oranžových bradáčů, kteří je využívají jako svou domovinu. Mohutné a křehké zelené korály dosahují běžně úctyhodných rozměrů. Dvou až třímetrové porosty dominují tomuto útesu a slouží jako úkryt nejen pro ony zlaté rybky, ale i pro mnohem větší obyvatele. Chrochtalové, chňapalové, pyskouni vykukují ze stromoví a košatých větví korálů a bedlivě střeží své zrovna získané místečko před nenechavými sousedy. Kdykoliv se přiblíží některý z predátorů, jakým je zrovna ohnivý perutýn, zuřivě jej napadnou. I když on sám by se nejraději někde zaklínil, aby si v klidu zdříml po nočním lovu. Dlouze a táhle zívne. Vyšpulí tlamičku a pomalu ji vtáhne zpět. Ještě se nakonec otřepe, jako kdyby mu do úst vplul kus nechtěného planktonu. Sapíni bázlivě vykukují z malých děr a jakmile se nad jejich hlavami mihne stín jiné ryby, mizí. Naopak rudě bílí štětičkovci kypí odvahou. Jsou zapřeni svými ploutvičkami mezi dvěma korály a snad se i nikoho nebojí. Jako nafouknutý míč mrská legračně ploutvemi malý ježík.
Možná potřebuje jen postrčit, aby se ukryl. Jinou větev okupuje malá žlutotlamá muréna a vztekle štěká na okolí. Z druhé strany je mnohem majestátnější tvor stejného druhu. Muréna jávská nepatří mezi obry, kteří obývají tento útes, ale i tak je poněkud přerostlá na to, aby se vklínila mezi křehké zelené větve korálu. Má možná jen metr a půl, ale chrání svůj zelený pokojík jako o život. Dokonce kanic, který nemá žádnou šanci se vklínit mezi větve, se kolébá u samotného kořene stromu a nervózně se nafukuje a pohybuje rychle žábrami.
Město pod hladinou
Tak nějak sem nezapadá nažloutlá jehlovka – trumpetka, která výrazně září nad tmavě zeleným stromem a vznáší se hlavou dolů, jako by patřila do jiného světa. Proud ji občas posune některým směrem a ona jen ledabyle převrátí hřbet, aby se tak více přizpůsobila a svezla. I když zelený činžovní dům působí na první pohled jako symbiózou sladěná idylka soužití, opak je pravdou. Každý bojuje o kousek bezpečného místa. V otevřené vodě je příliš mnoho nepřátel a jinak chudý útes moc ochrany nenabízí. Korálové městečko poskytuje jediné možné místo, kde se urychleně zašít před hladovou rybou.
Žel, tak jak už tomu bývá, toto místo také objevili zdejší rybáři, a dnes se spíše jen přeme, kdo dřív. Zřejmě rybáři vypozorovali cesty potápěčů a potom je následovali, aby tak z korálového atolu vylovili všechny velké ryby. Či potápěči po vzoru domorodců kopírovali proslulá loviště. Jak to bylo se už asi nedovíme. Jen ryb ubývá. Je nemožné i tak zdatným lovcům s harpunami, jakými jsou místní obyvatelé, potopit se do těchto hloubek jen na nádech, pokročili v technice i tady a využívají sítě. Donedávna byla síť výdobytek jen bohatých klanů a spíše jedinců. Dnes začíná být velmi populární a běžně rozšířená. Její potrhané a neúspěšně vytažené kusy, které uvízly na ostrých výčnělcích korálů, nacházíme denně pod vodou. Zelené stromy jsou místy překryty již porostlými sítěmi a kusy lan jsou navždy omotány na útesech. Provazy a sítě z konopí byly postupem času vyměněny za odolnější nylonové materiály, které se tak lehce nerozkládají.
Zelené stromy svým způsobem mohutní a rostou. Žel čím dál tím více nánosem umělého materiálu
