Před třemi lety se světově proslulý francouzský badatel Bernard Buigues dozvěděl od kočovných pastevců sobů o existenci vzácného srstnatého mamuta, který je ve zmrzlé zemi sibiřské tajgy. Protože se o mamuty vždy velmi zajímal, začal plánovat jednu ze svých nejzajímavějších cest…
BÁDÁNÍ V JESKYNI
Vznikl tým 37 špičkových vědců z osmi různých zemí, který obsáhl široké spektrum speciálních disciplín, včetně studia masožravců, malých savců, srstnatých mamutů, mamutích klů, pylů a vegetace, archeologie, virů, hmyzu, ryb, patologie, geomorfologie a izotopní analýzy ledu a hmoty. Konečně mohla začít expedice za objevením a záchranou jednoho z jedenácti mamutů nalezených v posledních 200 letech na Sibiři. Už od roku 1998 vznikaly plány na vyzdvižení Jarkovova mamuta, pojmenovaného po muži národa Dolganů, který pozůstatky mamuta na Tajmyrském poloostrově našel. S pomocí ruských přátel se Buiguesovu mezinárodnímu týmu – částečně vybavenému finančními prostředky od Discovery Channel, který také vyrobil a vysílal dokument o expedici – podařilo mamuta v říjnu 1999 vyprostit. Jednou z neobvyklých technik použitých při vyprošťování bylo roztavení části ledu za použití vysoušeče vlasů. “Jak led roztával a my byli blíže k srdci mamuta, mé srdce tlouklo stále rychleji,” popsal vědecký koordinátor expedice Dick Mol své dojmy poté, co se mohl dotknout těla mamuta a jeho srsti. “Pracuji s mamuty více než 25 let a nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy se mé prsty skutečně mamuta dotkly. Bylo to ohromující,” dodal světově uznávaný nizozemský odborník na mamuty.
Ve své studené hrobce – 22tunovém kvádru zmrzlé země – byl mamut dne 17. října 1999 letecky přepraven do obrovské, od místa nálezu 322 km vzdálené ledové jeskyně v blízkosti města Chatanga v Rusku. Na rozmrazování této 20 tisíc let staré ledové schránky s Jarkovovým mamutem začali pracovat členové expedice v srpnu 2000. Celý blok byl seshora lany rozdělen na síť dvaceti různých sekcí o velikosti 0,5 m². Rozmrazeny byly pouze dvě sekce (1 a 16), a to do hloubky 25 cm, obsahující části mamuta – srst, zjevnou měkkou tkáň a kosti. V sekci 16 nalezli čtyři obratle. Na páteři nebyly nalezeny žádné svaly nebo měkké tkáně, což naznačuje, že mamut není kompletní, jak se vědci původně domnívali. “Nejdříve pro mne byly nálezy v jistém směru zklamáním, protože jsem doufal, že jsme nalezli daleko úplnější zvíře. Na druhou stranu to, co jsme nalezli, mi otevírá daleko více dveří do vědeckého světa, než jsem čekal,” uvedl Bernard Buigues. Výzkum v ledové jeskyni totiž umožňuje poprvé v historii odebrat vzorky z prehistorického zvířete, i když je ve zmrzlém stavu. “To je velice důležité, protože to znamená, že vědci mohou provádět své výzkumy bez toho, aby ničili ledovou schránku mamutova těla,” vysvětluje Dick Mol. Vědci nyní mohou dostat ty nejčerstvější vzorky v historii, neboť důležité vědecké informace nejsou roztaveny nebo odplaveny, jak se stávalo v minulosti při stříkání hadicí. Je to důležité především pro výzkum DNA.
 Kly z nálezů v tundře seřazené v jeskyni Chatanga. |
K analýze DNA se pokouší směřovat otázku vyhynutí mamutů kurátor a odborník na vyhynulé tvory Amerického přírodovědeckého muzea Dr. Ross MacPhee spolu se svým kolegou Alexem Greenwoodem. Mimo jiné pátrají po známkách virů nebo jiných chorob. Jejich výzkumy ukazují, že DNA je v kosterních vzorcích, které odebrali, velice dobře zachovalá. Zřejmě proto, že mamut byl po tisíce let uložen v relativně chladném a suchém prostředí.
PÁTRÁNÍ V PREHISTORICKÉM RÁJI
 Vedoucí expedice Bernard Buigues s mamutím klem – jedním z více než 1000 nalezených pozůstatků pleistocénské přírody. |
Teploty minus patnáct stupňů však pro laboratorní tým znamenaly také mnohé problémy, například zdržení rozmrazovacího procesu. Na druhou stranu vědci mohli podnikat výpravy do tundry a sbírat pozůstatky jiných savců doby ledové, což je pro výzkum rovněž důležité. Bernard Buigues zorganizoval největší expedici, jaká kdy byla v oblasti pleistocénské čtvrtohorní paleontologie tak blízko severního pólu podniknuta. S pomocí helikoptéry bylo v srpnu a září 2000 na různých místech Tajmyrského poloostrova vysazeno 11 dvoučlenných týmů, které za doprovodu kamery strávily 10 až 15 dní v “prehistorickém ráji” hledáním dalších pozůstatků. Nejužší výběr z celého vědeckého týmu se k expedici Bernarda Buiguese přidal přímo na místě. Společně zde sebrali více než 1000 různých pozůstatků pleistocénské přírody. Mezi nimi bylo více než 100 mamutích klů a dvě krásně zachovalé lebky srstnatého mamuta, dále ostatky mamutů, koní, pižmoňů východních, tehdejších sobů, losů, stepních bizonů a vlků. “Z nálezu tolika kosterních pozůstatků (kosti, kly, zuby) jsme schopni určit, v jak hojném počtu se mamut v pleistocénské éře na Tajmyrském poloostrově vyskytoval. Z našich nálezů můžeme celému světu ukázat, že srstnatý mamut nebyl tak velký, jak si lidé mysleli,” tvrdí Dick Mol.
SIBIŘŠTÍ MAMUTI A DOBA LEDOVÁ
Poslední doba ledová se skládala z mnoha období ochlazování a oteplování. Z jiných důkazů vyplývá, že přibližně před 45 000 až 22 000 lety měla tato část Sibiře teplejší letní podnebí než dnes. Jedním z důkazů byly nalezené rostliny, které na poloostrově tehdy rostly, ale dnes je zde již nenajdete. Soudě čistě z množství zkamenělin z tohoto období, velice dobře vyhovovaly tyto podmínky mamutům a jiným velkým zvířatům, která na Tajmyrském poloostrově žila evidentně v hojném počtu.
Po teplejším období přišlo asi před 20 000 lety náhlé ochlazení, které je známé také jako poslední ledové maximum. I v tomto období žili na Tajmyru velcí savci. Poté přišlo celosvětové oteplení, a velké ledové vrcholky v Severní Americe, menší v Evropě a severní Asii začaly tát. To vedlo k velkému přílivu vody, která se rozlila z nedostatečných říčních koryt a jezer. V případě Tajmyrského poloostrova se předpokládá, že hladina jezera Tajmyr se z dnešních 5,2 metru zdvihla až na 45,7 metru. Je pravděpodobné, že velká část tundry byla zaplavena a stala se pro velké savce neprůchodnou. Mamuti na několik tisíc let zmizeli ze záznamů radiokarbonové metody. Pravděpodobně se na určitých místech ztratila i další velká zvířata. Asi před 13 000 lety se mamuti na břehy Tajmyrského jezera, které se mezitím utvořilo do své dnešní podoby, vrátili. V tomto období bylo podnebí někdy velice příznivé, jindy příliš studené nebo vlhké. Jakmile se ale životní podmínky zlepšily, mamuti se vždy vrátili, až do doby před 10 000 lety, kdy zmizeli navždy.
VÝSLEDKY VÝZKUMU – JAKÝ BYL MAMUT
 Srst mamuta zkoumaná na Amsterodamské univerzitě v Nizozemsku. |
Na základě analýz stoliček z horní a spodní čelisti byl Jarkovovův mamut asi 47 až 49 let starý. Zahynul pravděpodobně při sesuvu půdy. Oba velice dobře zachované kly vážily levý 47 a pravý 45 kilogramů, měřily 294 a 298 centimetrů. Podle jejich předběžných výzkumů (Dr. Daniel Fisher z Michiganské univerzity v USA) se ukázalo, že zvíře zemřelo buď v pozdní zimě, nebo na brzkém jaře. Prostřednictvím analýzy lebky a klů se také zjistilo, že tento samec byl průměrné velikosti, měřil v kohoutku 260 až 270 cm. Z mamuta se kromě klů, lebky, horní a spodní čelisti a stoliček našlo také velké množství srsti a podsady (charakteristické pro srstnatého mamuta). Dále se zachovala žebra, páteř, velká kost z přední nohy a tři kosti z chodidla přední nohy. Při rozehřívání a rozboru srsti a podsady byly objeveny vzorky rostlin, řas, semen a hmyzu.
Dr. Bas van Geel z Centra pro geo-ekologický výzkum ICG na Amsterodamské univerzitě objevil ve zmrzlém bloku květy aremisie, zbytky květů trav a travní semeno. Přítomnost těchto vzorků ukazuje na stepní vegetaci, suchou krajinu s trávami bohatými na živiny, odlišnou od studené vlhčí tundry dnešního Tajmyrského poloostrova. Sucho je důležitým faktorem v tomto typu vegetace, což odhaluje, že ani v nejstudenějším období poslední doby ledové nebyl Tajmyrský poloostrov pokryt ledem.
 Zvětšené květy Aremisie, zbytky květů trav a travního semene, nalezené v usazenině ledového bloku v srsti mamuta. Tyto nálezy ukazují, že prostředí, ve kterém žili mamuti, byla step. |
Důkazy o stepních životních podmínkách stojí v přímém kontrastu proti obvyklým a dlouho zastávaným názorům, že srstnatý mamut žil v tundře. Podnebí tundry je dosti vlhké a silná sněhová pokrývka způsobuje pasoucím se zvířatům problémy. Trvá týdny, než sníh roztaje, což vede k opožděnému odhalení rostlin. Mnohé rostliny, jež v tundře rostou, jsou nepoživatelné a některé druhy jsou pro velké býložravce dokonce jedovaté. Protože se rostlinné zbytky v mokrých podmínkách rozkládají pomalu, produkují tundrové rostliny ne zcela rozložený humus. Vrstva humusu chrání půdu před letními teplotami a brání tání, takže rozmrzne jen malá vrstva půdy. Tundrové rostliny mají tudíž mělký kořenový systém a půda je chudá na živiny.
Oproti tomu stepi jsou suché a dominují na nich trávy, které nejsou toxické. Zimní traviny jsou dokonce energeticky výživné. V létě ve stepi nastává veliké tání a pro býložravce je zde dostatek výživy rostoucí ze silnější vrstvy půdy.
Stáří Jarkovova mamuta bylo určeno analýzou rozpadu uhlíku ze vzorků srsti, kůže a kostí odebraných v roce 1999 z mamutovy lebky a čelisti. Jarkovovův mamut je přibližně 20 380 let starý. Radioaktivní izotop uhlíku ze 31 kosterních vzorků mamuta odebraných na Tajmyrském poloostrově ukazuje, že mamuti v této oblasti žili v období před 53 000 a 10 000 lety a poté náhle zmizeli.
O celém životě mamuta se toho můžeme mnoho dozvědět z analýzy klů. Kly rostou celý život a skládají se z mnoha vrstev materiálu. Jejich struktura a složení ukazují na stáří a velikost jedince a v jistém ohledu také na složení stravy a prostředí, ve kterém žil. Sezonní a každoroční změny klimatu vyčtené z nalezených klů ukazují, že mamuti mohli migrovat mezi regiony s různými zeměpisnými šířkami. Budoucí výzkum by měl potvrdit frekvenci a důležitost takové migrace. Dnešní sobi migrují na jih, aby se vyhnuli dlouhým temnotám polární zimy. Vědci doufají, že se dozvědí, zda mamut praktikoval něco podobného. Výzkum struktury a složení klů může také odhalit smrtelnou sezonu mamuta a jaké v ní byly podmínky. Jarkovovův mamut pošel téměř přesně v přechodu mezi polární zimou a brzkým jarem a zdá se, že těsně před svou smrtí byl v dobrém zdravotním stavu. Když je totiž mamut ve špatném stavu, kly vykazují nižší přírůstky a příznačné složení. Za posledních pár měsíců se však na klech Jarkovova mamuta neobjevilo nic víc než typické hubené období pozdní zimy…
VZKŘÍŠENÍ MAMUTŮ? Není to poprvé, co byl na Tajmyrském poloostrově nalezen srstnatý mamut, ale je to poprvé, kdy byly pozůstatky srstnatého mamuta úspěšně ve zmrzlém stavu vyproštěny a udržovány v kontrolovaném prostředí pro detailní průzkum. Vědci studují každý milimetr bloku Jarkovova mamuta. Každý kousek půdy kolem mamutova těla je velice důležitý, chceme-li se o jeho životě dozvědět víc. Vědci věří, že jim další výzkumy pomohou odhalit fakta o životním prostředí mamuta, jeho stravovacích návycích, příčině smrti a možná i nitky, které by mohly vést k příčině vyhynutí celého druhu. Doufají, že se jim podaří použít zmrzlé sperma mamuta k oplodnění slonice. Mamut by tak mohl opět ožít po deseti tisíci letech… Jen si to představte… Mamut – zvíře, které se poprvé objevilo v Africe před více než 4 miliony let a později se stěhovalo na sever, kde se růstem chlupů přizpůsobilo mrazivým teplotám – bude možná za pár let k vidění v zoologických zahradách. Anebo se bude opět prohánět ve volné přírodě?
