MALÝ ČESKÝ ČERNOBYL?

RADEK JOHN text

V noci ze třetího na čtvrtého ledna 1988 vypukl v chemickém skladu hodonínského zemědělského podniku v kyjovské čtvrti Boršov požár. Hořet začalo asi v deset večer. Vrátný, který požár oznámil, bohužel řekl, že hoří v cihelně. Když požárníci dorazili na místo, zjistili, že cihelna nehoří. Místo toho hořela stará bývalá cihelna, ve které byl později zřízen sklad chemických hnojiv. I toto zhruba dvacetiminutové zpoždění se jistě negativně podepsalo na katastrofě. Ve skladu bylo uloženo víc než padesát přípravků, sloužících většinou k ochraně zemědělských rostlin, včetně organofostátů, o celkové váze 278 tun. Požárem bylo zachváceno 173 tun. Ve skladu nebylo dodrženo základní pravidlo, že chemické látky mají být skladovány odděleně. Vedle sebe byly naprosto nepřehledně umístěny látky nehořlavé i hořlaviny první třídy, kapaliny i látky tuhé. Došlo zde tedy k totálnímu podcenění toxikologického rizika. Zvláš- tě nebezpečných jedů byly ve skladu uloženy čtyři druhy. Z toho tři druhy byly postiženy požárem. Z látek spadajících do kategorie „ostatní jedy” bylo ve skladu uloženo dalších devět přípravků. Z toho sedm bylo zachváceno požárem. Látky ve skleněných obalech se přehřívaly a postupně vybuchovaly. Požárníci, když nakonec oheň našli, netušili, co přesně mají hasit, takže použili vodu. Hořením a hašením chemikálií začaly vznikat neznámé intermediáln í produkty s možným zvýšením toxického působení. Při styku vody s hořícími chemickými látkami se uvolňovala bílá, nedýchatelná pára, která brzy zaplavila Kyjov a okolí. Mrak nesl stopy kyanovodíku, síry, organofosfátů. Pás dýmu měl podle některých zdrojů nakonec šířku dva kilometry, délku pět kilometrů a výšku dvacet kilometrů. Vlivem inverze se držel v přízemní vrstvě atmosféry. Požárníci a příslušníci báňské služby se na místě požáru pokusili osobní statečností zabránit katastrofě, které způsob uložení chemikálií i řetězení dalších technických nedostatků nahrával. Jak a čím měli hasit chemický sklad, když měli k dispozici hlavně vodu? Problematická byla i výstroj požárníků, která nezaručila dostatečnou ochranu dýchacích cest a kůže záchranářů. V té době už ve městě bylo vidět jen na pár metrů a prakticky se zastavila doprava včetně autobusové. *   *   * „Šel jsem do práce, ale neviděl jsem na krok. Abych vůbec trefil, musel jsem se držet středové čáry na silnici Situace byla nejhorší od rána do čtyř odpoledne. Pak smrdící bílá mlha trochu ustoupila,” vypráví manžel paní Hebnarové. Jana Hebnarová líčí situaci ještě dramatičtěji:”Něco tak strašlivého jsem nezažila. Byla jsem na mateřské dovolené, přirozeně největší strach jsem měla o dítě. To, co zaplavilo Kyjov, nebyla jenom mlha, bylo to čistá hrůza. Bydlíme u nemocnice, do které začaly létat záchranky jedna za druhou. Pak telefonoval švagr, ať nevycházíme z domu. Ve strachu o dítě jsem poslala otce, aby se zeptal na národním výboru, co se vlastně děje. Tam mu řekli, že nic nebezpečného. Vzápětí volala sestra, která pracovala v mateřské školce, že mají příkaz školku evakuovat. Pak volal manžel, který učil ve škole v Ježově osm kilometrů od Kyjova, ať se připravíme, že nás odveze. Zabalila jsem dítě, ale vzápětí volal manžel znova, že se k nám nemůže dostat. Kyjov je obklíčený vojáky, kteří nechtějí nikoho pustit do města. Začala jsem shánět auto, abychom se dostali z Kyjova, ale když jsem ho konečně sehnala, vojáci, kteří město obklíčili, nás z něj nechtěli pustit. To už jsem se neudržela a vynadala jim. Nakonec jsme se tedy autem dostali z obklíčení. Později se krajem roznesla zpráva, že situace už je normální a že se můžem vrátit. Samozřejmě to nebyla pravda. Po čase jsem potkala známou, která pracovala v zemědělském podniku, jehož sklad tehdy hořel, a ta mi řekla: To byl pěkný průšvih. Kdyby sklad byl bouchl, třicet kilometrů kolem nic nezů- stane živé.- A lidé z národního výboru všechno museli vědět už v noci, kdy ten sklad začal hořet. A neudělali nic. Kdyby nám to dali vědět, mohli jsme oběhnout lidi, ujet včas. Místo toho nás na národním výboru uprostřed husté mlhy ujišťovali, že se nic neděje. I když jsme se tu mohli otrávit jako králíci.” *   *   * Právě tohle nápadně připomíná Černobyl:Občané Kyjova se začali ptát na Národním výboru v Kyjově i na obvodním národn ím výboru v Hodoníne, co se děje. Z těchto úřadů jim, alespoň jak tvrdí ti, kteří katastrofu v Kyjově prožili, standardně odpoví- dali, že se v podstatě neděje nic, jen jsou špatné rozptylové podmínky. Zasvěcení státní úředníci ovšem zřejmě opravdu věděli, o co jde. Někteří z nich prý totiž odvezli své rodiny do rekreačního střediska Kameňák ve Chřibech. Jestli je tato informace, kterou vám zopakuje každý druhý občan Kyjova, skutečně pravdivá, lze tehdejší počínání úřadů jistě označit za amorální. O tom, že na národním výboru zřejmě tušili, jaká je skutečná situace, svědčí i fakt, že vydali příkaz k evakuaci dětí z mateřské školky zahalené nedýchatelnou mlhou. Evakuace ovšem prý byla, podle kyjovských svědků katastrofy, provedena amatérsky. Učitelky vyšly s dětmi ze školky na ulici a nejhustší štiplavou mlhou je vedly přes celý Kyjov na kopec Leninka (nyní U vodojemu). Zdraví dětí by přitom bezesporu víc prospělo, kdyby zůstaly v objektu mateřské školky za důsledně zavřenými okny i dveřmi. Pokud někdo chce mluvit o vině tehdejšího MNV v Kyjově a ONV Hodoníně, pak oba tyto úřady nesou odpovědnost předev ším za to, že neoznámily občan ům co se přesně děje a neporadily jim, že zdravotnímu poškození zabrání nejúčinněji, když nebudou vycházet do husté mlhy a nechají zavřen á okna i dveře. Řada občanů nic zlého netuše chtěla zejména zpočátku vyvětrat puch vnikající do jejich bytů. Větráním ovšem situaci jenom zhoršovali. Je třeba upozornit, že verze průběhu katastrofy se velmi rozch ázejí, podle toho, jestli si o celé události necháte vyprávět od těch, kteří ji na vlastní kůži prožili, anebo od odborníků, kteří ji hodnotí s odstupem. V interním sborníku CO, v materiálu, který nebyl určen pro veřejnost a měl tedy šanci být objektivní, píší autoři generálmajor Budský a MUDr. Doležal například, že havarijní komise byla akceschopná. Že 148 dětí z mateřských škol bylo převezeno mimo zasažené území. – Ani zmínka o tom, že některé šly pěšky. – Že bylo připraveno dalších 48 autobusů ČSAD pro případnou pokračující evakuaci. Že obyvatelé Kyjova byli průběžně informováni místním i závodním rozhlasem a rozhlasem po drátě. Tak rozdílná hodnocení celého průběhu katastrofy svědčí přinejmen ším o tom, že jinak vnímají události ti, kteří jsou v přímém ohrožení a jinak ti, kteří je prostě pozorují. Co se lidem sledujícím situaci z bezpečí může zdát dostatečnou informací, k těm, kteří jsou ve stresu z nebezpečí ztráty vlastního života, zřejmě nemusí vůbec dolehnout. Druhá možnost, jak hodnotit tak velké rozpory ve svědectvích, je samozřejmě snažit se určit, která strana nemluví pravdu. To by mohl udělat výzkumný tým, který by se pokusil vyslechnout maximum svědků z postiženého města. Po katastrofě vystoupil v televizních novinách předseda ONV Hodonín s prohlášením, že požár v Boršově, vzniklý samovzní- cením, se podařilo uhasit. A pak už jen uklidňoval občany vystavené vlivu požáru, že se nic vážného nestalo, že nemají panikařit. Ani tehdy se nezmínil o základních preventivních opatřeních, nevyzval lidi, aby pokud možno nevycházeli a hlavně nevětrali. *   *   * „Tenkrát asi dostali příkaz z kraje a okresu, aby celou věc ututlali, ” říká mi paní Střížková. „Byla to katastrofa. Hořel sklad navezený chemikáliemi z ciziny. Když je sem vozili cizinci, měli prý rukavice, pláštěnky, gumáky.-Musely to být jedy. A naši lidi to tam rovnali normálně rukama. Dodnes je ten sklad zavezen. A lidi tady umírají na rakovinu, srdce, játra, ledviny. Okresní hygienik byl u toho, tvrdil že nic, že to není nebezpečné. A zemřel první. Naproti nám pozbyli syna. Měl třicet sedm roků. Když nemohl autobus projet mlhou, vystoupil z něj a vedl ho do města. Nadýchal se toho. A z požárníků, kteří tam hasili, to někteří taky odnesli.-Já sama na to doplatila nádorem. Dcera zase slinivkou. Dneska může málem jen suché rohlíky. Musí držet přísnou dietu. Čekala rodinu a nadýchala se toho. -Zpočátku jsme totiž mysleli, že nám uniká plyn a pozotvírali jsme okna.” *   *   * Podle řady obyvatel Kyjova bílý mrak ležel nad městem ještě několik dní. Svědectví o tom, jak dlouho vlastně chemikálie hořely, se také rozcházejí. Podle některých svědků požár s přestávkami trval až do poledne šestého ledna. Život ve městě se zpomalil, zneprůhledněl, ale běžel dál. V kyjovské nemocnici byla ošetřena řada pacientů s dýchacími obtížemi. Prý dokonce nestačila lůžka, narychlo se stavěly přistýlky. Kalamitní situaci se lékařům z místní nemocnice ovšem poda- řilo zvládnout zřejmě bezchybn ě. Hned 4. ledna lékaři rozhodli, že budou klinicky vy- šetřovat a provádět krevní testy na cholinesterózu u všech, kteří se museli pohybovat v prostoru požářiště, aby tak zjistili, nedošlo-li k poškození jater, či jiné tkáně. Hned v prvním týdnů bylo vyšetřeno 591 osob, u nichž bylo provedeno 1397 laboratorn ích vyšetření. Výsledky testů byly u všech opakovaně v normě. Ani při klinických vy- šetřeních nebyly zjištěny žádné příznaky intoxikace organofosfá- ty. Pouze v prvních dvou dnech po začátku požáru docházelo u některých osob k podráždění nosohltanu, spojivek, k nevolnosti. V pěti případech se objevilo kožní podráždění na nechráněných částech těla. Během měsíce ledna bylo k hospitalizaci v kyjovské nemocnici přijato 85 pacientů z řad těch, kteří bojovali s požárem. Nejv íc sedmého ledna (25), šestého ledna (17), osmého ledna (14) a čtvrtého ledna (9). Dalších 10 pacientů bylo hospitalizováno v nemocnici v Hodoníně. 58 dalších pacientů bylo léčeno ambulantn ě. Akutní jaterní postižení bylo nakonec objeveno u dvanácti pacient ů. Je třeba ovšem také uvést, že jde o vinařský kraj. Na jižní Moravě a jižním Slovensku je postižení jater častější než v jiných oblastech bývalého Československa. Jde o následek zvýšené konzumace alkoholu, případně v kombinaci s obezitou. Odborn íci připomínají, že pro objektivizaci zjištěných výsledků by bylo nutné vyšetřit i kontrolní skupinu občanů ze stejné oblasti, kteří požárem postižení nebyli. Faktem ovšem zůstává, že někteří z těch, kteří se účastnili hašení požáru, byli potom v až pětiměsíční pracovní neschopnosti. *   *   * „Abych pravdu řekl, nějaké pozorování těch, kteří se účastnili hašení, se provádělo,” potvrzuje mi jeden z hodonínských požárn íků.”Zjistily se špatné krevní testy. Někteří byli posláni do lázní. Poslední dva tři roky už ale, pokud vím, nemají žádnou zvláštní péči. Taky se říká, že to hašení odskákali i bánští záchranáři z Dubňan. Nějaké negativní zdravotní důsledky se prý objevily u lidí, kteří se podíleli na likvidaci zbytků požáru. Já sám se na hašení nepodílel. Nebyl jsem v prvním výjezdu a pak už byla oblast uzavřena. Nikoho dalšího tam nepustili.” Zbytky chemikálií po požáru byly smíseny se zeminou a uloženy v ocelových velkoobjemových kontejnerech v místě bývalého skladu, kde zůstávají jako memento pro nás všechny dodnes. Ing. Jiří Mrkos, ředitel akciové společnosti Zemědělské zásobov ání a nákup, která vznikla ze zemědělského podniku ZZN skladuj ícího v osmaosmdesátém své chemikálie v bývalé cihelně v Boršově, samozřejmě žádnou radost z toho, že mu volám kvůli staré- mu případu požáru v Boršově, neměl. Zdůraznil, že v té době nebyl šéfem podniku. Na otázku, co přesně vlastně bylo v boršovském skladu uloženo, odpověděl, žes obchodní názvy přípravků mi moc neřeknou a jejich složení je často tajemstvím firem. Trochu mě obešla hrůza, že dodnes se možná na území této republiky skladují chemické látky, jejichž složení je tajemstvím firem, takže v případě požáru nebude nikdo vědět co hasí a jak a čím to hasit. „Vezměte si seznam povolených přípravků z roku 1988. Většina z nich tam byla,” vysvětlil mi ředitel nakonec. „Nemohou zbytky chemikálií uložené v kontejnerech ohrozit lidi v okolí?” „Ne. Je tam vybudován speciální betonový podzemní sklad, v němž je uložena kontaminovaná zemina a stavební materiál…” „Tedy betonový sarkofág?” ptám se. „Nerad bych to nazýval tímto termínem, který budí, jistě chápete, nežádoucí asociace. K tomu případu už se nemá cenu vracet. Já se ekologií velmi zabývám a tvrdím, že lepší řešení jak zlikvidovat následky požáru v Boršově, než bylo tehdy učiněno, dnes už nenajdem. I když jsem stál tehdy mimo, celá věc mě zajímala. Postup i řešení následků požáru považuji za nejlepší možnou variantu. Lepší už provést nelze. *   *   * Protože katastrofu v Boršově spoluzavinil nezodpovědným ulo- žením chemikálií státní podnik, zajímalo mě, jestli se stát nějak pokusil odškodnit obyvatele Kyjova za prožitou hrůzu. „Hned po požáru byly přísliby z ministerstva zemědělství, že město dostane nějaké odškodnění, ale nikdy to nikdo nedokázal vymoci,” řekl mi zdroj blízký současnému Městsk ému úřadu v Kyjově, který si nep řeje být jmenován. Snažíme se ty prostředky získat dodnes, ale vedení ministerstva se od té doby několikrát změnilo, ministerstvo dnes nemá prost ředky a tak dále , a tak dále. Podařilo se získat jenom nějakou menší částku na budování vodovodu v Boršově.” „Opravdu jste ještě ve snaze získat pro město nějaké odškodn ění nerezignovali?” „Rozhodně ne. Nedávno znovu jednali na ministerstvu země- dělství zástupci našeho odboru výstavby. Bez výrazných úspě- chů ovšem.” *   *   * Doktor Dunděra, který se zřejmě nejvíc zasloužil o přesnou dokumentaci zdravotních následků požáru u těch, kteří s ním přišli do styku, mi řekl:”V den, kdy se to stalo, jsem předpoklá- dal průšvih a počítal s důsledky. Proto jsme se snažili podchytit všechny informace. Pak tady byla spousta konferencí a ministr ů. Naslibovali, co všechno se udělá. Moc se toho nesplnilo. Vznikl bazén na zbytky požáru.” „Nemůže být v budoucnu znovu nebezpečný?” „Podívejte se, pochybuji, že by řešení tohoto problému bylo dnes jiné než tenkrát. Uložit to, co bylo kontaminované požárem, asi nejde lépe.” „A nadělalo by se dnes podle vás méně chyb při likvidaci havárie?” „Doufejme. chyba byla v tom, že chybě- ly detekční aparáty na chemikálie. Mohlo se tam vytvořit tolik různých kombinací sloučenin, že už nemáme šanci se to dozvě- dět. Požárníci museli být logicky při hašení bezradní. Doufejme, že už není ani tolik nedostatků v uložení chemikálií v nejrůznějších chemických skladech po republice. Že jsou vypracov ány katastrofické scénáře pro podobné případy. V Boršově mohlo jít o mnohem věší tragédii. Naštěstí nechytlo to nejhorší a nevytvořily se ještě nebezpečnější chemické sloučeniny.” „Po Kyjově se povídá, kdo všechno byl požárem těžce zdravotně postižen. Jak byste to s odstupem zhodnotil vy?” „Několik postižených bylo, ale zdravotní poškození nebyla naštěstí závratná. Tři těžší případy jsou a zůstanou nejasné. Spousta věcí byla zbytečně před lidmi utajována. To samozřejmě plodí fámy. Znovu opakuji, požár v Boršově mohl být mnohem větší katastrofou než byl, kdyby došlo k zahoření všech organofosf átů uložených ve skladu. To se naštěstí nestalo. Po požáru jsme podali informace o jeho důsledcích na všechny možné strany – na ONV, ředitelství OÚNZ, OHES, ministerstvo zemědělství. Profesionální odezva na naše informace prakticky nepřišla. Zřejmě skončily v nějakých šuplatech.” *   *   * 11. 7. 1988 doktor Dunděra předal materiály pacientů postižen ých požárem v Boršově Klinice nemocí z povolání v Brně. Lékaři kliniky měli pak vynést konečný verdikt, jak je to s dlouhodobými zdravotními následky. V letech 1988, 1989 odškodnili 142 postižených částkami od osmi set do tisíce šest set padesáti korun. Podstatnějším odškodně- ním pak bylo to, že postižení dostávali v době pracovní neschopnosti plný plat. Ti, kteří prožili katastrofu v Kyjově, jsou ovšem většinou toho názoru, že zdravotní poškození všech, kteří byli nuceni dýchat dým z požáru, je mnohem větší, než se oficiálně uvádí. Na podporu svých tvrzení uvádějí tři záhadné případy, u nichž příčina nemoci už nebude zřejmě nikdy zcela objasněna: Okresní hygienik, který se pohyboval u chemického skladu při požáru i při likvidaci jeho následků, zemřel na rakovinu pankreatu. Jeden z pracovníků záchranné služ- by báňské má těžkou hepatopatii. Požárník Z. měl tři měsíce po opakovaném zásahu na požářišti operován melanoblastom na lýtku v místě, kde mu třely kalhoty o okraj holínky. Pacient byl sledován na onkologii, pro recidivy pětkr át operován a léčen chemoterapeuticky. *   *   * Základním poučením z boršov-ského případu zřejmě je, že čím menší byla informovanost v době katastrofy, tím větší prostor pro fámy, které už nepůjde nikdy docela vyvrátit, byl vytvořen. To nicméně není jediný důvod, proč o celé historii psát. Po České republice dnes překotně vznikají nové firmy, obchodující také s chemickými látkami. Pokud nebudou dodržovat základní bezpeč- nostní předpisy pro jejich skladování, mohou ohrožovat celá města, v nichž zřizují sklady. I proto je důležité znovu připomenout závěry, které z boršovského případu vyvodilo tehdejší vedení CO: 1. Je třeba přísně dodržovat oddělené skladování chemických látek. 2. Je třeba přísně řešit, čím požáry chemikálií v případě potřeby hasit. Po vypuknutí požáru je na hledání podobných řešení pozdě. 3. Je třeba zpracovat havarijní plány pro podobné rizikové lokality. 4. Je třeba bránit poškození záchranářů při haváriích dokonalejší vý- strojí, chránící kůži a dýchací cesty. 5. Havarijní komise se nesmí tak jako nakonec v případě Boršova příliš rozrůst. – Její způsob řízení likvidace katastrofy se pak stává těžkopádn ý. Na okresní úrovni je třeba vytvořit havarijní štáby a navazující realizační skupiny. Můžeme si dnes o organizaci CO myslet cokoliv. O těchto pravidlech si ovšem musíme mysle jedno jediné: Dokud někde na území této republiky znovu nevzplane chemický sklad, mohou se někomu zdát pedantská. Pokud ovšem nejsou dodržena, může to v případě propuknutí katastrofy stát stovky životů navíc.